Preface a Sanctus (O tridentské mši svaté VII)

Fází mše svaté, kterou jsme popsali v minulém díle, končí obětování a na ně navazuje ta nejdůležitější část, existující v úzkém vztahu k proměňování. A v navázání se opět projevuje ta umělecká stránka tridentského ritu, o které jsme se zmínili už v kdysi (viz druhý odstavec na str. 76 třetího čísla loňského ročníku), tentokrát ovšem s použitím jiných prostředků: celebrant, který četl celou tichou modlitbu opravdu potichu, vysloví poslední slova Per omnia saécula saeculórum jejího závěru tak, aby je mohli slyšet ministranti (při recitované mši svaté všichni přítomní), a při zpívané mši svaté je zazpívá. Ministranti, resp. věřící, resp. sbor odpovědí Amen, a tím je fakticky ukončeno obětování, zatímco z hlediska komunikace je zahájen „dialog“ mezi celebrantem a lidem (reprezentovaným případně ministranty či sborem), který už zcela jednoznačně patří do té části následující. Doplňme ještě, že pokud byly čteny tiché modlitby s dvěma závěry, pak to, co jsme právě popsali, platí jen pro ten druhý závěr; ten první musí být vysloven tiše jako vše ostatní z tiché modlitby.

Na rozdíl od pokoncilního ritu, kdy se při zpívané mši svaté obvykle přednese celá tichá modlitba až do závěrečného Amen na jednom tónu, mají v tridentském ritu při zpívané mši svaté ta poslední slova tiché modlitby vlastní nápěv, který už melodicky předznamenává následující úseky dialogu. Ten pokračuje slovy celebranta Dóminus vobíscum, následovanými odpovědí Et cum spíritu tuo. Tato slova zazněla ve mši sv. dle tridentského ritu již vícekrát a ještě zazní, avšak nyní se celebrant neobrací k lidu, nýbrž zůstává stále obrácen k oltáři, a – podobně jako tomu bylo už s ukončením tiché modlitby – při zpívané mši svaté vyžadují tato slova jiný nápěv než výskyty stejných slov před tím. Jde také o nápěv melodicky příbuzný nápěvům dalších veršů dialogu (ještě se o tom podrobněji zmíníme). A celebrant ani nerozpíná ruce, nýbrž je položí – nesepjaté, ale vzájemně poněkud oddálené – na oltář.

V následující části dialogu celebrant ruce poněkud pozvedne (podobně jako např. při oraci) a vysloví, případně zazpívá slova Sursum corda (Vzhůru srdce – v latině jde o plurál), na což se odpoví Habémus ad Dóminum (Máme k Pánu).

Pak celebrant ruce spojí zhruba ve výši prsou, skloní hlavu a při tom říká či zpívá Grátias agámus Dómino Deo nostro (Díky vzdejme Pánu Bohu našemu), na což následuje odpověď Dignum et justum est (Důstojné a spravedlivé je).

Doslovné překlady, které jsme zde uvedli, musíme doplnit upozorněním, že zvláště ta poslední odpověď obsahuje velké bohatství myšlenek, českými slovy těžko vyjádřitelných. Dignum znamená i hodné (totiž něčeho, tedy ne ve smyslu „nezlobivé“), vhodné, slušné, důstojné, zasloužené atd., justum může mít podobný význam, ale může znamenat i oprávněné, řádné, právoplatné a ovšem i výše zmíněné spravedlivé. Celkový význam uvedené odpovědi snad nejlépe přiblíží to, že byla beze změny převzata ze starobylé praxe existující už v době římské republiky, kde shoda členů obce na nějakém rozhodnutí byla vyjádřena právě těmito slovy (doporučujeme čtenáři, aby si latinskou odpověď vyslovil, čímž snad pozná její údernost i rozdíl od poněkud upovídaného oficiálního českého překladu „Je to důstojné a spravedlivé“).

Preface

Po dialogu celebrant čte či zpívá prefaci. Toto slovo (praefatio) znamená v latině „předmluvu“, resp. „úvodní proslov“, a je to opravdu první část takzvané eucharistické modlitby,v jejímž středu je proměnění chleba a vína v Tělo a Krev Krista. Tento úvod se – na rozdíl od následujícího textu eucharistické modlitby – může poněkud měnit, a to dle liturgické doby a užitého mešního formuláře, nemění se však zdaleka tak často jako např. orace nebo evangelium. V zásadě lze říci, že pro dobu vánoční, postní a skoro celou velikonoční existují příslušné závazné preface, podobně i pro svátky (eventuálně s přilehlými dny) Zjevení Páně, Nanebevstoupení Páně, Seslání Ducha Svatého a dobu od Smrtelné neděle do Zeleného čtvrtka do večera (s výjimkou ranní mše, při které se světí svaté oleje, což je ovšem záležitost biskupa). Dále existuje několik prefací určených pro mše svaté ke cti Panny Marie, apoštolů a svatého Josefa a pro svátky Krista Krále a Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Svou zvláštní prefaci mají i mše svaté za zemřelé. Pro neděle, na které nepřipadají velmi významné svátky nebo které nespadají do nějaké liturgicky významné doby, je povinná preface o Nejsvětější Trojici, zatímco pro podobně „běžné“ všední dny (takzvané férie) je určena nejstarší ze všech prefa­cí, latinsky nazývaná praefatio communis, což se do češtiny překládá jako „preface obyčejná“.

Bližší a jemnější informace o výběru preface se někdy dají vyčíst z brožurky zvané direktář (pro tridentský ritus a kalendář ovšem ne snadno dostupné), nebo přímo z pokynů v misále, kde se mimo jiné můžeme setkat i se zajímavou a radostnou informací, že svatý Jan Nepomucký byl liturgicky naprosto výjimečným způsobem oslaven tím, že jeho svátek dostal vlastní prefaci.

Celebrant říká či zpívá celou prefaci s rozepjatýma rukama. Ministranti i ostatní přítomní by se měli hned na začátek dialogu postavit a během celé preface stát. Preface ústí do známých slov Sanctus, Sanctus, Sanctus Dóminus Deus… (Svatý, Svatý, Svatý Pán Bůh…). Na jejich začátku celebrant sepne ruce, skloní se a takto zůstává až do prvního Hosanna in excelsis. Na slova Benedíctus, qui venit in nómine Dómini se napřímí a žehná křížem. Při tiché mši svaté – stejně jako při zpívané – říká vše jen celebrant sám, při recitované mši svaté se k němu připojí všichni přítomní (včetně ministrantů). Není přípustné, aby se k celebrantovi přidali jen ministranti (což by někoho mohlo napadnout např. pro případ zpívané nebo tiché mše svaté). Není nutné, aby se přítomní věřící s celebran­tem ukláněli (zvláště, když zpívají, viz níže), když však říkají nebo zpívají Benedíctus…, nic jim nebrání, aby se podobně jako celebrant poznamenali křížem.

Ministrant ozřejmí přítomným, že preface je ukončena, zazvoněním, a to tak, že třikrát opakuje tentýž signál, který poslal do prostoru na začátku obětování (viz část pátá, třetí odstavec). Trojité opakování má připomenout, že jde o signál s trojitě opakovaným slovem Sanctus.

Pravidla a problémy zpěvu

Preface je v pravém slova smyslu vskutku slavnostní předmluva, resp. úvodní proslov, a pro případ zpívané mše svaté je předepsáno, aby byla zpívána ona, dialog před ní i následující Sanctus. Až na Sanctus má dialog i preface závažný nápěv daný pravidly gregoriánského chorálu (viz níže), Sanctus zpívá lid, schola nebo pěvecký sbor (viz dále). Zlořády vyskytující se v praxi pokoncilního ritu, jako že celebrant zpívá dialog a vlastní prefaci oddrmolí, jsou při tridentské ritu naprosto nepřípustné. Wolfgang Amadeus Mozart, který hudbě jistě rozuměl, a přitom žil v době, která gregoriánskému chorálu rozuměla snad nejméně ze všech dob, byl přesto i tou hudební „ruinou“, která v jeho době z preface zbyla a zněla, tak uchvácen, že se vyjádřil, že by se rád zřekl vší své skladatelské slávy, kdyby se mohl prohlásit za skladatele preface.

Melodie preface je totiž nejen plná radosti a svobody Božích dětí, ale i – jak říkají hudební estetici – umělecky objektivní: řečeno s trochou humoru, ta melodie se totiž nikdy nedá úplně zkazit; i když hudební odborník při poslechu jejího konkrétního špatného podání trpí, musí uznat, že tam vždy cosi z podstaty té melodie zůstává, ať je celebrant nastydlý, starý nebo hudební antitalent. Dokonce i když má celebrant trému ze zpěvu před přítomnými věřícími a ta tréma je na jeho zpěvu znát, mistrovsky složená melodie preface dokáže výraz trémy transformovat do sluchu ostatních jako výraz pokory před bližními i před Bohem. Nechť si čtenář pozorně přečte text té preface zpívané o nedělích nejčastěji, totiž preface o Nejsvětější Trojici; jde o krásný text sám o sobě, avšak až když se setkáme s tím, jak je zhudebněn, pak teprve vycítíme bohatství a hloubku obsaženou ve slovech, která vlastně shrnují křesťanská dogmata o Nejsvětější Trojici.

Jsou tři druhy melodie určené pro dialog a na něj navazující prefaci. Takzvaný tonus simplex (jednoduchý nápěv) je prostý a určený jednak pro mše za zemřelé a jednak pro všední dny bez zvláštních příležitostí (poznamenejme, že v tomto nápěvu lze nejlépe pociťovat ten starořímský akcentovaný souhlas Dignum et justum est). Druhý nápěv, takzvaný tonus solemnis (slavnostní nápěv) je určen pro všechny ostatní příležitosti, tedy i pro neděle a všechny významnější svátky. Protože zpívaná mše svatá bude nejspíše praktikována pro tyto příležitosti, doporučujeme soustředit se na tento nápěv. Třetí nápěv, zvaný tonus solemnior (slavnostnější nápěv) je nejozdobnější a pouze doporučený; je logické, že jej bude praktikovat jen celebrant, který se ve zpěvu vyzná. Pokud ovšem celebrant praktikuje ve svém kostele více nápěvů, je vhodné, aby ostatní věřící na použitý nápěv včas připravil, aby se nestalo, že někteří věřící budou odpovídat dle jednoho nápěvu a jiní dle druhého (on se sice vybraný nápěv dá identifikovat hned podle toho, jak celebrant zazpívá Dominus vobiscum, ale ne každý je k takové jemnosti a pozornosti disponován).

Od začátku dialogu až do posledního slova preface je třeba zachovat jednotu vybraného druhu nápěvu. Není tedy přípustné zpívat část dialogu, resp. Preface, resp. obojího na jeden z výše uvedených tří druhů nápěvů a jinou část na nápěv odlišný.

Pokud se při mši s lidovým zpěvem zpívá nějaká mešní píseň, lze očekávat, že má strofu pro Sanctus, tedy určenou pro zpívání po prefaci. Pokud se zpívá jiná než mešní píseň (což ovšem vůbec nelze doporučit), měl by lid mít možnost Sanctus alespoň v duchu (nebo raději nahlas) odrecitovat. Při zpívané mši svaté lid Sanctus nahlas nikdy nerecituje, je však nejvhodnější vybrat pro jeho zpěv nějakou melodii gregoriánského chorálu.

Problematické je použití propracovaných vícehlasých mší, zpívaných kůrovými zpěváky. Až na výjimky totiž tyto mše počítají s tím, že první část Sanctu se bude zpívat déle, prakticky až do proměňování (které někdy kvůli nim musí dokonce čekat) a druhá část, začínající slovem Benedíctus (podle něho tak i nazývaná), se bude zpívat až po proměňování. Jde o několik set let se vyvíjející praxi, kořenící jednak v touze zamuzicírovat si co nejvíce a jednak v nesprávném pojetí zaplnit nějakým zvukem (často „náladovým“) ticho po proměňování. Velmi dobře to lze pozorovat na Beethovenově Misse Solemnis, kde na delší první část naváže zvukově slabá mezihra, u které autor předpokládal, že bude doprovodem k proměňování, a pak následující Benedictus. V devatenáctém století se tato praxe rozmohla tak, že v některých zemích (včetně naší) dostala oficiální církevní schválení a že ji respektovali dokonce i tehdy věhlasní autoři „liturgicky reformovaného zpěvu“ ceciliánské reformy.

Liturgická obroda podnícená svatým Piem X. však vedla k poznání, že pro tu část mše svaté, která následuje po proměňování a končí těsně před Modlitbou Páně, je autentické „nábožné mlčení“, tichá a klidná adorace Krista reálně přítomného v liturgickém prostoru. S tímto pojetím jsou ovšem uvedené mše ve sporu. Když se ony v pokoncilním ritu setkaly s podobným časovým požadavkem (totiž vytvořit prostor pro veřejnou recitaci mešního kánonu), došlo k absurdním jevům, kdy se spojila první část (většinou bombasticky prokomponovaná) s druhou (obvykle sladce pojatým Benedictus), a až po tom všem bylo celebrantovi povoleno recitovat kánon. Pro tridentský ritus je takové spojení rovněž chybné, a tedy nepřípustné, a to jak z liturgických, tak i z hudebně-estetických důvodů (pokud zpěvák „kůrovec“ chce znechutit duchovnímu správci hudbu vůbec, tak ať znatelně prodlouží zpívanou mši svatou tak, že po prefaci nechá zazpívat jak Sanctus, tak to Benedictus určené původně pro dobu po proměňování).

Je logické doporučit, aby – když už se někde začne obnovovat mše svatá dle tridentského ritu – s tím nebyly obnovovány zlozvyky, které se na její praxi nabalily během staletí. Obnova tridentské liturgie by měla respektovat její hloubku a posvátnost a vést účastníky k „nábožnému pozdvižení mysli k Bohu“ (jak je obecně definována modlitba), a tak pro praxi s prokompo­novanými kůrovými mšemi nezůstává žádný prostor (výjimečně snad by bylo možno připustit aplikace některých mší francouzské provenience, jejichž autoři si totiž zachovali smysl pro integritu modlitby a zpěvu Sanctu, nedělili ho a pro větší uplatnění muziky doporučovali přednést po proměňování nějakou jinou skladbu s eucharistickým obsahem – toto doporučení lze ovšem snadno ignorovat).

Až na výjimky lze tedy pro zpěv Sanctu připustit jen melodie gregoriánského chorálu. Jasný důsledek z toho vyplývající je pak otázka, jaké oprávnění (liturgické i hudebně-estetické) má v jiných případech zbytek skladby, totiž např. mše pro vícehlasý sbor, z níž jsou „vykuchány“ Sanctus a Benedictus. Odpověď probereme někdy později, zatímco nyní končíme prostým doporučením těm, kdo se začínají vracet k tridentskému ritu, aby se nebáli vrátit také ke gregoriánskému chorálu.

Evžen Kindler

Toto je sedmý díl série článků Prof. Kindlera, které rozebírají tzv. tridentskou mši. Prvně vyšel v Te Deu 2008/1. Dále upozorňuji, že do minulého dílu byly dodatečně dodány první va chybějící obrázky a v nejbližších dnech tam přibudou i zbylé dva.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: