Poetická povaha pravého Boha

Je podivuhodné, že Bůh Jakóbův je taktéž Bohem evangelií; že Bůh metající blesky je rovněž Bohem pokoje a nevinnosti.

On květy v nádherný šat odívá,

Dík němu plody vydávají stromy,

On popořadě a v míře

Teplo denní a noční chlad na ně rozlévá.[1]

Soudíme, že není nutno důkazů, abychom doložili, nakolik Bůh křesťanů poeticky převyšuje antického Dia. Na jeho hlas řeky obracejí svůj tok, nebe se svinuje jako kniha, rozestupují se moře, padají hradby měst, mrtví vstávají z hrobů, tresty dopadají na národy. V něm žije vznešenost sama v sobě a není nutné ji hledat. Homérův Zeus, který jediným pokrčením obočí hýbe nebesy, je bezpochyby pln majestátu; avšak Jahve sestupuje do chaosu, a když vyřkne své fiat lux[2], mýtický Kronův syn mizí v propasti a vrací se do nicoty.

Touží-li Jupiter jiným bohům dokázat svou moc, hrozí jim, že je uvězní a spoutá řetězy; Jahve nepotřebuje pout, ni podobných snah.

Potřebuje snad jeho rámě naší podpory?

Co proti němu zmohou všichni králové světa?

Marně se usilují sjednotit a vyhlásit mu boj:

Stačí, když se zjeví, a na prach zdrtí jejich úmluvy;

Slovem je v spáleniště obrací.

Na zvuk jeho hlasu ustupují moře a chvějí se  nebesa:

Celý svět je nicotou proti němu...[3]

Nadchází Achilles, aby pomstil Patrokla. Zeus nesmrtelným oznamuje, že mohou vstoupit do boje a přiklonit se ve válečné vřavě na něčí stranu. Olymp se ihned zachvěje v základech:

Otec bohů a lidí vtom strašlivě zahřímal shora,

zespodu zatřásl zase bůh Poseidón nesmírně velkou

zemí, a zároveň s ní i strmými horskými vrchy.

Pod Ídou, bohatou zdroji, se veškeré úpatí třáslo,

třásly se vrcholky její, hrad trójský i achájské lodě.

Také se polekal Hádés, bůh zemřelých, v hlubinách zemských;

vylekán seskočil z trůnu a zaúpěl, aby snad silou

Poseidón chvějící světem mu nad hlavou neroztrh zemi...[4]

Uvedený úryvek býval kritiky citován jako poslední příklad vznešenosti. Řecké verše jsou okouzlující: postupně se mění v Diův hrom, Poseidonův trojzubec a Hádův řev. Zdá se, že je skutečně slyšet, jak hrdla Ídy opakují hukot hřmění: seskupení „r“ a souznění souhlásek „ôn“, jichž jsou verše plny, napodobují rachot hromů přerývaný okamžiky ticha. A tak během bouře hlas nebe chvilku skomírá, aby v hlubinách lesů opět zazněl. Náhlé, nesnesitelné ticho a mlhavé, hrůzné obrazy nastupují namísto vřavy prvních poryvů: z Hádova křiku hádáme, že vstupujeme do krajiny smrti; Homérovy výrazy mění svou barvu, stávají se studenými, němými a hluchými, a četnost syčících „s“ napodobuje šelest tlumeného hlasu stínů.

Na čem založit srovnání a zda má křesťanská poezie dosti prostředků, aby se vznesla k této kráse? Posuďme. Hle, jak Věčný hovoří o sobě:

Počal vystupovat kouř, když se hněval, a oheň se od jeho tváře vznítil; uhlí se od něho rozpálilo. Nebesa naklonil a dolů se snesl, pod nohama mračno. Vystoupil na cheruby a letěl, letěl na perutích větru. Z temnot si učinil svou skrýš; stánkem kolem sebe temné vodstvo oblaků ve vzduchu. Před jasem v jeho očích se hnala mračna, krupobití a řeřavé uhlí. Tu zahřímal Hospodin s nebe dolů, Nejvyšší vydal svůj hlas; krupobití a řeřavé uhlí. I vyslal střely svoje a rozehnal je, blesky své rozmnožil a poděsil je. Tu se ukázaly prameny vodní, byly odkryty základy zemského kruhu, žes jim počal hrozit, Hospodine, protože zavanul dech tvého rozhorlení.[5]

„Přiznejme,“ praví La Harpe[6], „že ona vznešenost tak dalece převyšuje veškerou jinou vznešenost, nakolik Boží mysl vyniká nad myslí člověka. Vidíme zde pojetí velikosti u jejích základů; ostatní je pouze jejím stínem, toliko slabým odleskem stvořitelské inteligence; tak jako je fikce, je-li krásná, jen stínem pravdy a veškeré své zásluhy čerpá ze skryté podobnosti.“

  François René de Chateaubriand

 Úryvek z knihy Le génie du christianisme (Paříž 1852)

Přeložil a poznámkami opatřil Filip Drábek

Tento překlad vyšel původně v časopise Te Deum v čísle 2/2009, které je z velké části věnováno právě vztahu poezie a víry.


[1] Jean Racine, Atalia I, 4.

[2] „Budiž světlo.“

[3] Jean Racine, Ester I, 3.

[4] Homér, Ílias XX, 56, Praha 1980. Překlad Rudolf Mertlík.

[5] Žalm 18, 9-16.

[6] Jean-François de La Harpe (20. 11. 1739 – 11. 2. 1803) – francouzský dramatik, spisovatel a kritik. Zprvu byl odhodlaným stoupencem Francouzské revoluce, poté co byl sám uvězněn, své názory přehodnotil a stal se jejím zapáleným odpůrcem. Ve vězení se také vrátil ke katolické víře, kterou později bránil i ve své tvorbě.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: