Obrana drmolících babiček

Bylo to krátce po mé konverzi, kdy jsem se jistému známému, mimochodem stoupenci tzv. charismatické obnovy, svěřil, že mi dělá velké potíže modlitba k Panně Marii. U bývalých protestantů se jedná o jev poměrně rozšířený, neboť protestantismus považuje mariánskou úctu (navzdory tomu, „co nás spojuje“) za ďábelskou modloslužbu. A i přes rozumové přijetí pravé křesťanské víry, tj. víry katolické, zůstávají v člověku podivné skryté pocity, jako by se úctou Matky Boží dopouštěl něčeho nedovoleného, či přinejmenším přepjatého. Můj známý mi ochotně nabídl pomoc, pozval mě do „spolča“ a s výrazem svobodného zednáře, který adeptovi nabízí povýšení do lóže, dodal: „U nás je to jiné. U nás se nemodlíme jako drmolící babičky v kostele.“ Musím přiznat, že mě ta slova z úst katolíka překvapila, neboť podobné věty jsem slýchával ve „spolču“ protestantském.

Záhy jsem zjistil, že můj známý není se svým názorem na „drmolící babičky“ v Církvi osamocen. Také ze slov některých kněží jsem nabyl dojmu, že babičky tvoří jistou zvláštní skupinu vyznačující se vírou nižšího řádu, která si sice zaslouží blahosklonný úsměv osvícenců, avšak s ohledem na dobro mládeže je nutné poukázat na její temnější středověký ráz. A tak když jeden nejmenovaný, dnes již monsignore hovořil psal s intelektuálním znechucením o „příšerných nasládlých soškách, pobožných časopisech a brožurkách, které obsahují třaskavé koktejly z naivity, hloupé pověrčivosti a zapšklé bigotnosti“ nebo když označil časopis Světlo za Temno, již jsem dobře věděl, jaký svět popisuje… svět „drmolících babiček“. Pokorně přiznávám, že jsem se tímto po jistý čas nechal klamat, v čemž mi vydatně pomáhala i má pýcha a ješitnost. Své rozpoložení bych vyjádřil parafrází studentského pokřiku ze 17. listopadu: „Nejsem jako ony!“ Jinými slovy: „Jsem lepší!“

Někteří moderní kněží se patrně domnívají, že haněním zbožnosti starých žen dosáhnou pastoračních úspěchů u mladých. Jako by říkali: „Podívejte, chlapci a děvčata, já jdu s dobou, víra babiček je mi cizí.“ Byl jsem několikrát svědkem toho, jak se dole v kostele před mší babičky a jejich přívrženci modlili růženec, zatímco mládežnická úderka ladila kytary a chystala bubny na rockový doprovod zpřítomnění Kristovy kalvarské oběti. A když nebyl rock, mladé jsem v kostele nepotkal, jen opět ty staré (doslova) tváře. O pevnosti víry mnoha mladých, kteří pohrdají vírou babiček, mám jisté pochybnosti. Už jen proto, že pevnost jejich víry není, na rozdíl od těch druhých, dějinně vyzkoušená.

V porevoluční Francii se tradovalo, a do velké míry právem, že muži dělají revoluce a ženy uchovávají víru. Jistě ne náhodou si známý francouzský liberál a antiklerikál Jules Michelet stěžoval: „Našim ženám vládnou naši nepřátelé.“ V mnoha rodinách byla právě díky babičkám, často navzdory nelibosti osvíceného otce, předávána víra novému pokolení. Konec konců, nemusíme chodit tak daleko. Vždyť i u nás za komunistického režimu hrály babičky nezřídka roli prvních katechetek a „předávaček“ tradice. A jejich modlitby zcela jistě přispěly k tomu, že náš národ byl uchráněn větších pohrom, než jaké na něj z Božího dopuštění dopadly. Jsem přesvědčen, že také dnes jejich „drmolení růžence“ podpírá hroutící se zdi naší církve, aby nespadly zcela a nepohřbily duše dětí.

Dostalo se mi té milosti, že jsem měl možnost takovou babičku poznat zblízka. Bylo to má babička. A když na ni teď vzpomínám, zdá se mi, že jedním ze strůjců mého pozdějšího obrácení byl právě její příklad. Často vyprávěla o svém životě, a já si bezděky povšiml, jak vždy v souvislosti s nějakou těžkou zkouškou zmínila také modlitbu, jíž se utíkala pod ochranu Pána Ježíše a Panny Marie. Když jí na Haliči coby dvacetileté polské učitelce vyhrožovali místní Ukrajinci smrtí a jí se podařilo uniknout (její přítelkyni svázali do kozelce a hodili na rozpálenou plotnu). Když ruští bolševici odvezli skoro celou vesnici na východ, její rodinu však ušetřili, neboť se v chalupě ubytovali armádní důstojníci, kteří patrně chtěli ukázat lidštější tvář. Když na práh chalupy dopadla letecká puma a nevybuchla. Když se modlila za mého dědečka, aby se vrátil živ z odboje. Když se modlila za mého dědečka, který vyhodil důstojníka NKVD z jedoucí tramvaje, aby ho komunisté nechytili a aby se vrátil živ z dalšího odboje. Když prosila Pannu Marii Čenstochovskou o pomoc s výchovou a uživením svých dvou dcer, zatímco byl můj dědeček pryč. Když se zlobila na mého dědečka…

Vzpomínám si na její večerní tiché, „drmolivé“ modlitby před usnutím. Otčenáš, modlitbu k Čenstochovské Královně… Jedna mi však zvlášť utkvěla v paměti. Jakožto bezvěrci, byť v dětství pokřtěnému, se mi zdálo, že se k babičkám vůbec nehodí. Byl to chvalozpěv krále Davida – žalm 90:

Pod záštitou Nejvyššího přebývá,

ve stínu Boha nebes odpočívá,

kdo říká Pánu: „Tys ochrana má a hrad můj,

Bůh můj, v něhož naději svou skládám.“

Neboť on vysvobodí tě z osidla lovců,

od slova, které přináší zkázu.

Perutěmi svými zastíní tě,

pod křídly jeho najdeš útočiště,

štítem obestře tě věrnost jeho.

Nebudeš se báti hrůzy noční,

ani střely létající ve dne,

ani moru, co se plíží za tmy,

ani útoku zloducha o polednách.

Padne jich po boku tvém tisíc,

deset tisíc po pravici,

ale k tobě se nepřiblíží.

Ty na oči své to spatříš,

na odplatu hříšníků budeš hledět.

Protožes řekl: „Pán naděje má jest,“

učiniv Hospodina svým útočištěm:

nepřihodí se ti nic zlého,

rána se nepřiblíží k tvému stánku.

Neboť andělům svým přikázal,

aby tě ostříhali na všech tvých cestách.

Na rukou budou tě nosit,

abys o kámen nohou svou nezavadil.

Po zmiji a bazilišku chodit,

po lvu i draku šlapat budeš.

„Protože lne ke mně, vysvobozuji ho,

budu mu hradem, neboť zná mé jméno.

Vzývá mne, a vyslyším ho; jsem při něm v tísni,

ubráním ho a obdařím slávou.

Dlouhého věku dosyta mu dávám,

a ukážu mu svou spásu.“

Dnes už mi je jasné, že výše uvedený mužný a bojovný žalm není duchu „drmolících babiček“ cizí. A ačkoli nesplňují „obnovené charismatické“ normy, ani nevyhovují standardům vkusu postmoderních teologů, tak při posledním soudu uvidíme, co všechno vybojovaly, kolika duším pomohly do nebe, a jak moc jim někteří křivdili.

Martin R. Čejka

Tento velmi pravdivý a nadčasový článek prvně vyšel v časopisu Te Deum (č. 2/2009).

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce.

Příspěvky příliš vzdálené tématu a příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou. To, že nějaký příspěvek přežívá delší dobu, neznamená, že je redakcí schvalován.

14 reakcí na Obrana drmolících babiček

  1. Lukáš Biskupický napsal:

    Ano, zcela souhlasím s M. Čejkou. Ještě dodám, že mnoho kněží pohrdá babičkami v kostelech jako takovými (když ruší bohoslužby ve venkovských kostelech říkají: „přece nebudu sloužit mši pro pár babiček“), jako kdyby jejich duše měla menší cenu než duše mladého člověka! Jde přece o spásu duší jako takových, věk je v podstatě nepodstatnou veličinou, nebo se mýlím?

  2. kolemjdoucí napsal:

    Fajn článek staršího data, ale dobře, že se připomíná.. Co se týká zvláštních věcí (speciálně z 1. sv. války) kolem žalmu 90, to by vydalo na další krásný článek. Mimochodem verze: „Kdo žije pod ochranou Nejvyššího, přebývá v stínu Všemohoucího..“ je lepší.. ;-)

  3. karmelita napsal:

    Časopis Světlo že je Temno?!?
    Je to jeden den z mála časopisů, které jsou skutečně a úplně katolické, a kde se i lidé nemající přístup k internetu mohou dozvědět, jaké jsou ve skutečnosti názory sv. Otce a jemu věrných biskupů! Se tedy monsignore pěkně „usekl“….a nebo mu právě tento fakt vadí…:-(

    • Hamish napsal:

      Nu, až na ten nekritický medjugorismus.

      • kolemjdoucí napsal:

        A jaké jsou skutečné názory Svatého otce? Jsou nějaké názory exoterické a esoterické (určené vědoucím)?

        Z těch známých bohatě stačí ocitovat třeba tento ohledně averze ke sv. Tomáši Akvinskému:

        „Měl jsem těžkosti s tím proniknout do myšlení Tomáše Akvinského, jehož křišťálově průzračná logika se zdála být příliš uzavřená sama v sobě, příliš neosobní a kompletní.“ V době Ratzingerových studií v semináři byl spíše „poskytován velký prostor literatuře a současnému filozoficko-vědeckému myšlení.“
        (citát viz Ratzinger – Milníky str. 44 anglického vydání)

        Názor „konzervativce“ :-D

      • :) napsal:

        Moderní filosofie je děs a běs – a především na ní teologie po DVK staví, čímž se z teologie stává plané plácání beze smyslu, které za svou největší hodnotu považuje právě to, že není schopné říct jediné jasné slovo. A scholastikou a Tomášem opovrhují právě proto, že jasně mluví. Dnes už víme, že „nic není tak jednoduché“ a „nemůžeme to takto škatulkovat“ a „víru nemůžeme odargumentovat“ a podobnými frázemi se to odbývá. Ovšem tato moderní filosofie, veskrze subjektivistická a antropocentrická přišla, do Církve už před koncilem (např. Romano Guardini), takže Rahner a spol. měli na co navazovat.

      • kolemjdoucí napsal:

        Jistě. Moderní, (post)postmoderní filozofie především není žádnou filozofií. Absolutně opomíjí všechny základní premisy filozofování, logika je pro ní věc neznámá a vše je relativní. Ideální pro psychologizující tlachaly typu Halík. A ježto by měla být filozofie toliko služkou teologie, teologie dneška podle toho vypadá.

        A je pravdou, že tyhle tendence tu byly dávno před DVK. Jenže jen jako „disent“. Ratzinger měl skutečně na co navazovat. Mladý progresivista, Fringsův poradce který s hrdostí vyhlašoval, že dokuemnty DVK jsou svého druhu Antisyllabem. Co k tomu dodat? Zůstal tím, čím byl. Jak má jeden z architektů (byť okrajový) této krize tuto krizi zachrańovat? Se svým hegeliánským myšlením teze-antiteze-synteze Církvi neprospěje. To jen „konzervy“ ve Světle to nechápou, protože to chápat nechtějí. Pro ně je to konzervativec. Ti, kdo byli nazýváni na DVK konzervativci jsou dnes titulováni (nesmyslným) přídomkem ultratradicionalisté.

      • Pius napsal:

        Pro připomenutí všem „konzervám“: http://fsspx.cz/px013.html

  4. Babičky versus charismatická obnova napsal:

    Popsaný přezíravý postoje zřejmě není ojedinělý, ale není ani pravidlem v CHO; je to úlet jako každý jiný. Viz třeba článek http://www.cho.cz/clanky/Svate-partnerstvi.html

  5. Michal napsal:

    A ještě Halík k babičkám:
    Ano, možná se styl mé víry (a mého přemýšlení o Bohu a mé modlitby) liší od stylu zbožnosti osmdesátileté moravské venkovanky se základním vzděláním, protože jsem se naučil více uvažovat abstraktně a ona zas víc bezprostředně a obrazně; z toho vůbec nevyplývá, že moje zbožnost stojí jakkoliv výše nad její – je přece přirozené, že každý prožívá jak svět, tak náboženství způsobem, který odpovídá jeho kulturnímu a psychologickému typu. (Navíc jsem přesvědčen, že nesmírnost Boží přesahuje všechny lidské obrazy o něm, jak můj filozofický, tak ten lidový).

  6. […] našeho studentského hnutí. Autorem je Martin R. Čejka a převzal jsem jej ze stránek Duše a hvězdy. Příspěvek byl poprvé publikován v katolickém časopisu Te Deum […]

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: