Introit a „Gloria“ (O tridentské mši svaté II)

Vstup celebranta k oltáři

Tridentská liturgie nepovoluje těm, kdo jsou u oltáře, aby vyvíjeli nějakou „lidovou tvořivost“. Naopak stanoví pevná pravidla, kdy a kde jak stát či klečet, uklánět se a případně činit další gesta. Tak konec stupňových modliteb se pozná podle toho, že celebrant vystupuje po stupních k oltáři. Při tom potichu recituje modlitbu „Orémus, aufer a nobis…“, jejíž první slovo začne ještě nahlas dole pod stupni. Modlitba zní:

„Orémus. Aufer a nobis, quaésumus, Domine, iniquitátes nostras; ut ad Sancta sanctórum puris mereámur méntibus introíre. Per Christum, Dóminum nostrum. Amen.“

Pro informaci uvádíme překlad slovo za slovem:

Modleme se. Sejmi z nás, prosíme, Pane, nepravosti naše; abychom si k Svatyni svatých čistými zasloužili myslemi vstoupit. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.

Amen řekne celebrant sám, nečeká, že by to řekli např. ministranti. A hned naváže (a podobně i ukončí) další modlitbu:

Orámus te, Dómine, per mérita Sanctórum tuórum, quórum relíquiae hic sunt, et ómnium Sanctórum: ut indulgére dignéris ómnia peccáta mea. Amen.

Její doslovný překlad zní:

Prosíme tě, Pane, pro zásluhy Svatých tvých, jejichž ostatky zde jsou, i všech Svatých: abys prominout ráčil všechny hříchy mé. Amen.

Je vhodné si uvědomit, že se zde setkáváme s výjimečným výskytem oznamovacího způsobu oramus slovesa, které je v tradičním ritu slyšet mnohem častěji v konjunktivu, jejž do češtiny překládáme rozkazovacím způsobem „modleme se“ či „prosme“. Během uvedených modliteb dojde celebrant k oltáři včas, aby při zmínce o ostatcích v oltáři mohl tento oltář políbit, přibližně ve středu, kde je oltářní kámen s ostatky, o nichž se v modlitbě zmiňuje.

Ministranti během této doby vstanou a pokleknou na prvním stupni oltáře, co nejvíce ke kraji. Platí toto pravidlo: když je ministrantů víc, rozdělí se na obě strany pokud možno symetricky, když je jeden, je vždy na opačné straně, než je misál. Má to praktický význam – ministrant se nedívá celebrantovi do zad, nýbrž více či méně vidí, co celebrant zrovna dělá, a to je pro ministrantovu činnost (zvonění, odpovědi, vstávání…) důležité. Existuje několik úseků, kdy jeden nebo dva ministranti klečí pod středem oltáře, avšak o tom poinformujeme, až bude třeba.

Odborně se nazývají strany oltáře pravá a levá podle toho, jak by je viděl Kristus, který je na oltářním kříži. Lidově se strany oltáře nazývají podle toho, jak je vidí ministranti a lid, tedy právě obráceně. Na začátku je misál umístěn na pravé straně viděné lidem a ministrantem, tedy odborně na levé straně, a tak – pokud je ministrant sám – jde si kleknout směrem za svou levou rukou. Protože je misál připraven na straně, kde se z něho bude později číst epištola, nazývá se oltářní strana, kde na začátku misál leží, epištolní stranou a strana, kde by byl na začátku osamělý ministrant, evangelní stranou. Tyto názvy jsou pro další výklad výhodné, budeme je používat, abychom nepletli čtenáře psaním o levé a pravé straně v odborném a lidovém podání.

Při slavné mši svaté se ještě okuřuje oltář a stejná praxe je při takzvané mši svaté s okuřováním, lidově zvané „kouřené“. Jeden ministrant přinese kadidelnici k epištolní straně oltáře, tam do ní vloží celebrant trochu kadidla a říká při tom: „Ab illo benedicáris, in cujus honóre cremáberis. Amen“ (Od toho buď požehnáno, k jehož cti budeš spáleno. Amen). A požehná kaditelnici nad žhavými uhlíky jednoduchým křížem učiněným pravou rukou. Pak okuřuje oltář od epištolní strany k evangelní a nazpět. Jiný ministrant při tom vezme misál (i s pultíkem, na kterém je obvykle umístěn) a stojí s ním u epištolní strany, a to čelem k oltáři. Po okouření oltáře misál opět položí na místo a druhý ministrant převezme kadidelnici, okouří celebranta a oba se vrátí na svá místa. Je evidentní, že mše sv. s okuřování potřebuje nejméně dva ministranty (ten s kadidelnicí může být suplován např. kostelníkem).

Introit

Pak celebrant začne číst na epištolní straně z misálu introit. Na jeho začátku se znamená křížem. Totéž s ním mohou učinit i ostatní přítomní.

Introit je vstupní zpěv, jehož správné provedení by mělo začít hned při vstupu celebranta do chrámového prostoru, a měl by znít během stupňových modliteb a ještě chvíli po nich (např. při okuřování oltáře). Jelikož se však při mešní liturgii děly už v době tridentského koncilu zejména v hudbě různé nepřístojnosti, stanovily církevní autority, že – na rozdíl od praxe pokoncilového ritu – čte celebrant introit, ať se zpívá, či nikoliv. V původní staré římské liturgii se zpíval introit delší dobu při takzvaných stacionárních bohoslužbách, kdy papež navštívil nějaký římský chrám: introit se zpíval už při jeho vstupu do chrámu a pak během jeho oblékání do mešních rouch (parament) a během mytí rukou, kterým oblékání ukončil. To trvalo delší dobu. Introit sám, přesně řečeno jeho „antifona“ (melodicky prokomponovaný text), byl příliš krátký, takže byl opakován a prostřídán s verši žalmu, z něhož byl vybrán, nebo z nějakého jiného, obsahově odpovídajícího žalmu. Ty se zpívaly na standardní žalmový vzorec. Když výše zmíněné dění v presbytáři skončilo, ve zpěvu žalmu se nepokračovalo, ale – stále na standardní melodický vzorec – byla přidána malá doxologie (Sláva Otci i Synu…), a na závěr po ní ještě jednou zazněla antifona introitu.

Jelikož s výjimkou biskupské a papežské mše sv. je už mnoho století pro oblékání celebranta určeno soukromí v sakristii, stanovily rubriky tridentské mše svaté, že se po antifoně introitu zpívá pouze jeden verš žalmu, pak malá doxologie a pak se ještě zopakuje antifona. Stejně se introit modlí celebrant. Malá doxologie se vynechává v modlitbě celebranta i ve zpěvu tehdy, když se vynechává žalm 42 při stupňových modlitbách, tedy o mších za zemřelé a v době od Smrtelné neděle do Zeleného čtvrtka. Doplňme, že introit na Smrtelnou neděli je vybrán právě z žalmu 42, takže jeho vynechání při stupňových modlitbách má i do jisté míry praktický důsledek, že jeho verše nerecituje celebrant v poměrně krátkém časovém úseku třikrát.

Praxe pokoncilového mešního řádu povoluje celebrantovi introit vynechat, pokud je zpíván, což někdy vede ke zrůdné praxi, kdy celebrant ohlásí cosi jako „Vstupní zpěv pro dnešní den je…“. Je vhodné vědět, že introit není žádný text pro koncertní program pěveckého sboru ani předepsané papouškování, nýbrž opravdová modlitba (byť někdy i zpívaná), tedy nábožné povznesení mysli k Bohu, a tak to tradiční liturgie vyžaduje. Kněz se ho modlí s rozpjatýma rukama a při doxologii se ukloní směrem ke kříži, který je ve středu oltáře.

Ti, kdo zpívají introit (schola, sbor), stojí, a to i při stupňových modlitbách. Je to praktická záležitost, zpívá se lépe, když je člověk narovnán, a zpívat by přece měl co nejlépe; kdyby nic jiného, tak už proto, že ostatní jsou nuceni ho slyšet. Ministranti by měli stát a stejně tak i ostatní přítomní.

Po vyslovení introitu jde celebrant do středu oltáře a modlí se střídavě s ministranty „Kyrie“. Původně byly na tomto místě liturgie litanie (ektenie, podobné jako ještě dnes například v byzantské eucharistické liturgii), na které se odpovídalo řeckými slovy Kýrie, eléison (Pane, smiluj se). Litanie zhruba v tomto tvaru zůstaly zachovány např. v milánském (čili ambrosiánském) ritu o postních nedělích. V původní římské liturgii se ovšem během doby krátily a pozdější rubriky je definitivně zredukovaly na pouhé odpovědi, přesněji na třikrát Kýrie, eléison, třikrát Christe, eléison a pak znovu třikrát Kýrie, eléison. Číslo tři někdy svádí k „liturgické lidové tvořivosti“ na příklad tak, že by měl první invokaci vyslovit celebrant, druhou ministranti, resp. všichni ostatní přítomní a třetí celebrant s ministranty, resp. všichni přítomní včetně celebranta. To je však scestné: střídání aritmetiku čísla tři nesleduje, takže první a třetí Christe, eleison vyjde na ministranty, zatímco z každé trojice Kýrie, eleison vyjde první a třetí invokace na celebranta. Podobně by měl zpívat celé „Kyrie“ lid, pokud se střídá se scholou, avšak může zpívat všech devět invokací. V tomto výkladu abstrahujeme od ne zrovna liturgických zpěvů, takzvaných figurálek, kdy věřící nezpívají to, co vlastně nejvíc umějí, a poslouchají, jak to zpívá chrámový sbor, který případně neliturgicky opakuje invokace tolikrát, kolikrát to ten který skladatel zhudebnil.

Pokud se zpívá lidová píseň, pak by měla být vybrána píseň „mešní“, tj. taková, jejíž první strofa obsahově odpovídá introitu i „Kyrie“. Pokud při tiché mši lid nezpívá, je vhodné, aby při „Kyrie“pokračoval v praxi recitované mše sv., začaté už ve stupňových modlitbách, tj. aby vyslovoval to, co ministranti. Introit nechává vždy zcela na celebrantovi (nepřipojuje se ani k malé doxologii). Když se celebrant ukloní a lid nezpívá, je vhodné, aby se také uklonil, nechť však nikdy (ani v dalších částech) nikdo nekopíruje celebranta tak, že by jako on rozpínal při modlitbě ruce.

„Gloria“

Po modlitbě introitu jde celebrant do středu oltáře k hymnu „Gloria“. Při tiché mši svaté se jej modlí celebrant sám, avšak mohou se přidat všichni ostatní (praxe, že by se přidali jen ministranti, je nelogická, a tedy nepovolená). Zpívá-li se mešní píseň, měla by začít odpovídající sloka bez jakéhokoliv signálu ze strany celebranta. Při zpívané mši svaté celebrant zazpívá „Glória in excélsis Deo“ a ostatní (v horším případě sbor) pokračují. Ať už je mše svatá zpívaná nebo tichá, celebrant při těchto slovech opíše rukama tzv. circulus (tj. kruh, přesněji elipsu, od prsou do šíře ramen tak, že se ruce znovu setkají ve výši obličeje a skončí znovu sepjaty na hrudi); vzestupný pohyb rukou doprovází celebrant vzhlédnutím „k nebi“ a pak se při klesání rukou na hruď uklání hlavou. Pak se může modlit celý hymnus potichu a po něm – pokud to stojí za to – se odebrat na sedes (sedadla – při slavné mši svaté je to běžná praxe), nebo může spolu s ostatními zpívat. Zpívá-li latinské „Gloria“ lid, je možno střídat jednotlivé verše se scholou, ale není to přikázané. Dnešní praxe pokoncilového mešního ritu, že začátek zanotuje nějaký zpěvák, je nepřípustná. Pokud všichni zpívají (i střídavě se scholou), je nejlepší, když při tom stojí, avšak je možné i to, že když celebrant usedne na sedes, sednou si současně s ním. Zpívá-li se sloka lidové písně nebo zpívá-li vše sbor, ostatní sedí. Ministranti – pokud neusednou s celebrantem na sedes – během „Gloria“ stojí.

Uveďme nyní jednu zcela obecnou zásadu: vždy, když celebrant vysloví jméno Ježíš (Jesus), a to v jakémkoliv pádě, mírně se ukloní směrem ke kříži, který je ve středu oltáře. Stejná úklona se činí i při současném vyslovení jmen osob Nejsvětější Trojice, ‚Otec i Syn i Duch svatý‘ v doxologiích. Nebudeme to už dále opakovat, na tomto místě však zdůrazněme, že to platí i pro „Gloria“. Celebrant se takto ukloní, i když sedí na sedes, a je vhodné, když se s celebrantem v úkloně shodují i ministranti a případně i ostatní. Zvyk uklonit se při vyslovení Kristova jména vymizel a někdo by si snad mohl myslet, že takové uklánění nemá daleko od jakýchsi podmíněných reflexů. Připomeňme, že existuje druhé přikázání a že ve Starém zákoně bylo ctěno Boží jméno tak, že ho směl vyslovit pouze velekněz, a to jen jednou do roka. Je vhodné se nějak vžít do psychiky toho velekněze, jak asi s velkou vděčností a láskou mohl jméno Boží vyslovit, a uvědomit si, že i kdyby nebylo nic jiného, tak nám křesťanům v tomto ohledu nabízí liturgie mnohem více; když můžeme komunikovat s Kristem a vyslovit jeho jméno, jde opravdu o velkou milost a každá úklona při tom by měla být spojena s hlubokou vděčností a radostí.

„Gloria“ vyžaduje ještě další tři mírné úklony, a to na slova Adorámus te (klaníme se tobě), Grátias ágimus tibi (vzdáváme ti díky) a súscipe deprecatiónem nostram (přijmi naši prosbu); celebrant i ostatní by je měli provést podobným způsobem jako při vyslovení jména Ježíš. Vřele doporučujeme čtenáři, aby si význam těchto slov co nejhlouběji promeditoval.

Shrnuto, během „Gloria“ se v tradičním římském ritu koná celkem šest mírných úklon, a to hned zpočátku při slově Deo (Bohu), dále na slova Adorámus te (klaníme se tobě), Grátias ágimus tibi (vzdáváme ti díky), při Spasitelově jménu Iesu Christe, pak při slovech súscipe deprecatiónem nostram (přijmi naši prosbu) a konečně při závěrečném Iesu Christe. Při posledním verši (Cum Santo Spíritu…) se celebrant pokřižuje (a tak učiní i všichni ostatní), a pokud sedí na sedes, pak on i ministranti vstanou, celebrant jde středem stupňů vzhůru k oltáři a políbí jej; pokud ministranti byli také na sedes, jdou s celebrantem až před stupně, ale na místa, kde byli při introitu, a tam pokleknou současně s celebrantem.

Modlitba

Stupňové modlitby, introit a „Gloria“ tvoří úvodní sekci (nazývanou někdy otevřením) mše svaté. Ta je fragmentem původního slavnostního vstupu kléru, resp. papeže a je zakončena modlitbou, která se v češtině nazývá buď odborně kolektou (dle starého terminologického vzoru z Galie), nebo méně odborně orací (dle latinského oratio = modlitba). Poté co celebrant oltář políbí, otočí se a pozdraví přítomné slovy Dóminus vobíscum (Pán s vámi; při zpívané a slavné mši svaté je zazpívá) a dostane odpověď Et cum spíritu tuo (I s duchem tvým). Na zpívaný pozdrav přísluší zpívaná odpověď lidu (v horším případě sboru), při tiché mši odpovědí buď ministranti, nebo s nimi i všichni ostatní. Celebrant doprovází svůj pozdrav gestem přivítání, konkrétně tak, že rozepne ruce do stran, a to maximálně do šířky ramen (teatrální gesta, tak častá v praxi pokoncilového ritu, se nepřipouštějí), a během odpovědi je navrátí do sepnuté polohy.

Celebrant se otočí za svou levou rukou nazpět k oltáři a jde k misálu, z něhož zpívá, resp. čte modlitbu. Ta začíná slovem Orémus (nám již známým Modleme se) a končí závěrem (konkluzí), v němž se celebrant – na rozdíl od pokoncilového ritu – obrací k celé Nejsvětější Trojici, a to podle toho, zda se modlitba obrací k Bohu Otci, nebo ke Kristu; konkrétně

„Per Dóminum nostrum Jesum Christum, Fílium tuum: qui tecum vivit et regnat in unitáte Spíritu Sancti Deus: per omnia saécula saeculórum“ (skrze Pána našeho Ježíše Krista, Syna tvého: jenž s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého Bůh: po všecky věky věků) v prvním případě, nebo

„Qui vivis et regnas cum Deo Patre in unitáte Spíritus Sancti Deus: per omnia saécula saeculórum“ (jenž žiješ a kraluješ s Bohem Otcem v jednotě Ducha Svatého Bůh: po všechny věky věků) v druhém případě, nebo – v prvním případě –, pokud se k Bohu Otci celebrant obrací s tím, že jmenuje Krista

„Qui tecum vivit et regnat in unitáte Spíritus Sancti Deus: per omnia saécula saeculórum“ (jenž s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého Bůh: po všechny věky věků),

případně – s přidaným přívlastkem – „Per eúndem Dóminum…“ (skrze téhož Pána…), resp. ejúsdem Spíritus Sancti (téhož Ducha Svatého), pokud byl v modlitbě jmenován ve třetí osobě Bůh Otec, resp. Duch Svatý.

Na to ti, kdo před tím odpověděli „Et cum spíritu tuo“, odpovědí „Amen“. Tridentský ritus zde nepřipouští zkrácený závěr (bez jmenování Nejsvětější Trojice), který je dnes běžný v praxi pokoncilového ritu a v neliturgických pobožnostech a který je občas předepsán celebrantovi i v modlitbách tridentského ritu, které říká potichu (viz např. modlitby při vstupu celebranta k oltáři).

Oraci říká celebrant opět s rozepjatýma rukama (viz výše). Jejich prsty by měly směřovat dle tělesných možností vzhůru (toto pravidlo platí i později ve všech případech, kdy celebrant rozpíná ruce).

Orace byla z počátku jedna, avšak během času jich přibývalo a stávalo se, že jejich počet dosáhl ba i přesáhl deset. Ještě v padesátých letech minulého století byly např. pro neděle, které nebyly velkými svátky, předepsány tři, jak lze zjistit mimo jiné i v tištěných misálcích pro lid. V roce 1960 učinil Jan XXIII. podstatný krok k původní praxi a zjednodušil liturgická pravidla tak, že se dnes většinou vyskytuje orace jediná a jen výjimečně dvě, např. když dojde na týž den k souběhu dvou významných liturgických příležitostí, z nichž si každá „žádá svou oraci“. Více než tři orace nejsou přípustné, a když se takto sejdou, spojují se dvě z nich jako dvě věty mezi jedno úvodní Orémus a konkluzi se závěrečným Amen – avšak pravidla pro to jsou tak složitá, že je zde nebudeme uvádět.

Ministranti při oracích stojí a pouze v postní době klečí, a totéž platí i pro lid.

Výjimky

Mešní liturgie má své „neměnné“ a „proměnné“ části. Ty proměnné mají různý text dle dne, na který slavení konkrétní mše svaté připadne (k tomu se ještě vrátíme v některém z dalších výkladů), a patří mezi ně – jak už víme – introit a orace; o dalších se dozvíme časem. Ty neměnné části jsou pro mnoho příležitostí opravdu stejné, avšak i pro ně existují výjimky. Už v minulém příspěvku jsme uvedli, že část stupňových modliteb při jistých příležitostech odpadá, a podobně odpadá někdy i „Gloria“. Pravidla pro to souvisejí s liturgickým kalendářem (k němu se vrátíme v některém dalším příspěvku), a tak nyní jen poznamenejme, že poměrně dobrým kritériem pro vynechání „Gloria“ je barva celebrantovy kasule (ornátu): je-li ve všední den zelená nebo černá, „Gloria“ odpadá, stejně tak i je-li v kterýkoliv den fialová (tedy i v neděli, neboť tam je černá barva nepřípustná).

O další výjimce, která se týká orace, se zmíníme v příštím příspěvku.

Evžen Kindler

Toto je druhý díl série článků Prof. Kindlera, které rozebírají tzv. tridentskou mši. Prvně vyšel v Te Deu 2007/2.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: