Hovoříme s dětmi o Bohu (Společně k Bohu IV)

 Z předcházejících úvah už víme, že první náboženská výuka dětí se děje beze slov. V pocitu bezpečí, jistoty, sytosti, v maminčině náručí, tam už v kojeneckém věku prožívá dítě skrytost v náručí Božím. Je až s podivem, jak péče rodičů o dítě zobrazuje Boží otcovskou péči o člověka: Velcí i mocní se sklánějí k malému bezmocnému tvoru, ujímají se ho, pečují o něj, chrání ho. Jako dítě je zcela závislé na rodičích, tak je člověk závislý na Bohu. Rodiče svou láskyplnou péčí ukazují dítěti, jak hodný je Bůh Otec.

A pak přijde čas, kdy je třeba povídat dítěti o Bohu i slovem. Každá maminka, když o to má zájem, vycítí, kdy je ta nejvhodnější chvilka, prvně dítěti o Bohu povědět. Třeba si malý Tomáš hraje na koberci s odstřižky látky, kterou maminka stříhá na nové, větší gatě. Tomášek najednou vyskočí a úprkem se rozběhne mamince do náručí. Vyškrábe se jí na klín a chytí ji kolem krku. A v téhle tiché láskyplné blízkosti poví maminka Tomáškovi: „Jak je krásné, že se máme rádi?“ Tomáš teď prvně uslyší o Bohu: To je ten, kdo mu dal maminku. Jindy se doví, že i to krásné jablko, které dostane, nechal dobrý Bůh vyrůst pro něj na stromě. 

Tak v dítěti vzniká první hluboká jistota: všechno dobré máme od Boha.

„Maminko, mluv s dítětem o Bohu!“ – tak zní vychovatelský příkaz. Ale pozor: hned musíme přidat varování: mluv správně o Bohu. Z domáckých výkladů hodných babiček a maminek vznikají často základy nevěry!

1) Nedělejte z Boha pohádkového dědečka, který sedí nahoře v nebi na zlatém trůnu, kolem jsou vyparádění dvořané – svatí, s pluky andělů. Dítě v předškolním věku nekriticky přebírá vše, co se mu vypravuje a všemu pevně věří. Pán Bůh pak dostane v jeho myšlení místo vedle Mikuláše, Červené Karkulky nebo krále z pohádky, či Ježíška, který přináší z nebe dárky, bydlí ve svém paláci „tam nahoře“, v nebi a je od nás daleko. Kolem osmi let se hroutí pohádková víra dítěte a v jejích troskách často na celý život končí i představa Boha, je-li jen pohádková.

2) Ještě horší je, když se z Boha udělá strašák na nehodné děti. Kolem třetího roku začínají být děti vzdorovité. Je to přirozené – právě se totiž začíná projevovat jejich osobnost a ony si tuto novou možnost musí přece odzkoušet na okolním světě. Musí vyzkoušet, co se dá a co se nedá vyvzdorovat. Běda dětem, které mají tak nerozumné maminky, které je začnou strašit: „Počkej, jak nebudeš poslouchat, Pán Bůh tě strčí do pekla, až zemřeš!“ Vzpomínám na dítě, které nerozumná babička strašila: „Jak nebudeš hodný, přijde velký pes a pokouše tě.“ A občas to obměnila jinou hrozbou: „Jak nebudeš hodný, Pán Bůh tě potrestá.“ Následek toho byl, že u dítěte se představa Boha spojila s představou velkého zlého psa a trápila ještě v dospívání.

3) Také se nikdy nesmí dítěti říkat, když třeba při běhání upadne a bolestně se udeří: „To tě Pán Bůh potrestal za to, že tak divoce lítáš.“ Vždyť to není pravda! – Jakou představu si pak udělá dítě o Bohu? – To je ten, kdo mi nastaví nohu, abych se svalil, když běhám.

4) Nezačínejte mluvit dítěti nejprve o Pánu Ježíši. Napřed musí dítě poznat dobrého Otce, pak teprve snadno pochopí, že nám ten Otec poslal Syna.

5) Také není vhodné začít náboženskou výuku výklady o malém Ježíškovi. Mnozí rodiče to tak dělají a myslí, že je to tak dětem přiměřené. Myslím, že první přirozené vztahy dětí vedou k dospělým, k rodičům. A za druhé, Ježíš už není žádné malé dítě. Je to dospělý, který zemřel a vstal z mrtvých.

6) A také nezačínejte s malými o „nebeské matce Marii“. Je nebezpečí, že vznikne v dítěti pro celý život podvědomé rovnítko mezi nebeským Otcem a „nebeskou“ matkou. A Maria je přece člověk, ne Bůh. Budeme tedy mluvit o mamince Pána Ježíše.

Pověděli jsme si, že se s dětmi od mala o Bohu mluvit má, ale že je třeba dělat to opatrně. Dnes jste se dozvěděli, jak se to dělá nesprávně, příště si naznačíme, jak se to má dělat správně.

Už svatý Augustin znal toto úskalí při vedení dětí k Bohu. Napsal: „Víc mluvme s Bohem o svých dětech, než s dětmi o Bohu.“

Pojďme jej teď uposlechnout a předložme své vychovatelské starosti Bohu.

Modlíme se:
Dobrý Bože, uvědomujeme si svou zodpovědnost za každé slovo, které před dětmi vyslovíme. V pocitu této zodpovědnosti tě prosíme:
– Aby láska, z které se děti rodí, trvala mezi rodiči dál ve společné radosti z dětí.
– Aby rodiče nemíchali představy o Bohu s pohádkovými představami dětí.
– Aby rodiče dětem v ničem nelhali a brali je vážně.
– Aby dětská zvídavost nebyla umlčována, aby děti na své otázky dostávaly vždy ochotnou, pravdivou odpověď.
– Aby se děti dověděly, že Bůh je nejvíc tam, kde se lidé mají rádi.
– Abychom my, dospělí, se před dětmi nechovali jako vševědoucí a když nevíme, klidně to dětem řekli.
– Abychom vychovali ze svých dětí radostné křesťany.
– Aby na přímluvu svaté babičky Ludmily měly i naše babičky trpělivost při výchově vnoučat.

Bože, ať nezapomínáme, že zvídavost našich dětí je tvým velikým darem. Z ní vyrůstají odborníci, vědci, objevitelé, rozumní lidé. Dej nám potřebnou trpělivost a moudrost, abychom ji v dětech nezadusili neochotou odpovídat a vysvětlovat. Ať pomáháme dětem poznat tebe i tvé dílo – svět kolem nás.

Mons. Ladislav Simajchl

Toto je čtvrtá kapitola knihy „Společně k Bohu„, jejímž autorem je Mons. Ladislav Simajchl (1922-2010). Text byl převzat ze „svobodné knihovničkyA.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu). Budu velice vděčný za připomínky, postřehy a doplnění od čtenářů časopisu. Zejména mne potěší připomínky a doplňky podložené vlastní zkušeností či studiem kvalitní odborné literatury.

Ignác Pospíšil

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: