O „tolerančním“ patentu (Katolická cesta J. Durycha XXXIII)

„Dvorním dekretem z 15. října 1781 byl položen základní kámen českého obrození a tak po době téměř sto šedesáti let bylo obyvatelům zemí českých dovoleno zase provozování a vykonávání obojí protestantské víry bez ohledu na to, zda ono to kdy obyčejno a dovoleno bylo aneb nebylo. Výnosem pražského gubernia „na poručení Jeho cís. král. apoštol. Majestátnosti“ uveřejněn byl tento patent, kterýžto výnos se končil slovy: Stalo se na král hradě pražském, dne 30. října roku 1781. Karel Egon kníže z Fürstenberku. Josef Duchet. – Při tom Jeho cís. Majestátnost naříditi jest ráčila, že onino poddaní, kteří by pro víru ze země utekli a zase do své vlasti se navrátili, jim žádné překážky nečiniti, nýbrž bez všeho jej přijmouti.

Tak zaplály jasné červánky českého obrození, které rozžehl císař Josef Druhý, první plod ze sňatku habsbursko-lotrinského a na témže královském hradě pražském, kde roku 1618 shozením císařských místodržících byl vyvolán vyhlazovací boj proti víře obyvatelů zemí českých, roku 1781 opět císařský místodržící jménem Jeho cís. Majestátnosti vrací obyvatelstvu království ztracenou svobodu. Mohlo by se s malou licencí říci, že z týchž oken, ze kterých roku 1618 vyletěli císařští místodržící na zkázu svobody české víry, byla roku 1781 vypuštěna holubice, vracející tuto svobodu. Císař Josef II., císařský místodržící Karel Egon kníže z Fürstenbergu a guberniální sekretář Josef Duchet, to jsou tři jména, která v historii českého obrození mají býti psána písmem zlatým.“

Tato Durychova slova z roku 1931 byla napsána na počest „stopadesátin českého obrození“ a již z dálky je z nich cítit ironie. Podle Durycha „nikdy českého obrození nebylo, protože ho nikdy nebylo ani zapotřebí“. Bylo jen obrození bezvěrectví, protestantismu a všech tendencí, směřujících k likvidaci vší úcty a ochrany katolického náboženství.

Katolické víře, jak se zdá, oním svobodným „provozováním a vykonáváním“ obojí protestantské víry příliš ublíženo nebylo. Té bylo zdaleka nejvýš ublíženo zednáři, kteří zůstávali katolíky; katolické víře soustavně ubližovali osvícenci všeho druhu, a to již za panování císařovny Marie Teresie, eventuálně již za dob vlády jejího otce. V době vydání Josefova tolerančního patentu protestantů mnoho nebylo, třebaže jich  r e l a t i v n ě  bylo více než dnes. V témže článku totiž Durych cituje vlastizrádný list českých protestantů pruskému králi Friedrichovi, aby je přišel osvobodit. „… ačkoliv nás pouze 20 tisíc jest, tedy přece doufáme, že Bůh sám… atd. atd.“ Podepsáni jsou „obyvatelé Chrudimského i jiných krajů v Čechách“. Tento list obdržel pruský král  s e d m  let před vydáním tolerančního patentu, nereagoval na něj ani vojensky ani diplomaticky.

Nikdy se už nedozvíme, kolik protestantů tehdy u nás žilo, dokonce ani kolik jich bylo  z j e v n ý c h. Absolutní rekatolizaci po Bílé hoře se provést nepodařilo, třebaže národ jako takový ke katolické víře navrácen byl. S pronásledováním víry i každičké pseudo-víry, jakož i každého bludu to ani zdaleka není jednoduché.

Snad nikde ve světě nebyla katolická víra tolik pronásledována jako v Japonsku  v 17. až 19. století. A přece jen katolíci v této zemi vydrželi bez kněží, bez svátostí, bez písemností – do roku 1867. Dočkali se nakonec katolických kněží, domluvili se s nimi, dokonce si je přezkoušeli. Teprve když jim nově přišlí kněží potvrdili, že z a c h o v á v a j í  celibát, Japonci jim uvěřili a přijali je. Není však dopovězeno, proč se po legalizaci katolictví Japonsko ke katolické víře nevrátilo. Katolíků zřejmě zůstala jen hrstka, ale i tak se obávám, že se tak stalo především proto, že kněží 19. století už nedokázali nabýt té důvěry japonských katolíků, kterou si tito hrdinové živé víry zachovávali po dobu dvou set padesáti let toliko v tradici. Kněží 17. století, jak je popisuje Durych ve svých „Služebnících neužitečných, byli jiní lidé než odchovanci seminářů, ve kterých, třebaže skrytě, bujel ateismus. A oproti barokním mučedníkům si už také tito moderní kněží potrpěli na pohodlí… Toto je samozřejmě jen spekulace. I Japonsko se od počátku 17. století změnilo.

Nebylo by ani patřičné naříkat nad čistotou a všestrannou skvělostí „apoštolské“ víry antiky. Starý Řím pošel jako prašivý pes na všecky nejhanebnější neřesti, neřádstva a hanebnosti, jaké si lidé uměli vymyslet. Byli u toho křesťané, dokonce jako vladaři, a vmete-li nám někdo do tváře skutečnost, že to opravdu byl  k ř e s ť a n s k ý  Řím, který tak hanebně zašel, tuze moc se bránit nemůžeme. K hanbě se neradi přiznáváme a bráníme proti nařčení z hanby i své předky. Za všecko raději viníme ďábla. Ten arci nejraději hubí duše křesťanů a obzvlášť katolíků, to je pro něho pravá lahůdka, ale… Je to poněkud jinak. Tuze rádi ďábla uposlechneme, ať už nám radí k čemukoli. Jako bychom na jeho rady čekali. A to přesto, že jsme před ním úpěnlivě varováni.

V tomto starověku se křesťané hojně množili, třebaže byli předhazováni lvům a byli i jinak zabíjeni po tisících. Křesťanství bylo  ú ř e d n ě  zakázáno. Pak se karta obrátila, zakázáno bylo pohanství a mnoho pohanů na přestoupení tohoto zákazu doplatilo: čím později, tím surověji křesťané s pohany zacházeli. Nehodlám zkoumat, měl-li pravdu či neměl Las Casas. Indiány rovným dílem vraždili jak katoličtí Španělé, tak protestantští Anglosasové. Úspěšnou probírku mezi pohanskými Polabskými Slovany po staletí provozovali křesťanští Němci a naši vladaři, naši čeští králové a knížata jim v tom ochotně pomáhali. Bezbranní pohané hynuli křesťanskou rukou po statisících, na asijské pohany si křesťanští hrdinové netroufali. Dnes nám za to projevují svůj vděk a s náramnou chutí infiltrují do naší společnosti.

Ale vraťme se ještě dvě tři století zpátky. Když už se evropským a americkým křesťanům mohlo zdát, že pohanství je zlikvidováno, bum bác, náhle tu byli encyklopedisti a jim podobní braši a „novopohanství“ se začalo šířit řadou geometrickou. I přes to, že to bylo s počátku zákonem zakázáno.

Katolíci si se svými odpůrci málokdy věděli rady. Těžko říci, kterého zlého ducha je to zásluha, že květinka moudrosti v rukou katolických nesrovnatelně rychleji uvadala, než-li v rukou nekatolíků, zejména pak židů, a to i židů odpadlých. Proč se jí lépe dařilo v ovzduší protestantském, to by zajisté byl vhodný dotaz pro Radio Jerevan. Pravda je  p o u z e  jedna, nikoli však moudrost: nepochází pravděpodobně každá moudrost od Ducha Božího.

Katolíci tedy své odpůrce přesvědčovali, šikanovali je, trestali a ovšem i zabíjeli, třebaže prý to nikdy nebylo kvůli tomu, že jde o jinověrce. Zabíjeli ovšem i protestanti a kdyby už tu byli tak dlouho jako katolíci a bylo by jich  t o l i k, jako bylo katolíků, i oni by měli ruce krvavější. Pravoslavní se trochu krve báli, ale i oni si s jinověrci a mnohem spíše se svými kritiky uměli poradit velmi brutálně a ještě si přitom myslili, jak chytře to s nimi spravili.

S tvrdou lidskou lebkou je každá práce, která se téhle lebce nelíbí, velmi nesnadná a jestliže máme z dějin doklady, jak tomu či onomu se podařilo u toho či onoho změnit náboženské smýšlení, pak tu jde zpravidla o záležitost zcela výjimečnou, o zázračné působení, a ten, jak víme, není dílem rukou lidských, nýbrž rukou Božích.

A to si nedovoluji rýpat se v hnoji mohamedánském, hindském, buddhistickém a kdoví jakém ještě. V něm by se snadno dalo zapadnout po pás, ne-li po krk. Je to ode mne příliš laciné: tohoto hnoje je tolik, že ho nelze přehlédnout a to hnojiště se rozšiřuje na všecky strany, zejména k nám, které už křesťanství omrzelo. Nikdo si s tím neví rady, já teprve ne. Snad to ani není tak laciné spoléhat se na zásah Boží. Bez něho bychom zahynuli.

Durych se nemýlí v tom, že za „české obrození“ považovali, považují a budou považovat naši pokrokáři každý políček do katolické tváře. Tyto políčky začala štědře rozdávat zbožná císařovna Marie Terezie, ale dokonce už i její otec a strýc. Tehdy se tomu samozřejmě „české obrození“ neříkalo. Marie Terezie to však prý myslila s Čechy dobře. Myslila to tak dobře, že právě ona a její lotrinský synáček se nejvíce přičinili o to, aby pohřbili – či snad lépe: pohodili na mrchoviště – zbytky veškeré českosti.

Durych se „českého obrození“ štítí jako tasemnice. Bylo kolem mnoho nečistoty. Českému národu zvonili umíráčkem naši západní sousedé s náramnou chutí a staletou vytrvalostí. Český klín, vražený jim do břicha, je samozřejmě nikdy nenechával v klidu. A nepodařilo se jim tohoto klínu se zbavit. Národy zanikají nejspíš z vůle Boží. Byla by však troufalost pyšnit se iluzí, že Bůh náš národ chrání svou zvláštní přízní. On jej skutečně chrání, ale jen potud, pokud si toho budeme zasluhovat.

V „osvícené“ době tzv. českého obrození nebyly vyhlídky českého národa ani trochu růžové. Rodilým Čechům – i když sami už česky nemluvili – bylo tohoto národního úpadku líto a snažili se pomoci i nevhodnými prostředky. Jak se zdá, až příliš nevhodnými. Bojem proti náboženství. To se jim dařilo, protože takovýto boj bývá vždycky úspěšný. Musili však dobře vědět, že katolické náboženství, zejména na venkově, je to jediné, co českost národa ještě udržuje.

Toho se Durych děsil, třebaže chtěl tuto dobu umělecky ztvárnit. Včetně osoby našeho nedoceněného předka P. Václava Fortunáta Durycha. Mně samotnému otec svěřil, že o této době psát nebude, že byla příliš příšerná. Nebál se ďábelského řádění za třicetileté války, avšak necítil v sobě dost síly, aby se mohl podívat do tváře ďáblům „osvíceným“.

To je slovo do pranice! V tomto přiznání musilo být hodně statečnosti!

AKORD, ročník IV., č. 8, 1. září 1931

Jaroslav Durych, Václav Durych

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou.

Jedna reakce na O „tolerančním“ patentu (Katolická cesta J. Durycha XXXIII)

  1. Hamish napsal:

    Nu, vydávat Indoše, pohanské Prusy, Litevce a spol. za bezbranné chudáčky, to se mi tedy moc nepozdává.
    Tvrdit, že katolíci vraždili je zcestné. Vraždili ti, kdo katolickou víru nepochopili a jen se jí zaštiťovali.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: