Vyplnit báseň až k posledním slabikám

Paul Claudel

Básník a dramatik. Ačkoli se ve svých dílech snaží o překlenutí světa časného a věčného, nenalezneme u něho známku jakéhokoliv kompromisu, kvádru, který by se pokoušel do tohoto mostu zabudovat. Jestliže ho Šalda začlenil do plemene „tvrdých básníků“, neučinil tak proto, že by tato drúzovitá tvrdost měla symbolizovat bezcitný chlad, ale pevnou zakotvenost v životodárné půdě víry. Snad v každém pojednání o tomto Francouzi nalezneme zmínku o jeho osobním Damašku, kdy nahlodáván četbou Rimbaudových veršů, prvním to roztržení materialistické clony duše, navštívil o vánočních božíhodových nešporách roku 1886 Notre Dame, aby se u druhého pilíře katedrály „stala věc, která ovládá celý můj život. V jedné chvíli mé srdce bylo dotčeno a já věřil.“ Pocítil, že „je volán“, a tento hlas přijal za svůj, přestože ještě nějaký čas trvalo, než jím byl prostoupen skrz naskrz. Pak už je vytvořen z jednoho kusu, jak sám prohlašoval.

V Claudelově pojetí člověka není nikdo ze sebe ani pro sebe. Nejen lidem je třeba pomoci, ale i „ostružině, která si žádá, aby se stala růží“. Člověk se nesmí stát cílem sám sobě, neboť jak praví Anděl říše Císaři ve hře Sedmý den odpočinkem: „A jako bezbožný a šílenec a padouch užívá světa tak, jak by pro něj stvořen byl, tak také Satan, Boha poznávaje, jak cíli příčinu on sobě podřizuje jej. A to je znesvěcení Nejvyšší, toť Mystérium Klidu.“ Lidské prostředky jsou však omezeny, a proto se stane takový člověk obětí plamene, který již nemůže nadále živit svou nedostatečností. „Já chci sám život, bez něhož všechno je smrtí,“ píše v jedné své básni. Smrt neodolá náporu života, ten však musí být žit plně, zodpovědně a aktivně.

Svou poezii nechápe jako požitek přinášený čtenářům, nepřemýšlí o její vnitřní kráse, vždyť báseň se pro něj neskládá z pouhých slov. Samotnou trestí jsou bílá místa mezi slovy, to nevyřčené, vnitřní, co je společné a co mu dohromady samotnému sloužilo k jakési evangelizaci sebe sama. Proto musí vypsat vše až do posledního slova, poslední slabiky, vše, co „duší svou uchovává plností bez dílu“. Slova slouží smysluplné řeči, jinak jsou zbytečná. „Kdyby Ti nevraceli, co je v nich, k čemu by byli safír se slavíkem?“ Všichni musí dodržovat řád, do jehož pravidel byli vřazeni, podle plánu Tvůrce. Směřovat k vlastnímu smyslu své bytnosti. Nedělat si „z přídavných jmen obludy bez podstaty,“ ale směřovat k podstatnému, opírat se o trvalé věci. „K čemu je cesta, když nevede do kostela?“

Divoká řeka sebevzhlížení či nicotného pachtění se za nepodstatnostmi strhne poutníka, jenž se do ní pohroužil, když zabloudil na poušti Boží nepřítomnosti. Tento smrtelný proud překlene jen most, na jehož konci je Brána – Kristus. Claudel vyznává v jedné své básni toto: „Ať šum se stane hlasem a hlas ve mně ať stane se slovem. / Prostřed vesmíru koktavého mi dopřej, abych připravil srdce jak ten, kdo ví, co říci.“ „Ať vydechnu jenom to slovo ze svého srdce, ať ho najdu, a potom ať zemřu, až ho vyslovím, a potom ať skloním / Hlavu na hruď, až ho řeknu, jak starý kněz, který umírá při konsekraci!“ Ví, že „to není příliš velká cena zemříti, ó Bože, jestli Ty pak budeš s námi!“ A jestliže Violena z dramatu Zvěstování Panně Marii odpovídá na sestřinu otázku ohledně jistoty své spásy: „Jsem si jista jeho dobrotou, jež se stará o vše,“ nejedná se o prázdný výkřik do tmy, ale o naději, „lidskou nemožnost čirou“.

Jedna z jeho vlastních posledních slov na tomto světě byla: „Nechte mě umřít v pokoji; já nemám strach.“ Spoléhá se na správnost svého směřování přes most k Bráně, ví, že je hříšník s dobrovolnými pády a zdržováním se: „soudím se a nemám pro sebe ceny“, „zítra, jak už to chodí, zas budem sloužit Herodovi“, ale nechce setrvávat v tomto bahně, „nezatracuj mě s Voltairy a s Renany a s Michelety a s Hugy a se všemi proklatci ostatními! Jejich duše je se zdechlými psy, jejich knihy jsou shledány tak jako hnůj. / Jsou mrtví, a samo jejich jméno po jejich smrti jest jedem a hnilobou“.

Jde k Bohu podle slov modlitby jezuity ze Saténového střevíčku: ne-li s tím, co je mu jasné, tedy s tím nejasným; ne-li přímo, tak po stezkách nepřímých a s prostotou v sobě. Je již jednou vylovenou rybou a sám cítí povolání k rybaření, je zároveň „nástrojem i smyčcem“, jeho úkolem je hrát melodii lásky.

Jen ta dokáže rozezvučet struny duše, nikoliv bezduchý zákon lidí – „psaný rozum těch, co jej sepsali“ a dali ostatním „právo“ mu rozumět, jak spolu diskutují postavy v dramatu Rukojmí. „Rozhlížím se kolem sebe a vidím, že už není společenství mezi lidmi, ale jen zákon, jak oni říkají, a text tištěný strojem, vůle neoživená, stupidní idol. Kde je jen právo, tam není už pouto lásky. A tvrdý byl zákon Boží, z něhož nás vysvobodil Ježíš Kristus. Jak tomu bude se zákonem lidí?“

Smysl poselství, pro něž vkročil Císař do říše mrtvých ve hře Sedmý den odpočinkem, tkví právě v zachovávání řádu lásky a odklonění se od sebeklamu vlastní výjimečnosti. Violena doznává, že láska v jejím srdci bude trvat spolu s nesmrtelnou duší skýtající mu potravu. Tato láska spojující v sobě vše stvořené zabraňuje osamocenosti a nastoluje svobodu.

„Kdo osvobození poznal, všem poutům se směje, a kdo pochopí smích, který má v srdci?“ Claudel poznává, že nejde jen o to toužit, ale i „být toužen“, „duch je toužící, ale voda je věc toužená“. Moře nemusí být jen „nábřeží nedohledné tesknoty“, nevidíme-li most nebo jsme-li uvězněni v kobce svého rozpínavého ega. Může být s okolním světem spojeno rameny řek a sevření mezi břehy je jen povzbuzením. „V hranicích svých, nic se neztrácí na tomto místě, které je uzavřeno. A svoboda uzavřena je v lásce.“ Pak se mohou v Claudelově poezii či dramatech ozývat výkřiky radosti, jíž je celá jeho tvorba prostoupena. Ne skepsí, zatrpklostí a slepým fatalismem, nýbrž sdílenou radostí a bolestí, s nimiž „všechno je snadné, jenom ne působit Ti žal.“

Claudelův požadavek lásky je absolutní: „Až po plivance do líce, až po temnou korunu, až po pád na tvář, až po strhání šatu a kříž.“ Ovšem ne to vše snášet útrpně, s donucením, s pocitem bezvýchodnosti, ale dobrovolně a s radostí v srdci, „nikoli tesat kříž, ale vystoupit na něj, dát to, co máme, s úsměvem!“

„Jen radost je matkou oběti,“ vyřkne v jednu chvíli Don Rodrigo v Saténovém střevíčku. Dobrovolné utrpení je opakem jiné dobrovolnosti – hříchu. Ježíš také svou smrt nepodstoupil nedobrovolně a bez lásky, v Claudelově jazyce je „dávnou listinou s vlastnoručním podpisem, která byla přibita na kříž“. Tato listina neztratila svou platnost a kopírovat ji je možno jen připodobněním se všem jejím znakům. Odchylka znamená zfalšování.

Rozdíly v pojetí oběti jsou patrné: Violena ze Zvěstování obětuje pozemskou lásku lásce věčné. Víra, sourozenecká láska, jež ji přiměje vzdát se snoubence ve prospěch sestry, a konečně i soucit k malomocnému jsou stimuly vedoucí k jejímu rozhodnutí. Kdežto Sygnie z dramatu Rukojmí nepřijímá oběť v srdci, bere ji jako nutné zlo, prostředek k zachránění papeže. Pýcha a odpor k muži vedly k neradostném údělu, který vidí jako zmar, a vítězí vlastně strana, proti níž měla svou obětí zdárně vystoupit. Ještě více se znásobí tato skutečnost, když se postaví do cesty kulce určené nenáviděnému manželu. Ani na pokraji smrti neodpustí, nechce vidět své dítě, ba ani ruku kněze žehnající jejímu pokání. Řečeno slovy Claudelovými – nebyla hodna plamene, který ji stravoval, nepřinášela světlo, jenom popel. „Veselým srdcím všechno je smích.“

Rozhodnutí se pro Boha znamená i neulpívat na pomíjivých věcech. „Věci, jež nemohou být jinak, nevyloudí slzu nám. Nevíte, že jsem stín, jenž mine, vy sami stín a zdání?“ Opět je nutno nepřijímat to se smutkem a rezignací. Jen láska je pro Claudela tvůrčím aktem, jedinými možnými vášněmi jsou pro něj „vášeň hranic a vášeň sféry, spočtené k dovršení věčného obzoru“. Mezi hranicemi vede onen most a Nový císař v dramatu Sedmý den odpočinkem zdraví „modrou propast“ jako „krajinu střední mezi místem a tím, co již místem není, mezi časem a tím, co již není čas“.

S tímto poznáním pak může básník toužit po Bohu tak, jak to naplno vyznává ve svých verších: „Toť málo, znát Tě, když Tě nevidím, toť málo, zřít Tě, raději Tě sevřu, / Toť málo, otevřít mi oči, jestli já ti svoje ústa neotevřu. […] Ten, kdo s Tebou spojen, nad čas se dostává. Věci mě opouštějí jedna za druhou, z mé strany také k nim už není pásky. / Ach nelze jinak nežli nahý vstoupit do předsíně lásky.“

Míru člověka poznává Claudel podle rozpětí jeho paží. Myslí tím samozřejmě náruč připravenou k objímání stvoření. Oslavuje tedy světce, nejen ty francouzské. Jako velvyslanec své republiky prošel řadou zemí, mimo jiné i tou naší, tj. Rakousko-Uhersko, a je mu blízká „skvrna Václavovy krve v závěji“. V první řadě však velebí Pannu Marii, „protože jsi tu navěky a prostě proto, že jsi Maria, žes vůbec byla stvořena, / Matičko Krista Ježíše…“ Nejvýše ovšem stojí kříž obepínající svými rameny celý svět. „Je pravda, že jsem připoután na kříž, ale kříž, na němž jsem, není už připoután k ničemu. Vznáší se na vlnách.“

Jan Šimon

Tento článek byl převzat z časopisu Te Deum, z čísla 2/2009, které je z velké části věnováno poesii.

Francouzský katolický básník, dramatik a diplomat Paul Claudel se narodil 6. října 1868. Jeho fotografii, pořízenou v roce 1929 neznámým autorem, jsem převzal z Wikimedia Commons, kde je klasifikována jako fotografie, u níž vypršela ochrana autorských práv.

Jedna reakce na Vyplnit báseň až k posledním slabikám

  1. Podiven napsal:

    Výborně! Dík!

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: