Pouť na Strachotínku

P. František Kozár

Každoroční pouť v Hamiltonech na předměstí Vyškova zakončila i letos svatá liturgie sv. Jana Zlatoústého, kterou sloužil rodák z nedalekých Drnovic P. František Kozár, jenž v současnosti působí jako římskokatolický farář v Mikulčicích na Hodonínsku.

Cyrilometodějská úcta, která byla v povědomí moravského národa po celý středověk a byla zaznamenána v mnoha legendách, získala na intenzitě v druhé polovině 19. století, kdy se slavilo jubileum tisíciletého výročí příchodu svatých soluňských bratří na Moravu. V rámci této myšlenky začaly v tomto období vznikat na mnoha místech různé pomníčky, kostely i kaple. Mezi významné patří kaple sv. Cyrila a Metoděje na vrchu Strachotínka u obce Hamiltony, které jsou dnes součástí města Vyškova. Zde podle ústního podání, jak mnohokrát tradoval otec Kozár, svatí Cyril a Metoděj působili asi kolem roku 865 na nedalekém hradišti. Odsud však byli místními pohany vyhnáni, a proto se usadili na protějším kopci, kde jak dále legenda tvrdí, vytryskl pramen, na kterém následně křtili obrácené pohany. Tento pramen, který v pozdějších časech je znám jako dějiště několika zázraků, je dodnes na tomto kopečku přítomen a naši zbožní předkové proto na něm postavili onu památnou kapli.

Proč se kopec vlastně jmenuje Strachotínka? Podle staroslovanské mluvy se mnohdy svatí bratří pojmenovávali jako Crha a Strachota. Tato pojmenování jsou doposud patrná na jménech moravských obcí Crhov a Strachotín. Ve Strachotíně měl dokonce v roce 2002 vzniknout velkolepý památník Velké Moravy, ale jelikož dobrého úmyslu se zhostili lidé s nejasnou koncepcí, tak památník doposud nestojí a poblíž dotyčné obce doposud na chystaný památník poukazuje základní kámen. Přesto však toto zajímavé pojmenování vedlo některé neznalé v dřívějších dobách k mystifikaci, že místo se tak jmenuje proto, že se na něm Cyril s Metodějem ukrývali ve strachu před pohany.

Pouť po roce 1989 tradičně končí svatou liturgii sv. Jana Zlatoústého, kterou pravidelně celebruje P. František Kozár, který se zde cítí pokaždé téměř jako doma. Již jako malý kluk sem pravidelně putoval se svojí stařenkou, která jej vychovávala k úctě ke svatým bratřím za dar pravé víry. Když pak studoval kněžský seminář v Olomouci, začal se věnovat východnímu ritu a jako farář v Prušánkách začal pod patronací preláta Horkého sloužit východním ritem řeckokatolickým věřícím na celé Moravě. Mnohokrát však byl za tuto svou „horlivost“ šikanován StB a pravoslavnou církví v českých zemích. Po roce 1990 již smí svobodně celebrovat v tomto byzantském obřadu ve staroslověnštině a je držitelem fakulty východního biritualismu. Po Sloupě, kde je Sedmibolestná Panna Maria, přilnul právě ke Strachotínce a je pevně rozhodnut zde, co nejdéle to bude možné, každý rok sloužit východním ritem, kterým, jak pevně věříme, vysluhovali svátosti na Moravě také soluňští bratři, na památku svých rodičů a předků z tohoto kraje a Zakarpatí, ale také všech tragicky zemřelých, zvláště především za oběti vlakového neštěstí u Podivína ve třicátých letech minulého století. Svatou liturgii po celý dvacet jedna let doprovází svým zpěvem pod vedením Mgr. Jana Vrzala sbor věřících z Rajhradu, který v současnosti prochází postupnou obrodou, kdy do něj nastupuje druhá a třetí generace.

Ve své promluvě vyzdvihl otec František především téma putování. Vzpomněl na svou stařenku i rodiče a zdůraznil, že je nutné, abychom se starali o dědictví otců, které dnes mnozí lidé neznají a pohrdají jím. Na konec však také zdůraznil, že se musíme snažit překonat veškerá protivenství i nedostatek, protože rozčilovat se nad tím nemá cenu. Lépe je se nad to povznést a sám uvedl příklad sebe sama, kdy při svých nemocech ještě stále nezanevřel na celý svět, a i když ho ty jeho nohy mnohdy velmi bolí, tak se přesto dokáže přenést.

Svatá liturgie na Strachotínce je pro mnoho věřících díky osobě otce Františka a jeho často silných duchovních promluv, ve kterých se nebojí použít příkladů ze života, velkou posilou zvláštně v současné nesnadné době. Zváni sem jsou všichni, včetně dětí, a dá-li Pán Bůh tak za rok ve tomtéž čase opět a na stejném místě!

Chvalite Hospoda z nebes, chvalite jeho vo vyšnich!

Text: Daniel Zouhar

Foto: Tomáš Navrátil

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce.

Příspěvky příliš vzdálené tématu a příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou. To, že nějaký příspěvek přežívá delší dobu, neznamená, že je redakcí schvalován.

Advertisements

2 Responses to Pouť na Strachotínku

  1. Bylo mi velkou duchovní radostí „být při tom“,
    je mi velkou ctí, že jsem byl požádán o fotografie pro tento článek.
    SOLI DEO GLORIA

  2. antal89 napsal:

    Byla to moc pěkná pouť. Kéž by bylo více kněží, jako je otec František a ještě víc liturgií, za které by nebylo nutné se stydět.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: