Literatura naše (Katolická cesta J. Durycha XXXIV.)

Přibližně v téže době, kdy se Durych začal zabývat myšlenkou, jak to bylo ve skutečnosti s českým národním obrozením, seznámil se s profesorem olomouckého semináře doktorem teologie P. Josefem Vašicou. Jsem přesvědčen, že si v této otázce oba muži znamenitě rozuměli a že se oba vzájemně utvrzovali v pochybách o významu tohoto obrození a zda to vůbec ve své podstatě národní obrození bylo. Zda se vůbec nějaké národní obrození „konalo“ jako důsledek josefínského „osvícenství“.

O tomto obrození zaujatě přednášeli vysokoškolští profesoři jako o nezpochybnitelné skutečnosti, která zachránila český národ. Nikdy přitom neopomíjeli zdůrazňovat, že toto obrození realizovali buď nekatolíci, nebo katolíci odpadlí – zcela v duchu masarykovského „realismu“. Co řekli profesoři vysokoškolští, opakovali po nich profesoři středoškolští, zejména pak profesoři učitelských ústavů, a tak se falešný nimbus rozšířil netoliko po vlastech českých, ale po převratě roku 1918 i na Slovensko.

Národním obrozením se nazývalo „vzkříšení“ českého jazyka, položení základů k české „moderní“ vědě, (čím byla tato věda ve větším rozporu s náboženstvím, tím byla modernější); „národním obrozením“ byl v podstatě český národ přijat mezi civilizované národy, t. j. takové, kde katolická církev a víra ztrácely den ze dne své postavení. Osvícenecké národní obrození nemohlo být jiné než samo osvícenství – ateistické.

Nebylo to všecko tak jednoduché. Josefínské osvícenství představovalo pro naše země především pokračování nelítostné germanisace, která ovšem začala už dávno. Svého vrcholu dospěla germanisace za Marie Terezie a byla by jistě pokračovala v mnohem zběsilejším tempu, kdyby syn Josef byl tak důsledný jako ona. Josef si samozřejmě přál, aby se v jeho říši mluvilo toliko německy, a nikdy by ho nenapadlo zachovávat český jazyk jako kuriozitu. Kdyby byl Josef takovým absolutistou, jakým byla jeho matka, čeština by byla dopadla mnohem hůř. Josef si však hrál na liberála; chybělo mu sice do něj daleko; zmohl se toliko na pošetilé pokusy, které nemohly po sobě zanechat trvalé stopy – už jen proto, že byly nedomyšlené. Neuvážené pokusy však prováděl v jeho říši kdekdo, pokud na to měl. Přinesla to s sebou doba.

Křisil se jazyk. Na vysoké úrovni. Křísit jazyk prostého lidu nebylo zapotřebí. Tento jazyk žil a nikterak se nezdá, že by se byl chystal k zániku. „Elita“ ovšem česky neuměla, čemuž se samozřejmě nelze divit. Národní elita neexistovala. Falešnou elitu představovali bohatí šlechtici z poněmčelých rodů, nebo i šlechtici z cizích rodů. Ze vzdoru k vládnoucí dynastii založili několik institucí, kterým dali do znaku českého lva (ten se přece jen dostatečně lišil od dvouhlavého orla – a to jim stačilo). Je nakonec paradoxní, že svým způsobem tito lidé národu prospěli, i když jim celý národ mohl být „ukradený“. Ty jejich instituce by prostý lid nikdy nedokázal založit: byly sice české jen podle jména, ale Češi do nich záhy infiltrovali a přivedli je k rozkvětu.

Osvícenství bylo šířeno svrchu dolů: venkov je nepřijal a „nevděčně“ je odmítl. Naopak – skutečné národní obrození postupovalo zdola nahoru. Do měst přicházelo čím dál, tím víc venkovanů, kterým činila němčina nepřeklenutelné potíže. Čeština se šířila a české knihy byly hojněji vydávány, německé knihy by se hůř prodávaly. Češtinu hojně křísili faráři – žádní preláti, a bezděčně i soudní činitelé a ouřadové všeho druhu. S němčinou by byli nikam nedošli. Protože pak mnozí moudří i pošetilí jazykozpytci nevěřili v samovolnou obrodu jazyka, začali vnucovat svým spoluobčanům slova ruská, polská, jihoslovanská. A tvořili i slova umělá. Toto všecko lid po většině přijal, nicméně lidový venkovský jazyk neustával pronikat do měst, do škol. Vydavatelé modlitebních knih stále častěji mohli připomínat slova z češtiny biblické: jejich archaičnost nikomu příliš nevadila. Nevím, kolik slov obnáší český slovník, domnívám se však, že se za něj nemusíme stydět ani před nejvyspělejšími národy.

Legendou „českého národního obrození“ se stal P. Josef Dobrovský. Často se o něm mluví jako o prvním muži českého národního obrození. Tento vědec si své uznání zaslouží: učinil vskutku velmi mnoho. Je však skutečností, že on sám nevěřil ve znovuožití českého jazyka. Byl to právě náš dávný příbuzný P. Václav Fortunát Durych, Dobrovského důvěrný přítel, který svou víru ve vzkříšení českého jazyka hlasitě vyznával a svého přítele o ní přesvědčoval po celý život. Avšak ani tento učenec svou  v ě d e c k o u  prací českému jazyku příliš nepomohl. Jeho celoživotní dílo zůstalo nedokončeno, vyšel toliko první díl všeobecného úvodu, druhý díl v rukopise se ztratil kdesi v Budapešti. P. V. F. Durych pomohl národu něčím jiným: se svým řádovým spolubratrem P. Faustinem Procházkou  p ř e l o ž i l i do češtiny Písmo svaté – snad prý na příkaz císařovny Marie Terezie. Není to tak zcela podivné, jak by se na první pohled zdálo: Marie Terezie přece jen byla věřící katoličkou. Dobře věděla, že český venkovský lid německy neumí, a ať už ji k tomuto příkazu inspirovali její zpovědníci nebo její vlastní svědomí, že slovo Boží musí být pro všecky její poddané srozumitelné, jednala v tu chvíli proti vlastním germanisačním snahám.

O tomto Písmu svatém se zmiňuje proto, že je to trvalý a přesvědčivý důkaz o výjimečném bohatství českého jazyka, kterého byli  m o c n i  oba překladatelé, že překlad byl relativně brzy hotový a že je do dnešních dob čtivý. Nekatolíci zdůrazňují, že tzv. Svatováclavská bible, ze které Durych s Procházkou vycházeli, je v podstatě kopií Bible kralické, ale toto tvrzení kulhá: Kralická bible je dnes hůř srozumitelná. Snad je to i tím, že Durych a Procházka nelpěli na „kralických“ větných vazbách, které nepostrádaly patosu a velebnosti. Ani „kralický“ slovník pro ně nebyl závazný, používali výrazů venkovské mluvy. Ani ve snu by mě nenapadlo Kralickou bibli znevažovat; je to literární skvost, tuze mi však vadí, že všude tam, kde je nutno citovat Písmo svaté, užívá se textu této bible, jako by jiné nebylo. A každé století je přece jen znát.

Durychova a Procházkova bible byla vydána v Praze roku 1788, tedy ještě za života Marie Terezie. Je nesnadno odhadnout, v jakém nákladu byla vydána; třebaže dnes šťavnatě nedáváme na drahotu knih, před dvěma sty lety byly knihy mnohem dražší. Bible se ovšem kupovala na celý život a tak lze předpokládat, že se přece jen dostala do mnoha rodin.

Bible samozřejmě zaujímá mezi knihami, vydávanými v 17. a v 18. století, postavení zcela mimořádné. Vydávaly se knihy modliteb, homilie a postily, životopisy svatých, traktáty všeho druhu, zbožná napomínání atd. atd. Tuto „sekundární“ literaturu nevydávali pouze katolíci, nýbrž i protestanti, a právě takovéto knihy se k nám pašovaly přes saské a pruské hranice. Zbožnost těchto knih bývala často jen zástěrkou nevybíravých útoků na katolickou víru. Takovéto knížky, které sbíral P. Koniáš se svými spolubratřími, měly jen pramalou literární hodnotu; je samozřejmě škoda, že skončily v plamenech, staly by se dnes významným svědectvím nenávisti protikatolické a mohly by posloužit ke srovnání s modernistickými tendencemi takyekumenickými, jak je dnes šíří Vatikán.

Připomeňme si jen známý manifest východočeských nekatolíků adresovaný velikému Friedrichu, aby již nelenil a jako Gedeon blahé paměti přikvačil osvobodit „o svou čistou víru“ ožebračený český lid. Knihy jen trochu cenné ukládali jezuité v depozitářích, značených „libri prohibiti“ a zcela jistě by se byly všechny zachovaly do dnešních dnů pro potěchu knihoven a muzeí, kdyby jozefínské „reformy“ je nepostihly právě tak krutě jako knihy katolické: spolu s knihami katolickými byly za pakatel prodávány židům jako starý papír. I tak bylo zachováno přemnoho knížek katolických a protestantských a jejich porovnáváním se lze dopátrat skutečného stavu českého jazyka bezprostředně před „národním obrozením“. Na tomto poli zbývá udělat ještě mnoho práce; ten odkaz je vskutku úžasný a ohromující. Mnoho národů by nám mohlo závidět!

„Nedávno jsem šel kolem jednoho obchodu s devocionáliemi,“ píše Durych, „a všiml jsem si za výkladem několika chudobně ustrojených knížek: byl mezi nimi také vlastní životopis svaté Terezie v překladu Linhartově. Koupil jsem si tu knížku a na stránkách obálky jsem četl o jiných knihách z toho nakladatelství. Opatřil jsem si něco z toho; nejvíce mě vábily různé homilie; jsou  to většinou překlady, řeč překladatelů není právě nejvyspělejší, úprava těch knížek vůbec je chudá, ale je to laciné, může si to koupit i žebrák, a když to člověk čte, začíná po nějaké chvíli cítit pohnutí srdce. Překládali to kněží řádoví i světští, většinou neznámí, ať už byli usazeni na vesnicích či ve větších městech, a z těch stránek a z těch slov na čtenáře dýchá vzpomínka na kněžskou duši, která před mnohými lety ucítila své souznění s duší některého světce nebo vzácného kazatele či theologa, i hledala pak naplnění své radosti v překladu a vydání tohoto díla. Jistě jsou tito pracovníci většinou mrtví a zbývající už asi značně zestárli. Nejsou to knihy, které by vábily oči bibliofilské, jsou to knihy, které se hodí za almužnu a tak se na ně musíme dívati, poněvadž všichni a jeden každý potřebujeme almužny. Mnohé z těch knih zůstaly ležet jako pohozený či odmítnutý chléb, jehož vůně asi nedráždila chřípí lidí zhýčkaných. Ale podivno, že dnes, po dvaceti, třiceti, padesáti letech začíná se teprve zjevovati zásluha a dobrota těch,  kteří pracovali na tomto díle duchovní charity. Zapomeneme na formální nedostatky a čteme, třebas takové homilie, a nechce se nám od nich. Naopak, když to přečteme, pak se nám nechce do všelijaké četby. Může se namítnout, že je to jen působení původního autora, který byl světcem nebo velkým kazatelem či spisovatelem: ale není tomu tak, neboť zásluha překladatele i pořadatele proniká za každým odstavcem a na každé straně vidíme podobu těchto lidí z našeho kraje, z naší krve, jakoby spletí větví vzácného stromu pronikal břečťan. A tento dojem nám vnuká myšlenku, abychom se pomodlili za všecky ty, kteří na tomto díle pracovali také pro nás v naší vlasti.

Jdeme-li proti proudu času do minulosti této literatury, pozorujeme, že nikoliv ve všech dobách byla zatlačována na sám okraj literatury a kultury národní. Takové Dědictví Svatojánské nebo Svatováclavské mělo mimo svůj vnitřní význam též svůj širší význam národní. Když v našich městech pronikl liberalismus a zmocnil se representativních míst v národě, mohla kultura katolíků v našich zemích zcela klidně se dívati na tuto konkurenci a na její methody. Bohužel, tu a tam se katolíků zmocnila nervosa; začali se domnívati, že je nutno udržet stejnou rychlost a pohotovost s liberalismem, že je třeba osvojiti si jeho sloh, jeho formu; to však vedlo k zploštění jak obsahu, tak i formy. Katolíkům slušela konservativnost; nebylo by bývalo nijak na škodu, kdyby byli pomalejší a vážnější…“

Durycha zaujaly homilie, přeložené a vydané dvacet, třicet, padesát let – před rokem 1930, kdy tato stať byla napsána. Tedy literatura druhé poloviny devatenáctého století, t. j. za vlády Jeho Apoštolského Veličenstva Franze Josefa, kdy se n e u t ě š e n ě  rozmáhal austrokatolicismus. Snad tedy měly být tyto překlady i jakýmsi způsobem nesouhlasu a odporu k rakouskému  s t á t n í m u  pojetí katolicismu, který, třebaže je to k nevíře, přežívá do počátků jedenadvacátého století. Překládalo se většinou z němčiny, ale i z latiny, italštiny, francouzštiny a španělštiny. A to byl katolicismus přece jen poněkud odlišný, třebaže poznamenaný dávnými herezemi německými, francouzskými, italskými a španělskými. Překlad byl jen překladem; cenzura si jich nevšímala s takovou obezřetností jakou by věnovala dílům domácím. Čtenář se sice příliš mnoho nového nedověděl, nicméně duch každého cizího jazyka vytrhne leckterého čtenáře z ospalosti.

Ortodoxní katolicismus druhé poloviny devatenáctého století (již po I. Vatikánském koncilu) byl v podstatě všude stejný, byť i podávaný poněkud odlišnými formami. Nesrovnatelně výrazněji se např. v dnešní době představují odchylky katolicismu amerického (o které více méně nestojíme), zejména však odchylky katolicismu „třetího světa“: katolicismu středo- a jihoamerického, afrického a jihoasijského, který nám velmi výrazně připomíná význam a přínos  o b ě t i  pro veškerý duchovní život. Církev vskutku netvoří toliko hrstka vatikánských prelátů a euroamerických hierarchů. Církev budoucnosti vykvétá zejména v latinské Americe a v bývalých francouzských a portugalských kolonií v Africe a v Asii. Právě odtud bude přicházet spása pro naše pravnuky!

Zůstaňme však v současnosti:

Durych pokračuje:

„… Chceme-li nalézti  s v é  základy, musíme jíti do doby tak zvaného Temna.“

Durych popisuje jeden ze svých úlovků: „ZDRAVÝ PRAMEN, PREYSSTICÝ SE K ŽIWOTU WĚČNÉMU“. – „Je to tištěno v jesuitské universitní tiskárně roku 1702 jako třetí vydání: do spisu toho je vloženo mnoho krásných starobylých modliteb, má bez mála pět set stran krásného tisku a jazykově i slohově vyniká tak, že se člověk musí ptát, odkud vznikla pověra o úpadku českého spisovného jazyka v době Temna. Tato knížečka samojediná jest mi postačujícím důkazem o tom, že národní obrození bylo nám líčeno jinak než-li tomu ve skutečnosti bylo a že se nejednalo o vzkříšení  č e s k é  ř e č i  a  č e s k é  l i t e r a t u r y, n ý b r ž  o  v z k ř í š e n í  t r a d i c  p r o t i k a t o l i c k ý c h.“ (zvýraznil V. D.)

 

 „My, katolíci,“ pokračuje Durych, „musíme aspoň sami pro sebe provésti korekturu dosavadních názorů a za tím účelem jest nutno, abychom novou dobu českého písemnictví počítali nikoli od doby osvícenské, nýbrž od doby rekatolisace. Nechť si tedy existuje vedle sebe či proti sobě dvojí historie a dvojí kultura, nechť si kultura naše zůstane vyloučena ze širší kultury národní: na tom prozatím nemůže tak dalece záležet.“

Durych pak naléhavě vybízí:

„… chceme-li se hlásiti k této tradici, jest nezbytně třeba, abychom svou kulturu z doby Temna znali. Pak lépe pochopíme odkaz těch dob, vývoj doby a dnešní potřeby. Není zajisté třeba, abychom spěchali a doháněli; nám bude slušeti a prospívati spíše rozmyslná a opatrná vážnost; zkazila-li se u nás literatura katolického ducha, pak se zkazila spěchem a touhou po dohánění.“

Od tohoto Durychova varování uplynuly tři čtvrtiny století. Dočkali jsme se především skvělých objevů profesora P. Josefa Vašici, katolická „barokní“ literatura už dávno nestojí kdesi na pomezí české literatury, ale je její živou součástí a zejména o době Temna už se hovoří jen v metafoře. Už nikdo „temno“ za opravdové temno nepovažuje, barokní kultura se do jisté míry stala českou chloubou a to zcela po právu. Zejména proto, že ji uznal svět: kulturním objevem století se stalo zmrtvýchvstání české hudby období barokního, předklasicistního a klasicistního. Senzační objevy stařičkých partitur jsou do jisté míry důsledkem komunistického řádění na půdách a v depozitářích zámků a muzeí. Byla to hudba katolická, ale to si snad komunističtí kulturníci ani neuvědomovali. Barokní literatura byla však vtíravě katolická, ale přece jen jsme byli příliš „na ráně“ a bohemisté byli důslední a vlezlí. S Kafkou se paradoxně svezl i Bridel a Chanovský a nic naplat, ÚV všecko zakázat nemohl. Po listopadu 1989 se pak našli literární vědci, kterým nikterak nezáleželo, co kdysi o české barokní literatuře napsali jejich učitelé – zejména z neznalosti. Byla napsána a vydána řada knih, které vzbudily patřičný zájem zdaleka nejen u katolíků.

Č e h o  v š e h o  počátkem bylo osvícenství, o tom se stále častěji diskutuje. V první řadě mělo význam pro rozvoj vědy. Není tedy divu, že od samých začátků se věda u nás začala ubírat směrem vysloveně protináboženským. Na osvícenské, pozitivistické kopyto šly narazit výdobytky vědy devatenáctého století. Ve dvacátém století, zejména v jeho druhé polovině se všechny vědy „zmodernizovaly“ a s osvícenstvím ztrácely kontakt. Už nešlo na všechno s sáhnout.

Svou stať „Literatura naše“ uvádí Durych citací z Českého slova, tiskového orgánu národních sociálů, že prý nikde na světě „není odpor proti katolicismu tak vzedmutý, jako právě u nás, že není také tak spontánní a tak obecný jako v naší republice.“

To jsou srdceryvná slova, která by měla něžně polaskat každičkou ateistickou duši. On ten katolicismus vskutku patří jen na hnojiště! Co také s ním ve třetím tisíciletí!

Pisatel výše uvedené invektivy proti katolíkům v Českém slově ještě dodává: „Katoličtí exponenti jinde jsou mnohem vzdělanější, sociálnější a také mnohem kulturnější nežli u nás.“

Zdá se mi, že se zde národní sociál, podepsaný šifrou –kj– trefil do černého. Vzdělanost, sociálnost a kulturnost nepatří k charakteristickým vlastnostem českých katolických exponentů. Těmito exponenty by měli být hierarchové, mnohem spíše však)  p o l i t i č t í  představitelé katolíků, nejčastěji bohužel samozvaní. Tito lidé by měli představovat elitu. Je to však všecko jinak. Síla českého katolicismu vždy záležela, záleží a dej Bůh, aby nadále záležela na „maličkých“.Ty nám Bůh dal ze své milosti, která si zaslouží obdiv. Byl to ten nejprostší lid, ti nejprostší věřící, kteří na sebe nikdy zvláště neupozorňovali a kteří stále udržovali a udržovat nepřestávají – katolické tradice.

Nepřeji si, aby se katolíci stali národní „elitou“. To by nás přivedlo k neštěstí. Kdo bývá „nejlepší“, dává o tom zpravidla vědět celému svému okolí a to už je počátek jeho pádu.

Durych připomíná:

„Bylo by neslušno příti se o stupeň kulturnosti a hlásiti se s nějakou lepší kvalifikací. Jsme za jedno. Kdybychom zázraky dělati mohli, smýšlení těch lidí (t. j. našich odpůrců) o nás se nezmění a poněvadž oni nás jistě soudí v dobré víře, nemůžeme jim to ani vlastně míti za zlé a musíme to klidně vzíti na vědomí jako zlo, které odstranit není v lidské moci.

Boj všemi zbraněmi proti nám donutí nás k tomu, abychom se ohlédli navzájem na sebe, abychom zjistili, co máme a čeho můžeme použíti k vlastnímu zachování, abychom byli co nejsamostatnější. Musíme zůstati při své vlastní kultuře, ať se světu jakkoli nelíbí, ale musíme ji znáti a věděti o ní.“

V závěru se Durych opět vrací k tzv. katolické literatuře v nejširším kontextu:

„Je samozřejmo, že z literatury, kterou napsali katolíci, jest nutno velmi mnoho věcí odsoudit k zániku a to tím častěji, čím novějšího data jsou jejich knihy; jako všude, tak ovšem i zde rádo by se přiživilo mnoho lidí nemožných a tady není místa pro ohledy a milosrdenství. Naše kultura a naše literatura vždy bude špatná a bezcenná v očích ostatních částí národa a proto je třeba míti obzvláštní pozor na to, aby v ní nenašlo místo to, co sami považujeme za slabé a bezcenné. Ale zase žádný pokřik ať z druhé strany či odkudkoli nemůže nás odvrátit od toho, abychom přijali a zachovali vše, co má poctivou pečeť naší katolické tradice, ať to má stáří tří set let nebo jen tří let, ať je to vzácná bibliofilie či jen kázání na novinovém papíře nebo knížečka v úpravě kalendářové. Až bude zrno svezeno a roztříděno, najdou se i přiměřené stránky, aby se vyhovělo i těm, kteří si zakládají na zevnějšku.“

 

AKORD, ročník III., č. 8, 1. října 1930

Jaroslav Durych, Václav Durych

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce.

Příspěvky příliš vzdálené tématu a příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou. To, že nějaký příspěvek přežívá delší dobu, neznamená, že je redakcí schvalován.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: