O lehkovážném posuzování bližních

Sv. Jan Maria Vianney

Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. (Lk 18,11)

Tak mluví pyšný člověk zamilovaný do sebe, člověk, který pohrdá bližním, který ničí a zavrhuje dokonce i jeho nejlepší skutky. Žádná slova a žádná práce ostatních u něho nenajde uznání. Nejmenší záminka mu vystačí, aby tvrdě bližního odsoudil. Ach, proklatý hříchu! Kolik máš na svědomí nesnášenlivosti, kolik hádek a nenávisti, kolik duší přivádíš do věčné záhuby! Když někoho opanuješ, pak se ten chudák všemu vysmívá a nad vším se vytahuje. Takové soudy, křivdící dobrému jménu bližního, musí Pán Ježíš velmi nenávidět, když připomíná příběh o pyšném farizeovi, a dodává, jak moc tou pýchou a zlostí ublížil své duši. Abych vás s před tím varoval, budu dnes mluvit o zlém jazyku a o tom, jakým způsobem se bránit před lehkomyslným posuzováním bližních.

I.
Posuzování je bezdůvodná myšlenka nebo slovo, která křivdí dobrému jménu bližního. Takový lehkomyslný soud má svoje zřídlo v srdci, které je zkažené, závistivé nebo plné pýchy. Dobrý křesťan zná svou vlastní ubohost a nepřipisuje jiným něco zlého – leda že by o někoho pečoval a s jistotou věděl o jeho chybách. Naproti tomu člověk plný pýchy a závisti má nejlepší smýšlení o sobě. Trápí se a hryže, když  na druhém člověku vidí něco dobrého. Kain se trápil, protože se jeho bratr líbil Bohu, a tak se rozhodl ho zabít. Z tohoto důvodu usiloval o život svého bratra Jákoba mstivý Ezau. Nic nepomohlo, že mu poctivý Jakub zkusil všemi způsoby ukázat svou lásku a sympatii. Zlostný a závistivý Ezau si špatně vysvětlil bratrovy nejčistější záměry, zaměřil vůči němu své podezření a chtěl jeho smrt. Tento hřích připomíná červa, který dnem i nocí hryže lidské srdce. Je to druh zimnice, která postupně sžírá svou oběť. Proto lidé, kteří podléhají tomuto zlu, jsou stále smutní, mlčí a nechtějí přiznat, co je trápí – protože jim to pýcha nedovoluje. Ach, Bože, jak smutný je život takového člověka! Naopak člověk, který je svobodný od této duchovní nemoci, je pokojný, klaní se Bohu, nesmýšlí o jiných špatně a s důvěrou vzhlíží k Božímu milosrdenství. Abych vám to vysvětlil, dám vám hezký příklad ze života Otců na poušti.

Zemřel jednou jeden řeholník, který prožil pěkný a nezkažený život. Představený se ho ještě zavčas zeptal, co by se na něm mohlo Pánu Bohu nejvíce líbit. Dokonávající poustevník odpověděl: „Podle svaté poslušnosti Ti, otče, řeknu tajemství svého srdce, i když je to pro mě těžké. Od mladých let jsem zakoušel těžká ďábelská pokušení, ale v těch těžkých bojích mě podpíral a posiloval dobrý Pán. V jisté době se dokonce ukázala i Nesvětější Matka v celé slávě, osvobodila mě od pekelných nástrah, povzbudila k vytrvalosti ve ctnosti a dala mi prostředky, které když budu užívat, budu se moci líbit Bohu a zvítězit nad nepřítelem své duše. Přikázala mi pokořovat se, ukládat si sebezápor při jídle, skromně se oblékat, v tichosti konat dobré skutky, nehledat při tom chválu světa a nikdy ostře neposuzovat bližního. Zachovával jsem tyto rady, a proto jsem získal mnohé zásluhy pro život věčný.“

Musíme se obávat vydávání unáhlených soudů, protože se nejednou stane, že jsme se zmýlili, a potom za čas toho budeme litovat, tak jak litovali soudci, kteří pro svědectví dvou falešných svědků poslali na smrt čistou Zuzanu a nedali jí čas k obraně. Tak postupovali také zlostní židé, kteří Krista nazývali rouhačem nebo posedlým ďáblem. Tak postupovali farizeové vůči Magdaleně: odsoudili ji jako hříšnici, přestože důkladně neprozkoumali, zda se neobrátila od špatného života. A přece ji viděli smutnou a uplakanou u noh Ježíšových.

Stejně farizej, o kterém Ježíš Kristus v evangeliu říká: „Smýšlí zle o celníkovi, podezřívá ho a odsuzuje, a při tom se opírá pouze o domněnky – nechce vidět, jak se bije v prsa, jak roní slzy na zem svatyně a prosí Boha o milosrdenství.“

Často lidé lehkomyslně posuzují bližního, protože to považují za jakousi drobnůstku, a mezitím se tímto způsobem dopouští smrtelného hříchu. Nezáleží na tom, zda soudíme pouze v srdci. Takže ani myšlenkou není dovoleno posuzovat druhého člověka, ale naše srdce má milovat Boha a bližního a vyvarovat se zlosti a nenávisti. Pravda, posuzování v mysli je menším hříchem než pomluva, ale zlostná mysl bude vždy vnitřním jedem.

Braňme se vydávání lehkovážných soudů a dobře se zamysleme, než vyhlásíme nějaký úsudek. Následujme v tom soudce, který má člověka poslat na smrt. Vyptává se svědků jednoho po druhém, zamýšlí se nad tím, zda jsou jejich svědectví shodná, hledí na ně tvrdě, aby je zastrašil a donutil mluvit pravdu, snaží se dokonce přimět k obhajobě samého odsuzovaného. Jestli má jen nějaké podezření, odkládá rozsudek. Když i přesto po pečlivém přezkoumání musí vynést rozsudek smrti, činí to se strachem a bázní, že by mohl ublížit nevinné osobě. Bylo by na světě méně posuzování, méně duší by se škvařilo v pekle, kdyby lidé zachovávali takovou opatrnost. Sám Bůh nás jasně učí, že nesmíme lehkomyslně soudit a zavrhovat. On sám dobře věděl o hříchu Adama, ale proto, aby nás varoval a poučil, vyslechl prarodiče, aby je přivedl k vyznání viny, a teprve potom vyhlásil rozsudek.

Povíte mi: „Přece vydáváme soud na základě toho, co jsme sami viděli nebo slyšeli od jiných – tedy se nemýlíme.“ Nic vám nepomůže taková výmluva – viník už mohl litovat a napravit se.

A kdoví, zda on jednou nepůjde do nebe a vás nečeká věčné zavržení.

Kdo opovážlivě neposuzuje bližního, ten bude spasen a zůstane pokojný v hodině smrti. Kdysi umíral poustevník, kterého všichni považovali za velmi nedokonalého. Představený byl překvapen, že v tak strašné chvíli umírající mnich vůbec nepociťoval strach. Začal ho tedy podezřívat, zda ten pokoj nepochází od zlého ducha. Protože přece v hodině smrti ho pociťovali pouze největší světci. Zeptal se tedy těžce nemocného, co mu dává takový pokoj a útěchu. A uslyšel odpověď: „Během života jsem nemyslel ani nemluvil o nikom špatně. Považoval jsem se za nejhoršího z bratří a vždy jsem skrýval cizí chyby, protože dobře vím, že Pán Ježíš jasně řekl: Nesuďte a nebudete souzeni. Odtud je moje důvěra a pokoj.“ Když zadumaný představený slyšel tato slova, vykřikl: „Ó krásná ctnosti, jak velkou cenu máš v Božích očích! Můžeš, drahý bratře, umřít, protože nebe je bezpochyby tvé.“

S pomluvami se setkáváme velmi často. Kdosi vychvaluje přednosti nějaké dívčiny – slyší to zlý jazyk a hned dodá: „Má pěkné vlastnosti, ale má i chyby, protože se stýká s člověkem, který nemá dobrou pověst. Zdá se mi, že nesměřuje k dobrému cíli.“ Některá žena opět strojí sebe a své děti nad poměry – lépe by udělala, kdyby zaplatila dluhy. A támhleta se zdá být upřímná a sladká, ale měli byste o ní jiné mínění, kdybyste ji znali tak dobře jako já. Ta svoji dobrotu jenom hraje a tamten se s ní chce oženit. Já bych ho odradil, kdyby se zeptal, protože je to zkažená osoba. Někdo se zeptá, jak se jmenuje kolemjdoucí člověk. „Dobře, že ho neznáš – zahřmí odpověď – více nemohu říci, raději si s ním nic nezačínej. Všichni na něj hledí přes prsty. Ta žena se dělá zbožnou a rozvážnou, ale horšího člověka nepotkáš – takoví lidé obvykle skrývají pod pláštíkem ctnosti své vady.“

Na světě je plno farizeů, kteří všude vidí jenom hříchy, které všechno pohoršuje. Když se zeptáme člověka, který někoho posuzuje, na čem staví své přesvědčení, pak řekne, že to říkají všichni. Ale to k posuzováních druhých nestačí. I kdybys konečně sám viděl něco hanebného, pak ani tak nesmíš o tom člověku mluvit zle, protože neznáš jeho vnitřní stav, nevíš, s jakým úmyslem to konal. Sv. Mikuláš vstal v noci a přišel pod dům, ve kterém žila tři mladá děvčata s velmi špatnou pověstí. Některý uštěpačný a zlý jazyk by toho využil a vykřičel by Mikuláše jako pokrytce. Ale my dobře víme, že Mikuláš tajně v noci daroval těm děvčatům věno, protože kvůli své bídě byly vystaveny velkému nebezpečí. A udělal to v noci, aby tímto způsobem ukryl dobrý skutek a děvčata svým činem nepokořil. Kdybyste si všimli krásné Judity, jak sundala svůj vdovský šat, krásně se ustrojila a vešla do stanu nemorálního velitele nepřátelských vojsk, hned byste řekli: To je určitě nemrava. A přece víme, že to byla osoba velmi pobožná, nevinná a milá Bohu – žena, která riskovala svůj život pro záchranu milovaného národa. A někdo, kdo by pozoroval nevinného Josefa, jak utíká z pokoje Putifarovy ženy, a potom spatřil tu ženu, jak s křikem ukazuje kousek jeho pláště, jistě by hned uvěřil, že ten člověk chtěl ukřivdit poctivé ženě. Putifar skutečně věřil falešné ženě a vsadil nevinného mládence do vězení, odkud ho teprve Bůh – ochránce těch, kterým je křivděno a kteří jsou nespravedlivě pronásledování – zázračně vysvobodil. Z těchto příkladů vidíte, jak ostražitě je třeba postupovat a že nikdy bez dostatečných důvodů nemůžeme druhé zavrhnout. Po důkladném zvážení můžeme ty, kteří opravdu bloudí, napomenout, když je to naší povinností, tzn. když jsme otcem, matkou nebo představeným takové osoby.

A zatím lidé obyčejně chyby zobecňují. Když vidí jednoho špatného člověka, odsoudí celý rod. Najde se ve farnosti jeden zvrácený člověk a už se říká, že celá ves nestojí za nic. Ve stavu duchovních uvidí někoho lehčích mravů a už létají kameny potupy na všechny sluhy církve. Takové postoje jsou bludné. Přestože byl Jidáš zlý, můžete říci, že ostatní apoštolové byli také takoví? Kain byl zvrácený, ale můžeme zároveň s ním tupit jeho bratra Ábela? Josefovi bratři měli mnoho chyb, ale můžeme proto říci, že Josef nebyl lepší než oni? Stane se, že někdy někdo odepře almužnu dotěrnému žebrákovi. Můžeme říci, že je to lakomec, že má srdce tvrdší než kámen a nemá žádnou hodnotu? Víme, že on tajně koná krásné skutky milosrdenství, které Bůh zjeví teprve na posledním soudu? Drazí bratři, nerozvážné soudy jsou v rozporu s láskou k bližnímu. Musíme se bát vynášení takových soudů, protože záležitosti bližních nepatří nám, ale samému Bohu. Každý zodpovídá za své vlastní chyby. Ať tedy hledí na sebe samého a netupí jiné, protože Pán Ježíš důrazně připomíná: „Nesuďte a nebudete souzeni. Jakou mírou měříte, takovou se naměří vám.“ Nedělejme jiným to, co nám je nemilé.

II.
Jaké prostředky je třeba užívat, aby došlo k nápravě v této zlé náklonnosti? Za prvé se vyhýbejme zbytečné zvědavosti, nezabývejme se druhými – tvrdě pozorujme a odsuzujme pouze sebe samé. Ať si svět dělá, co chce. Když nám to nepřináleží, nemíchejme se do jeho záležitostí. Tak postupovali světci. Sv. Tomášovi kdysi vyčítali, že má dobré smýšlení o všech lidech a že ho kvůli tomu využívají. Na to svatý odpověděl: To je možné, ale já jen o sobě smýšlím zle a sebe považuji za nejnehodnějšího člověka na světě. Raději volím, aby jiní podváděli mě, než abych já podváděl sebe tím, že budu špatně smýšlet o bližních.

Za druhé – je třeba vždy rozlišit mezi skutkem a úmyslem konajícího. Tak – jak říká sv. Ambrož – postupoval císař Valentinián. Nikdy nehodnotil bližní zlostně a nikdy také nespěchal s pokáráním, když poddaný překročil nějaký zákon. Když byl poddaný mladistvý, připsal jeho chyby lehkomyslnosti a nedostatku zkušenosti. Staré lidi také obhajoval tím, že jsou slabí, že vedli boj s pokušením a že již jistě litují svého poklesku. O osobách výše postavených říkal, že klopýtli, protože hodnosti a důstojnost jsou velkým a nebezpečným břemenem. O lidech ubohých a prostých říkal, že se dopustili zla pouze z chudoby, protože neměli co jíst, a že ukřivdili bližnímu z nutnosti, ale měli záměr později tuto křivdu vynahradit. Když přestupek bil jasně do očí, svedl vinu na sítě ďábelské. Vždy předpokládal u člověka lítost a říkal sám sobě: „Kdyby mě Pán Bůh vystavil podobné zkoušce, kdoví zda bych nedopadl mnohem hůř. Pán Bůh všechno posoudí, protože on jediný zná důkladně srdce člověka. Před jeho okem se nic neukryje, ale my chodíme v temnotě.“ Tak smýšlel císař, protože byl oproštěn od ohavné pýchy a vtíravé závisti, kterým my naopak tak často podléháme. Kdybychom se zamyslili nad tím, co jsme spáchali v uplynulých letech našeho života, oplakávali bychom své vlastní poklesky a nemíchali bychom se do cizích záležitostí.

Za třetí – nezapomínejme na to, že svatí se velmi vyhýbali pomluvě. Následujme je a určitě se vyléčíme z této hnusné náklonnosti. Sv. Pachomius nemohl snést, když někdo v jeho přítomnosti mluvil špatně o jiných, a tvrdil, že z úst křesťana nesmí nikdy vyjít slova, která by pošpinila druhého člověka. Když už nemohl zabránit pomluvě, utekl z toho místa. Sv. Jan Almužník nedovolil pustit do domu člověka, který pomlouval, dokud se nenapravil. Sv. Augustin nařídil napsat ve své jídelně slova: „Kdo ubližuje slávě bližního, ať ví, že mu není dovoleno zasednout u tohoto stolu.“ Když se jednou kdosi vyjádřil ne zrovna vlídně o jiných, tento biskup mu hned řekl: „Buď vymaž ta slova ze stěny, nebo se vrať domů. Jestliže to neuděláš, jestliže nepřestaneš pomlouvat bližní, odejdu a nechám tě zde samotného.“ Dosvědčuje to Pozidius, který to viděl na vlastní oči, a později sepsal život sv. Augustina. Jednou sv. Augustin cestoval ve společnosti poustevníků. Ti nejprve vedli dobré řeči, ale později, jak to obvykle bývá, se začali bavit pomlouváním lidí. Byl v této společnosti jeden poctivý stařec, kterého se ke konci cesty sv. Augustin zeptal, zda se mu s těmito poustevníky dobře cestovalo. A ten odvětil: „Jsou to dobří lidé, ale nemají v domech dveře.“ Chtěl tím říci, že neumí ovládat svůj jazyk, a tím křivdí jménu bližního.

Drazí bratři! Opravdu – mnozí lidé nemají dveře, nemají zámky pro svá ústa. Šťastný je takový člověk, který se nevyjadřuje o bližním zlostně, který přemýšlí jen nad sebou a nad svými chybami, který se snaží napravit ze svých hříchů! Šťastný, kdo srdcem stoupá k nebi – jazyk užívá ke chvále Boží a oči k oplakávání svých hříchů.

Amen.

sv. Jan Maria Vianney

Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): Tak kázal Vianney, ze „svobodné knihovničkyA.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu).

Obrázek sv. Jana Marii Vianneyho byl převzat z Wikimedia Commons (zdrojový soubor), podle nichž jde o volné dílo, neboť u něj ochrana autorských práv již vypršela…

7 reakcí na O lehkovážném posuzování bližních

  1. Reo napsal:

    Ignáci! Tenhle článek mne opravdu potěšil a s velkou chutí jsem pročetl a snad si i něco zapamatoval.

    Někdy nechápu, proč zrovna odd křesťanů slyším na adresu jiných tak ostré soudy… často soudy křesťanů nad křesťany, že Ti jsou k jiným – křesťanům/nekřesťanům – příliš mírní…

    Reo

  2. Reo napsal:

    Zajímavé, že tento článek nemá moc velký ohlas :(

  3. Hamish napsal:

    Cim to bude, ze clanek nema prilis velky ohlas?
    A nedopoustite se nahodou uz samotnym timto konstatovanim lehkovazneho posuzovani bliznich? :)

    • Reo napsal:

      Ha, ha, máte pravdu, no opravdu musím přiznat, že jsem zvažoval, zda-li se takovým komentářám něčeho takového nedopouštím. A toto je asi příhodné místo pro jemnou diskusi o vnímání těchto hranic.

      Myslím, že je to velmi dobrý článek a tak budu mít radost, pokud přeci jen, ten můj komentář přiláká ;).

      Tak i díky za reakci

  4. P. (B.) napsal:

    Hamish: to by se ho musel dopouštět i světec. :-) Obecně hovořit o tom, s čím se člověk kolem sebe setkává, je dovoleno.

  5. P. (B.) napsal:

    Jo Vy mluvíte o tom ohlase, pardon. Je pravda, že to, že nikdo tento článek nekomentuje, nemusí implikovat, že ho (ne)čtou samí utrhači a posuzovači. :-)

  6. […] O lehkovážném posuzování bližních […]

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: