O podmínkách zpovědi

Sv. Jan Maria Vianney

Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu:
Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. ( Lk 15,8)

Naše lítost nad hříchy by měla být podobná zkroušenosti marnotratného syna, který šel do sebe, přiznal svou velkou vinu a následky, které si přivodil, když utekl od tak dobrého otce. „Půjdu,“ – zvolal – „vrátím se k otci, padnu mu k nohám, budu je zkrápět slzami, řeknu mu, že nemám odvahu hledět na nebe ani na něho, protože jsem mu způsobil těžkou křivdu; ať mě k sobě vezme jen jako dělníka.“ Tisíckrát šťastný je hříšník, který se s takovým vnitřním postojem a důvěrou obrací k Bohu. Jistě v něm najde plnost dobroty a soucitu otce – otce, který mu ochotně odpustí hříchy a navrátí ztracenou milost.

O čem chci dnes k vám mluvit? Těšte se, protože vám oznámím velké štěstí! Rozložím před vašima očima nepřeberné poklady Božího milosrdenství! Raduj se, bídná duše, která jako slepec u Jericha voláš: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ (Lk 17,38). Můžete přistoupit ke svátosti pokání, ale musíte přitom splnit určité podmínky. Ať je vaše zpověď:   1. pokorná, 2. prostá, 3. moudrá, 4. úplná, 5. upřímná. Jen když splníte tyto podmínky, s jistotou přijmete odpuštění.

I.
Zpověď má božský původ. Ustanovil ji Ježíš Kristus, a to tehdy, když řekl apoštolům a jejich nástupcům: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jn 20,22-23). A dále: „Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi“ (Mt 18,18).  Z těchto slov vyplývá, že zpověď má božský původ a je bezpodmínečně nutná. Mohli by zpovědníci odpouštět hříchy, nebo je zadržovat, kdyby je neznali? Mohou je totiž poznat, jestliže se z nich hříšník s pokorným srdcem vyzpovídá. Svátost pokání je pro člověka velkým dobrodiním. Kdyby nebylo svátosti pokání, už po jediném smrtelném hříchu bychom byli navěky odděleni od Boha. Tato svátost nás spojuje s Bohem, navrací nám zásluhy, které jsme ztratili, abychom je mohli mít pro život věčný. Kdybychom se zeptali zavržených v pekle, proč hoří věčným ohněm, odpověděli by nám, že proto, že nevyužívali svátost pokání. Jak velkou útěchou je pro křesťana, který upadl, ujištění, že v katolické církvi jsou prostředky, s jejichž pomocí může lehce přijmout odpuštění hříchů.

Zajisté! Mnoho lidí se stydí za krátké pokoření a cítí ke zpovědi nechuť. Což není lepší nějakých 5 minut pocítit stud, než se ocitnout na věčné hanbě? Jedni se stydí jít ke zpovědi, protože ztratili víru, jiní protože se domnívají, že nepociťují zranění své duše a neznají, jak velkou radostí naplňuje srdce křesťana dobrá zpověď. Vzpomeňme, že Kristus přikazuje pod ztrátou spásy zpovídat se ze všech hříchů. Nikdo není osvobozen od tohoto závazku, počínaje Svatým otcem a konče posledním služebníkem.

1. Naše zpověď musí být především pokorná. Před soudem zpovědi jsme jako obvinění, kteří stojí před soudcem. Obviňujme se sami, nečekejme na otázky zpovědníka. Následujme tak krále Davida, který sám o sobě říká: „Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: ‚Vyznávám se Hospodinu ze své nevěrnosti.‘ A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj“ (Ž 32,5). S pokorou vyznávejme své hříchy; nebuďme podobni těm, kteří říkají své poklesky podobným způsobem, jako by vyprávěli nějakou historku, lidem, u kterých není vidět lítost, kteří při zpovědi, místo aby odprošovali Boha za hříchy, páchají ještě svatokrádež. Jestliže vám zpovědník musí položit nějaké otázky, které mohou zranit vaši sebelásku, jestli vám zadá těžší pokání anebo vám dokonce odmítne udělit rozhřešení, nereptejte, ale přijměte to s pokorným duchem. Nikdy neodpovídejte arogantně a nestaňte se, jak se to nejednou stává, zatvrzelým hříšníkem, který pak dokonce bez pokleknutí a s hněvem vybíhá z kostela. Soud pokání je soudem samého Ježíše Krista, v němž on sám naslouchá našemu obviňování, On sám se ptá, rozmlouvá a ohlašuje výrok odpuštění. Zde je třeba s pokorou obviňovat sebe sama a nikdy nesvádět viny na druhé, jako např. Adam, když obviňoval Evu a ona zase jeho. Tak se stává, že člověk, který má sklon k hněvu, obviní svou ženu a děti, že ho provokují k vzteku; opilec obviňuje svého kamaráda, který ho pozval na sklenku; mstivý člověk říká, že to jiní spáchali křivdu; ten, kdo rád mluví špatně o druhých nebo je dokonce pomlouvá, dokazuje, že přece on říká pravdu; někdo těžce pracující v neděli se ospravedlňuje tím, že jeho povinnosti tím netrpí; matka, která se s dětmi nemodlí ranní ani večerní modlitby se vymlouvá, že jí schází čas. Kdo takovýmto způsobem svaluje vinu na druhé, nemá v sobě pokoru. Představme se zpovědníkovi v pravdivém světle a mluvme k Bohu společně s žalmistou: „Hospodine, postav stráž k mým ústům, přede dveře mých rtů hlídku, nedej, aby se mé srdce přiklonilo ke zlu, ať se nedopustím svévolnosti“ (Ž 141,3-4).

2. Ať je naše zpověď prostá, tzn. vyhněme se nepotřebným slovům a vypočítávání všech drobností 100x po sobě, protože to zabírá zpovědníkovi čas, trápí a bere trpělivost těm, kteří také čekají na zpověď. Když je něco pochybného, představme to jako pochybné. Jestli byste řekli, že jste se nezaobírali zlými myšlenkami, ale nejste si jisti, zda jste nenašli v takových myšlenkách zalíbení, to už by bylo důkazem nedostatku upřímnosti. Kdybys řekl: „Vyznávám se, otče, z hříchu, na který jsem zapomněl při dřívějších zpovědích,“ ale současně bys tento hřích ve skutečnosti nevyznal dříve ne proto, že bys ho zapomněl, ale z falešného studu a lenivosti, pak bys z nedostatku upřímnosti spáchal svatokrádež. Stává se také, že kajícník by nevyznal některý hřích, kdyby se ho zpovědník na ten hřích sám nezeptal; obecně tento hřích vyzná, ale nechce se přiznat, že ho zamýšlel zatajit. A opět z důvodu nedostatku upřímnosti se taková zpověď snadno může stát neplatnou a svatokrádežnou.

Vyhýbejte se, bratři, pokrytectví. Ať je v čase zpovědi vaše srdce jako by na vašich rtech. Zpovědníka je možno obelhat, ale Pána Boha nikdo neoklame. Kdyby vás zlý duch sváděl k pokrytectví, řekněte si: „Přece ještě víc neobtížím své svědomí a nespáchám těžký hřích svatokrádeže. Skryl bych se před knězem, ale neukryl bych se před Pánem Bohem, který mě zná nejdůkladněji, jak jen to je možné. Budu trochu pokořen, to je pravda, ale čím je to proti veřejné ostudě, která by mě mohla potkat na posledním soudu.“ Když se nemocný chce vyléčit, pak otevřeně mluví o svých těžkostech, mluví jasně a nic neukrývá. Když vás skličuje stud a těžce se vám přiznává k nějakému hříchu, poproste o pomoc zpovědníka. „Otče,“ řekněte, „pomož mi, protože mám na svědomí hřích, který nemám odvahu přiznat.“

3. Zpověď musí být zkroušená a tedy se při ní má užívat skromných slov a nikdy se nemá mluvit o hříších druhých.

4. Zpověď má být úplná, tedy je třeba vyznat všechny smrtelné hříchy, jejich druh, počet a také okolnosti s nimi spojené. Nic nebude platné takové vyznání, kdy někdo obecně řekne, že hodně hřešil; musí přesně říct, jestli to byly krádeže, lhaní, nečistota atd. Dále je třeba vyznat počet hříchů. Nesprávně se zpovídá ten, kdo například říká: „Zameškal jsem mši svatou, kradl jsem, proklínal jsem, vedl jsem nečisté řeči, byl jsem pyšný atd.“ Takováto zpověď nepostačí. Je třeba říci, kolikrát se to stalo, zmínit okolnosti, které mají vliv na těžkost a druh hříchu. Kdo se dopustil hříchu nečistoty s druhou osobou, musí ujasnit, zda byla jeho příbuznou nebo v nějakém jiném vztahu s ním, a jestli ano, tak v jakém stupni. Některé okolnosti, jak už jsme řekli, pozměňují hřích, tedy způsobují, že se mění jeho charakter a stupeň. Dopustit se hříchu s osobou žijící v manželství je cizoložství, s osobou příbuznou je krvesmilství. Naproti tomu zaobírat se zlou myšlenkou, nechávat v sobě nějakou špatnou touhu, hledět na neslušné věci, to je hřích proti čistotě. Některé okolnosti vpravdě hřích nemění, ale způsobují, že se stává těžším, např. hřích bude těžší, jestliže se ho někdo dopustí v přítomnosti většího počtu lidí nebo před dětmi, protože tehdy s sebou nese pohoršení druhých. Takže chození po hospodách a opíjení se v neděli je těžším hříchem, než když se to dělá ve všední den, protože neděle a svátky jsou předurčeny ke službě Bohu. Při dlouhodobějších hříších je třeba říci, jak dlouho trvá závislost. Hříšník, který se zpovídá, si zde musí vzít příklad z nemocného, který důkladně informuje lékaře o průběhu choroby, jejím výskytu, vývoji a době trvání.

Je třeba také říci počet hříchů. Opomenutí nebo umenšení tohoto počtu v případě smrtelných hříchů by bylo svatokrádeží. Zpověď člověka, který by měl na svědomí tři těžké hříchy, ale přiznal by se pouze ke dvěma, by byla těžkou urážkou Pána Boha. Měli bychom mít strach dopustit se svatokrádežné zpovědi a přijímání, protože mnoho duší se za to trápí ve věčných plamenech. Kdo si přesně nepamatuje počet svých hříchů, ať ho vyzná přibližně. Hříchy náhodně zapomenuté Pán Bůh odpouští, stačí je vyznat při další zpovědi, jestliže si na ně vzpomeneme.

Z lehkých hříchů se také patří vyzpovídat, je to totiž skutečnost nanejvýš užitečná, jak nás o tom poučuje Tridentský koncil. Je pravda, že tyto hříchy se zahlazují zkroušeností srdce, modlitbou, postem, almužnou a účastí na mši svaté, ale je třeba se z nich také vyzpovídat, a to hned z několika důvodů. Za prvé, hřích, který je lehký v našich očích, může být hříchem těžkým v očích Božích. Za druhé, ve svátosti pokání můžeme za tyto hříchy snadněji získat odpuštění. Za třetí, zpovídání se ze všedních hříchů nás povzbuzuje k větší pozornosti. Za čtvrté, poučení zpovědníka nás může pohnout k naší nápravě. Za páté, rozhřešení, které přijmeme, nám dodává sílu, abychom se mohli těmto hříchům v budoucnosti vyhnout. Je tedy jasné, že tyto hříchy, i když jsou lehké, mají být vyznány a také je třeba se snažit je napravit. Takové jsou podmínky dobré zpovědi. Teď se pozastavte nad tím, zda byly ve všech vašich zpovědích skutečně splněny. Kdybyste přišli k závěru, že jste se zpovídali špatně, pak neztrácejte čas, ale co nejdříve se postarejte o nápravu tohoto zla.

II.
A nyní vám řeknu, jakým způsobem je možné zhřešit proti podmínkám dobré zpovědi, čili vám ukážu, kdo se špatně zpovídá.

Jedna žena žila po dlouhý čas zbožně a věrně plnila své křesťanské povinnosti. Zlý duch ji svedl ke hříchu, zarmoutila Boha. A teď se blíží svátek, o kterém byla normálně zvyklá přistupovat ke stolu Páně. Chce to tedy takto udělat i tentokrát, protože se bojí, že o ní budou mluvit jako o nedbalé. Bojí se ale také, že jestli ten těžký hřích vyzná, zpovědník o ní získá špatný dojem. Proto tento hřích zatají a takto přistupuje ke sv. přijímání. A tímto způsobem se nejednou po celé roky táhne zločin svatokrádeží. Špatně se zpovídá také ten, kdo nechce napravit spáchanou křivdu, i kdyby to mohl udělat. Špatné jsou také zpovědi žen nebo děvčat, které udržují nedovolené vztahy a nechtějí se jich vzdát.
Takoví lidé se nejčastěji necítí vinni a při zpovědi skrývají své hříchy.

Kdo zatají hříchy, ten nechce oklamat kněze, ale chce podvést samého Boha i přesto, že je to nemožné. A tak záchvat hněvu označují lidé při zpovědi často jako obyčejnou netrpělivost, opravdu nemravné řeči působící pohoršení jako nějaké volnější mluvení; ohavné žádosti a skutky jako trochu méně slušné důvěrnosti; veliké křivdy jako drobné nespravedlnosti; přehnané lakomství jako trochu větší svázanost s dobry pozemskými. A odtud vychází celý řetěz svatokrádeží.

Lidé také často skrývají okolnosti hříchu. Pomlouvání nebo zlostnou kritiku ukazují jako nevhodné mluvení o bližním a nechtějí přiznat, že to všechno pocházelo z pýchy a závisti, z nenávisti a uraženosti. Nemluví také o tom, jak velkou škodu způsobili dobrému jménu bližního. Zpovídáte se, že jste špatně mluvili o lidech, a neříkáte, o kom jste tak mluvili, nechcete se přiznat, že jste vystupovali proti svému duchovnímu pastýři anebo proti jiné osobě zasvěcené Bohu – osobě, jejíž dobré jméno je věcí zvlášť důležitou. Neříkáte, zda to nebyly pomluvy a lži. Zpovídáte se, že jste vystupovali proti víře a morálce, ale zamlčujete okolnosti, že jste chtěli otřást vírou mladého člověka proto, aby snadněji podlehl vaší žádostivosti. Říkali jste mu, že na tom není nic zlého a není třeba se z toho zpovídat. Anebo se dívčina obviňuje, že se parádila kvůli tomu, aby se líbila jiným, a nedodá, že měla záměr vzbuzovat v nich špatné myšlenky. Otec říká, že chodil do hospody, že se opil, ale mlčí o pohoršení, jaké dal celé rodině. Kdybychom chtěli proniknout do podrobností, spatřili bychom, kolik způsobů vynalezli lidé na to, aby se při zpovědi představili v lepším světle. Někteří to zkouší dosáhnout tónem hlasu a jisté hříchy říkají tak tiše, aby je zpovědník ani nezaslechl. Nejprve se zpovídají z lehkých drobností, říkají například: „Nepřežehnával jsem se ráno a večer svěcenou vodou, byl jsem roztržitý při modlitbě atd.“ a když těmito drobnostmi jakoby uspí pozornost zpovědníka, tehdy tichounkým hlasem a velmi rychle vysypou těžké hříchy. Pravda, můžete tímto způsobem vymámit rozhřešení, ale Boha neoklamete, On takovéto rozhřešení nepotvrdí. Sami pak musíte přiznat, že taková zpověď nepřinese vašemu svědomí pokoj, že po ní nepociťujete štěstí a vnitřní zadostiučinění. Chcete přehlušit svědomí, říkáte sami sobě, že později své zpovědi napravíte, že se ze všech hříchů vyzpovídáte nanovo.
Nebudu už mluvit o svatokrádežných zpovědích, které vyplývají z nedostatku lítosti. Možná, že na to poukáži někdy jindy.

Namlouváš si, příteli, že se jednou s Bohem srovnáš. Musíš však žít ve strachu, že možná už nezbude čas na toto srovnání, protože smrt tě může zaskočit znenadání, zabředlého ve svatokrádežích. Na to zpravidla navazuje zatvrzelost srdce a zoufalství v hodině smrti.

Co máte dělat, abyste tak hroznému neštěstí unikli? Napravte rychle předešlé zpovědi upřímným a úplným vyznáním svých hříchů. Jestliže to neuděláte, Bůh je rozhlásí jednou před celým světem. Jestliže je ale vyznáte sami, upadnou do věčného zapomnění. Obávejte se toho, aby vás v hodině smrti neovládlo zoufalství. Vzpomeňte si na Ananiáše a jeho ženu, kteří padli mrtvi k nohám sv. Petra kvůli lži (srv. Sk 5,1-11). Poučte se  z příkladů, které jsem vám dal, najděte ve zpovědi odpuštění hříchů, pokoj duše a v hodině smrti život věčný.

Amen.

sv. Jan Maria Vianney

Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): Jak kázal Vianney o svaté zpovědi, ze „svobodné knihovničkyA.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu).

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: