O závisti

Sv. Jan Maria Vianney

Pročpak smýšlíte zle ve svých srdcích? (Mt 9,4)

Zlomyslní lidé najdou špínu a skvrnu na všem; nikdo není uchráněn před jejich výčitkami, i kdyby žil sebesvatěji. Závistník rozlévá jed svým jazykem všude. Dokonce i nejdokonalejší skutky a ctnosti bližních podrobuje kritice a opovržlivým hodnocením. Připomíná tak jedovaté zvíře, které z nejpěknějších květů sbírá jed a byliny sloužící k léčení proměňuje ve svém organismu na smrtonosný jed. Jak říká svatý Řehoř Veliký, závidí svým bližním i jejich nejšlechetnější přednosti. Jako kdyby dělali výčitky samému Bohu, že někomu jinému nedal svá dobrodiní. Proč Židé tak urputně vystupovali proti Kristu, svému nejvyššímu dobrodinci, proč ho chtěli shodit ze skály a ukamenovat? (srov. Lk 4,29, Jn 8,59; 10,31; 7,1; 11,53). Což ne proto, že jeho svatý život působil těm nafoukancům a zločincům těžké výčitky? Zázraky Spasitele strhávaly nespočetné zástupy a židovští starší se cítili v té situaci ponížení a opovržení. Z toho vyvěrá všechna nepřátelskost vůči Kristu, všechen vztek, který se v nich hromadil a nepřestal být jejich vražedným trýznitelem. Proto v návalu zuřivosti křičeli: „Nač ještě déle čekat? Je třeba se ho co nejdříve zbavit, nebo za ním půjde celý svět, oslněný jeho zázraky. Ať umře, nemáme jiné řešení, ani jiný způsob“ (srov. Jn 11,47-48). Jak strašná neřest je závist! Dobrota Ježíše Krista, lesk Jeho ctností nutně musely naplňovat srdce Židů štěstím a radostí. Ale oni se nechali sžírat závistí; byli proto smutní a pronásledovali Spasitele. Nějací milosrdní lidé přinesli k Ježíši na lůžku nešťastného ochrnulého (Mt 9,2). Spasitel světa ho uzdravil řka: „Synu věř, odpouštějí se ti hříchy. Vstaň, vezmi své lůžko a choď.“ Farizeové místo toho, aby přijali toto znamení s vděčností, místo toho, aby chválili a opěvovali dobrotu a moc Ježíše, byli naplněni zlostí a nazývali Spasitele rouhačem.

Závist svým jedem zamořuje i ty nejlepší skutky. Kéž by tento hřích alespoň vymřel zároveň s farizeji. Ale nestalo se tak. Naopak, zapustil velmi hluboké kořeny, kořeny, které se nikomu nepodaří vytrhat z lidských srdcí. Teď bych vám chtěl ukázat, jak podlá je tato vlastnost, a současně, jak se všeobecně objevuje ve světě; a za druhé bych vás chtěl ujistit, že závist je hříchem velice nebezpečným a že je třeba se jí zbavit!

I.
Než vám ukáži, jak závist ponižuje a ubíjí člověka, vykreslím nejprve, na čem je tento hřích založen. Svatý Tomáš Akvinský popisuje tento hřích jako smutek a těžkou bolest v souvislosti s milostmi a dobrodiními, která Bůh sesílá bližnímu. Dále je tento hřích zlostná radost z toho, že bližního potká neúspěch nebo nějaké neštěstí. Může být větší a smutnější zaslepení než to, které spočívá na trápení se spolubratrovým štěstím a na potěšení z jeho nezdarů?!

V tomto hříchu je mnoho podlosti, mnoho zdivočení a skryté zvrácenosti až věrolomnosti. Ať závistivý člověk řekne, proč se zlobí, že se sousedovi daří každé pomyšlení. Přece to jeho štěstí mu v ničem neubližuje. I kdyby takový závistník sebral bližnímu jeho hřivny, slávu, moudrost, majetek, čest – co by z toho měl? Získá tím sám něco? Kdo mu zakazuje, aby sám byl vážený, ctěný, moudrý?

Každý jiný hřích způsobí člověku alespoň chvilkovou příjemnost a zadostiučinění, ale úplně jinak je tomu se závistí. Zloděj se například veselí, když někoho okrade; nestoudník se také cítí šťastný ve chvíli ukojení svých nestoudných chutí, i když záhy poté se v něm probouzejí výčitky svědomí. Opilec při sklence vína či vodky; mstivý ve chvíli msty také pociťuje jakési uspokojení. Závistník však oproti tomu nemá žádné zadostiučinění. Jeho hřích je podobný zmiji, která nosí ve svém lůně smrtící plod – ten, když pak přichází na svět, ničí její život.

Prokletá závist se vtírá urputnou vnitřní válkou proti člověku, do jehož duše se dostala!

Kde vzal svůj počátek tento hnusný hřích? V nebi, uprostřed spanilých andělů, kteří záviděli chválu a slávu svému Tvůrci. Bůh pro tyto vzbouřené duchy – ďábly –  za trest stvořil peklo. A od padlých andělů přišla závist na zem a zapustila kořeny v ráji.

Tam ďábel dělal velké nabídky ženě, podbízel jí božský vhled – a svedl ji, a ona zlákala muže ke snědení zakázaného ovoce. Zlý duch, který záviděl člověku štěstí ráje, ho zbavil Boží přízně a uvalil na něj všechny možné těžkosti, choroby a smrt.
Od té doby začíná závist své strašné pustošení ve světě. To ona byla příčinou první vraždy. Proč – ptá se sv. Jan (1J 3,12) – Kain zabil svého rodného bratra Ábela? Protože jeho skutky byly zlé a nelíbily se Bohu ani lidem. Ábel naproti tomu byl nevinný a milý Bohu. Jeho skutky způsobovaly nepřetržité výčitky nehodnému Kainovi, vzbuzovaly v něm strašný nepokoj. Proto se v duši Kaina rozhostila závist a smutek, které nedokázal ukrýt. Na jeho tváři byly vidět stopy působení těchto vnitřních tyranů. A tento první zločinec na světě nenachází pokoj. Vede bratra na pole, vrhá se na něj a zabíjí ho, protože si myslí, že tímto způsobem utiší toho vnitřního brouka, který ho bez přestání hryže. Pokoj stejně nenalezl a svědomí se stalo jeho katem – tak jako on se stal katem vlastního bratra.

Rovněž Ezau byl spalován závistí, že otcovské požehnání přijal jeho bratr Jákob. Také on se rozhodl zničit bratra. „I zanevřel Ezau na Jákoba pro požehnání, jímž mu jeho otec požehnal. A řekl sám sobě: Mému otci se blíží dny truchlení; zabiji svého bratra Jákoba“ (Gn 27,41 ). Ubohý Jákob musel prchat před hněvivým a závistivým bratrem ke svému strýci Labanovi. Ze stejného důvodu byl nenáviděn svými bratry Josef – záviděli mu, protože byl dobrý a navíc měl sen, který předpovídal jeho budoucí povýšení (srov. Gn 37,8). Také Saul do konce života s nechutnou urputností pronásledoval Davida – proto, že byl oslavován více než  on (srov. 1Sam 8,8).

Ach, drazí bratři, s jakou horlivostí je třeba se snažit, aby se tato slepá vlastnost nezakořenila v našich srdcích! Neboť když jednou vnikne do naší duše, není lehké ji odtud vyhnat!

V životopise sv. Pafnucia čteme, že jeden řeholník, pobývající ve stejném klášteře jako tento světec, záviděl Pafnuciovi jeho ctnosti a všeobecné uznání. Rozhodl se tedy zneuctit ho před spolubratry. Když byl sv. Pafnucios v neděli na mši svaté, potají se vkradl do jeho cely a tam do hromádky dříví schoval svou knížku. Potom šel s jinými bratry do kostela a po skončení modliteb nahlásil představenému, že mu byla ukradena knížka. Představený nedovolil žádnému z bratří, aby se vrátil z kostela, a poslal tři starce, aby prohledaly všechny cely. V Pafnuciově cele byla mezi dřívím nalezena hledaná knížka. Svatý se neospravedlňoval, protože by to k ničemu nebylo. Vedlo by to k pomluvám o jeho lži. Trpěl tedy pokojně, plakal, pokořoval se a postil přes dva týdny. Tehdy Pán Bůh chtěje ukázat nevinnost světce, který pokojně snášel tento nepříjemný stav a ponížení, spustil na závistivého viníka strašné výčitky. Napadl ho zlý duch a mučil tak ukrutně, že se konečně přiznal, že ruka Boží padla na něj za to, že chtěl Pafnucia ukázat jako obludného svatouška. Pafnucios pokojně a bez zlosti přisedl  ke zmíněnému a nařídil zlému duchu ustoupit. Stalo se to v přítomnosti všech řeholních bratří, kteří slyšeli, jak se závistivý řeholník přiznal k vině, a byli též svědky nového triumfu  sluhy Božího – Pafnucia.

Sv. Ambrož říká, že je na světě velmi mnoho závistivých lidí, jimž požehnání a milosti, které Bůh uděluje jiným, bijí do očí. Pěkně řekl Job: „Pošetilce zabíjí vztek, žárlivost usmrcuje prostoduché“ (Job 5,2). Ba opravdu – když se někdo trápí a vzteká kvůli tomu, že sousedovi, bratrovi či sestře se daří lépe, že je lidé mají rádi, že jim Bůh žehná – nesvědčí to o jeho duševní omezenosti? Ano, děti moje. Sv. Řehoř Veliký říká: „Musí to být velmi omezený člověk, když se nechá tyranizovat touto podlou a nečestnou vlastností.“ Což se křesťan nemá radovat ze štěstí bližního? Podlá je duše, která závidí druhému člověku a zůstává v zajetí této neřesti. Usiluje ji ukrýt před lidmi a zamaskovat různými záminkami. Není to podlý postup – trápit se a hryzat proto, že Bůh obdařuje milostmi někoho jiného?

Závistivý člověk nemá ani na chvíli pokoj. Proti komu se rozevírá ta jedovatá saň? Buď proti nepříteli nebo proti příteli, anebo konečně proti osobě, která je mu lhostejná. Zatím však nepřítele není dovoleno nenávidět, protože Pán Ježíš nás slovem i příkladem učí lásce k nepřátelům (srov. Mt 5,44). Není důležité, že někdo na vás řekl něco zlého, nebo vám ukřivdil. Tehdy po vzoru svatých je třeba se opanovat a ukázat jistou velikost ducha. – Naproti tomu, když příteli, u něhož zahlédnete, že se mu žije dobře, v srdci přejete, aby ho Bůh opustil, aby na něj dolehlo neštěstí, aby pozbyl slávu a dobré jméno u lidí – nejste ohavnými neřestníky a srdce zbavenými věrolomníky? Přítel vám otvírá srdce a vy do něj plivete jedem závisti! Kdyby někdo postupoval vůči vám tímto způsobem, nevolali byste s opovržením: „Ach, to je podlý a pokrytecký člověk!?“ A jestliže snad je vám nějaká osoba úplně lhostejná, čím si zasloužila vaši nenávist, že jí přejete zlé, těšíte se z jejího neštěstí a trápíte se jejím zdarem?

Jsme přece učedníky Krista a jsme povinni řídit se lidským soucitem. Ať nám za vzor poslouží svatí, kteří pro své spolubratry z lásky k bližnímu obětovali všechno. Mojžíš chtěl být vymazán z knihy života jen proto, aby Bůh odpustil jeho lidu (srov. Ex 32,31-32). Sv. apoštol Pavel podobně dosvědčuje, že by tisíckrát obětoval svůj život, aby zachránil bratry (srov. Řím 9,3). Závistivému člověku by něco takového vůbec nepřišlo na mysl – totiž ty ctnosti, které se rodí z lásky a které jsou nejkrásnější ozdobou a chloubou křesťanů. Takový chce přivést svého bratra ke zruinování.  Každé znamení Boží dobroty vůči bližnímu probíjí jeho srdce smutkem a jako ostrý hrot ho vnitřně zabíjí. Jsme sourozenci Ježíše Krista, jsme tedy povinni mít mezi sebou jednotu a posvátné spojení; naše srdce – jak učí sv. Pavel (srov. Řím 12,15) – mají být plná radosti, vycházející ze štěstí bližního, a smutku, pocházejícího z jeho neúspěchů. Naproti tomu závistivý kleje a vzteká se, když se bližnímu daří dobře – tak, jako by mu to mělo přinést nějakou úlevu v jeho smutku, pocházejícím z pekla.

Hříchu, o kterém pojednáváme, se podařilo skrze výčitky, trápení a podobné metody odstranit z trůnu císaře i krále. Spiklencům nescházel chléb, pití ani obydlí, ale ke vzpouře je hnala pouze závist a touha po vlastním povznesení. Pohleďte na závistivého prodavače, který by chtěl všechny stáhnout k nakupování ve svém obchodě! Jestliže jde někdo do jiného obchodu, už ho to štve a bolí. Začíná tedy svého konkurenta kritizovat, říká, že má mizerné zboží a že okrádá na váze. Vypráví to lidem s falešnou prosbou, aby to nešířili, a tím způsobem ještě silněji podkopává svého rivala. Zaměstnanec také neochotně hledí na to, že vedle něj přijali ještě někoho jiného. Hospodář závidí druhému hospodáři, svému sousedovi, že má lepší úrodu. Když matka uslyší, že před ní někdo chválí něčí děti, hned zlostně dodá: „To není pravda. Nejsou tak dobré a dokonalé, jak se vám zdá.“ – Ach, nemoudrá ženo, chválení jiných dětí přece neubírá přednosti tvým! Závist rozděluje také manžele. Když jeden z nich vyjde na chvíli z domu a s někým rozpráví, hned je tu podezření z milostného poměru a létají hromy na ty nejnevinnější osoby. – Tento proklatý hřích dokáže rozdělit mezi sebou také bratry a sestry. Když otec nebo matka jednomu z dětí dá něčeho víc než druhému, hned z toho vzniká nechuť a žal, že rodiče upřednostňují jednoho ze sourozenců. Bývají případy, kdy tato prokletá neřest rozdělí sourozence na celý život a přivede peklo do domu i do rodiny.

Tento hřích se objevuje už u malých dětí, které se nejednou zlobí, jestliže rodiče některému ze sourozenců prokazují větší přízeň. Mladí lidé se opět trápí tím, když vidí, že jiní dosahují větších úspěchů a mají větší vážnost. Chtěli by totiž, aby se na celém světě skvěli moudrostí a bystrostí rozumu pouze oni. Nejedna dívčina by chtěla být považována za jediné božstvo na zemi, a proto pláče a trápí se, že jiné jsou bohatší, mají krásnější oblečení a obracejí na sebe více pozornosti než ona. Jak slepá je tato neřest. A jak bez přestání ohrožuje člověka! Strašné!! Setkáváme se s ní také u osob, které chtějí být považovány za pobožné. Zvláště ženy často mluví o tom, jak se která zpovídá, jak se modlí, a následně kritizují, pomlouvají a přisuzují přetvářku. Také chudí se často zlobí, jestliže některý z nich dostane větší almužnu, a vzájemně se kvůli tomu znesvařují. Ohavná závist se sápe i na duchoví a materiální dobra bližního.

Řekli jsme, že tato neřest je charakteristickým rysem pozemských úmyslů. Není tedy divu, že ji každý ukrývá a svoji nelásku k bližnímu maskuje rozmanitými záminkami. Jestliže před námi někdo o bližním mluví dobře, mlčíme, protože nás to trápí. Jestliže je potřeba o chváleném něco říci, děláme to chladně a nejasně. U závistivého člověka, moji bratři, není lásky. Sv. Pavel říká: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími“ (Řím 12,15). Závistivý člověk prožívá pocit přesně opačný. Tento hřích je přitom velmi nebezpečný, protože se často skrývá pod pláštíkem ctnosti a přízně. Je podobný někomu, kdo se ukrývá mezi listím nebo křovím, potom se na vás nepozorovaně vyřítí a kouše. Je to strašné neštěstí, které nikoho nešetří. Dokonce i v rodinách vyvolává neshody a sváry.

Kolik zlosti má v sobě tento hřích, vám jasněji ukáži na příkladu. Sv. Vincenc z Ferrery vypráví, jak se jeden kníže dozvěděl, že v jeho městě žijí dva zvláštní lidé – jeden z nich byl lakomcem, druhý závistivcem. Kníže nařídil zavolat je k sobě a řekl, že pro ně udělá všechno, o cokoliv ho poprosí, ale pod jedinou podmínkou: že ten, který první řekne svoji prosbu, dostane pouze polovinu toho, co druhý.

Tato podmínka oba muže velmi znepokojila. Lakomec chtěl nejen dostat peníze, ale řekl si: „Jestliže vyslovím svou prosbu jako první, dostanu pouze polovinu toho, co ten druhý.“ Závistník chtěl také prosit, ale bál se, že ten druhý dostane o polovinu víc než on. Čas utíkal a žádný z nich neřekl žádnou prosbu, protože jednoho svazovala chamtivost a druhého závist. Kníže už nechtěl déle čekat a nařídil, aby svou prosbu přednesl nejprve závistivý. A víte, co ten vykřikl, unesen veškerým zoufalstvím? „Jestliže Vaše knížecí milost přislíbila učinit všechno, o co požádáme, chci, aby mi bylo vyloupnuto jedno oko.“ Neboť se domníval, že i jediným okem si vychutná pohled, jak tomu druhému vyloupnou oči obě. A sv. Vincent dodává, že nikdy neviděl neřest stejně jedovatou jako závist. Nebyla to právě ona, která uvrhla Daniela do lví jámy (srov. Dan 6,4)?

Jak moc je tento hřích rozšířen po světě! Obklopuje všecky a všecko. A přesto se lidé brání ho v sobě rozpoznat, a tím více se v tomto směru nechtějí polepšit.

II.
Aby se člověk pokořil, vyzpovídal a napravil, musí nejprve hřích poznat. Závist zaslepuje; proto se člověk, který podlehne této neřesti, stane zatvrzelým a velmi zřídka se obrátí. Přiznávám, že každý hřích zaslepuje člověka, ale málokterý tak zamlžuje činy a vpouští do duše tak málo světla, jako to činí závist. Dobře radí mudrc Páně, abychom si nic nezačínali s lidmi závistivými, protože jsou zbaveni rozvážnosti: „Nejez pokrm nepřejícího, nedychti po jeho pochoutkách!“ (Př 23,6).

Ubohý závistivec! Namlouvá si, že jeho hřích není ničím, že mu nedělá ostudu před světem, jako jiným krádež, rouhání či cizoložství. Zdá se mu, že to je jen drobnůstka, za kterou lehce přijme odpuštění. Nepřemýšlí nad tím, že tento postoj ničí ušlechtilost člověka a vlévá mu do duše smrtící jed, který zahubil Kaina. I když tento bratrovrah pociťoval strašné výčitky svědomí, protože krev Ábela volala po pomstě do nebe, závist ho zaslepila tak moc, že přes to všechno se neobrátil a někde zahynul. Pohleďme také na farizeje, kteří se domáhali smrti Ježíše Krista. Obrátili se, když viděli zázraky Spasitelovy? Ne! Zemřeli ve svých hříších. Sv. Basil říká, že závistivý člověk je strašnou potvorou, která dobré oplácí zlým. Tento hřích ho táhne do stále větší propasti, vzdaluje ho od Boha, zaslepuje a zatvrzuje stále víc. Proto obrácení závistivého je den ze dne stále těžší.

Když sestra Mojžíše reptala proti svému bratru, vyvolenému Božímu sluhovi a vůdci izraelského lidu, Bůh ji potrestal malomocenstvím. Proč Bůh potrestal Mojžíšovu závistivou sestru touto chorobou? Protože mezi závistí a malomocenstvím existuje velká podobnost. Jako malomocenství ničí celé tělo člověka, tak závist kazí veškerou vládu duše. Malomocenství zasahuje krev a často způsobuje smrt. Podobně závist – ona je duchovní zkázou, která proniká člověka až do morku kostí. Je těžké vyléčit člověk z této choroby. Koredatan a Abiron záviděli Mojžíšovi čest a říkali: „Což mu nejsme rovni? Proč nemůžeme obětovat Pánu kadidlu tak jako on?“ Nepomohly žádné domluvy. Tito vzbouřenci chtěli být rovni Mojžíšovi a Áronovi. Bůh je těžce ztrestal, a tak ve chvíli, v níž chtěli vybojovat své vysněné ambice, se země rozestoupila pod jejich nohama a pohltil je oheň.

Jak těžké je vymítit tento hřích, když se dostane do duše! Vidíme, že hněv a závist trvají měsíce, léta a nejednou celý život. Někdy takoví lidé mají přátele, ale tak popravdě by nikdy nevolili ohlížet se na svého protivníka. Utíkají před ním, drží se od něj daleko, ochotně naslouchají pomluvám, které se ho týkají.  A když na ně přijde, tak říkají: „Raději bych ho nikdy neviděl, setkání s tímto člověkem mě ničí, nelíbí se mi jeho způsob života.“

Mýlíš se, příteli! To závist tě zaslepuje. Vypuď ji ze svého srdce a oblíbíš si protivníka a budeš s ním žít stejně jako s jinými lidmi. Jako příklad nenávisti a závisti může posloužit farao.  Nelíbilo se mu, že Pán Bůh požehnal izraelskému lidu, proto zatěžoval Židy robotou. Pán Bůh chtěl pokořit zaslepeného a zatvrzelého faraona skrze neobyčejná znamení a divy. Když nakonec všichni prvorození v Egyptě zemřeli, farao se uvolil k propuštění lidu na svobodu. Brzy ale litoval tohoto kroku a s celým vojskem se pustil do pronásledování Mojžíše a jeho lidu, a našel proto smrt v mořských vlnách. Taktéž i pyšný Saul (srov. 1Sam 18,7-8) ze závisti pronásledoval Davida. (Je totiž třeba vědět, že pýcha a závist chodí vždy spolu). Za trest zemřel tak, že byl utýrán zlým duchem, a sám si vzal život.

Vidíte bratři, jak moc se máme bát tohoto hříchu, z něhož se tak těžce pozvedáme. A tedy, k jakým prostředkům se máme utéci? Především je třeba se přiznat k vlastní vině. Lidé však velmi často neznají vlastní duši. Nevidí dokonce ani čtvrtinu svých hříchů. Tím více v sobě nepozorují závist, kterou považují nanejvýš za lehké pochybení vůči lásce. Prosme tedy Ducha Svatého, aby nám udělil světlo k poznání sebe samých. Setrvejte v pokoře srdce, která je velmi důležitým prostředkem k sebepoznání. Jako pýcha zaslepuje, tak pokora osvětluje hlubiny duše. Sv. Augustin se velmi bál hříšné nevědomosti a často se modlil k Bohu: „Ať poznám sebe, abych se nenáviděl. – Noverim me, oderim me.“ Ach, kolik osob, dokonce i zbožných, podlehlo této neřesti a nechce se k ní přiznat!

Kdybych se zeptal dítěte, které chodí do náboženství, jaká ctnost je protějškem závisti, odpovědělo by mi: „Láska k bližnímu a štědrost vůči ubohým.“ Jak šťastni by lidé byli, kdyby se měli křesťansky rádi. Těšili by se ze štěstí a zdaru bližního a trápili by se poklesky a neštěstími, jaké je potkaly; děkovali by Pánu Bohu, že žehná jejich sousedovi. Tak postupovali svatí. Pohleďte, jak Ježíš Kristus litoval lidskou bídu a jak moc toužil všechny obšťastnit. Opustil svého Otce v nebi a přišel na zem. Pro naše štěstí a vykoupení tak opustil svou slávu a dobrovolně zemřel na kříži jako zločinec. Pohleďte, jak bratrsky zacházel s nemocnými a s jakou horlivostí je léčil a povznášel na duchu. Když vidí na poušti hladové zástupy lidu, je naplněn žalem – působí mu to zármutek a zázračně rozmnožuje chléb, aby byly nasyceni (srov. Mt 15,32). Apoštolové také všechno opustili, aby obšťastnili své bratry. A první křesťané – jak velmi se navzájem milovali! Duch Svatý o nich říká, že měli jedno srdce a jednu duši (Sk 4,32). Závist byla mezi nimi neznámá. Světci s ochotou vydávali svůj život na záchranu bratrů. Proto zcela opustili majetek, nebo ho rozdali mezi chudé a trpící. A když už nic neměli, sami sebe prodali do otroctví, aby z otroctví mohl být někdo vykoupen. Země by se stala rájem, kdyby mezi lidmi panovala ctnost Boží lásky. Lidé by se radovali ze štěstí a slávy svého souseda a spolutrpěli by jeho nouzí, smutkem a utrpením. Nedopusťme, aby se do našich srdcí dostal proklatý hřích závisti, protože kdyby v nás zapustil kořeny, stali bychom se nešťastnými. Když nám pekelný duch podsouvá závistné myšlenky, vypuďme je a prokazujme bližním přízeň, nechovejme se vůči nim lhostejně a chladně. Vždy právě naopak jim s ochotou pomožme. Jestliže by se nám jejich skutky zdály zlé, pomysleme si, že zřejmě nemáme pravdu. Nezapomínejme, že Bůh nás nebude soudit za cizí chování, ale za naše vlastní činy. Někomu se daří lépe, a to rodí v našem srdci závist. Připomeňme si namísto toho, že dobrý křesťan je povinen děkovat Bohu za dobrodiní, které sesílá na jeho bratra. Kdyby nás ohrožovala závist na úkor člověka, který je proti nám ctnostnější a zbožnější, pomysleme si: „Díky Bohu, že jsou na světě lidé, kteří nahrazují Tvůrci moje poklesky.“

Končím, bratři, a opakuji, že jestliže chceme být spaseni, musíme bližnímu přát dobro, těšit se z jeho štěstí a trápit se jeho neštěstím. Říká totiž apoštol Jan: „Řekne-li někdo: „Já miluji Boha“, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí“ (1J 4,20). Hleďme na krásný vzor, kterým je pro nás Ježíš Kristus. Chtěje nás vyléčit z proklatého hříchu závisti, zemřel na své nepřátele – zemřel, aby nás hříšné obšťastnil.

Amen.

sv. Jan Maria Vianney

Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): Tak kázal Vianney, ze „svobodné knihovničkyA.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu).

Obrázek sv. Jana Marii Vianneyho byl převzat z Wikimedia Commons (zdrojový soubor), podle nichž jde o volné dílo, neboť u něj ochrana autorských práv již vypršela…

2 Responses to O závisti

  1. CZ="česká závist"? píše:

    Běžný pojem: „česká závist“. Může to být urážka národa. Může na tom být cosi pravdy:). Shrnuto: ….“aby ta koza sousedovi chcípla“..:(.

    Říká se, že Češi obecně tíhnou k tomu být „leveleři“. Nechť nikdo nepřečnívá. Co je „nad rámec“, to je „čertem“.

    Mýlím se?

    Pax

    Jan

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: