Obětování – první část (O tridentské mši svaté V)

Když začíná další fáze mše svaté, může být celebrant už u středu oltáře (na příklad když nepronesl promluvu a při Vyznání víry nebyl na sedes) nebo – v opačném případě – se ke středu oltáře odebere. Celebrant si přisune misál blíže k sobě tak, aby z něho mohl od středu oltáře dobře číst, ale vždy jej nechá po své levici. Pak políbí oltář na místě ostatků a zcela stejným způsobem jako před orací pozdraví přítomné slovy Dominus vobiscum a ti mu také stejně jako před orací odpoví Et cum spiritu tuo (viz 2. část  tohoto výkladu „Introit a Gloria“). Pak se celebrant otočí zpět k oltáři a přečte proměnnou část zvanou offertorium.

Ta se původně zpívala během doby, kdy věřící přinášeli obětní dary (a mezi nimi i chléb a víno, které celebrant vybral pro proměnění), což mohlo trvat i delší dobu, a tak zpěv měl podobnou formu jako např. gradualia (tedy verše prokládané refrénem, vše s mnoha tóny a poměrně málo slovy, zpívanými sólistou a scholou); v době, kdy se ustálila praxe používat hostii a víno už předem připravené, nebylo třeba zpívat tak dlouho, a tak tridentská liturgie zanechala pro zpěv jen refrén (výjimku činí mše za zemřelé). Termín „antifona k obětování“, zavedený pro pokoncilový ritus, je nepodložený a diletantský. Z podobného důvodu jako pro introit a stupňové zpěvy stanovil tridentský ritus, že text tohoto zpěvu se celebrant na začátku obětování tiše pomodlí.

Už když celebrant přichází na začátku k oltáři, vyndá z bursy korporál a postaví na něj kalich (a prázdnou bursu odloží po své levici pokud možno tak, že ji opře přes stěnu, která oltář na odvrácené straně oltář ukončuje a na které jsou mj. svícny. Po přečtení offertoria kněz sejme velum z kalicha (odzadu oběma rukama), složí je a odloží vlevo. Když to vidí ministrant, který má povinnost zvonit, dá zvonkem jednoduchý signál věřícím. V různých diecézích, ba i farnostech byly praktikovány nejrůznější způsoby zvonění, někdy dané i tím, co tvar zvonků a rukojeti fyzicky povoloval, nejvypracovanější styl spočívá v tom, že tento jednoduchý signál je složen z tří zazvonění následujících za sebou během asi tří čtvrtin sekundy. Ministrant jde pak pod stupni k ose oltáře, kde poklekne, a nato jde zpět dál kolem rohu stupňů a vezme do rukou konvičky; pokud je přítomen druhý ministrant, připojí se (z evangelní strany) k prvnímu, současně s ním poklekne a jde k místu, kde jsou konvičky. Další ministranti, pokud jsou přítomni, zůstávají na svých místech.

Konvičky bývají postaveny na tácku a přikryty složeným bílým šátečkem (obojí pro lavabo, viz příště). Tácek je obvykle na malém stolku (zvaném kredenční) blízko epištolní strany oltáře. Ministrant šáteček sundá a odloží vedle tácku. Uchopí konvičku s vínem do pravé dlaně a konvičku s vodou do levé, a to tak, že jejich ouška směřují od něho (nedrží je tedy za ně, ani na tácku!).

Celebrant mezitím přenesl pallu z kalicha na svou pravou stranu před sebe a pokud možno ji opřel podobně, jako to učinil po své levé straně s bursou. Na kalichu je paténa, a tak ji oběma rukama za okraj vezme i s hostií, která je na ní, pozvedne zhruba do výše očí, pozdvihne i zrak k nebi a modlí se:

Súscipe, sancte Pater, omnípotens aetérne Deus, hanc immaculátam hóstiam, quam ego indígnus fámulus tuus óffero tibi Deo meo vivo et vero, pro innumerabílibus peccátis, et offensiónibus, et neglegéntiis meis, et pro ómnibus curcumstántibus, sed et pro ómnibus fidélibus christiánis vivis atque defúnctis: ut mihi, et illis profíciat ad salútem in vítam aetérnam. Amen.

Což znamená v češtině (slovo od slova):

Přijmi, svatý Otče, všemohoucí věčný Bože, tuto neposkvrněnou oběť, kterou já, nehodný sluha tvůj, přináším tobě, Bohu svému živému a pravému, za nesčetné hříchy a urážky a nedbalosti své, a za všechny kolem stojící, ale i za všechny věřící křesťany živé i mrtvé, aby mně i jim prospěla ke spáse pro život věčný. Amen.

Když na gymnáziu v roce 1947 rozebíral profesor náboženství liturgii mše svaté, upozorňoval nás na to, že když se např. nějakou mincí připojujeme k mešní sbírce, je sice skutek sám realizován vlastním upuštěním mince do košíčku, avšak úkon oběti že začíná už rozhodnutím to udělat a pokračuje saháním do kapsy pro peněženku a dalším, takže kdybychom chtěli celý proces přesně doprovázet slovy, už od jeho první chvíle bychom mohli říkat cosi jako „obětuji obnos…“. A pak navázal, že v hrubých rysech je příprava obětních darů analogií na příklad toho našeho sahání pro peněženku, přestože tomu upuštění mince odpovídá až proměňování, takže už celá tato příprava má hluboký vztah k oběti mše svaté a vůbec není od věci, když celebrant mluví v souvislosti s dosud neproměněnou hostií o neposkvrněné oběti.

Když končí celebrant výše uvedenou modlitbu, učiní s paténou nad povrchem oltáře kříž (zepředu k sobě a pak zleva doprava), nechá z ní sklouznout na korporál hostii a paténu, kterou teď už drží jen v pravé ruce, zasune zprava částečně pod korporál. Pak vezme kalich do levé ruky, purifikatoriem přečistí jeho vnitřek a jde na epištolní stranu oltáře, u které už čeká ministrant s konvičkami. Od něho vezme do pravé ruky nejprve tu s vínem, nalije z ní poměrně dost do kalicha a vrátí ji ministrantovi, pak požehná jednoduchým křížem konvičku s vodou (to odpadá při mši za zemřelé), vezme ji, odkápne z ní do kalicha co nejméně a vrátí ji ministrantovi. Konvičky by měly být udělány tak, že by neměl být problém ukápnout malé množství, pokud si ovšem celebrant není jist, může použít buď lžičku, o které jsme se zmínili v minulé části, nebo to prostě vyřeší tak, že do konvičky namočí článek prstu a pak z něho nechá do kalicha skanout požadovanou kapku.

Při přípravě kalicha se celebrant modlí:

Deus, qui humánae substántiae dignitátem mirabíliter condidísti, et mirrabílius reformásti: da nobis per hujus aquae et vini mystérium, ejus divinitátis esse consórtes, qui humanitátis nostrae fíeri dignátus est párticeps, Jesus Christus, Fílius tuus, Dóminus noster: Qui tecum vivit et regnat in unitáte Spíritus Sancti Deus: per ómnia saécula saeculórum. Amen.

Což v češtině slovo od slova znamená:

Bože, který lidské podstavy důstojnost podivuhodně jsi stvořil a podivuhodněji obnovil, dej nám skrze toto vody a vína tajemství toho božství být společníky, který lidství našeho stát se ráčil účastným, Ježíš Kristus, Pán náš, který s tebou žije a vládne v jednotě Ducha Svatého, Bůh, po všechny věky věků. Amen.

Celebrant má při tom misál daleko za sebou. Není sice problém, aby se modlitbu naučil nazpaměť, avšak liturgie vyžaduje, aby byla – stejně jako všechny ostatní mešní texty – čtena: na mešní tabulce, která je na epištolní straně (viz minulá část), je mj. tato modlitba vytištěna a celebrant ji může při přípravě kalicha bez potíží číst.

V mnoha farnostech bylo zvykem, že pokud byli k dispozici ministranti dva, pak jeden podal celebrantovi konvičku s vínem a druhý (stojící po jeho levici) konvičku s vodou. I když lze s hlediska vývoje liturgie od nejstarších dob říkat ledacos odborného o té vodě, která se přidává do vína, stačí pro vysvětlení podrobností popsaných úkonů uvést, že zatím co víno symbolizuje Krista, voda odpovídá lidstvu, a proto ji celebrant žehná a z téhož důvodu jí je v kalichu jen nepatrné množství. 

Po přípravě kalicha se celebrant vrátí ke středu oltáře, drží kalich oběma rukama, pozdvihne jej do výše a se zrakem obráceným k oltářnímu kříži se modlí:

Offérimus tibi, Dómine, cálicem salutáris, tuam deprecántes cleméntiam: ut in conspéctu divínae majestátis tuae, pro nostra, et totíus mundi salúte, cum odóre suavitátis ascéndat. Amen.

V doslovném překladu:

Obětujeme ti, Pane, kalich spásy, tvou vzývajíce laskavost, aby v pohledu božské velebnosti tvé pro naši a celého světa spásu s vůní líbeznosti vystoupil. Amen (conspectus je v latině to, co je viděno, pozorováno, bráno na vědomí; v českých frázích „před očima“, „před tváří“).

Tento úkon s kalichem je analogií předešlého úkonu s hostií a je i podobně zakončen: než celebrant kalich postaví (totiž na korporál před hostii), učiní s ním také ve vodorovné rovině kříž. Kalich přikryje pallou. Pak sepne ruce obvyklým způsobem na hrudi a – stále u středu oltáře – se skloní tak, aby se ruce dotýkaly přední hrany oltáře. A modlí se:

In spíritu humilitátis et in ánimo contríto suscipiámur a te, Dómine: et sic fiat sacrifícium nostrum in conspéctu tuo hódie, ut pláceat tibi, Dómine Deus.

V překladu:

V duchu pokory a v duši zkroušené kéž jsme přijati od tebe, Pane, a tak kéž se stane oběť naše před tvým pohledem dnes, aby se líbila tobě, Pane Bože.

A pak se ihned celebrant napřímí, rozepne a současně pozvedne ruce, které pak spojí a vrátí do obvyklé polohy; jde tedy o gesto podobné např. tomu při intonaci Gloria a podobné je i to, že celebrant při tom pohlédne vzhůru. Při tom říká

Veni, sanctificátor omnípotens aéterne Deus

– pohledem se však hned vrátí do normální polohy, neboť na začátku následujícího pokračování modlitby žehná jediným křížem kalich a hostii:

et bénedic hoc sacrifícium, tuo sancto nómini praeparátum.

Celá modlitba zní přeložena do češtiny takto:

Přijď, Posvětiteli, všemohoucí věčný Bože –

a požehnej tuto oběť, tvému svatému jménu připravenou.

Jde tedy o něco, co bývá ve východních liturgiích až v blízkosti konsekračních slov, totiž o vzývání Ducha Svatého (tak zvané epiklese). Protože jde o velmi krátkou modlitbu, nezbývá obvykle čas, aby celebrant před žehnáním držel ruce sepjaté, takže když je po pozvednutí vrátí do běžné polohy a sepne, ihned pravou ruku odtáhne k žehnání.

Tím končí hlavní část obětování a po ní už nezbývá, než aby si celebrant umyl ty prsty, v kterých bude za několik minut držet Tělo Kristovo. Pokud je však mše svatá s okuřováním, je logické, že se připravené obětní dary okouří a že to bude ještě před uvedeným očištěním, neboť celebrantovy ruce budou muset držet kadidelnici. Jelikož je toto okuřování poněkud složité, necháme jeho popis i popis mytí prstů na příští výklad.

Věřící při celém zde popsaném obřadu mohou sedět, avšak vhodnější je klečet. To platí i pro případ zpívané mše, kdy offertorium zpívá schola nebo v horším případě sbor. Věřící mohou zpívat sloku mešní písně určenou k obětování. Zcela zavrženíhodným zvykem je, že se offertorium využije k tomu, že se na kůru zpívá „vložka“ (neliturgická skladba, např. pastorela o Vánocích), či dokonce, připustí-li se k ní sólista (i když jde o populární Schubertovo či Gounodovo či jiné Ave Maria).

Evžen Kindler

Toto je pátý díl série článků Prof. Kindlera, které rozebírají tzv. tridentskou mši. Prvně vyšel v Te Deu 2007/6.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: