O smrtelném hříchu

Sv. Jan Maria Vianney

Běda nám, že jsme zhřešili.

Prorok Jeremiáš, přesvědčený o tom, že hřích lidu zatěžuje i jeho samého, volá s hořkým pláčem: „Kvůli našim hříchům jsme ztratili to krásné štěstí a radost, jakou mělo naše srdce; veselé změnilo se ve smutné a z naší hlavy spadla koruna. Běda nám, že jsme zhřešili.“ Zamysleme se nad slovy proroka, který popisuje strašné zničení, jaké způsobuje duši hřích. Sám od sebe bych neměl odvahu vyprávět vám, ať už o zlu hříchu nebo o neštěstích, které hřích svolává na člověka. Hřích se nepodařilo vyhubit ani zbožným králům tvrdými zákony a napomínáním; nezničili ho ani silou Božího slova proroci Starého zákona, nepodařilo se ho zdolat apoštolům, i když byli posilováni Boží milostí a plni síly, kterou jim udělil Duch svatý; neudusili ho vyznavači prolitím své krve, ani mučedníci. Dokonce sám Ježíš Kristus – i když je pravým Bohem – skrze své bolestné utrpení a krutou smrt nezničil hřích úplně.

Ó prokletý smrtelný hříchu, jak málo tě lidé znají a jak často ti podlehnou! Působíš strašné následky naší svaté víře, jsi katem duší, pramenem potupy, ohyzdností v očích nebe a zpustošením pro zemi. Prokletý hříchu, jsi příčinou našich dočasných i věčných neštěstí, nelítostným trýznitelem samotného Ježíše Krista! Můj Bože, kdybychom tak věděli, co je to hřích, dopouštěli bychom se ho s takovou lehkostí? Mohli bychom si spokojeně žít po spáchání hříchu?! Jak jsme slabí! Zastavme se tedy nad zlem, které  obsahuje hřích, nad neštěstími, které z něho vycházejí a nad zaslepeností těch, kteří hříchy páchají.

I.
Nikdo z lidí není schopen pochopit, jak velké zlo tkví ve smrtelném hříchu. Kdybych tak mohl otevřít pekelné brány a ukázat vám všechny oběti tohoto hříchu; kdyby vám každý odsouzený ukázal sžírající utrpení, které musí snášet celou věčnost, pak byste možná měli jakési ponětí o tom, co je to hřích. Cokoliv bych vám neřekl z kazatelny o jeho zlu, to vždy bude něco velmi nejasného a vzdáleného samé podstatě hříchu.

Kdybyste se mě zeptali, co je smrtelný hřích, pak odpovím se sv. Augustinem: „Je to odvrácení se od Boha a nemoudré přiklonění se ke stvořenému.“ V přirozenosti hříchu je obsaženo, že nás vzdaluje od Boha, že je Jeho pohrdáním. Můžeme si představit větší ohyzdnost a černější zlo? Co je odtrhnutí se od Boha? Je to opovržení Jeho vůlí. V tom případě hříšník jako když říká Bohu: „Odejdi ode mě, nechci ti sloužit, nechci, abys byl nadále mým Bohem. Pohrdám Tebou i Tvými dobry. Ty chceš to a já to nechci. Mně se líbí to, čím Ty opovrhuješ. Přikazuješ mi dělat to, co se mi nechce.“

Chcete ještě lépe porozumět ohavnosti hříchu? Tak poslouchejte, co říká bezbožník svému Tvůrci: „Přikazuješ mi modlit se ráno a večer, ale já se nebudu modlit. Chceš, abych světil neděle, ale já je budu svobodně znevažovat zakázanými pracemi a zaobíráním se radovánkami a rozpustilostmi. Přikazuješ mi zachovávat čistotu těla i duše, ale mně se líbí něco jiného; budu se tedy zabývat myšlenkami, touhami a hanebnými činy. Přikazuješ mi odpouštět nepříteli, ale já se chci mstít. Přikazuješ mi milovat Tě, ale já Tebou pohrdám a lpím na světských věcech. Chceš, abych žil z Božího slova, které mi hlásají Tvoji sluhové; zveš mě, abych se utíkal ke zdrojům milosti, abych mohl překonat zlé náklonnosti, a já se odvracím od Tvého slova, vysmívám se mravokárcům. Nezajímám se o Tvou milost!“

A takto se vlastně odvracíme od Boha vždy, když hřešíme! Není divu, že prorok Izajáš nazývá hříšníky vzbouřenci, kteří se protiví vůli Páně (srov. Iz 41,12).

Odvrácení se od Boha je projev jakési vzpoury a odporu srdce proti všemu, co má něco společného s vírou. A také je tu pohrdání pokáním, pohrdání umrtvováním, pohrdání přikázáním lásky k nepřátelům. Toho všeho se hříšník bojí víc než nemoci. Stále se mu zdá, že Tvůrce toho po nás moc chce, že věrně sloužit Bohu je nemožné, že je lepší  jít do záhuby než bojovat proti svým vášním a prchat před zlem. Co je to za strašnou slepotu, když ubohé stvoření se bouří proti svému Tvůrci – proti tomu, který by je mohl v jediném okamžiku zničit úkonem své vůle.

Hříšník si víc váží stvoření než nekonečné velikosti Boží. Sv. Augustin říká: „Když se smíříme se svými vášněni, vzdáme poctu cizím bohům.“ Jak nespravedlivě postupuje hříšník, když Boha staví pod své vášně! Tentýž učitel církve praví, že rozmařilec si více váží rozpustilosti, nečistých pohledů, než Tvůrce. Nečistý člověk žije pouze tělem a špínami. A násilník?  To je bytost, z jehož očí a nozder šlehají plameny. A závistivý? To je někdo, kdo jiným dělá něco na zlost a užírá se jejich úspěchy. A ctižádostivý? To je někdo nafoukaný, jež se podobá zápachu dýmu. Na jaké místo však hříšník klade svého Boha? Má ho před očima nebo v srdci? Ne! Nešťastný hříšníku, ty Boha odhazuješ pryč svým vztekem, svou nečistou žádostivostí, svou šílenou vzteklostí, svou nadutou pýchou. Ach ty, kdybys mohl, tak bys ho zavrhl do hnusoty ošklivé nečistoty! Ach Bože,  je možné dobře znát hřích a přesto ho dále ho konat?!

Písmo sv. říká, že nebesa i země nemohou pojmout Boží vznešenost. Jeho trůn je na slunci a uprostřed nespočetných hvězd (srov. Jer 23,24 a Ž 19,5). Nikde se však nenachází text, ve kterém bychom četli, že Bůh třikrát svatý, že Pán nesčetných zástupů má být zahrnován potupami a špiněn dýmem lidských vášní. Jak strašná to je opovážlivost, když se hříšník osměluje shodit Boha z jeho trůnu a povalit ho pod nohy svých vášní! Jak krátká je věčnost, aby Ti v ní, Bože, ti nešťastní zoufalci za to přinesli přiměřené pokání! Sv. apoštol Pavel důrazně říká, že lidské tělo je chrámem Božím. A smyslník je dává zkaženému stvoření, podlému zlořádu (srov. 1Kor 6,15). Co bychom si pomysleli, drazí bratři, o člověku, který by v šíleném vzteku vzal krev nečistého zvířete a vléval ji do kalicha, v kterém se po Proměňování nachází Nejsvětější Krev Ježíše Krista? Už sama myšlenka na toto nás naplňuje úděsem, a přesto hříšník jde dál, protože ďábla staví výš než Božího Syna, a namísto dobrých vnuknutí přijímá našeptávání satana.

Smrtelný hřích nás zaslepuje do té míry, že nerozeznáváme zlo, kterého se dopouštíme. Když přichází pokušení, podléháme mu a ukazujeme pohrdání Boží milostí. Naše srdce podlehne, zatvrdí se, a kolik kroků uděláme, tolikrát zároveň upadneme a následkem toho je, že Bůh se od nás stále víc vzdaluje a stáváme se kořistí vášní. Život hříšníka je sběh zločinů a řetěz zla. Srdce takového člověka připomíná rozbouřené moře, na kterém jedna vlna naráží do druhé. První hřích táhne za sebou druhý, pak následuje zatvrzelost a po smrti nešťastná věčnost.

Příkladem toho nám může být Amasiáš, nešťastný král judský. Měl mnoho dobrých vrozených kladů a zdálo se, že bude dobrým panovníkem. Když usedl na trůn, bylo mu 25 roků. Ale časem ho ovládla pýcha. Vyvraždil vrahy svého otce Joaše, potom sebral  300 000 vojáků a přibral ještě 100 000 lidí z království izraelského, kterým zaplatil 100 talentů stříbra. Tehdy za ním přišel muž Boží a přikázal mu rozpustit žoldáky. Amasiášovi bylo líto peněz, které už zaplatil, ale když mu prorok řekl, že Bůh je bohatým pánem a může mu vrátit ještě víc, rozpustil žoldáky, vytáhl proti Idumejským s vlastním vojskem a přemohl je. Po vítězství pak začal vzdávat božskou poctu bůžkům poraženého národa. Bůh ho skrze svého proroka napomenul, ale pyšný vítěz tímto napomínáním pohrdl a prorokovi hrozil smrtí. Boží vyslanec tedy odešel a předpověděl neposlušnému králi trest. A pýcha zaslepovala Amasiáše čím dál víc. Vyhlásil válku Joašovi, králi izraelskému, přičemž nedbal na žádné varování. Vytáhl do války, utrpěl porážku a dostal se do zajetí. Joaš vstoupil do Jeruzaléma a odnesl odtud bohatou kořist. Po smrti izraelského krále žil Amasiáš ještě 15 let a zemřel v době povstání, jež proti němu vypuklo v Jeruzalémě (srov. 2Pa 25). I to je, milí bratři, obraz zatvrzelého hříšníka, člověka, který páchá jeden hřích za druhým, a teprve v hodině smrti prohlédne a zhrozí se svým strašným stavem.
Pán Bůh opouští zatvrzelého hříšníka a nechává ho napospas vášním. Nic už ho nedojímá, vším pohrdá. Ví, že když umře v tomto stavu, čeká ho věčné zavržení. Nedbá na to, aby myslel na záchranu. O kázáních a kněžích se vyjadřuje zlomyslně. Říká, že kněží jsou od toho, aby kárali, že je to jejich zaměstnání, že hlásají lži. Vystupuje proti Bohu a víře, proti duchovenstvu, opovážlivě překračuje Boží přikázání, přehlušuje svoje svědomí. Do konce se topí v hříších a probouzí se teprve v hodině smrti, když už to nemá pro něho význam, kdy záchrana ze spárů pekla je už nepravděpodobná.

V Písmu svatém k tomu nacházíme dobrý příklad. Syrský král obléhal město Dótan a nachystal tam léčku. Tenkrát prorok Elizeus vzýval Boha, aby uvrhl na ty vojáky slepotu. A skutečně se tak stalo. Elizeus je za sebou vyvedl řka jim, že se spletli, že měli obléhat jiné město. Tak je dovedl až do Samaří, a zde na prosbu proroka jim Bůh oči otevřel. Poznali však, že jsou v rukou nepřátel (srov. 2Král 6).

To je smutný obraz toho, co se obyčejně děje se zatvrzelým hříšníkem v hodině smrti. Kněz ho těší, poukazuje na velikost Božího milosrdenství. Umírající se uklidní, ale s Bohem se náležitě neusmíří. Nehodně přijaté svátosti ho ještě víc zaslepí. Toto zaslepení trvá až do konce. Potom přichází smrt a věčné zavržení hříšníka. Jak politováníhodný je tento stav nešťastných duší! Jak vroucně, se slzami, bychom se měli modlit za jejich obrácení.

II.
Všimněme si nyní, jaká dočasná neštěstí přináší hřích. Nejprve, je pramenem všech Božích trestů. – Chudoba, nemoci, smutek, všechny jiné bolestné události, ale především smrt, tu mají svůj počátek. Duch sv. mluví na několika místech k Židům, že pokud zachovají jeho přikázání, on jim dá své požehnání. Jejich pole v hojné úrodě vydají své plody a stromy ovoce. Jestli však přesto opustí svého Tvůrce, on na ně dopustí různé potíže a neštěstí (srov. Dt 7). A opravdu, všechna neštěstí, jak duchovní, tak tělesná, mají svůj počátek v hříchu. Proč byli andělé svrženi z nebe do pekla? Proč byl Adam vyhnán z ráje? Proč na první lidi a jejich potomky padlo tolikeré neštěstí? Původcem toho je hřích (srov. Gn 3). Nebyli to zločinci, kvůli kterým se na zem přivalila potopa? (srov. Gn 6,13). A co se dělo v Sodomě, Gomoře a na jiných místech, kam byl seslán oheň z nebe, jestliže ne hřích? Ó, prokletý hříchu! Kdo tě dobře poznal, ten se už nikdy neodváží tě spáchat. Prorok Nathan říká Davidovi: „Neodejmu meč z Tvého domu navěky, protože ses postavil proti mně“ (srov. 2Sam 12,10). A mudrc říká: „Hospodinovo prokletí spočívá na domě bezbožníka, jeho požehnání na obydlí spravedlivých“ (Př 3,33). Utíkejme, bratři, před hříchem, neboť hřích je pro nás zdrojem pozemských neštěstí.

Za druhé hřích zkracuje život člověka, jak říká Duch svatý. Bůh snáší hříšníka velmi dlouho, ale když vidí, že se nenapravuje, bere ho z tohoto světa, vytrhuje ho ze středu žijících jako neplodný strom. Když král Chizkiáš onemocněl, Pán k němu poslal proroka s rozkazem, aby dal do pořádku své věci, protože zanedlouho zemře. Jakmile to Chizkiáš uslyšel, stáhl se do ticha a začal hořce oplakávat své hříchy. Pán, plný milosrdenství, mu prodloužil život o 15 roků (srov. Iz 38). Král Sedekiáš se naproti tomu za své nenapravené zločiny nejednou s dětmi dostal do zajetí, kde mu byly vyloupnuty oči, a tak bídně zakončil svůj život. Bezbožný Antioch přiznává, že jeho zločiny na něho předčasně přivedly smrt, protože vyloupil svaté místo a znesvětil svatyni pravého Boha. Jeho tělo se stalo pokrmem pro hmyz (srv 2Mak 9). Císař Anastáz viděl v noci ve svém pokoji hroznou postavu s knihou v ruce. Tato postava mu na základě jeho hříchů z knihy předpověděla život do 40ti let. Takovéto myšlenky jsou pro člověka, který touží po dlouhém věku děsivé. Strašné dopady a škody se dějí člověku následkem hříchu i na duši. Jako je tělo bez ducha mrtvolou, tak duše člověka, který nedbá na milost Boží, je mrtvá a naplňuje odporem Boha i anděly. V tomto stavu nemůže udělat nic, co by si zasloužilo věčný život. Když měla sv. Kateřina Sienská jednou vidění duše v budoucí milosti Boží, v pohnutí zvolala: „Pane, kdyby mi víra nehlásala, že je pouze jeden Bůh, usuzovala bych, že tato duše je božstvem. Už chápu, Bože, že za tak krásnou duši jsi mohl zemřít.“ Když člověk udělá těžký hřích, ta zvláštní krása zaniká; duše, která byla dříve podobna andělu, se nyní stává ošklivou jak čert, anebo jako střevo ležící 8 dní na slunečním žáru. Po spáchání hříchu ztrácí člověk všechny zásluhy získané pro život věčný, i kdyby jich měl tolik jako všichni andělé a svatí dohromady. Po pádu mu zůstane jenom peklo. Ó, prokletý hříchu, jak strašnou zkázu přinášíš duši! Ach, kolik lidí kolem nás je v takovémto politováníhodném stavu. Kéž by se tak báli smrti duchovní, jako se bojí smrti těla!

Jdu dále a tvrdím, že hřích smrtelný nás připravuje o pokoj duše. „Pokojná mysl je jako stálá hostina“, říká prorok (srov. Př 15,15). Sv. Pavel říká, že pokoj duše převyšuje všechny smyslové radosti. „A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši“ (Flp 4,7). A o hříšníku naproti tomu říká prorok Izajáš, že jeho srdce trpí nepopsatelnými bolestmi (srov. Iz 13,8). V listě Římanům sv. Pavel píše, že hříšníky budou po celý život trápit muka: „Soužení a úzkost padne na každého, kdo působí zlo“ (Řím 2,9). Příteli, proč setrváváš ve hříchu? Právě on způsobuje, že jsi tak nešťastný.

Dále smrtelný hřích uvrhuje naši duši do zajetí satana. Člověk ve stavu milosti posvěcující je opravdu dítětem Božím. Po pádu do hříchu se stane dítětem a otrokem zlého ducha. Sv. Jan tvrdí, že kdo koná hřích, je duchem pekelným, který zhřešil na začátku. Kdybychom zemřeli ve stavu těžkého hříchu, satan by navěky polapil naši duši. Ubohá duše, lidé tě prodávají zadarmo – alkoholik za pohárek pití, lakomec za hrst sena, žrout za pamlsek, nemravník za ohyzdnou rozkoš. Jako málo si tě cení, jak strašně tě znevažují!

Dále z nás smrtelný hřích dělá Boží nepřátele a uzamyká nám brány do nebe. Duše ve stavu milosti je Boží přítelkyní a má právo na nebeskou vlast. Můj Bože, jak strašné neštěstí je žít v nepřátelství s Tebou, který jsi samým dobrem, samou láskou i štěstím vyvolených! Kdybychom věděli, co to znamená urazit Boha, za žádnou cenu bychom se neodvážili udělat hřích. Tři mládenci z tohoto důvodu volili raději hození do rozpálené pece (srov. Dan 3). Mučedníci snesli nejstrašnější mučení a nezapřeli svého Spasitele. Jedněm bylo kladeno na hlavu rozpálené uhlí, jako sv. Klementovi, biskupu v Ancyri, sv. Sabiniánovi a sv. Kryštofovi. Jiným byly vytrhány nebo kamením vymláceny zuby, jako sv. Apolonii a sv. Januárovi. Z jiných byla zaživa sedřena kůže, jak to čteme o sv. Bartoloměji a o sv. Regině. Sv. Venant dovolil, aby mu byly vyrvány vnitřnosti, a trpěl klidně, když ho pálili pochodněmi, protože nechtěl hříchem ztratit Boží milost. Mučedníci snesli nejstrašnější utrpení, protože nechtěli zapřít svého Boha a Spasitele. Běda nám, že se zříkáme krásného nebe a svoláváme na sebe peklo jen proto, že chceme uspokojit své hříšné náklonnosti. Kdo pochopí hrůzu tohoto neštěstí? Co bychom si pomysleli o člověku, který by se zřekl Boha tímto způsobem: „Nechci nebe, volím si za dědictví peklo, zříkám se přátelství s anděly a svatými a volím si raději cestu do věčného ohně, než abych si odřekl příjemnosti, než bych se zřekl svých svévolných sklonů, než bych odpustil nepříteli nebo vrátil cizí věc? Můžete říci: „My to tak neříkáme.“ – Ale vaše hříchy jako by tímto způsobem mluvily! Kdo pochopí zaslepenost bezbožného člověka, který zvířecí rozkoš staví výš než radost věčnou, a nějakou drobnost výš než království nebeské, obžerství výš než hostinu blahoslavených ve městě Božím!

Hřích je opravdu největším neštěstím, jaké nás na světě může potkat. Sv. Terezie viděla duši ve stavu těžkého hříchu a ten pohled ji tak zdrtil, že by byla ochotna snést pekelná muka, než udělat jakýkoliv hřích.

Sv. Tomáš se diví, jak člověk, který udělal byť i jediný hřích v životě, se může smát. Sv. Kateřina Sienská říká, že všemocný Bůh by nemohl člověku způsobit tak velkou škodu, jakou si způsobuje on sám sobě, když se dopouští hříchu. Sv. Kateřina Genuenská volala, že od chvíle, kdy poznala zlo hříchu, se nediví pekelným trestům, protože v pravdě nejsou ničím v porovnání se zlem hříchu. Sv. Magdalena z Pazzi nemohla pochopit, jak Ježíš Kristus mohl zemřít za stvoření tak zvrácené a tak hřešící.

Svatí se na tomto světě báli pouze hříchu. I my, kdybychom s pomocí Božího světla poznali ohyzdnost hříchu, bychom tisíckrát raději volili smrt než se dopustit jednoho takového přestupku. Vzpomeňte si, co musel Kristus vytrpět za hříchy lidí! Zde Spasitel umírá na kříži – Jeho tělo je roztrhané bičováním, tvář poplivaná od bezbožníků, hlava probodána trny – nejkrásnější ze synů lidských vypadá jak nuzný žebrák. Ve chvíli Jeho smrti se celý svět ocitl ve zmatku: Slunce se zatemňuje, země se chvěje v základech, skály pukají, hroby se otevírají a vychází z nich mrtví. Zeptejte se samého Krista, proč přijímá tak hanebnou a ukrutnou smrt a odpoví vám: „Synu, to je kvůli hříchu… i kdyby všechno myslící stvoření na nebi i na zemi přineslo nejstrašnější utrpení, nepodařilo by se tím shladit jeden všední hřích. Proto trpím, abych zadostiučinil Boží spravedlnosti. Kéž by mě aspoň lidé za to přestali nově urážet.“ Jak nevděčný je člověk, když nechce myslet na lásku, jakou k němu Spasitel chová! Věčnosti, ty  nikdy neskončíš a pomstíš znevážení, jaké způsobil hřích tak dobrému, trpělivému a milosrdnému Bohu.

Jak dlouho ještě budeme setrvávat v tomto zaslepení, jak dlouho budeme stále znovu křižovat milovaného Spasitele!? Nečekejme, bratři, na smrt, neboť tehdy už nám nepomohou naše námahy, slzy a žal. Zavčas otevřme oči, přiznejme své chyby, čiňme pokání a využijme prostředky, které Bůh ustanovil pro naši záchranu. Je pro nás lepší všechno ztratit, než se znovu dopustit hříchu. Jděme ve stopách kříže, ať se naše slzy smísí s nejdražší Krví Ježíše Krista, která vytéká z jeho ran. Naslouchejme chvíli a pohleďme očima víry, jak sténají a naříkají zavržení – ti, pro které už neexistuje milosrdenství! Milovaný Spasitel nás ještě neodvrací od své tváře, právě naopak – vztahuje k nám své ruce a říká nám, že nás miluje. Nikdy nezapomínejme, čím je hřích, jaké neštěstí pro nás chystá v budoucnu, jakých  hodnot nás navěky zbavuje. Všichni toužíme po nebi, víme, že nic zvráceného nevejde do těchto rozkošných příbytků. Všechno nás povzbuzuje a vyzývá k obrácení se od hříchů. Syn Boží nás z kříže zapřísahá, abychom nešlapali po jeho Nejsvětější Krvi. Andělé a svatí z nebeské výsosti nám připomínají, jak velkou slávu pro nás Bůh chystá, jak velká sláva nás čeká, jen tehdy, jestli budeme unikat zlu. Také zatracení k nám volají, abychom nešli v jejich stopách a neupadli do rukou rozhněvaného Boha. Bratři, je možné, že za chvíli už nebudeme na zemi a budeme se nacházet mezi svatými nebo zavrženými. Mějme se na pozoru, protože neznáme dne ani hodiny! Tisíckrát šťastný je ten, kdo je v každé chvíli připraven stanout před Bohem.

Amen.

sv. Jan Maria Vianney

Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): Tak kázal Vianney, ze „svobodné knihovničkyA.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu).

Obrázek sv. Jana Marii Vianneyho byl převzat z Wikimedia Commons (zdrojový soubor), podle nichž jde o volné dílo, neboť u něj ochrana autorských práv již vypršela…

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: