Básník a svět

Úkol básníkův jest dán slovy:

Chvalte Pána všecka pokolení! Chvalte Pána všichni národové!

Týká se to všech národů a věků, a tedy i nás. Básník má zachovávati svým hlasem historii země. Nečiní-li toho, historie ztrácí se jako voda zpět do hloubky, odkud se pak musí pracně dobývati, nemá-li se ztratiti úplně. Čím byla by trojská válka, kdyby nebylo Homéra?

Podle tíže, šířky a délky časů a podle velikosti činů, které se dějí na zemi, pod zemí i nad zemí, dostává se básníkovi místa přiměřeně vysokého s rozhledem, jaký jeho smyslům dává Duch. Jeho místo jest tedy na nejvyšších horách této země, kam má stoupati za proroky. Jeho místo jest na vysoké věži, výše, než bývají zavěšeny zvony; jeho místo jest mezi strážnými věže. Naslouchá bití kyvadla, jímž se měří nikoli čas denní, nýbrž čas věčný, vidí na obloze a v dálkách obzoru nikoli pouhý den kalendářní, nýbrž den, v němž jsou obsaženy týdny a měsíce a počasí a léta na obou tvářích země. Jest supem i ostřížem, vyletujícím nad stáda i nad pusté skalní srázy, na nichž se neudrží ani sníh. Ve chvíli krveprolití pozoruje květ, deroucí se zpod sněhu, a nad mrtvolami naslouchá písni skřivánčí. Rozeznává tváře tvorů, které se prostupují mnohonásobně, jako zachyceny na jedné desce, která zároveň ukazuje tvář člověka, zvířete, anděla a ďábla. Tam, kde jiní se děsí a blednou a schnou, obrací se k Bohu jako dítě a zpívá a tančí píseň pastýřskou, která chválí Pána všech věcí za jeho veliké divy. Tam, kde množství naslouchá svému vlastnímu hlasu, ustupuje stranou jako poutník, který jde k hrobu svatých, potkává průvod, který jde jinam. Slyší mínění světa, ale neposlouchá, vidí, ale nevšímá si, cítí, ale neraduje se spolu, ani neteskní, poněvadž není povolán k tomu, aby chválil svět, nýbrž aby chválil Pána.

Jest zajisté pokorným, odevzdaným a trpělivým sluhou tohoto světa, ale nikoliv podle rozkazů světa, nýbrž podle vnuknutí, které zahřívá květy a rozsvěcuje duhy a očišťuje tvář země. Vyvrhuje ze svého srdce nenávist i strach i všecku dychtivost po věcech, po nichž se třese množství. Nelační po zdechlinách a nelahodí mu jásot jedné hodiny, která mine jako dým a nezanechává po sobě než hořkost a dávivou chuť věcí nečistých. Neboť v jeho dni prolínají se dny mnohé, jeho myšlence není dovoleno, aby se zachycovala jako slina na stéblech kolébající se trávy; odpovídá nikoliv těm, kteří přistupují, aby se hádali s ním, nýbrž Pánu.

Jako kyvadlo hodin jest spravedlivé a netečné k tomu, jsou-li na zemi mraky, noc či den, jako bití hodin zaznívá bez ohledu na to, co se rozléhá po ulicích a jakou ozvěnu dávají hory, jako rafije postupuje netečna k tomu, kdy se na orloji dotkne místa, na němž jest poznamenána zkáza a smrt, tak jest i srdce básníkovo připraveno k tomu, aby na rozkaz Boží pohlédlo na věci, připravené nikoli tohoto dne od těch, kteří se domnívají, že tyto věci jsou v jejich moci, nýbrž připravené odedávna jako soli v písčinách zřídel a jako láva v nitru země. S důvěrou v Pána všech věcí bez bázně a bez pohnutí naslouchá třesení země a pozoruje proudy ohně i ledu, zsinalost lidí, soužení národů, stánystíny bloudících živých a zjevení mrtvých. Diví se, chválí však Boha, neboť dobrý jest. A jistě není nic úžasnějšího a krásnějšího než vidění skutků Božích, a jakkoli tají se dech a povědomí lidského zrození, přirození a hynutí naplňuje mrazem jeho žíly a dutiny kostí, přece cítí, že jedině spravedlivou odpovědí jeho srdce jest nejvyšší výkřik chvály a díkučinění. Neboť nic není vznešenějšího než spravedlnost a toliko spravedlnost jest to, co Pán všech věcí odhaluje očím básníkovým.

Jak ubohé jest to, co očím básníkovým mohou ukázat všichni lidé celého světa, shromáždění k uctívání své tváře! Jsou to věci, při nichž duše básníkova upadá v spánek, z něhož jej vzbouzí hlad pouští. Což nelze snad z kamenů učiniti chleby a vzbuditi syny Abrahamovy? Chudý jest svět a žalostná jest podívaná na zástupy, které nepoznávají, jak jsou ohavné, dokud se nevrhnou na tvář, aby dobrořečili Pánu.

V čem jiném jest síla, v čem jiném jest krása, v čem jiném jest důvěřovaní?

Hodiny jdou. Lidé odměřují čas a počítají jako slepí své kroky, doufajíce ve stálost země, která se neotevře, dokud nepřijde čas. Ó srdce, nevykřikni, až přijde ta chvíle a duch uzří věci nové! Nezapomeň, že máš křídla! Nezapomeň, že jsi vyvoleno k společenství těch, pro něž pominul čas a prostor a kteří s výsostí nekonečných vládnou národům! Neobracej se tam, dokud jsi vytrženo! Tvé utrpení jest odděleno. Nebude to utrpení snadné. I ty musíš býti zničeno ohněm bolesti. Ale nepřijímej toho, co není tvé! Tvůj soud jest jiný, tvůj žalář jest jiný, tvé vykoupení jest jiné. A nedoufej než v to, co tě uneslo do samoty hladu a do výše závratí a do dálek, z nichž už se vrátiti nesmíš, nechceš-li zahynouti na věky!

Jest básník sluhou, pokorným, odevzdaným a trpělivým. Ale nikoli sluhou těch, kteří přicházejí, aby se s ním přeli. Jeho slovo jest chráněno jako květ, dokud nevydá své vůně a krásy, jako pták, dokud nedozpívá, jako strom, dokud nedoroste, aby na jeho vrcholu mohla za noci usedati nejkrásnější z hvězd. Pak odchází. Kam? Podle věrnosti a stálosti či podle nedůvěry a nestálosti svého srdce. Kéž jest příkladem! Kéž nikdy nedá pohoršení činem malomyslným, kéž nikdy se ze slabosti nevzdá světu a ničemným námluvám jeho, kéž odejde zemdlen a zmučen a vyvržen jako hadr a prach, ale kéž se nepokoří před nikým jiným, než před tím, kdo ho učinil a kdo opět ho povolává! Strašné jest pohoršení, které duch dává svým pádem. Lépe tomu člověku, kdyby se byl býval nenarodil!

A tak všecky věci jako by se děly pro něho, aby se jeho prsty v nich probíraly jako ve strunách, laděných silou ohně a zemětřesení, aby se v nich probíraly jako v barvách, z jejichž kalu má vzniknouti obraz veliké krásy, neviděné z nížin a z blízkosti těla, ale viděné z výše.

Jinak ve skutečnosti pravdy zní pokřik a hluk, řev, jásot i pláč. Jinak se ukazuje shon světa v zrcadle duší než v zrcadle hmoty. Jest to zajisté obraz úžasnější a velkolepější než to, čím jsou naplněny ubohé oči lidské. A to proto, že ve všem tom patrna jest práce Boží, která jest uměním dokonalým, uměním nejvyšším, které však jest skryto až do času.

Ohavné zdálo by se všecko usilování a zmatení lidské a stýskalo by se živu býti, kdyby nebylo jiné skutečnosti, než jest vědomí lidské. Pak by nebylo básníků. Ale právě přítomnost básníků má býti znamením všem lidem zarmouceným, že dosud lze věřiti v slávu Ducha a v umění Boží.

Básníku, viz, kdo jsi!

Jaroslav Durych

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: