O velikonoční zpovědi

Sv. Jan Maria Vianney

Bylo krátce před židovskými velikonočními svátky. (Jn 6,4)

Ach! Kdybychom se narodili za časů prvních křesťanů, prožili bychom, s jakou svatou radostí očekávali postní dobu! Ó, svatý dni spásy a milosti, co se z tebe stalo! Kam se poděla ta svatá radost, jakou během tebe prožívaly vyvolené děti Boží.

Ano, věrní křesťané, čas postní doby se může obrátit k naší záchraně, jestliže ho budeme využívat a spolupracovat s milostí Boží; ale může také přispět k našemu zatracení, jestliže ho promarníme. Co znamená to slovo „pascha“, velká noc? Znamená to tolik jako přejití. Je to přechod ze smrti hříchu do života milosti. Pokud to budete mít stále na zřeteli, budete moci lépe posoudit, zda jste se v této době dobře připravili na velikonoční svátky, a to zvláště vy – muži – kteří jenom jednou za rok v době velikonoční z povinnosti jdete ke zpovědi a ke svatému přijímání, zda můžete být s touto přípravou spokojeni.

I.
Proč, křesťané, církev ustanovila postní dobu? Řeknete: „Proto, aby nás připravila k dobré zpovědi a k dobrému prožití velikonočních svátků.“ A skutečně nás to tak učí katechismus. A kdybych se zeptal nějakého dítěte, jaký hřích dělá křesťan – katolík, když zanedbá velikonoční zpověď, řeklo by mi: „Dělá hřích smrtelný.“ A na další otázku, kolik je třeba udělat smrtelných hříchů, aby byl někdo zavržen, mi znovu odpoví: „Stačí udělat jenom jeden těžký hřích a zemřít v něm bez pokání.“ Co k tomu řeknete? Vykonali jste už velikonoční zpověď? Odpovíte: „Ne.“ Budete tedy zavrženi, jestliže vás v tomto stavu duše zaskočí smrt. A co myslíš, příteli? Nezáleží ti vůbec na spáse? Ale řekneš: „Když budu zavržen, tak ne sám.“ Ubohá duše! Kamarádství v pekle ti nic nepomůže, dokonce ještě zvětší tvé utrpení. Na prázdno budeš naříkat a vzdychat v plamenech a nebudeš mít žádnou naději na to, že se z nich dostaneš! Ach, duše, proč nepamatuješ na to, co zakusil Ježíš Kristus? Proč se sama od něj navždy odvracíš? Proč jsi, bratře, nevykonal společnou velikonoční zpověď? Řekneš: „Nechtělo se mi.“ Ale jestli umřeš v tomto stavu, budeš zavržen. Myslíš, že se smrtí všechno končí? Věz, že věčnost je šťastná, nebo nešťastná! To je dogma naší víry.

Cožpak není pravda, sestro, že ses vyhnula velikonoční zpovědi? V postu jsi žila ve hříchu a po velikonocích také. Proč? Je tu důvod – ztratila jsi víru, myslela jsi jen na příjemnosti světa, a tak čekáš na chvíli, kdy budeš uvržena do pekelného ohně. Uvidíme se, drahá sestro, uvidíme se někdy. Tak jest. Uvidíme tvé slzy, tvé věčné zoufalství. Proč, věrní křesťané, odvracíme oči od tak strašné pravdy a žijeme v bahnu hříchu?

Pozastavme se nyní nad tím, jakým způsobem se zpovídají a přijímají sv. přijímání v čase velikonočním lidé lhostejní. Udělejme to, abychom si mohli zodpovědět otázku, zda křesťané, kteří přijímají svaté svátosti pouze z povinnosti jednou do roka, mohou být pokojní, nebo ne.

Kdyby k dobré zpovědi stačilo jenom vyznání hříchů před knězem a vykonání pokání, bylo by lehké získat ztracenou milost Boží, výkupná cesta by nebyla tak těžká. Ale nemůžeme si nalhávat, že Boha lze odbýt čímkoliv. Spasitel v evangeliu mládenci jasně řekl, že stezka vedoucí do nebe je úzká a nejde po ní mnoho lidí.

Po celý rok jste se zabývali světskými věcmi, starali se o majetek, honili se za příjemnostmi života, nepracovali jste na svém zdokonalení. Nakonec kolem velikonoc přicházíte ke zpovědi a vyznáváte své hříchy, jako kdybyste vyprávěli nějakou historku. Pak bezmyšlenkovitě a mechanicky odříkáte několik modliteb a už se vám zdá, že jste se s Bohem vyrovnali. Hned po zpovědi se vracíte k dřívějším nedobrým zvykům, chodíte do hospod a putyk, na zábavy a tancovačky, není vidět ani stopa nápravy. Rok od roku děláte to samé! Svátost pokání, ve které Bůh jako by zapomíná na svou spravedlnost a ukazuje pouze milosrdenství, je pro mnohé předmětem výsměchu a žertu. Pamatuj, člověče, že ti tvoje zpovědi, jestliže je konáš tímto způsobem, nejsou nic platné a možná, že jsou dokonce svatokrádežné.

II.
Abychom vykonali dobrou zpověď, musíme nenávidět hřích z celého srdce a litovat, že jsme urazili tak dobrého Boha, pohrdali milostmi, nedbali na hlas svědomí, že jsme dlouhý čas setrvávali ve stavu hříchu. Kdo má opravdovou lítost, má snahu smířit se s Bohem a napravit křivdy co nejdříve. Špatně dělá ten, kdo odkládá nápravu ze dne na den, kdo se nechce co nejdříve smířit s Tvůrcem, který je naším nejlepším přítelem. Jestli někdo zůstává v hříchu po celý rok, odkládá svou zpověď až na Velikonoce anebo k ní přistupuje jako zločinec, kterého vedou na smrt, můžeme si myslet, že takový člověk nemá připravenou duši tak, jak je toho třeba vzhledem k důležitosti  svátosti smíření.

Opravdu, jsou lidé, kteří by se zpovídali teprve na smrtelné posteli, kdyby jim to církev nepřikazovala udělat každý rok. Mnozí často plní tento závazek lhostejně, pouze ze zvyku. Nevede je láska k Bohu ani lítost nebo chuť se napravit. Když opravdu milujeme Boha, pak neděláme hřích s takovou lehkostí nebo dokonce příjemností, jak to často bývá. Kdo se opravdu bojí hříchu, ten v něm nesetrvá až do Velikonoc, ale vyzpovídá se hned po poklesku a bude se snažit o nápravu.
Dnes nechci mluvit o těch nešťastnících, kteří skrývají před knězem své hříchy, protože se bojí, že nedostanou rozhřešení, ani o těch, co zakrývají svůj neřestný život pláštíkem ctnosti, a pak přichází ke stolu Páně, aby přijímali k svému zatracení, dávali Boha za kořist satanovi a svou duši odevzdali k věčnému zavržení…

Pravdivý kajícník se s radostí v srdci vrhá k nohám Božím a sám sebe zavrhuje, aby získal odpuštění. S pokorným srdcem o sobě říká: „Jsem hříšník, nehodný nazývat se dítětem Božím, protože doposud jsem žil úplně odvrácen od toho, co nařizuje svatá víra, cítil jsem odpor ke všemu, co se týká slávy Boží; neděle a svátky byly pro mne dny zábav a rozpustilostí. Doposud jsem neudělal nic pro záchranu své duše: budu zahuben a zatracen, jestliže se nade mnou Bůh nesmiluje.“

Takové musí být rozpoložení křesťana, který se opravdu chce dostat z hříchu. Ale řekněte, zda se tímto způsobem nachystají ti, kteří sotva jednou v roce, a to ještě s nechutí, jdou ke zpovědi? Ospravedlňují se a říkají, že k hříchu nečistoty je svedli jiní, že ke hněvu je vyprovokoval tvrdým slovem soused, že vynechali mši svatou kvůli kamarádům, že v postě jedli maso jednou, ale neudělali by to, kdyby je jiní nepřemluvili, že se špatně vyjadřovali o bližních, ale že ostatní jim dali k pomluvám příležitost. Naopak dokonce nezřídka je to tak, že při zpovědi muž obviňuje ženu, žena muže, bratr sestru, sestra bratra, pán sluhy a sluha pána. Při zpovědi se sami odsuzují a říkají „moje vina“ a o dvě minuty později se brání a svalují vinu na druhé. A neukazují žádnou pokoru a zkroušenost.

Takové je rozpoložení velké části těch, kteří se zpovídají jednou za rok. I kněz pozná, že je těžké dát jim rozhřešení. A přikáže jim přijít ke zpovědi později, protože je chce uchránit před svatokrádeží, a oni naříkají, že nemají čas, že později nebudou lépe připraveni, dokonce vyhrožují, že půjdou k jinému zpovědníkovi, méně surovému, který jim dá rozhřešení bez potíží. Sami sobě škodí tito zaslepení lidé. Zpovědník z jejich způsobu vyznání poznal, že nesplňují podmínky potřebné ke správnému přijetí této svátosti. Jejich vyznání hříchů bylo polovičaté, a proto jim musel dávat tisíce otázek.

Zůstali při obecném vyznání a vcelku neodlišili myšlenku od žádostivosti. Zpovědník se jich ptá: „Neurazil jste Boha někdy v mysli pýchou, marnivostí, mstou nebo nečistotou? Víte přece dobře, že i myšlenkou je možné těžce urazit, zvláště jestliže je mysl nevázaná a nezapudí ji.“ „Může být,“ říká kajícník. „Ale nevzpomínám si na to.“ Dále se zpovědník ptá na počet hříchů, byť i jen přibližný. Tu ten, kdo se zpovídá, řekne: „Ach, můj otče, chceš, abych si pamatoval všechny myšlenky z celého roku? To je nemožné!“ Drahý Bože, kolik bývá kvůli takovéto lehkovážnosti svatokrádežných zpovědí.

Lidé se špatně zpovídají i proto, že nevyjmenovávají okolnosti, které mění charakter hříchu. Říkají např.: „Opil jsme se, pomlouval jsem bližního, udělal jsem hřích proti ctnosti čistoty, hněval jsem se a mstil.“ Kdyby zpovědník nedával otázky, bylo by už po všem, ale kněz se zeptá: „Kolikrát to bylo? Udělal jsi ty hříchy v kostele nebo za přítomnosti tvých dětí, tvých spolupracovníků? Bylo při tom více lidí, utrpěla tvou pomluvou pověst bližního, zabýval ses dlouho pyšnými myšlenkami, byla myšlenka proti ctnosti čistoty spojena také s chutí udělat tento hřích? Udělal jsi ten či onen hřích z nevědomosti, či po promyšlení a v zlobě? Nedělal jsi jeden hřích za druhým a nemyslel si, že to vyjde nastejno, jestli se budeš zpovídat z malého, nebo velkého počtu hříchů?“ Ach, můj Bože, co si myslet o takové přípravě! Kde jsou hříšníci, kteří opravdu oplakávají své viny?

Je třeba přiznat, že jsou lidé, kteří dělají důkladné zpytování svědomí, skrupulantně vykreslí své hříchy, ale udělají to lhostejně, ani jednou nepovzdechnou, neuroní ani jednu slzu. Není u nich vidět bolest srdce, že urazili nejlepšího Boha. Kněz jim dá rozhřešení, protože si myslí, že mají lepší rozpoložení duše, než jak to vypadá navenek. Vím dobře, že slzy a vzdychání nejsou neomylnými znaky lítosti a nápravy. Velmi často se stane, že ti, kteří při zpovědi pláčou, se nepočítají mezi nejlepší křesťany. Je ale nemožné, aby někdo, kdo opravdově lituje a dělá pokání, se neobrátil a vnitřně se ho to nedotklo. Proto úplná lhostejnost a chladnost při zpovědi je špatným znamením. Kdyby nějaký zločinec věděl, že svým zkroušeným vyznáním vzbudí u soudce milosrdenství a odpuštění, nevyznal by se s bolestným nářkem a pláčem? Nemocný také ukazuje své rány lékaři s pohnutím. Když nám přítel vypráví o svých trápeních a těžkostech, pak z tónu hlasu i způsobu řeči poznáte, že je jeho srdce zasaženo velkým smutkem a bolem. Kdo je při zpovědi chladný a ledový, nemá pravděpodobně v srdci upřímnou lítost. Proto z vnějších postojů celkem dobře pochopíme, co se děje v duši. Ti, kdo se zpovídají špatně a zřídka, jenom kolem Velikonoc, se nestanou lepšími a bdělejšími, ale vrátí se ke dřívějším hříchům.

Řekli jsme, že pravdivá lítost musí být spojena s pevným předsevzetím více nehřešit. Jestliže je chuť napravit se upřímná, budeme opravdu utíkat před hříchem, zlými, mstivými a nečistými myšlenkami, budeme se také vyhýbat všem příležitostem svádějícím nás ke hříchu a použijeme všechny prostředky, abychom se ve špatných náklonnostech napravili. A tak, můj příteli,  tvá chuť napravit se musela být velmi pochybná a jen hraná, protože brzy tě znovu vidím v hospodách a ve společnosti, kde jsi často hřešil. Není u tebe vidět větší opatrnost a jak jsi žil dříve, tak jsi i teď lehkomyslný. Těžko tě nepodezřívat, že tvá zpověď byla špatná a tvoje lítost předstíraná.

Chceš na to důkaz? Zeptám se tedy, z jakých hříchů jsi se zpovídal v minulém roce. Z opilosti, nečistoty, pýchy, hněvu, ze zanedbávání pobožností. A z čeho jsi se zpovídal letos? Z těch stejných hříchů! Z čeho se budeš zpovídat za rok, jestliže ti Bůh ještě daruje život? Myslím, že opět z těch stejných hříchů. A proč? Protože nechceš žít životem víc bohabojným, protože se zpovídáš pouze ze zvyku, z pevné rutiny, k dřívějším hříchům ti ještě přibývá svatokrádež a jsi hračkou v rukou satana.

Nemysli si, že tě chci odvést od zpovědi a že tě chci zastrašit. Postupuji zde jako lékař předepisující nemocnému léky, které ho mohou uzdravit. Lékař opouští ty, kteří pohrdají jeho radami, ale naopak se horlivě zajímá o ty, kteří jeho léčení pečlivě přijímají. Myslím, že pod vlivem mého kázání se nejeden z vás začne bát, zda někdy nevykonal svatokrádežnou zpověď, a bude si přát, aby se pod vlivem milosti Boží zbavil toho nepokoje svědomí, a ještě dnes využije prostředky, které Bůh ustanovil pro jeho záchranu.

Zeptáte se mě tedy: „Co máme dělat, abychom napravili toto zlo?“ Zopakuj, bratře, svoje zpovědi počínaje tou, která mohla být svatokrádežná. Pověz také, kolik bylo takových špatných zpovědí a nehodných svatých přijímání. Dodej také důkladně, který hřích jsi zatajil a jestli ses z těch ostatních hříchů snažil napravit.

V evangeliu čteme o Ježíši Kristu, že když už jednou vyšel z hrobu, vícekrát se tam nevrátil. A tak i vy, když se jednou vyzpovídáte ze hříchů, nesmíte je už dělat nanovo. Dříve jste se hněvali, když přišla nějaká malá potupa, ať nyní z vašich srdcí vychází vlídnost, dobrota, přejícnost a soucit. Dříve jste vynechávali modlitby ráno i večer nebo jste je odříkávali bez usebrání ducha. Jestliže se teď chcete opravdově napravit, modlete se ochotně, zbožně a soustředěně, pamatujte na přítomnost Boží. Dříve jste často přicházeli do kostela až po začátku pobožnosti. Teď se snažte udělat všechny úkoly dříve, abyste byli na celé mši svaté. Dříve nejedna žena popocházela od domu k domu a pomlouvala jiné. Teď ať se pilně zajímá o dům a výchovu dětí, ať její vystupování svědčí o tom, že vstoupila na cestu ctnosti.

Jedna mladá dívka, která se po určitý čas oddávala nestydatým zábavám, se pozastavila nad strašným stavem své duše a tak se vystrašila, že se rozhodla celkově změnit svůj život. A tak se i stalo. O nějakou dobu později potkala mladíka, s kterým se předtím vesele bavila. Ten k ní začal mluvit tím samým způsobem jako dřív. Ale ona na něj pohlédla s odporem, protože si připomněla, jak často byl ten nešťastník původcem toho, že těžce urazila Boha. Udivený mládenec se jí tedy ptá, zda ho nepoznává. „Ach, dobře tě znám,“ odpověděla. „Vidím, že jsi stále stejný, že jsi stále ponořen v hlubině hříchu; ale já díky Bohu nejsem už dřívější hříšnicí, nedělám už hříchy, které dřív spalovaly mou bídnou duši. Tisíckrát raději bych zemřela, než bych se navrátila k dřívějším pokleskům.“ Jak pěkný vzor je to k následování!
Jaké z toho všeho, co jsme si doposud řekli, vychází morální ponaučení? Toto: jestli nechceme být zavrženi, nesmíme se spokojit se zpovědí 1x za rok, neboť když dlouho setrváváme v hříchu, hrozí nám nebezpečí, že v něm zemřeme a budeme zavrženi. Jestliže jsi zatajil, drahý bratře, nějaký hřích z obavy či ze studu nebo se zpovídáš bez lítosti a pevně stanoveného předsevzetí nebo po delší dobu nevidíš po zpovědi na sobě nejmenší změny k lepšímu, vyplývá z toho, že tvé dřívější zpovědi nebyly nic platné, že byly svatokrádežemi, za které tě čeká zavržení.

K těm, kteří vůbec nekonají velikonoční zpověď, se nyní neobracím. Mají svobodu být zavrženi, jestliže po tom touží. Nám nezbude nic jiného, než jenom plakat nad jejich neštěstím a slepotou a modlit se k Bohu, aby prohlédli. Prosme vroucně Stvořitele, abychom sami neupadli v podobné zaslepení a zatvrzelost! Odporujme mužně pokušení světa i ďábla a bez přestání vzdychejme po pravdivé vlasti, po nebi, protože tam nás čeká sláva, odměna a šťastná věčnost.

Amen.

sv. Jan Maria Vianney

Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): Jak kázal Vianney o svaté zpovědi, ze „svobodné knihovničkyA.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu).

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: