Koště – 12. díl

Necítil jsem se zrovna nejlépe, když mne v úzké ocelové rouře začala zaplavovat studená mořská voda, jejíž chlad jsem cítil i skrz neoprenový potápěčský oblek. Seděl jsem uvnitř malého podvodního skůtru vyrobeného z torpéda a čekal až se otevřou poklopy na přídi a já budu vymrštěn ven. Tak se také po chvíli stalo, vyjel jsem ven z trubice torpédometu a po chvíli se oblak bublin rozptýlil a já zamířil k pobřeží. To už se má mateřská ponorka vydala pozvolna na sever, aby se za Bornholmem opět vyplížila ven z Baltického moře.

Byly čtyři hodiny ráno, doba, kdy jsou hlídky obvykle nejvíc unavené a nepozorné. Mým cílem bylo dostat se k pláži,
vyjmout z přepravního pogumovaného vaku oblečení, spolu s doklady, které mě promění v obyčejného dělníka z loděnice
v Rostocku, který jde ráno na nádraží, aby mohl jet vlakem navštívit své příbuzné v jižním Německu. V potápěčském obleku jsem se mohl pohybovat jen neobratně, nicméně jsem po chvilce vyjmul své oblečení a doklady z přihrádky podvodního skůtru, otevřel jeho záklopky a potopil jej na dno.
Nyní mne čekala nejriskantnější fáze celého průniku do okupované Evropy. Ležel jsem těsně před čárou příboje a rozhlížel se kolem sebe. Nikde nikdo, ani tepelný zaměřovač nehlásil přítomnost čehokoliv živého. Borový lesík byl nedaleko, prakticky za východem z pláže, tak jsem neváhal a rychle se přesunul na skrytější místo. Neopren jsem svlékl, nacpal do vaku, z něhož už vyjmuté oblečení mělo dokonat mou transformaci v ničím neobvyklého dokaře. Vak s ploutvemi, oblekem a vším, co by mne mohlo nějak prozradit, jsem zakopal do hluboké jámy, zatížené větvemi a kamením, aby jej nikdo náhodou nenalezl.

Věděl jsem z mapy, že trajekt jedoucí do Rostocku vyjíždí z přístaviště v Markgrafenheide každou hodinu, tudíž nebylo nijak obtížné dostat se na nádraží, kde jsem doufal, že splynu s davem. Má proměna byla dokonalá, měl jsem odřený kufr, který už pamatoval lepší časy, v něm pár kousků prádla, svrchníček, nepříliš dobře vyžehlenou košili bez kravaty. S kravatami byl v Evropě konec, noví páni její nošení přísně stíhali. Identifikační karta mne označovala jako Leo Brunnleina, dokařského předáka, svobodného mládence, bez nějakých škraloupů v záznamu.

Rostocké nádraží je poměrně veliké, nicméně pokladny jsem našel rychle, pár bankovek vyřešilo otázku lístku a pak jsem už seděl v rychlíku směr Mnichov. Až do této doby jsem byl v určitém napětí, které bylo pochopitelné, a až ve vlaku jsem začal nenápadně pozorovat změny, které nyní vyplouvaly na povrch.

Především vzhledové: ženy byly všechny bez vyjímky oblečeny v šátcích. Nikde jsem neviděl žádné minisukně, natožpak kalhoty do boku. Bylo až jímavě smutné vidět ty krásky od Baltu, v černých šátcích a šatech, které na nich vlály v svěžím vzduchu od moře.

Nejvíc mne zarážel nepostižitelný opar smutku, který zahaloval všechny ty tváře mladých žen a dívek. Krutě platila generace mladých lidí za prohřešky svých rodičů. Co bylo zvláštní, byl velký počet dětí. Caparti všeho věku i barev pleti se proháněli po nádraží s hlukem tak vlastním malým dětem. To v Londýně nebývalo zvykem, vidět tolik dětí pohromadě. Až později jsem se dozvěděl, že tenhle „kult dítěte“ byl vlastně přirozenou reakcí na pohromy, jichž se Evropanům dostalo. Navíc muslimové podporovali početné rodiny v domnění, že si tím nakloní podrobené obyvatele, aniž by jim ovšem zdůraznili, že jejich děti budou muset jednoho dne sloužit svým novým pánům. Celá historie s janičáry a dívkami v islámských harémech se měla opakovat.

Seděl jsem ve vlakovém kupé, pozoroval trojjazyčné nápisy na obchodech i názvech stanic, nejprve nápis v arabštině, posléze v angličtině a naposledy v německém jazyce. Připadlo mi to jako ironický žertík historie, která dává národům ochutnat , co je to ponížení, kterého se dopouštějí na jiných, všem stejně.

Zatím jsem nemluvil, uzavřené kupátko se naplnilo cestujícími, mladá maminka s holčičkou, postarší pár manželů-venkovanů a jeden mladý muslimský námořník, asi jedoucí domů na dovolenou. Maminka v nezbytné burce a šatech, s malou culíkatou holčičkou, jela za svými rodiči, jak jsem vyrozuměl z jejího rozhovoru. Venkované seděli s pokojnými tvářemi vedle sebe, zvláštně si podobni, jak se stává těm, kdo žijí celá léta v jednom vztahu a námořník se tvářil zarputile, z tmavých očí občas probleskl jeho zamračený pohled.

Vlak se s námi rozjel a po chvíli jsme již mířili rovinatými pláněmi severu německé nížiny k Berlínu. Malá žabka s umně spletenými copánky seděla jako myška a zvědavě si prohlížela ostatní cestující. Vzpomněl jsem si na Kristýnu, jestli ji vůbec dokážu najít. Měl jsem sice v hlavě všechny záchytné adresy pro kontakty v Mnichově, ale nebylo jisté, zdali budu mít úspěch.

„ Maminko, kdy už budeme v Praze?“ zeptala se náhle plynnou češtinou své pohublé matky.

Jen s největším úsilím jsem zamaskoval překvapení, zdá se, že tihle cestující asi Němci nebudou. Starší paní se zájmem nikoliv nelaskavě přihlížela a pak vytáhla z košíku jablko, které s drobným úsměvem holčičce podala. „Lailo, poděkuj paní!“ Maminka se na venkovanku zdvořile usmála. „Děkujeme,“ zaznělo měkkou českou němčinou.

Námořník se díval ven z okna a já pomalu začínal nabývat dojmu, že do Mnichova se dostanu asi bez nějakých větších potíží. To se však náhle změnilo, když se otevřely dveře kupé a dovnitř vstoupili dva uniformovaní příslušníci muslimské policie.

„Kontrola dokladů!“

Komisní hlas v němčině s patrným tureckým přízvukem se rozlehl v malém kupé jako prásknutí bičem.
Pokračování příště. Předchozí díly: I, II, III, IV,V, VI,VII,VIII, IX, X, XI,

Antonín Šalanský

Tento příběh je pokusem o popis alternativního světa, který vychází z reálií současnosti, použité techniky, společenských systémů, religionizity a geopolitiky. Všechny postavy v něm jsou vymyšleny a jejich podoba s reálně žijícími postavami je čistě náhodná. Pokud však budou jisté události připomínat naší realitu, mělo by to být laskavému čtenáři a milé čtenářce spíše k poučení a zamyšlení.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce.

Příspěvky příliš vzdálené tématu a příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou. To, že nějaký příspěvek přežívá delší dobu, neznamená, že je redakcí schvalován.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: