Koště – 7. díl

Vstal jsem, došel k dveřím od bytu a nakoukl do špehýrky. Přede dveřmi stál starší muž s bílým plnovousem, oblečený jako mnich. Asi se spletl a zvoní na špatné dveře. Uvidíme. Otevřel jsem dveře a můj návštěvník se představil.

„Jsem Pater Gaudencius, prý by jste se mnou rád mluvil…“

No, tak to si ty dveře nespletl, naopak, já jsem byl trošku překvapen. Mám teď možnost dovědět se o Uhuře víc.

„ Ano, Otče, pojďte dál. Nečekal jsem vás, ale tím spíš jsem rád, že jste se objevil.“

Posadil jsem návštěvníka do prvního křesla, které jsem uvolnil, nabídl mu kávu a zatím si ho po očku prohlížel.
Dělal, jako že to nevidí, a klidně prozkoumával mou knihovnu. Načež se ke mně obrátil a řekl.

„Ptejte se,pokud Vám budu moci odpovědět, odpovím.“

Přiznám se, byl jsem ohromen, tento člověk bude asi mimořádná osobnost. Nebývám obvykle tak průhledný.

„Jak jste mě našel?“

Otázal jsem se ho poněkud překvapeně. Neřekl nic, jen se pousmál. Aha, chce, abych se něco dozvěděl a naši, v tomto případě Eurocorps, to zařídili nanejvýš rychle. To jsem nečekal, takovou rychlost, ale co, nejdůležitější je teď mého návštěvníka vyslechnout.

„Patere, bylo mi řečeno, respektive vyčetl jsem, že víte něco o holčičce jménem Uhura, prý jste se s ní setkal..“

Pohlédl na mne, zjevně zvažoval, co mi má říci. Nakonec, jako by se vnitřně rozhodl, promluvil.

„Uhuru, jak ji nazýváte jsem objevil, když jí bylo asi deset let. Působil jsem tehdy jako kněz v mnichovské diecézi, kam mne poslal představený našeho řádu. Přežil jsem i muslimskou invazi, asi i díky tomu, že jsem na své faře v době bojů dovolil ošetřovat i raněné muslimské vojáky.

Uhura byla tehdy malé děvčátko, které jsem našel choulící se na jedné autobusové zastávce kousek od Oberschleissheimu u Mnichova. Vracel jsem se od jednoho ze svých farníků, který potřeboval pomazání nemocných.

Byl na ní hrozný pohled, střapaté stvořeníčko, v maskovací kombinéze a jakési bundě páchnoucí dlouho nemytou špínou. Na zádech měla jen batůžek a na nožičkách jen jakési promočené plátěnky. Stála v autobusové čekárně, kde jsem tehdy vyhlížel autobus. Prohlížel jsem si ji, bylo mi divné, co dělá děcko tak pozdě večer v noci venku na ulici. Tak jsem ji oslovil, jestli se neztratila, či co vlastně dělá v tuhle hodinu venku v dešti.

Mluvila jen anglicky, což je jazyk, kterým zas až tak nevládnu, ale nějak jsme se už domluvili. Bylo na ní vidět, že je vyčerpaná, ale překvapovalo mne, že nepláče, myslel jsem si, že je prostě jen už otupělá únavou. Když pak přijel autobus, strčila mi svou malou ručku do mé a nastoupila se mnou.

Na faře jsem ji posadil na židli a zavolal jednu ze svých farnic. Paní Hamsterová byla vdova, děti už měla velké a navíc jsem potřeboval někoho, kdo se v dětech vyzná. Vysvětlil jsem jí do telefonu, že potřebuji s pomoci s dítětem. Paní Hamsterová, když dorazila, nelenila, malou svlékla, strčila do vany, kterou jsem mezitím napustil, a důkladně, jak bylo jejím zvykem, ji vydrbala. Neobešlo se to bez bědování a nářku nad stavem toho dítěte. Její oblečení, či spíš hadry, jsem odnesl do kotle a spálil. Zrovna tak i její malý zelený batůžek, kde jsem objevil jen nějaké sušenky a láhev s vodou.

Když se pak obě vrátily z koupelny, malá byla zabalená ve velké bílé osušce, kterou paní Hamsterová s sebou prozíravě přinesla. Oba jsme si ji prohlíželi, a překvapilo nás mnohé. Měla na těle jednu modřinu vedle druhé, k tomu šrámy a zvláštní jizvy, sotva zahojené, mnohé pokryté čerstvými růžovými stopami.

A pak ty její oči. Jedno krásně modré, druhé do smaragdové zeleni. Právě paní Hamsterová mě na to upozornila, zatímco já jsem zamyšleně přemýšlel, co za lidské bytosti a proč může způsobit dítěti takové jizvy. Dívala se na nás nezvykle dospělým pohledem, posazená v mé posteli, zahalená do osušky, že jí vykukovala jen hlavička s ještě vlhkými vlásky.

Přemýšlel jsem co dál, nakonec jsem se dohodl s paní Hamsterovou, že pro malou přinese nějaké oblečení, až půjde ráno na mši svatou. To už ta malá holčička spala, a mně nezbylo než si ustlat jinde. Ráno, když jsem vstal, uviděl jsem, že maličká v posteli není. Nakonec jsem ji objevil zabalenou jen do osušky, neboť nic jiného na oblečení zatím neměla, jak cvičí. Byl to zvláštní pohled na malou dívenku, jak vykonává zřejmě navyklé pohyby pro procvičení těla. Když mne zahlédla, zarazila se a vrátila se zpět do postele, odkud už nevylezla, než se neobjevila paní Hamsterová.

Sotva jsem odsloužil mši svatou a počkal ještě s farníky před kostelem, vrátil jsem se na faru i s paní Hamsterovou. Ta s sebou přinesla i prádlo a boty, prostě kompletní oblečení pro malou slečnu. Řekla, že to má po svých dvou dcerách a že jí bylo líto to vyhodit, že si myslela, že se to může jednou hodit. A zase jsme s mou farnicí nevycházeli z údivu. Malá obdivovala dětské střevíčky, nad bílou košilkou a sukní se doslova rozplývala a mně bylo jasné, že tady něco nehraje.

I kdyby to bylo děcko z nějaké neúplné, chudé rodiny, tak takovéhle oblečení bylo dostupné relativně snadno. To už byla Uhura oblečená, vypadala náhle jako každá malá dívenka, jakých je všude plno. Ani ty jizvy na pažích nebyly pod košilkou s dlouhým rukávkem nijak moc vidět. Paní Hamsterová se na mne obrátila s dotazem, co vlastně hodlám dělat. Abych pravdu řekl, byl jsem už rozhodnutý jít na místní policejní stanici, ale cosi mi říkalo, že to by bylo nerozumné a předčasné, navíc mne samotného velmi zajímalo, co je náš maličký nalezenec zač.

Seděl jsem s ní na faře, poslal jsem paní Hamsterovou něco pro malou uvařit, protože já sám jsem v jídle skromný. Dívali jsme se na sebe a Uhura se pokoušela promluvit německy. Moc jí to nešlo, znala jen pár slovíček, má angličtina, vypodložená latinou, taky nebyla to pravé ořechové, ale nakonec jsem jí porozuměl. Ptala se, zdali jsem kněz. Na to jsem jí odpověděl kladně. Pak mi naznačila, že nesmím nikomu prozradit, že ji hostím u sebe na faře.

Došlo mi, že nejít na policii byl možná dobrý nápad, svědomí jsem měl čisté, koneckonců po ní nikdo nepátrá.
Když jsem jí řekl, že jí pomohu vrátit se, odkud přišla, prudce zavrtěla hlavou a vykřikla, že nechce. Tak jsem se zeptal, odkud to vlastně utekla, neboť byla zjevně na útěku. Zavrtěla odmítavě hlavičkou a mlčela.

Po večeři, kterou shltla bleskovou rychlostí, jsme s paní Hamsterovou přemýšleli co dál.  Co teď, pomyslel jsem si, nemohu ji mít na faře, lidé ke mně přicházeli, což bylo přirozené, a tak by se jistě i vyptávali, co je to za děcko. Problém pak vyřešila paní Hamsterová , která si malou očividně oblíbila a když jsme se spolu domluvili, že než „najdu rodiče, tak že si vezme malou k sobě domů.“ Malé se to zamlouvalo, jen si vymínila, že za mnou musí docházet. Když jsem je pak pozoroval, jak spolu odcházejí, přičemž paní Hamsterová ji oslovovala „ty moje malá cácorko, u mě se budeš mít dobře,“ věděl jsem, že tohle bych zatím měl vyřešené.

Problém nyní byl, jak zjistit, co je ta maličká vlastně zač. Dotazem na jednoho ze svých farníků, který byl wachtmeister u policie, jsem se dozvěděl, že nikdo žádnou malou, asi desetiletou dívenku nehledá, ani tady ani v celých Severních provinciích.

Druhý den jsem se ani nemusel paní Hamsterové vyptávat, vše mi hned oznámila. Měla sama oči navrch hlavy z chování své malé navštěvnice. Jak malá obdivuje dětský pokoj jejích dcer, prohlíží si hračky, obrázkové knížky a že ji přistihla, jak čte obrázkové provedení Nového zákona, ale že když se chce najíst, tak že odmítne příbor a jí vše jen lžící, kterou si porcuje sousta. „Jako nějaký malý vojáček,“ řekla paní Hamsterová a to mě překvapilo, to opravdu nejsou návyky malého dítěte.

Co bylo ještě zajímavější, když paní Hamsterová chtěla zabít slepici, aby ji připravila k jídlu, naznačovala malé, aby se na to nedívala, že se jí to nemusí líbit. Malá však ani nehnula brvou. To už jsem věděl, že jsem narazil na něco podivného a děsivého.“

Pater se na chvíli odmlčel a napil se.

/Pokračování příště./

Pokračování příště. Předchozí díly: I, II, III, IV,V, VI

Antonín Šalanský

Tento příběh je pokusem o popis alternativního světa, který vychází z reálií současnosti, použité techniky, společenských systémů, religionizity a geopolitiky. Všechny postavy v něm jsou vymyšleny a jejich podoba s reálně žijícími postavami je čistě náhodná. Pokud však budou jisté události připomínat naší realitu, mělo by to být laskavému čtenáři a milé čtenářce spíše k poučení a zamyšlení.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce.

Příspěvky příliš vzdálené tématu a příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou. To, že nějaký příspěvek přežívá delší dobu, neznamená, že je redakcí schvalován.


Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: