O modlitbě hříšníka, který se nechce odvrátit od hříchu

Sv. Jan Maria Vianney

Když sestoupil z hory, šly za ním velké zástupy. Tu k němu přistoupil malomocný,
padl před ním na zem a řekl: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“ (Mt 8,1-2)

Když čtu tato slova, představuji si slavný svátek, při kterém jdou zástupy lidí do kostela a přicházejí k Ježíši Kristu, který dnes sestupuje už ne z hory, ale z nebe na naše oltáře. Víra nás učí, že Kristus Pán je Králem uprostřed svého lidu, Otec obklopený dětmi, Lékař nemocných. Jedni tomuto Bohu, kterého nebe a země nemůže pojmout, vzdávají hold čistým svědomím jako Pánu svých srdcí. Vede je láska, neboť chtějí sloužit Bohu děkováním a oslavovat Jeho velikost – vědí též dobře, že milosrdný Bůh je zahrne různými milostmi a nepropustí je ze své blízkosti s prázdnýma rukama. Jsou i lidé, kteří před tímto nevýslovně čistým a svatým Bohem stojí zatíženi hříchy, ale vidí nešťastný stav, v němž se nalézají, a cítí odpor ke svému dosavadnímu životu, přiznávají svou vinu, přibližují se ke Kristu s velkou důvěrou, vrhají se k nohám nejlepšího Otce a přednášejí mu oběť zkroušeného a pokorného srdce. Pro ně, ještě než vyjdou z kostela, je už otevřeno nebe a peklo se uzamyká.

A je tady ještě třetí odrůda lidí. Jsou to hříšníci, kteří ve svých nepravostech spí, kteří se nesnaží o to, aby se zbavili svých hříchů, a přesto se přicházejí modlit. Nebudu mluvit o těch, kteří přichází na pobožnosti se srdcem čistým a milým Bohu – ty pouze povzbudím k vytrvalosti. Zkroušení hříšníci ať zdvojnásobí své modlitby, slzy i pokání a určitě najdou odpuštění (srov. Ž 50,19). Získají si přízeň Boží a právo na nebe. Já ale naproti tomu budu dnes mluvit o hříšnících, kteří žijí jen navenek, protože už dávno duchovně zemřeli. Modlitba takového hříšníka – hříšníka, který se nechce napravit – je podle Ducha sv. nechutná v očích Pána (srov. Př 28,9); je směšnou činností plnou rozporů a klamu – je znevažováním Boha. Poslouchejte mě chvíli a sami se o tom dostatečně přesvědčíte.

I.
Nebudu se dlouho pozastavovat nad tím, jaké podmínky musí splňovat modlitba, aby se líbila Bohu a přinášela duši užitek. Nebudu mnoho mluvit na téma její síly. Připomenu pouze, že modlitba je sladkou rozmluvou duše s Bohem – naším Tvůrcem, Pánem a posledním cílem. Modlitba je obcováním nebe se zemí. My posíláme nebi naše modlitby a činy a nebe nám posílá milosti potřebné k našemu posvěcení. Modlitba pozvedá naši duši i srdce k nebi a učí nás pohrdat světem a jeho příjemnostmi. Modlitba uvádí Boha do nás, proniká až do nebeských výšin, vystupuje až k trůnu Ježíše Krista, odzbrojuje spravedlnost jeho Otce, povzbuzuje ho k milosrdenství, otvírá poklady milostí, obohacuje toho, kdo se dobře modlí. Abychom se o tom přesvědčili, stačí otevřít knihy Starého či Nového zákona – učí nás, že Bůh nikdy neodmítne to, za co se modlíme správným způsobem.

Tam uvidíme 30 000 lidí; lidí, které se Bůh za jejich hřích rozhodl vyhladit z povrchu zemského. Tehdy Mojžíš padá před Pánem na kolena a prosí ho o milosrdenství. Sotva začal svou modlitbu, rozhněvaný Pán změnil svůj výrok, slíbil lidu odpuštění, svou přízeň i péči. A dokázala to modlitba jediného člověka (Ex 32,28-34). Pohleďme na Jozua (srov. Joz 10), který touží úplně vyhubit nepřátele, a přitom se v té chvíli slunce už chýlí k západu. Padá tedy na kolena, modlí se k Pánu a pak rozkazuje slunci, aby se zastavilo – a slunce nebývalým zázrakem poslouchá jeho hlas! A znovu. Bůh posílá Jonáše do velkého města Ninive – hříšného města, o kterém Pán za trest rozhodl, že bude zničeno za 40 dní. Když zdejší obyvatelé slyší tuto zvěst, vrhají se všichni tváří k zemi a hledají záchranu v modlitbě. A Bůh odvolává svoje rozhodnutí a s dobrotou shlíží na zkroušené obyvatele Ninive (srov. Jon 1-4). Když se podíváme ještě jinam, spatříme proroka Eliáše, který prosí Boha, aby potrestal hříšný lid a nepouštěl proto na zemi déšť, a oblaka proroka poslechla. Rok a půl nespadla ani kapka deště, dokud Boha opět nepoprosil o smilování (srov. 1 Král 17,1; 18,44).

Když od Starého zákona přejdeme k Novému, všimneme si, že modlitba neztrácí svou moc, ale pod vládou milosti se stává ještě účinnější. Pohleďme na Magdalenu. Sotva se vrhla k nohám Spasitele, hned jí odpustil hříchy a vyhnal z ní 7 zlých duchů (srov. Lk 7,47; 8,2). Petr zapřel svého Mistra a hledal pomoc v modlitbě – Spasitel na něj milosrdně shlédl a odpustil mu (srov. Lk 22,61-62). Kdyby se zrádce Jidáš místo zoufání modlil, Pán by stejně i jemu odpustil hříchy. Opravdu – dobrá modlitba je tak silná, že i kdyby celé peklo, všecka stvoření nebeská i pozemská se domáhala msty, kdyby Bůh už měl spustit stavidla svého hněvu na hříšníka, to všechno mu přesto s úplnou jistotou odpustí, když tento hříšník padne na kolena, vyzná své hříchy, začne milovat Boha a bude ho prosit o milosrdenství. Ježíš Kristus jasně přislíbil, že nám Bůh nic neodmítne, jestliže ho budeme prosit v jeho jménu (srov. Jn 14,13-14). Jak je to pro křesťana sladké a potěšující, když slyší, že může dostat všechno, o co se bude modlit!

Zeptáte se mě nyní, jaká by měla být modlitba, aby měla u Boha takovou moc? Odpovím krátce – musí být oživována živou vírou a zároveň silnou a neochvějnou nadějí, že pro zásluhy Ježíše Krista dostaneme to, za co se modlíme. A zároveň musí naši modlitbu provázet vroucí láska.

1) Při modlitbě musíme mít živou víru. Proč? Protože víra je základem a podstatou dobrých skutků – bez ní nemáme zásluhy pro život věčný. Při modlitbě musíme být hluboko pohrouženi do přítomnosti Boží – měli bychom se podobat nemocnému, který je stravován vysokou horečkou a kterému se zdá, že vidí, že se dotýká nějakého předmětu a nechce uvěřit, že to je klam a chorobný přelud. S takovou silnou vírou hledala Spasitele Marie Magdaléna – hledala Spasitele, ale v hrobě ho už nenalezla. A její mysl byla tak celkově prodknutá Pánem, kterého hledala, že se Ježíš už nemohl déle ukrývat před jejím hledáním, ukázal se jí v postavě zahradníka a zeptal se jí, pro koho pláče a koho hledá. A ta svatá milovnice mu neřekla, že hledá Spasitele, ale zvolala: „Jestli jsi ho odnesl, tak mi řekni, kam jsi ho dal, a já si ho vezmu“ (J 20,15). Její víra byla tak živá a vroucí, že i kdyby byl Ježíš snad v lůně svého Otce, přinutila by ho sestoupit na zem. Ať jde křesťan s takovou vírou před tvář Boží a nebude mu odepřena jeho prosba.

2) S vírou by měla být spojena silná a neochvějná naděje, že Bůh nám dá všechno, zač ho prosíme. Chcete to vidět na příkladu? Pohleďte tedy na kananejskou ženu (srov. Mt 15). Její modlitba byla oživena tak silnou vírou a nadějí, že nepřestala prosit a naléhat, dokud ji Kristus nevyslyšel. Nevěnovala pozornost tomu, že je odháněna, že zpočátku dokonce sám Ježíš nereagoval na její volání – padla na kolena a celá její modlitba byla tato slova: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův.“ A tehdy Ježíš řekl: „Ach, ženo, veliká je tvoje víra, ať se stane, jak si přeješ.“ A její dcera se té hodiny uzdravila (Mt 15,28).

Taková víra a naděje přináší triumf a překonává všechny překážky stojící na cestě ke spáse. Pohleďte, co říká matka svému synu Simforiánovi, když jde na mučednictví: „Odvahu, synu. Ještě chvíli trpělivosti a tvojí odměnou bude nebe.“ Řekněte mi, bratři, zda tato svatá naděje nedržela mučedníky v čas utrpení a mučení? Sv. Vavřinec se radoval, když byl položen na rozpálený rošt. Sv. Vincenc se choval klidně i přesto, že jeho vnitřnosti trhali železnými háky. Kdo jim dával tu nadlidskou sílu ke snášení tak ukrutných utrpení? – Nebyla to naděje na odměny nebeské? Což nepomáhá tatáž naděje křesťanům překonat všechna pokušení ďábla a roztržitosti v čase modlitby? Víra mu říká, že Bůh ho vidí. Naděje mu dává jistotu, že jednou dostane větší štěstí.

3) Modlitba křesťana má být oživena láskou, to znamená, že musí celým srdcem milovat dobrého Boha a ze všech sil nenávidět hřích. Když se hříšník modlí, musí opravdově litovat a toužit stále víc milovat Boha. Když sv. Augustin usedl do zahrady k modlitbě, vystavil se Boží přítomnosti a silně doufal, že se Bůh nad ním slituje, i když je hříšníkem. V modlitbě oplakával své dávné chyby, sliboval změnu svého života a miloval Pána Boha z celého srdce (srov. Vyznání, kniha VIII, kap. VIII). Opravdu – není možné současně milovat Boha i hřích. Křesťan, který opravdu miluje Boha, má odpor k tomu, co Bůh nenávidí. Z toho vyplývá, že modlitba hříšníka, který se nechce obrátit, nemá žádnou cenu.

II.
Modlitba takového hříšníka nesplňuje podmínky, o kterých jsem teď mluvil. Je tedy činností v jistém smyslu směšnou, plnou protiřečení a klamu. Pohleďme na jeho modlitbu – podívejme se jenom na chvilku, protože často, sotva taková modlitba začne, brzy skončí. Poslyšte, jak se chová člověk morálně slepý a hluchý v čase modlitby. Nepostupuje upřímně, když se žehná a vyslovuje jméno Nejsvětější Trojice. Mohli bychom mu v té chvíli říci: „Příteli, počkej chvilku. Začínáš svou modlitbu ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a zapomínáš na to, že před osmi dny jsi byl ve společnosti, ve které se tvrdilo, že smrtí všechno končí, čili – že to vychází nastejno – že není Bůh, peklo ani nebe. Jestliže tomu věříš, pak je tvoje modlitba jenom jalovým a pustým zabíjením času.“ Můžete říci, že se takové řeči stávají málokdy. Nezáleží na tom. Mimoto rozhodně tvrdím, že okolo tří čtvrtin těch, kteří jsou nyní zde v kostele, smazalo ve své duši obraz Nejsvětější Trojice a svými hříchy vyhnalo Boha ze svého srdce. Nejeden zatvrzelý hříšník říká v modlitbě: „Můj Bože, pevně věřím, že jsi zde přítomen.“ Příteli! Před Bohem drží svíce andělé, kteří se neodvažují k němu pozvednout oči a křídly si zaclání svou tvář, protože nemohou snést zář Jeho majestátu. A ty, zatížený hříchy, si klekáš pouze na jedno koleno! A tak ta slova, která vychází z tvých úst – že věříš v přítomnost Boží – jsou odporná. Jsi podobný opici, která napodobuje to, co vidí u jiných. Taková modlitba je obyčejnou hříčkou. Křesťan, který věří, pohroužen do hluboké přítomnosti Boží, se chová při modlitbě pokorně, protože vidí z jedné strany velikost Boží a z druhé svou vlastní nedokonalost. Bojí se, aby se neotevřela země a nesežehla ho ohněm. Jeho srdce je plné zármutku, že urazil tak dobrého a milosrdného Boha, a zároveň je plně přesvědčen, že tentýž Pán ho chce povznést do své přítomnosti. Naproti tomu hříšník, který se nechce změnit, má opačné smýšlení: Kostel je pro něj tanečním sálem či koncertní síní, ale ne domem Božím. O co se zajímáte, když jdete na přátelské setkání? O lidi, které tam potkáte. Díváte se tedy svými zraky na všechny strany, prohlížíte stěny, dekorace, vítáte se se známými a rozmlouváte. Nechci zde už mluvit o špatných touhách a pohledech. Kéž by vaše myšlenky, když jste v domě Božím, byly aspoň lhostejné, a ne hříšné! Ale vy se při modlitbě rozhlížíte na všechny strany, vítáte příchozí, rozmlouváte s nimi, pozorujete, jak je kdo upravený, oblečení vzbuzuje vaši roztržitost a z toho se pro vaši duši rodí špatné myšlenky a zlé touhy. Neděje se tak dokonce při mši svaté?

Pojďme dále. V modlitbě Bohu někdy říkáte: „Vzdávám ti čest a poctu, miluji tě, Pane, z celého srdce.“ Mýlíš se příteli. Ty nevelebíš Boha, ale pouze svého bůžka. Tvým bůžkem je ta mladá dívka, které dáváš srdce a kterou se bez přestání obírá tvoje mysl. – A tvým bohem je kdo, sestro? Není to ten mladík, kterému se snažíš líbit dokonce i v kostele – zde, kde bys měla oplakávat své hříchy a prosit za odpuštění? Během modlitby probíhají v hlavě člověka jeho oblíbené představy a on se jim pak klaní jako svému „Bohu“. Jednou se před tebou objeví obžerství a domáhá se od tebe poklony, protože přemýšlíš nad tím, co budeš jíst, až přijdeš domů. Jindy ovládá tvou duši bůžek marnosti, protože přemýšlíš nad tím, že by tě lidé měli chválit a oslavovat. Tehdy jako bys Bohu říkal: „Ustup z trůnu, udělej mi místo.“ Je to strašné, ale pravdivé! Kolikrát se chcete někomu líbit, tolikrát je vaším bůžkem pýcha a marnivost. Jindy se zase pánem a bohem vašeho srdce stává chamtivost nebo nečistota. Během mše svaté nebo v čase modlitby se vám vtírá závistivá myšlenka nebo chuť k pomstě. Jestliže milujete dobrého Boha víc než takovéto myšlenky, tak je rychle odrazíte, ale jestliže je od sebe neodeženete, pak tím ukazujete, že si víc ceníte takovýchto myšlenek než Boha, a že ony jsou hodny toho, aby kralovaly ve vašem srdci. Ponecháváte jim souhlas a dobrovolně se chováte tak, jako byste Bohu říkali: „Bože, odejdi z mé paměti, ať je pánem mých činů zlý duch.“

Vidíte tedy, že během modlitby nevzdáváte hold pravému Bohu, ale svým náklonnostem a náruživostem. Můžete říci, že mluvím ostře. A já vám řeknu, že mám rozum, protože jako zpovědník vás napomínám, abyste zanechali špatných zlozvyků, hospod, tance, nečistých myšlenek, lakomství: nabízím vám za to milost Boží, rozhřešení, Boha ve svatém přijímání – co vy na to? Zanechte hřích a upřímně se napravte. Kdyby se naše hlavní špatná náklonnost mohla ukázat naším očím – kdyby na sebe vzala tělesnou podobu – viděli bychom ji před sebou jako krvelačnou saň se sedmi hlavními hříchy.

1) Modlitba hříšníka nevychází z víry a naděje, které uprostřed nestrašnějších mučení posilovaly mučedníky. Když se hříšník začne modlit, myslí na nebeské odměny? Má v té době v hlavě všechno, jenom ne Boha. Modlí se jenom v chvatu, při oblékání nebo při práci. Jeho představivost je zaujata prací, a možná dokonce i nenávistí a mstou. Je zaplevelena nečistými myšlenkami. Ve chvíli modlitby křičí na děti a pracovníky.

2) Jediná naděje, kterou hříšník při modlitbě živí, je ta, že to rychle skončí. Kdyby se více soustředil na poslední věci člověka, kdyby se zahleděl na věčná dobra, nenaletěl by na našeptávání pekelného ducha. Opravdu – zatvrzelý hříšník cele ztratil víru. Je to ubohý člověk, kterému zlý duch zaslepil oči – odebral mu duchovní vhled a na tenké nitce ho drží nad strašnou propastí. Jeho rány jsou tak hluboké a nemoci tak zastaralé, že už ani sám si nedává šanci dostat se ze svého žalostného stavu. Připomíná vězně odsouzeného na smrt, který se vesele baví, i když už zanedlouho bude rozsudek vykonán. Když ho budete přesvědčovat, že už brzy zemře – tváří se tak, jako kdyby mu někdo přinášel veselou zprávu o tom, že ho čeká velké štěstí. Ó, Bože, jak nešťastný je stav hříšníka!

Jestliže v sobě živí nějakou naději, pak je to naděje úplně zvířecí. Štěstí zvířete je založeno na jídle, pití a tělesných příjemnostech. S hříšníkem je to podobné – nezná jiné štěstí než toto. Chodí sice ještě na mši svatou a odříkává některé modlitby, ale nečiní to s úmyslem líbit se Pánu Bohu a spasit svoji duši, ale z obyčejného zvyku a rutiny, které získal už za mlada. Kdyby neděle byla jenom jednou za rok, nebo za 10 let, on by se ukázal v kostele jenom jednou za 1 nebo 10 let. Chodí do kostela pouze proto, že to dělají jiní. Proto může být naděje hříšníka opravdu srovnána s nadějí zvířete, jehož štěstí je založeno na pozemském užívání. Postupuje tak, jako by po smrti už nic nebylo, jako by se smrtí mělo všechno skončit. Zbytečně, milovaný Spasiteli, zbytečně jsi zemřel za takové hříšníky, kteří se nejednou snižují pod úroveň zvířat!

3) Už dříve jsem řekl, že modlitba dobrého křesťana musí být živena láskou k Bohu a nenávistí ke hříchu jako k největšímu zlu, a také upřímnou touhou vyhýbat se hříchu a ničit ho na každém kroku. Tuto podmínku nesplňuje modlitba hříšníka, který hluboce nelituje toho, že urazil dobrého Boha a téměř bez přestávky ho křižuje ve svém srdci. Když vzbuzuje akt lítosti, podobá se tak lháři a obyčejnému bláznu. Ať si mluví: „Bože, ty vidíš moje hříchy, ale pohlédni také na zkroušenost mého srdce!“ – Kde je tvůj žal, člověče? Jen se vychvaluješ, ale zkroušenost v sobě nemáš. Měli ji svatí poustevníci žijící v lese – lidé, kteří dnem i nocí oplakávali své hříchy. Kdybychom jednotlivě prohlédli každou modlitbu, kterou hříšník odříkává, našli bychom tam samý klam a faleš.

Čteme v evangeliu, že vojáci přivedli Ježíše do pretoria, sejmuli z něho šaty, dali mu na ramena šarlatový plášť, vtiskli na jeho skráně trnovou korunu, bili ho klacky po hlavě, políčkovali ho, plivali mu do tváře a výsměšně si před ním klekali na kolena. Může být větší urážka než tato? A právě tak postupuje hříšník, který nemá záměr se napravit. Ve svém srdci nově křižuje Krista, uráží ho, jakoby chtěl Spasiteli způsobit novou smrt – kdyby jen mohl ještě jednou zemřít. Jak dlouho tedy setrváváme v hříších, tak dlouho jako židé křižujeme Krista ve svých srdcích a jako žoldnéři výsměšně před ním klekáme a ničíme tím tak vnitřní podstatu modlitby.

Můžete říci: „Ale toto my nechceme, když začínáme modlitbu. Ať nás Bůh chrání před podobným blouzněním.“ Pěkná výmluva! Kdo hřeší, nechce ztratit milost a přece ji ztrácí. Má díky tomu menší vinu? Zavržení, kteří se nyní škvaří v pekle také nechtěli být zavrženi. Ale což jsou kvůli tomu méně vinni? Ne! Protože dobře věděli, že oním činem nebo slovem se dopouští smrtelného hříchu. Hříšník, který se modlí, nemá záměr zahrávat si s Bohem a přece si zahrává, když se nechce napravit, a říká: „Můj Bože, miluji tě.“ Nemiluje Stvořitele, spíše miluje hřích. Taková modlitba nemůže být skutkem zbožnosti. Je přetvářkou a falší, a přetvářka nemůže Bohu vzdávat čest. Je hanebným znevážením, jestliže máme v ústech jméno Ježíše Krista, a současně ho v srdci křižujeme…

Přiznejte tedy, že modlitba hříšníka je jen snůškou klamu a nechutností. Toto potvrzují slova Ducha svatého: „Odvrací-li se někdo od slyšení Zákona, i jeho modlitba je ohavností“ (Př 28,9). Bohužel, možná polovina těch, kteří mě poslouchají, patří mezi ony zaslepence! A přece zde tito lidé pokojně stojí a moje slova je nudí, jako by se jich ani netýkala. Ďábel je zaslepil, spoutal jejich srdce a změnil je v kámen. Ó, drahý Bože! Do jak strašné propasti svádí člověka hřích!

Ale můžete říci: „Ten hříšník by se měl přestat modlit, když tolik uráží Boha.“ – Ale o to mi nešlo, když jsem dokazoval, že vaše modlitby ve stavu hříchu jsou klamem. Chtěl jsem pouze, abyste volali k Bohu: „Bože, já tě nyní nemiluji, ale učiň, abych tě miloval.“ Místo abyste říkali: „Bože, moc lituji, že jsem tě zarmoutil“ – říkejme raději: „Bože, nepociťuji žal kvůli hříchu; uděl mi zkroušenost, kterou tak moc potřebuji. Ať odložím zlost, ať se jí bojím. Ach, Bože, učiň, abych měl hřích ve věčné nenávisti, protože je to Tvůj největší nepřítel – nepřítel, který byl původcem Tvého utrpení a smrti na kříži, který připravil člověka o Tvou milost a přízeň a vždy ho vzdaluje od tebe.“ Učiň, Božský Spasiteli, aby naše modlitby vycházely se srdce, které Tě miluje a je svobodné od hříchu.

Amen.

sv. Jan Maria Vianney

Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): Tak kázal Vianney, ze „svobodné knihovničkyA.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu).

Obrázek sv. Jana Marii Vianneyho byl převzat z Wikimedia Commons (zdrojový soubor), podle nichž jde o volné dílo, neboť u něj ochrana autorských práv již vypršela…

Jedna reakce na O modlitbě hříšníka, který se nechce odvrátit od hříchu

  1. Andy napsal:

    Docela by mě zajímalo, co by řekl Sv. J. M. Vianney na modlitbu charizmatiků, co při modlitbě buší do kytary co to jde a hrají hudbu vymyšlenou A. Crowleym (tzv. beatová akordová skladba- akordy se opakují dookola), říkají při ní často herese a to nejhnusnejší je to, že se modlí k Spasiteli jako by to byl s prominutím pubertální kamarád z ulice.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: