O pokání

Sv. Jan Maria Vianney

Proto čiňte pokání a obraťte se,
aby byly smazány vaše hříchy. ( Sk 3,19)

Sv. apoštol Petr vyčítá Židům jejich nevděčnost vůči Ježíši Kristu. Ti, kteří u toho tehdy byli, začali plakat a řekli: „Co máme dělat, aby nám bylo odpuštěno?“ Apoštol je těšil a oznámil jim, že jejich jediná naděje a záchrana je v Ježíši Kristu, který umřel za hříchy všech lidí a vstal z mrtvých (Sk 3,19).

Mnoho křesťanů Krista rovněž zapřelo, protože ho těžce znevážili svými hříchy. Jaký jim tedy zbývá prostředek k řešení? Pokání a upřímné obrácení. Kdo žil pro svět a pro zlého ducha, ať začne žít život pro Boha a pro věčné štěstí. V dnešním kázání vám chci říci, jak nutné je dělat pokání za spáchané hříchy.

I.
Nic není tak sladkého v životě a při smrti, jako slzy a bolest srdce za uskutečněné hříchy. Pouze pokání může zadostiučinit spravedlnosti Boží. Sv. Augustin říká, že jestliže sami nebudeme dělat pokání za naše viny, pak nás potrestá ten, proti kterému jsme hřešili. Jestliže chceme uniknout trestu Božímu, kárejme sami sebe.

Pán Ježíš říká, že bez pokání všichni zahyneme (srv. Lk 13,3-5). Po spáchání hříchu se smysly staví proti rozumu. Jestliže tedy chceme, aby tělo podléhalo duši, musíme je držet na uzdě. Jestliže se chceme sjednotit s Bohem, musíme se duchovně umrtvovat. Písmo svaté jasně oznamuje, že po poklesku je třeba litovat a dělat pokání. Příkladem takovéto postavy je David, který se postil tak tvrdě, že se slabostí sotva držel na nohách. I když mu bylo oznámeno, že Bůh odpustil jeho hřích, přesto do konce života nepřestal oplakávat svůj poklesek, slzami zaléval své lože. Stejně tak postupoval sv. Petr.

Proč cítíme k pokání odpor? Proč nelitujeme hříchů, které jsme spáchali? Protože se ani nepozastavíme nad tím, jak těžkým znevážením jsme se postavili proti Bohu, ani nad tím, jak velké neštěstí budeme prožívat celou věčnost. Občas uznáme, že je třeba dělat pokání, ale ve svém zaslepení to odkládáme na později, jako bychom byli pány času a milosti Boží. A zatím se každý o sebe musí bát, protože neví, kdy zemře, a protože Pán Bůh uděluje milost jen do určité míry. Milosrdenství Boží vůči hříšníkovi má své pevné jisté hranice. Když se člověk opovážlivě brodí v hříších a dovrší míru nepravosti, Bůh ho opustí, jak to sám říká skrze ústa proroka Jeremiáše (srv. Jer 18,17). Bezbožný Antioch zasažený těžkou chorobou se obrací k Bohu, pláče a kaje se, slibuje napravit všechna znevážení, která způsobil svatému místu. Nenachází ale odpuštění, protože pokání nebylo upřímné. Pro tohoto zločince se už Boží milosrdenství vyčerpalo. Totéž potkalo bezbožného Voltaira, d´Alemberta, Diderota, J. J. Rousseaua a jejich revoluční druhy.

O těch všech můžeme říci to, co čteme ve vzpomínkách Antiocha: A modlil se ten hříšník k Pánu, od kterého nejednou přijal milosrdenství (srv. 2Mak 9,13). Nehodný Haman nepomyslel na to, že sám bude viset na šibenici, kterou připravil pro Mardochea (srv. Est 7,9). Také krále Baltazara nenapadlo, že pití z posvátných nádob nakradených v Jeruzalémě bude jeho posledním zločinem (srv. Dan 5,28). Když dva nemorální starci obviňovali ze zlého nevinnou Zuzanu, také nepočítali s tím, že budou ukamenováni (srv. Dan 13,61).

Proč ve vás tyto příklady nebudí svatou bázeň? Proč odkládáte pokání na později? Přece tytéž pravdy způsobily, že mnoho lidí opustilo svá místa a stali se poustevníky. To pravdy zrodily neslýchané množství Kristových mučedníků.

II.
Po hříchu je třeba dělat pokání v tomto nebo v budoucím životě. Proto církev ustanovila dny pokání; chce nám připomenout, že po pádu je třeba se postit a umrtvovat. Mojžíš strávil postem a pokáním 40 dní. Také Ježíš Kristus zůstal po stejnou dobu na poušti, nic nejedl a nepil. Tímto svým příkladem nám ukázal, že náš život by měl plynout v slzách, pokání a umrtvování.

Bez pokání je těžké si zachovat víru. Jeden špatný člověk nemohl snést to, že jeho žena a syn žijí zbožným životem, že v neděli a po pobožnostech navštěvují nemocné a čtou jim zbožné knížky. Proto jim tedy schválně podsouval špatné knížky, které zpočátku nechtěli číst. Později je ze zvědavosti začali prohlížet a zalíbily se jim nemorální řeči, zachvěli se ve víře, postupně odložili náboženské praktiky, začali se oddávat zábavám a přišli o majetek. Tehdy ten člověk, který se sám stal příčinou morálního úpadku své ženy a syna, upadl do šíleného hněvu a zoufalství. Zabil je oba a nakonec sám spáchal sebevraždu.

Bez pokání a lítosti, bez konání dobrých skutků je těžké vytrvat v Boží lásce. Jako je oddech potřebný pro život lidský, tak je pokání nezbytné pro život křesťanský. Jestliže chceme, aby bylo naše tělo podřízeno duši a duše Bohu, pak se musíme umrtvovat fyzicky i duchovně.

Z Božího příkazu vyšel soudce Gedeon do boje s Midjanity. Před bitvou mu Pán rozkázal propustit domů žoldáky, kteří měli strach. U Gedeona tehdy zůstalo 10 000 lidí. Z tohoto počtu nechal u sebe jenom tři sta bojovníků, kteří se vzdali všech výhod, kteří když chtěli utišit žízeň, nabírali vodu rukou jen jako součást pochodu a ve stoje (srv. Sd 7,6). Tento příklad nám ukazuje, jak málo lidí půjde do nebe z důvodu malého umrtvování. Tuto ctnost miloval sv. Pavel, který tvrdě mířil za svým cílem tak, aby mohl hlásat evangelium jiným a sám se nestal zatraceným.

Kdo miluje pozemské příjemnosti, hledá výhody, vyhýbá se utrpení, kdo se znepokojuje a naříká, když se mu něco nepovede, ten je křesťanem pouze podle jména. „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě“ (Lk 9,23). Smyslný člověk nemá ctnost, která činí duši milou v očích Božích a vede ji do nebe. Pěkná růže musí být obklopena trny. A nejkrásnější ze ctností – čistota – rozkvétá v umrtvování. Proroku Danielovi archanděl Gabriel řekl, že Bůh vyslyšel jeho prosby, protože je k němu vysílal v postu a popelu.

III.
Umrtvování může být vnitřní a vnější. Jedno je vzpruhou pro druhé. Vnější spočívá v umrtvování těla  a jeho smyslů.

1) Musíme uskromňovat zrak, odvracet ho od věcí, které by nám mohly působit špatné myšlenky. Není dobré číst knížky, které vůbec nebudují, ale spíše probouzejí neskromné myšlenky a podrývají víru.

2) Máme také umrtvovat sluch, vyhýbat se zbytečným řečem, nemravným písničkám, naslouchání proklínání a pomluvám. Nebuďme tak zvědaví a nechtějme vědět všechno, co říkají a konají jiní.

3) Někdy je třeba něco odříci svému mlsnému jazyku. Nemáme jíst z lakomství nebo zbytečně mnoho nebo mimo ustanovený čas. Dobrý křesťan si v čase každého jídla uloží nějaký sebezápor.

4) Musíme umrtvovat výřečný jazyk a používat ho pouze ke chvále Boží a k upevnění bližního v dobrém. Touto ctností se Ježíš vyznačoval, protože žil 30 roků v mlčení a zapomnění. Z těchto let nám o něm evangelia přinášejí pramálo zmínek. Rovněž Nejsvětější Matka používala hlas pouze tehdy, když si to žádala sláva Boží a užitek bližních. Evangelia ji dávají slovo jenom čtyřikrát. Mluvila s andělem, když jí zvěstoval, že se stane Matkou Boží, promluvila také při navštívení sv. Alžběty, potom ke svému Synu, když ho nalezla v chrámě, a konečně na svatbě v Káni Galilejské, když chtěla pomoci ubohým novomanželům.

Z tohoto důvodu je tak pečlivě střeženo mlčení řeholních společenství. Sv. apoštol Jakub nazývá dokonalým člověka, který nehřeší jazykem. „Jestliže někdo nechybuje v řeči, to už je člověk dokonalý, schopný udržet na uzdě sebe celého“ (Jk 3,2). Zvláště je třeba se vyhýbat nečistým rozmluvám, nemravným písničkám, pomluvám a očerňování, proklínání a sprostým výrazům.

5) Musíme se umrtvovat i v odpočinku, abychom neupadli do lenosti.

Lidé by se také měli umrtvovat vnitřně.

A to takto: Střežme svou obrazotvornost, aby se nezabývala neužitečnými nebo nebezpečnými tématy, která by nám mohla podsunout špatné myšlenky a touhy. Zde zlý duch nastražuje na lidi nejvíce osidel. A přitom různé nepotřebné těkání ponižuje člověka, odvádí ho od důležitých myšlenek. Místo toho, aby ses oddával prázdnému maření času, často mysli na věci poslední, na utrpení a smrt Ježíše Krista.

Musíme také umrtvovat svůj rozum a chránit se před kritizováním pravd víry. Konečně umrtvujme i svou vůli a podřizujme ji nařízením představených. Nikdy nám nebude scházet příležitost k drobným umrtvováním, protože žijeme mezi lidmi, kteří se nechávají svést vrtochy, chvilkovou zábavou, mezi lidmi, kteří mají mnoho chyb. Ten, kdo se neumrtvuje, např. v jídle a pití, se nebude líbit Pánu Bohu. Pijan do nebe nevejde, protože není žádná podobnost mezi životem jeho a životem Ježíše Krista. A jak to bude s námi, když Kristus porovná svůj život s naším a nenajde tam nejmenší podobnost?

Pouze slzy a pokání mohou naplnit naše srdce útěchou v hodině smrti. Pouze kvůli nim mohl sv. Jeroným umírat a říkat: „Čeho se bojíš, duše má? Sloužila jsi Bohu a plnila jsi jeho vůli. Doufej, že se Pán nad tebou slituje.“ Sv. Jan Klimak vypráví, že se jeden mladý člověk připravoval na svou poslední chvíli těžkým pokáním. A když pak smrt přišla, zavolal si představeného a řekl mu: „Otče, cítím se tak šťastný, že jsem strávil život v slzách a v pokání. Dobrý Bůh mi za to přislíbil nebeské království. Nashledanou, otče, jdu se již setkat se svým Bohem, kterého jsem se snažil věrně následovat. Děkuji ti ještě, že jsi mě povzbuzoval v postupu na této šťastné cestě.“ I pro nás bude v takové době velkou útěchou myšlenka, že jsme žili pro Boha, snažili jsme se vyhýbat hříchu, odříkali si všechny příjemnosti – nejenom ty zlé, ale časem i ty dovolené -, že jsme přistupovali ke svátostem svatých a čerpali z nich sílu a odvahu do boje s ďáblem, světem a se zlými náklonnostmi. Takovou radost po tvrdém pokání dosvědčuje v hodině smrti i Tais, která byla známá svým nemravným životem, ale díky sv. Pafnuciovi se obrátila.

První křesťané se nebáli dělat pokání. Jestliže těžce urazili Boha, odprošovali ho dlouholetým tvrdým pokáním. Ve dnech sypání hlav popelem přicházeli ve špatném oděvu před brány kostela. Když vešli do svatyně, byl jim na hlavy sypán popel a předána žínice, kterou měli nosit po celý čas svého pokání. Pak se sklonili k zemi a bylo nad nimi pronášeno 7 kajících žalmů, aby jim bylo vyprošeno Boží milosrdenství. Biskup nebo kněz k nim promlouval a vybízel je k horlivému pokání a povzbuzoval v nich naději. Po této řeči byli vypovězeni z kostela, tak jako kdysi Bůh vykázal z ráje Adama. Ti, kteří měli dělat pokání veřejně, se věnovali těžké práci, žili o samotě, některé dny v týdnu žili pouze o chlebě a vodě, museli se nejednou dlouho modlit s tváří skloněnou k zemi, spát na tvrdých prknech a někdy také místo spánku museli v noci oplakávat své hříchy. Takovým pokáním procházeli v několika stupních. Bylo je vidět, jak v neděli stojí před bránou kostela v žínici, s popelem na hlavě a na kolenou prosí věřící, kteří jdou do kostela, aby se za ně modlili. Po určité době už jim bylo dovoleno vejít do kostela a vyslechnout kázání. Ale po této části museli odejít. Někteří dostali odpuštění teprve v hodině smrti. Pokání trvalo někdy i deset, dvacet let a dokonce i déle. Poddávali se mu všichni, od pastýře až po císaře. Za příklad nám může posloužit císař Teodosius. Když těžce zhřešil, sv. Ambrož mu napsal list, ve kterém ho informoval, že měl v noci vidění od Boha, ve kterém přijal nařízení, aby nevpouštěl panovníka do kostela. Když císař ten list přečetl, hořce zaplakal. Přišel tedy jako obvykle do svatyně a byl přesvědčen, že jeho slzy a pokání obměkčí srdce biskupa. Když ho Ambrož spatřil, zastavil se u dveří kostela a zavolal: „Zadrž císaři, protože nejsi hoden vejít do domu Páně.“ Na to císař odpověděl: „Je pravda, že jsem zhřešil, ale i David hřešil a Bůh mu odpustil.“ A sv. Ambrož odpověděl: „Jestli jsi následoval Davida v hříchu, následuj ho také v pokání.“ Po těch slovech císař mlčky vstoupil do svého paláce, sejmul císařský oděv, vrhl se tváří k zemi a hořce oplakával svůj hřích. Po osm měsíců nebyl v kostele a záviděl svým dvořanům, že nejsou zbaveni tak velkého štěstí. Když později zase mohl mít účast na veřejných pobožnostech, choval se v kostele s velkou pokorou. Klečel, s žalem se bil v prsa a oplakával své viny. Vědomí hříchu ho neopouštělo až do konce života. Tak byl tedy pro spásu duše ochoten jednat císař.

I my musíme litovat a dělat pokání za hříchy – buď v tomto nebo v budoucím životě. Vyberme si to, co je pro nás výhodnější. Co s námi bude, jestliže přijde smrt a my nebudeme vyrovnáni s tvrdou Boží spravedlností? Jaký smutek a hořkost zahrnou naši duši při myšlence, že jsme nechtěli konat pokání a prosit o Boží milosrdenství, že jsme bez přestání žili hříšně, že jsme odkládali nápravu na poslední chvíli! Drazí bratři. Vyberme si jinou cestu a ta nás ve chvíli smrti naplní štěstím a radostí. Plačme nad svými hříchy a snášejme trpělivě všechny smutky a neštěstí, jaké na nás Bůh sešle! Ať je náš život prožíván v lítosti nad hříchy a v lásce k Bohu, abychom se s ním mohli setkat na věčnosti.

Amen.

sv. Jan Maria Vianney

Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): Jak kázal Vianney o svaté zpovědi, ze „svobodné knihovničkyA.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu).

Obrázek sv. Jana Marii Vianneyho byl převzat z Wikimedia Commons (zdrojový soubor), podle nichž jde o volné dílo, neboť u něj ochrana autorských práv již vypršela…

Jedna reakce na O pokání

  1. Janacz napsal:

    Mimo pláče hříchy by měly být napraveny dobrými skutky.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: