Děti se ptají (Společně k Bohu V)

Je třeba odpovídat dětem na jejich otázky pravdivě a přiměřeně jejich věku. Nesmíme je zesměšňovat, když se ptají naivně.

Maminka tohle vše vyslechne a plna dobré vůle začne odpovídat dítěti. „Mami, je v nebi také zmrzlina? Mami, proč měsíc svítí? Mami, z čeho se dělá tma? Mami, co dělá v nebi Pán Bůh – také tam tancuje?“ – Maminka chytí dech: „Ne, Pán Bůh v nebi netancuje, on se o nás všechny stará.“ „A jak se o nás stará?“„Drží nás všechny jako za ruku.“ „Mami, a kolik má Pán Bůh rukou?“ „A co dělá Pán Bůh v noci, když je v nebi tma?“ – Skončí to tím, že maminka zacpe zvídavou pusu makovou buchtou. Špatně odpovídat nechce, dobře nestačí.

Dnes si pojďme připomenout, že vzdělávat děti znamená především vzdělávat sebe. Často teprve děti odkryjí rodičům, že jejich představy o Bohu jsou tak chatrné a vratké, že neobstojí ani před dětským ptaním. Tak rodiče poznávají, jak velikým darem pro ně jsou děti a jak dobře udělali, že dítě neodmítli. Když budou poučovat děti, budou si muset obnovit náboženské vědomosti i sami. Jejich dítě jim pomůže, aby se stali pevnými a uvědomělými křesťany.

Je dobře, když si rodiče takové věci, které nedovedli pořádně vysvětlit, zapíšou do notýsku a občas i zajdou za knězem s dotazem: jak vysvětlit dítěti to a ono.

Ale kněze nemáte stále po ruce, a odpovídat je třeba hned. Proto přijdou k ocenění i vaše vlastní životní zkušenosti s Bohem. Kdysi, když jste uvěřili, to jste je jen jaksi vnímali, teď se musíte učit je vyjádřit, povědět.

A to není snadné. Bůh není věc, aby ho bylo možno popsat. Jak se pozná Bůh? Podobně jako láska. Láska je to, co září v tváři milujícího člověka. Zkoumat můžeš jen tvář, jaký je nos, ústa, oči. Lásku můžeš vnímat.

Kdy mohu ve svém životě vnímat Boha? Někdy k tomu stačí tichá chvíle klidu a úvahy. Zavřete oči, uvolněte se. Zkusme to třeba hned teď: Jsem tu. Sedím a nic nedělám. Nic nedělám ani pro to, abych tu byl, abych vůbec byl. Mé bytí udržuje mocná síla, která je kolem mne – Bůh. Bůh je kolem nás. Bůh je v nás.

Jakmile opustíme dětskou a pohádkovou představu nebe nahoře, kde sídlí Bůh mezi anděly, už se učíme hledat Boha ve svém bytí, podle svatého Pavla: „Bůh není vzdálen nikomu z nás. V něm žijeme, hýbeme se a jsme.“ (Sk l7,8). Bůh jako dárce mého života, Bůh jako naplňovatel mých tužeb, Bůh jako konečný smysl mého života, Bůh jako zdroj veškeré lásky, kterou v životě prožiji.

Ale kromě těchto kladných prožitků Boží blízkosti jsou tu věci, které nás matou. Jsou to temné stránky našeho světa, katastrofy, války, nemoci, zlo v různých podobách. Ani sobě, ani dětem nesmíme zakrývat oči před touto křivou tváří světa: Je-li Bůh všemohoucí a může zabránit katastrofám, válkám, vraždění, jak se na to může dívat? Není pak za to vše také zodpovědný, když tomu může zabránit a nezabrání?

Jak proniknout temnotu těchto otázek k podobě Boží? Jaký je tedy vlastně Bůh?

Je jen jedna možnost poznat, jaký Bůh opravdu je: Je takový jako jeho Syn Ježíš Kristus. „Já a Otec jedno jsme,“ řekl Syn.

A tento Syn vypravoval o nebeském Otci, že je milosrdný jako otec marnotratného syna. Že nás hledá jako žena ztracenou drachmu. Že nás má tolik rád, že i Syna vydává za nás na smrt.

Naše životní zkušenost s Bohem není tedy jednoznačná, je složitá. Běda, když se rodiče před dětmi tváří, že vše kolem Boha je jasné, malým i velkým srozumitelné. Nevštípíme-li dětem, že Bůh je větší než naše myšlení, že je tajemný, že je nepochopitelný, pak ztroskotají a ztratí víru na první pochybnosti.

My sami musíme stále pamatovat, že víme víc, jaký Bůh není, než jaký je, – a že vše, co o Bohu víme, je protikladné, dvojité.

1) Je Bůh starý? – Nemůžeš na to dítěti odpovědět jen jednou, ale musíš hned dvěma odpověďmi: „Ano je od věků, vždycky byl. Ale je i mladý, věčně mladý, nic v něm nestárne, neunaví se, nezestará.“

2) Je Bůh daleko?„Je nám – jak říká svatý Augustin – blíž, než jsme si my sami, ale zároveň je tak daleko, že ho žádným přístrojem, žádným prostředkem nedosáhneš.“

3) Je Bůh ten, kdo panuje, nebo ten, kdo trpí? – O všemohoucím Bohu se mluví často, ale o trpícím Bohu málokdy.
A přece: co kdo zlý ublíží i tomu nejmenšímu kdekoli na světě, to ublížil i Bohu. Tak to řekl Pán Ježíš (Mt 25,4O).
My ten výrok obvykle chápeme jen co do konání dobra, ale platí to i naopak. Taková je už láska. Maminka trpí spolu,
když něco bolí její dítě. Bůh není lhostejný divák, on naše trápení i radosti spoluprožívá s námi.

4) Podobně musíme vědět odpověď na otázku, zda Pán Bůh pracuje nebo odpočívá. Je v něm soustředěna veškerá činnost, všechno dění celého vesmíru, a zároveň je v něm všechen řád, klid, bezpečí, všechna jistota a pokoj.

5) Dokonce i tento protiklad o Bohu musíme přijmout: že tento všemohoucí Stvořitel nebe i země je zároveň tak bezmocný, že lidé po něm mohou plivat a posmívat se mu, že mohou tvrdit, že je vzduch, že ani vůbec není, že mohou zle ubližovat proti jeho lásce.

To jsou protiklady, které nerozřešíme hlavou. Na ty nám dává odpověď náš život, víra, od případu k případu. Proto se chraňme mluvit dětem o Bohu, jako by byl přesně takový, jak to právě dítěti říkáš, jako by bylo jedno věřit a vědět, jako by bylo vše kolem Boha jasné a každému srozumitelné.

Ještě na jednu chybu bych rád upozornil. Není správné na každé dětské proč hned uvést Boha jako příčinu. „Mami, odkud jsou ptáci?“ Odpovíš-li hned: „Stvořil je Bůh,“ pak vyvoláš u dítěte falešnou představu, že je Bůh sám „udělal“. Vynechalas plození, hnízda, vajíčka, klubání. Jednou dítě pozná tuhle přirozenou linii a přestane věřit v maminčina Boha, stvořitele ptáků. Jméno Boha se musí objevit až na konci výkladu o vajíčkách a hnízdu: tak to zařídil Bůh.

Kdosi napsal, že jedno dítě položí víc otázek, než deset moudrých starců stačí zodpovědět. Naštěstí naše děti nejsou profesoři z maturitní komise. Spokojí se i s jednoduchou odpovědí, vysvětlením příčiny, vztahu. Jen ať je odpověď pravdivá!

Po tom, co jsme si tu řekli, věřím, že se budeme vroucněji modlit za trpělivost a moudrost při předávání zkušeností naší víry dětem.

Modlíme se:
Prosme Boha,
– aby nám ukázal své cesty a dal se nám lépe poznat.
– Abychom hledali stále lepší cesty při vychovávání dětí.
– Aby rodiče měli na paměti, že děti potřebují především dvě věci: pořádek a lásku.
– Abychom se my dospělí snažili lépe Boha poznávat.
– Abychom se chránili dvojí chyby: buď že se nemluví s dětmi o Bohu vůbec nic, nebo že se mluví o Bohu mnoho, ale špatně a příliš sebejistě.
– Abychom rostli ve víře a lásce spolu s dětmi, které vychováváme.
 Bože, náš nebeský Otče, ty víš, jak je to těžké, když máme být dětem stále vzorem. Pomoz nám v našem snažení.

Mons. Ladislav Simajchl

Toto je pátá kapitola knihy „Společně k Bohu,“ jejímž autorem je Mons. Ladislav Simajchl (1922-2010). Text byl převzat ze „svobodné knihovničkyA.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu). Budu velice vděčný za připomínky, postřehy a doplnění od čtenářů časopisu. Zejména mne potěší připomínky a doplňky podložené vlastní zkušeností či studiem kvalitní odborné literatury.

Ignác Pospíšil

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: