Maminko, vypravuj! (Společně k Bohu X)

Dnes bych ve vás, milé maminky a tatínkové, chtěl probudit ctižádost, abyste se naučili být tak dobrými vyprávěči svým dětem, jako byly naše babičky.

Jak se ti malí překulí přes první fázi „pjoc“ a proč, nastává doba vypravování. „Maminko, povídej pohádku, – tatí, vypravuj něco.“ Pohádky pomáhají rozvíjet dětskou fantazii, představivost, pomáhají vštěpovat dětem základy mravních zásad: dobro nakonec zvítězí, nevyplácí se být neochotný, nezdvořilý, zlý. A chvilka vyprávění je také nejdůležitější místo pro domácí katechezi děti, pro domácí „vyučování náboženství“. Znovu si připomeňme, že to nesmí být nic na způsob školy doma. Tak jako nejsou doma zvláštní vyučovací hodiny na čistotnost, chování u stolu a jiné základní lidské věci – a přece se to děti doma pro celý život naučí – stejně tak i vedení k Bohu v rodině má být přirozenou součástí domácího života.

Děti se nemohou vyprávění nasytit. A tak maminka napřed vyčerpá zásobu pohádek, co zná, pak co kde přečte, potom vypravuje různé události, o čem slyšela nebo co sama zažila. A jednou vezme do rukou biblickou dějepravu, plnou obrázků, nebo jinou náboženskou obrázkovou knížku: budeme si číst obrázky, bude co vypravovat.

Brzy však zjistí, že to s biblickým vyprávěním není tak jednoduché, že se to také musí umět. Nelze je přece říkat na způsob pohádek jen tak k utrácení dlouhé chvíle – to bychom dětem spíš škodili, než prospěli. Bible není pohádková knížka pro tříleté až šestileté děti, ale kniha Božího zjevení. Svět biblických vyprávění je nám vzdálen časově tisíce let, zeměpisně tisíce kilometrů, myšlenkově jsme dnes také jinde, než ti dávní lidé.

Pokusme si proto zapamatovat několik jednoduchých zásad, které nám biblické vyprávění usnadní.

1) Za prvé – vyber si k vyprávění jednoduchou událost, aby ji děti jednak stačily sledovat, jednak aby mohly pochopit, jak se to týká jich.

Pamatuj, že evangelium ani Skutky apoštolské, tím méně vyprávění starozákonní, nejsou žádný dějepis, žádná reportáž. Nejsou to fotograficky věrné historické události, ale spíš malby, obrazy, básnická líčení. Nebudem se tedy ptát, jestli se to přesně tak stalo. Nebudeme se ptát, co se přesně stalo, ale ptejme se vždy: „Kdo je tento? Kdo je ten Ježíš, o němž se tu mluví?“

Také k věku dětí je nutno přihlížet. Pro pravidelné rozvíjení náboženských vědomostí od 4 – 7 let je nejvhodnější tento postup:

a) Od 4 do 5 let: seznámení s osobou Pána Ježíše: Kdo je Pán Ježíš?
b) Od 5 do 6 let: první vštěpování mravního řádu: Co nám Pán Ježíš pověděl?
c) Od 6 do 7 let: Jak se můžeme dnes setkat s Pánem Ježíšem? To už je ze dne na den bližší a hlubší příprava k svátostem, k rozeznávání hlasu Ježíšova v slovu evangelia.

2) Nikdy si nevěř, že ten nebo onen příběh dobře znáš. Vždy si jej napřed sám přečti – a pak zavři oči a procházej jej znovu tak, že se jej snažíš vidět svou fantazií. To ti pomůže, abys jej uměl živě a barvitě vypravovat. Ale pozor! Nesmíš si vymýšlet další detaily, fantazírovat. Děti to budou slyšet ještě mnohokrát, ať to tedy odpovídá bibli!

3) Pak se zeptej, co se tu o Pánu Ježíši dovídáme a jak se to týká našeho života, co je jádrem vyprávění.

4) Potom si vyhledej dobrý „věšáček“. „Věšáček“ říkáme tomu, nač vyprávění pověsíme, navážem, aby se zájem dětí už předem probudil a upoutal. (Např. začneme napřed rozhovor o slepotě, chceme-li vyprávět o uzdravení slepého. Děti objeví na obloze měsíc, odtud přijdeme k vyprávění o stvoření).

5) Vyprávěj v jednoduchých větách, ale zaujatě. Pozornost dětí ti sama poví, jestli dobře hovoříš. Děti mají rády přímou řeč. Místo: „řekl, že…“ použij vždy formy rozhovoru.

6) Cos vyprávěl, musí u dětí doznít. Děti na to musí odpovědět. Buď si na tu událost hrají a tak ji znovu oživují, nebo se ji pokoušejí nakreslit, namalovat.

Jedno arabské přísloví říká, že dobrý vypravěč dokáže uši posluchače změnit v oči. Malováním děti snadněji „uvidí“ vyprávěnou událost. Také ve večerní modlitbě má zaznít odezva biblického vyprávění.

„Dobrá,“ řekneš si teď možná. „Tak už jsem slyšel, jak se mají dětem biblické příběhy vypravovat, doma mám biblickou dějepravu, tam je plno obrázků. Děti si budou prohlížet, já budu vypravovat, chutě do toho!“

Otevřeš dětskou bibli a hned na kraji je obrázek: „Stvoření světa!“ A jistě tě právem přepadne pochybnost. „Když to budu vypravovat nebo číst podle bible, porozumějí tomu děti?“ Je to vyprávění obrazné. Je to opravdu nad chápavost předškolních dětí. Ty by si myslely, že se to vše tak stalo doslova a do písmene. Ani přírodovědecké vysvětlení by předškolním dětem nepomohlo. Biblické líčení o stvoření by děti měly poprvé slyšet, až budou v 6. – 7. třídě, a s náležitým předběžným výkladem.

Ale děti chtějí vědět už teď, odkud se vzalo vše kolem nich. A tu je třeba vyjít z obraznosti děti, z jejich osobních zážitků. Už čtyřletým můžeme vypravovat, jak má Bůh lidi rád, a proto se o ně stará. Asi takto: Pán Bůh si myslel: „Na světě to nesmí být nudné,“ a proto dal vzniknout horám, loukám, květinám, potokům. „A také by lidé neměli mrznout,“ myslel si Pán Bůh, a stvořil teplé sluníčko. A také stromy. Ty v zemi ztuhly na uhlí, které nás zahřívá. A Bůh si myslel: „Lidé budou mít také hlad,“ a nechal růst obilí a na stromech ovoce. „A také sníh jim stvořím,“ myslel si Pán Bůh. „Aby se děti mohly vozit na sáňkách a lyžovat.“ A stvořil sníh a led. „A především musí mít malé děti tatínka a maminku, aby se neztratily a měl se kdo o ně starat.“ Tak Bůh vše promyslel a zařídil, aby to bylo na světě hezké.

Tohle odpovídá chápavosti i věcné pravdě. Děti pochopí, že Bůh se o nás stará a má nás rád. V průběhu vyrůstání budeme pak moci tento základ stále více prohlubovat, jak se rozvíjí rozum a chápavost dětí.

Teorii jsme si dnes odbyli, příští kapitolu můžeme věnovat konkrétním příkladům, jak odpovídat na různé otázky dětí: jestli Pán Bůh stvořil také auto a most a rakety.

Poděkujem s radostí Pánu, že smíme být věrozvěsty našim dětem.

Pro chvilku modlitby:

Bože věčný, stále znovu poznáváme, že jsi větší a jiný, než my si dovedeme představit. Prosíme tě:

– Za rodiče a stařečky, kteří vyprávějí dětem o Pánu Bohu,-
 aby pečlivě přemýšleli o tom, jak to povědět nejlíp.
– Za malé děti, – aby si neudělaly o Bohu pohádkové představy, které by později ztěžovaly jejich dospělou víru.
– Za naše bližní, kteří nemají rádi změny, aby se ochotně nechali vést učitelským úřadem církve.
– Za nás všechny, abychom uposlechli výzvy koncilu a snažili se stále hlouběji porozumět poselství bible.

Bože, náš nebeský Otče, děkujeme ti, že smíme být věrozvěsty našim dětem a hlasateli lásky tvého Syna.

Mons. Ladislav Simajchl

Toto je desátá kapitola knihy „Společně k Bohu,“ jejímž autorem je Mons. Ladislav Simajchl (1922-2010). Text byl převzat ze „svobodné knihovničkyA.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu). Budu velice vděčný za připomínky, postřehy a doplnění od čtenářů časopisu. Zejména mne potěší připomínky a doplňky podložené vlastní zkušeností či studiem kvalitní odborné literatury.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: