Koště – 5. díl

V noci, která následovala po zničení muslimské kolony a rozhovoru s Vlaminckem, jsem přepsal záznam rozhovoru z čipu ve své hlavě do svého notebooku a pomocí zašifrované depeše jej odeslal laserovým vysílačem přes družicovou síť na velitelství Eurocorps v Británii. 

Elisabeth spala, obdivoval jsem její nervy, než mi došlo, že je prostě vyčerpaná, jakkoliv je trénovaná a odolná. Nebylo divu, co zažila, by odrovnalo daleko tvrdší chlapy. Já však jsem přemýšlel o objektu svého pátrání, o dívence, která vyspěla v mladou dívku v prostředí tak příšerném, jakým může být jen Afrika zmítaná válkou. 


 Znovu si vybavuji ten podivný sen, kde mi ne už malá holčička, ale dívka dorůstající do ženskosti, sděluje cosi důležitého, ale já jí opětovně nerozumím.

 Ráno se Vlaminck objevil v doprovodu Doca. Súdánec mi podal zprávu, která přišla v noci, jako odpověď na mou depeši. Byl jsem překvapen, museli mi odpověď poslat okamžitě, jak znali obsah mé zprávy. To znamenalo, že jde opravdu o hodně. 
 
„Herr Armin, nepřekvapuje mne, že po Uhuře pátráte, překvapuje mne, že až tak pozdě…,“ poznamenal, když jsem si dočetl zprávu z Londýna. Byla prostá. Byl v ní jen rozkaz k návratu. 

„Abych pravdu řekl, nejsem z toho nijak moudrý, ale už jsem si odvykl něčemu se divit.“ Odpověděl jsem. Skutečně, za ta léta neustálého válčení se z nás stali tak trošku pragmatici. 

Elisabeth mezitím odvysílala zprávu na velitelství Afrikaans, aby pro nás poslali „taxíka“, jak říkali turbovrtulovému kolmostartujícímu dopravnímu letounu. Jihoafričané udržovali jednu letku těchto původem amerických strojů na základně u Valvis Bay, odkud mohly dolétnout až daleko na sever. 

Poletí nízko, budou uhýbat před radary a pozorovateli muslimských sil. Zpátky povezeme v podstatě jen sami sebe a pár ukořistěných zbraní a výstrojních součástí, které Vlaminck získal při útocích na muslimy a které jsme neznali. 

Vlamincka potěšilo, že jsem nechal přes protesty velitelství Afrikaans naložit „taxík“ dalšími zásobami pro jeho oddíl, i když to letoun nepříjemně zatíží. Letci nemají moc rádi, když musí letět do hloubi nepřátelského území, aniž by měli nějaké to eso v rukávu. Ale v tomto případě bylo riziko vykalkulované na minimum. Nedalo se předpokládat, že by muslimové čekali letoun Jihoafričanů tak vysoko na severu. Snad to klapne. 

Pak jsme se rozloučili se zbytkem bojovníků, Doc se na mne povzbudivě usmál, jeho bělostné černé zuby zářily v prudkém poledním slunci Afriky. Naklonil se ke mně a lámanou angličtinou mi pošeptal: „Můj otec Malik mi říkal, že Uhura má baraka!“  Slovo baraka je původem berberské a znamená něco jako znamení, symbol. Kdo byl označen, že má „baraka“, byl považován za nezranitelného, za chráněného před násilnou smrtí. 

Elisabeth se s nimi loučila o poznání chladněji, zdá se, že naši krásku obchází pověst nelítostné válečnice. Nebylo divu, tahle do hloubi duše zahořklá dáma rozdávala nelítostně smrt a černí vojáci to instinktivně cítili. 
„Mají ze mne hrůzu.“ Šeptla mi do ucha. 
„Nediv se, mají bílé ženy v paměti jinak, než jako nemilosrdné valkýry,“ snažil jsem se jí trošku pozvednout náladu. Moc mi to nešlo, sám jsem se vedle ní cítil nesvůj. Snad se z ní jednoho dne nestane nestvůra se zničenou duší. Sestru má daleko a jen Bůh ví, zdali se s ní shledá. 

Pak už jen potřesení rukou s Vlaminckem, který mi ještě dal do ruky obálku se slovy, ať ji otevřu až v Londýně, a dali jsme se s Elis na pochod. Až ten hlučící stroj vybavený překlopnými rotory přeletí nad oblastí, kudy se budou přesunovat Vlaminckovi lidé, tak vysadí zásoby na padácích, takže to bude vypadat pro případné pozorovatele jako zásobovací let. Než nabere nás, udělá ještě pár klamných manévrů. Ale to už budeme od Vlamincka dostatečně vzdáleni, ho neohrozili, až nás budou vyhledávat. 
 
Putování africkou savanou je dobrodružstvím jen pro ty, kdo to nemusí dělat každý den. Úmorné prosekávání sloní trávy, neustálé přestávky kvůli kontrole, zdali nás někdo nesleduje, nám zabralo celý den. Procházeli jsme krajinou posetou znaky války, staré tanky sovětské výroby, zčernalé požáry a výbuchy lemovaly scenérii. Občas bylo možno zahlédnout bělavé kosti trčící z pokroucených bagančat a zbytky zpráchnivělých uniforem. Ani já ani Elisabeth jsme nemluvili, když jsme procházeli tímhle rozpáleným hřbitovem a vrakovištěm v jednom. 

Muselo to být bojiště z některé z těch nekonečných afrických válek, dávno před muslimskou invazí, protože některé tanky na sobě měly ještě kubánské a angolské znaky. Pomyslel jsem si, že ďáblu je celkem jedno, zda mají jeho přívrženci vlajky rudé či zelené, hlavně když jej poslouchají. Pak už nám zbývalo jen dorazit na místo, kde nás měl vyzvednout onen „taxík“. 

K večeru, těsně předtím než se sšeřilo, se oblohou rozlehlo charakteristické dunění dvou velkých třílopatkových rotorů majestátního turbovrtulníku. Zapálil jsem dýmovnici, abych posádce ukázal směr větru. a po té co jsme si znakovou abecedou prsty vyměnili signály o své věrohodnosti, jsme rychle naskočili na spuštěnou záďovou rampu. Střelec v bočních dveřích se nervózně rozhlížel se svým rotačním šestihlavňovým kulometem na všechny strany, aby dokázal na případnou palbu muslimů odpovědět včas. Nic takového se však nestalo, vznesli jsme se a já pozoroval skrze boční plexisklové okénko západ slunce nad savanou.

Cesta do Valvis Bay byla klidná, klidnější, než ta na palubě toho rozvrzaného transportéru, co nás vysadil k Vlaminckovi. Elisabeth si povídala s piloty v kabině a já přemýšlel, co asi skrývá dopis, který mi dal Vlaminck před tím, než jsme se rozloučili. Když s námi letoun dosedl na vymezené přistávací místo, piloti s ním ještě popojeli na stanoviště,vypojili motory a čekali, až se rotory volnoběhem dotočí. Přiběhli mechanici, začali kontrolovat stroj a urychleně jej vyložili. Až jej prohlédnou, zatlačí ho letištní transportér do úkrytu, aby jej nezpozorovala průzkumná družice Muslimských sil. 
 
To už jsme s Elisabeth seděli osprchovaní, já oholen, Elis s umytými vlasy v konferenčním sále a rozebírali výsledky mise. Zpráva, kterou Elisabeth podá o efektivitě partyzánské činnosti a její taktice, pomůže v dalším rozhodování, zdali a jak podpořit další partyzány na okupovaném severu. Pro nás, v obklíčené Británii, to nebylo nijak zvlášť využitelné, protože možnosti využít místní taktiku v Evropě znemožňuje jiné prostředí, snad jen zpráva o děsivé účinnosti antipersonálních směrových min bude naše zbrojaře a vývojáře zajímat. 
 
Pro mne tu však stále zůstávala záhadná Uhura…, dítě, netvor, žena? Měl jsem ještě ten dopis od Vlamincka, sice mi říkal, že jej mám rozbalit až v Londýně, ale mě se čekat nechtělo a tak jsem si řekl, že jej otevřu hned. Rozbalil jsem ten balíček a na stůl vypadla paměťová karta. Vložil jsem ji do svého přenosného počítače a otevřel v ní uložený záznam. Nebylo mi jasné, jak se zpráva dostala do Vlaminckových rukou, možná si udělal kopii, když ji autor posílal přes zabezpečené spojení . 

Zpráva byla krátká, popisující prakticky totéž, co Vlaminck vypověděl mně. Jedna pasáž mne však zaujala, bylo tu něco zajímavého:

 „…je zjevné, že výchova sledovaného subjektu během dokončovacích fází projektu „Ljudmila“ byla neúplná, protože nikoho ze zúčastněných nenapadlo, že vychovávaný subjekt má díky své selektivní výchově v historii a vojenských dovednostech, což byl primární cíl pro dosažení výsledku, velký emoční potenciál, umocněný navíc jeho soustavným zanedbáváním. 

Jinak řečeno, ruští bioinženýři se pokusili o vytvoření, či spíše zdokonalení nového lidského druhu, ale pozapomněli na to, že si mohou dovolit jen to, co jim dovolí Bůh. To nešťastné dítě, které nikdy nepoznalo své rodiče, se naučilo milovat Boha jako svého Otce a Ježíše Krista jako svého Spasitele. To byl onen přelomový faktor, který způsobil, že subjekt nyní nazývaný Uhura uprchl ve svých přibližně deseti letech během začínajícího pádu Evropy z vývojové laboratoře Eurocorps umístěné ve Francii a přesunul se mezitím neznámo jak do Afriky. 

V nastalém zmatku po invazi do střední Evropy a pádu Francie do muslimského područí zmizely veškeré stopy po Uhuře, dokud nás nekontaktoval Pater Gaudencius.“ 

Přiznám se, jsem byl ohromen, když jsem si četl tuhle krátkou, ale vrcholně zajímavou pasáž. To mi bude muset v Londýně někdo pořádně vysvětlit!

Pokračování příště. Předchozí díly: I, II, III, IV

Antonín Šalanský

 Tento příběh je pokusem o popis alternativního světa, který vychází z reálií současnosti, použité techniky, společenských systémů, religionizity a geopolitiky. Všechny postavy v něm jsou vymyšleny a jejich podoba s reálně žijícími postavami je čistě náhodná. Pokud však budou jisté události připomínat naší realitu, mělo by to být laskavému čtenáři a milé čtenářce spíše k poučení a zamyšlení.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou.

3 reakce na Koště – 5. díl

  1. Hamish napsal:

    „Můj otec Malik mi říkal, že Ulura má baraka!“
    To byl onen přelomový faktor, který způsobil, že subjekt nyní nazývaný Uhura uprchl

    *

    Uhura, nebo Ulura?

    Jinak, díky. Moc dobré!
    Zdravím do Bavorska.

  2. Mikolaj napsal:

    Tohle je velmi pravdivé: „…ďáblu je celkem jedno, zda mají jeho přívrženci vlajky rudé či zelené, hlavně když jej poslouchají.“ Pěkný odkaz na naši dobu, dobu rudých a zelených.

  3. Anton napsal:

    Zdravím čtenáře a opožděně děkuji za pozdrav. Se jménem „Ulura/Uhura“ se omlouvám, jde o překlepy. Správně by jméno hlavní hrdinky mělo znít „Uhura“. Jde o svahilské jméno pro „Svobodu“.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: