Stvořil Bůh auto? (Společně k Bohu XI)

Kristus je Král všeho stvoření, hlásá nám svátek na konci církevního roku. Ale jak je to s tím stvořením všeho? „Stvořil Bůh také auto?“ zeptá se tě syn. Co mu na to odpovíš?

V minulé kapitolce jsme si ukazovali různá úskalí, na která můžeme narazit, když vypravujeme dětem o Bohu. Zákon – čili jsme varováním, že o Bohu Stvořiteli nelze dětem vypravovat tak, jak je to na začátku bible. Že neporozumějí ani obraznému biblickému vyprávění, ani přírodovědeckému vysvětlení. Že je třeba začít dětsky, z pohledu dítěte.
Jednomu tatínkovi se zdálo, že tohle vše je moc zbytečného mudrování: „Naše babičky se nikdy neškolily a přece to dětem dobře pověděly: Pán Bůh stvořil zkrátka všechno a hotovo.“ Jenže ono to opravdu není tak jednoduché. Velké procento synů, synů právě těchto babiček, víru ztratilo. Při dospívání nabyli dojem, že víra je věc nerozumná. Pojďme se proto přece jen učit, jak to dětem říkat správně a rozumně, tak, aby v dospívání nemusely odmítat jako pohádky to, co jim v dětství vypravujeme.

Jak je to tedy? Stvořil Pán Bůh všechno nebo nestvořil? Vysvětlíme si to příkladem.

Rodina jede v neděli po mši na výlet. Tatínek vychutnává řízení auta, pětiletý syn pomáhá motoru vrčet, maminka se vyžívá krásou podzimní krajiny. „Toníčku, podívej se na to krásné údolí pod námi. To vše stvořil Pán Bůh.“ Toník na chvíli přestane být motorem a zeptá se: „A tohle auto stvořil také?“ – Maminka znejistí: „Ne – tohle auto Pán nestvořil.“ – Teď jedou na vysoký most, který přenáší silnici přes údolí. A Toník chce vědět: „A tenhle most také Pán Bůh nestvořil?“„Také ne.“„A tuhle silnici?“„Také ne.“ – Malý chvilku dumá a pak říká: „Mami, ten milý Bůh vlastně nic pořádného neudělal.“

Maminčina náboženská lekce nevyšla. Proč? Zaprvé, pro malé děti krása krajiny neznamená nic, tu nevnímají. Na ně působí to, co se hýbá, co dělá hluk, auto, stroj, zvíře. Za druhé proto, že maminka neuměla správně odpovědět. Na otázku po původu silnice měla odpovědět, že ta je společným dílem Pána Boha a lidí. Bůh stvořil skály, kamení, asfalt, železo, hory a doly. Pak stvořil lidi a řekl: „Teď je řada na vás. Dal jsem vám chytrou hlavu a šikovné ruce. Teď ukažte vy, co dokážete. Stavějte své silnice a mosty a auta.“ – A lidé začali přemýšlet, nač Bůh stvořil kamení, nač železo, nač gumu. Poznávají, že Pán Bůh vymyslel lidem tolik věcí, které si mohou udělat. Že ještě moc a moc let mají lidé co dělat, aby poznali, jaké Boží dary jsou pro ně připraveny, jaké stroje a krásné věci si mohou podle jeho plánů udělat. Ty možná také objevíš nový stroj, motor, nebo loď.

Jestliže to dětem vysvětlujeme takto, nemůže v nich vzniknout představa, že technika a pokrok je vždy proti Bohu, proti Boží vůli, že se Bůh hněvá na lidské vynálezy a závidí to lidem. Závist bohů – to je škaredá, pohanská představa.

Všechna technika světa, to je přece součást Božího tvůrčího plánu. Vždyť hned na začátku bible stojí, že Bůh stvořil člověka a řekl: „Jděte a opatrujte zemi.“ Věda a technika je dobrá věc, – ovšem pokud se nezneužívá ke zlému. Zde mohou už malé děti snadno pochopit i to, že Boží stvoření světa není ještě skončeno, – že dobrý Bůh tvoří stále dál a lidé mu mají pomáhat.

Proto je dobré při večerní modlitbě poděkovat s dětmi nejen za jídlo, ale i za auto, za televizor, za techniku. Jedna věřící židovská maminka říkala dětem: „Když otočíte vypínačem, nezapomeňte přitom vždy poděkovat Bohu za jeho krásný dar – elektrický proud, který nám točí pračkou, vaří jídlo, hraje v radiu a startuje auto, abychom v něm mohli jezdit.“ Děti poznají Boží velikost spíš v technice, než v květince nebo brouku.

Za vyprávěním o stvoření světa následuje v dějepravě vyprávění o stvoření člověka a o ráji. Z toho, co jsme si tu řekli, pochopíme, že i vyprávění o ráji je pro předškolní děti zcela nevhodné. Toto hluboké obrazné a symbolické vyprávění nemůže dítě chápat jinak, než zcela polopaticky: jako historickou událost, která se přesně tak stala. Vznikne v něm představa, že celý svět mohl být dodnes rájem, kdyby dva lidé nebyli jedli ze zapovězeného stromu. Celkem malicherná příčina a světová katastrofa jako následek, jak si to má dítě srovnat s představou hodného Boha? Tyto zmatené představy z dětství straší některé lidi až do dospělosti, ba po celý život. Dítě není schopno pochopit, že toto vyprávění je symbolem – obrazem odporu člověka proti Boží vůli, který je v každém člověku a vždy znovu jej pokouší, aby zhřešil, zklamal.
Toto temné tajemství zla, nepochopitelné i dospělým, není nic pro malé děti.

A ještě jedno upozornění. Jako jsme si řekli, že nelze jen tak bez dalšího vysvětlení tvrdit, že Bůh stvořil všechno, stejně opatrní musíme být při otázce, zda je Bůh všemohoucí, zda může všechno, co chce. I když víme, že Bůh všemohoucí je, taková odpověď vyvolá v dítěti představu mocného kouzelníka a začne si vymýšlet ty nejnemožnější věci: „Může Bůh nechat tuto sklenici lítat ve vzduchu? Proč to někdy neudělá? Může Bůh z téhle šišky nechat ihned vyrůst velký strom? Může Bůh, aby to auto, co stojí na ulici, tam teď nestálo?“„Že nemůže? Aha, tak to tedy nemůže všechno!“

Proto je třeba říci, že Bůh opravdu nemůže všechno. Nemůže dělat to, co odporuje jeho dobrotě, lásce. Jelikož je dobrý, nemůže být zlý. Nemůže lhát, dělat hlouposti, darebnosti, klukoviny.

Jeho moc je sice bez hranic, ale jeho dobrota omezuje jeho moc. Bůh nemůže dělat to, co by nebylo moudré, co by nebylo dobré.

Příklad pomůže, aby dítě porozumělo. Zeptám se: „Může se náš tatínek sám zabít? – Samozřejmě, uměl by to udělat. Ale on nás má rád a ví, že ho máme také rádi, a že by nám po něm bylo moc smutno, tak proto to nemůže udělat. Nemůže se zabít, protože nás má rád.“

Bůh může všechno, co chce, ale on chce jen to, co je dobré.

Při večerní modlitbě vyzní tento rozhovor v prosbu, abychom i my chtěli vždy jen to, co je dobré. Jako Bůh Otec, jako Syn Boží, Kristus, Král všeho stvoření.

Modlíme se:

Bože, z tvé vůle se naše člověčenství a tvé božství spojilo v Ježíši Kristu.

– Ať lidé dnešního světa neodmítají vládu Ježíše Krista.
– Ať se náš národ neodvrací od tisícileté křesťanské zbožnosti.
– Dej nám Ducha svorné lásky, ať jako Kristovi vyznavači držíme pospolu a máme se rádi.

Pane Bože, ať je na nás poznat, že jsme křesťané, podle toho, že jsme lidé radostní, pokojní a důvěryplní.

Mons. Ladislav Simajchl

Toto je jedenáctá kapitola knihy „Společně k Bohu,“ jejímž autorem je Mons. Ladislav Simajchl (1922-2010). Text byl převzat ze „svobodné knihovničkyA.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu). Budu velice vděčný za připomínky, postřehy a doplnění od čtenářů časopisu. Zejména mne potěší připomínky a doplňky podložené vlastní zkušeností či studiem kvalitní odborné literatury.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: