O špatné zpovědi

Sv. Jan Maria Vianney

Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho,

aby na něho vložil ruku. ( Mk 7,32)

Hluchoněmý je jednou obrazem křesťana, který přichází ke zpovědi. Existují lidé hluší vůči výčitkám svědomí a jiní zase se jeví jako němí, když mají vyznat své hříchy. Ach, jaké je to strašné neštěstí, když někdo ze studu nebo ze strachu skrývá smrtelný hřích, protože obelhává Ježíše Krista. Uzdravení a milosrdenství, které zde Kristus prokazuje zkroušeným hříšníkům, si proměňuje v jed. A tak se mnozí při zpovědi dopouštějí svatokrádeže. Ach, kéž by tento hřích byl na tomto světě tak zřídkavý, jak zřídka se stávají neštěstí. Kéž by se tato moje řeč nemusela obracet vůči nikomu, kdo je zde v kostele! Ale popravdě, je možné spáchat větší urážku Boha a Spasitele? Ukáži vám dnes, jak těžce uráží Krista svatokrádežník a jak velké je milosrdenství Boží, které trpí takovéhoto svévolníka.

I.
Zpověď je ve sv. církvi institucí nejcennější. O tomto by mohli vydat svědectví blahoslavení v nebi, ale i navěky zavržení v pekle. Ti první se zachránili především proto, že připraveni přistupovali ke svátosti smíření. Druzí zahynuli navěky, protože se buďto nezpovídali, nebo se zpovídali špatně.

Z jakých důvodů dochází ke špatným zpovědím?

Za prvé proto, že někdy nekonáme dobře zpytování svědomí. Hlubiny svého srdce je třeba zkoumat se světlem a s váhou v ruce; nepatří před sebou nic skrývat tak, jako se nic neukryje na posledním soudu. Nejednou v nás svědomí křičí a naříká: „Slituj se nade mnou a vyrvi mě z té strašné propasti! Což mám být navždy oddělený od Boha a nikdy ho nespatřit? Jak strašné je to neštěstí!“ Kdo se zřídka zpovídá, ten ať si vezme více času na zpytování svědomí, ať koná tuto přípravu po modlitbě k Duchu sv. a po odevzdání se Nejsvětější Matce. Bylo by dobře, kdyby s úmyslem vyprosit si milost dobré zpovědi se v ten den účastnil mše svaté, udělal nějaký dobrý skutek, uložil si sebezápor v jídle či ve spánku. Je doporučené projít si v myšlenkách několikrát po sobě hříchy tak, aby se patřičně vryly do paměti. Jestliže si někdo před přistoupením ke sv. přijímání vzpomene na nějaký smrtelný hřích, ať nejde ke stolu Páně.

Za druhé, v čase zpovědi se patří z hříchů vyznat důkladně, i když se to pyšné lidské přirozenosti zdá těžké. V souvislosti s hříchem je třeba dodat, kolikrát byl spáchán a jaké jsou souvislosti s ním spojené. A právě zde velmi pokouší kajícníka zlý duch, který mu buďto podsouvá, aby hledal příjemného zpovědníka nebo ho navádí, aby zatajil hříchy, a chlácholí ho nadějí, že se později vyzpovídá lépe. Na tuto past chytil ďábel už mnoho duší a ničí je navěky, protože skutkem svatokrádežné zpovědi se ukazuje zaslepenost a zatvrzelost srdce, které neopouštějí člověka nejednou až do smrti. Mnoho odstrašujících příkladů by mohli na potvrzení přidat misijní kazatelé. Skutkem svatokrádeže se ztrácí milost Boží, satan silněji opanovává duši, umenšuje se také bázeň Boží a na svatokrádežníku se naplňuje Spasitelova hrozba: „Budete mě hledat, ale zemřete ve svém hříchu“ (J 8,21).

Zvláště hřích proti čistotě bývá důvodem špatných svatých zpovědí. Jeden řeholník byl považován za vzor dokonalosti a zemřel v pověsti svatosti. A pak se ukázalo, že přišel do zavržení, protože se styděl vyzpovídat se z nečistého smýšlení. Nic mu nepomohlo tvrdé pokání, modlitby a umrtvování. Na druhý den poté, co byl pochován v kostele, sloužící hned zrána uviděl, že tělo leží venku. Tento jev se opakoval několikrát, až ve chvíli provedení exorcismu mrtvý dotázán svým představeným vyznal, že je navěky zavržen, a žádal, aby jeho pozůstatky byly pochovány na neposvěceném místě.
Někdo řekne: „Asi nikdo se neodváží skrývat své hříchy a vystavovat se tak častějším výčitkám svědomí.“ Moji bratři! Kdybych to měl stvrdit pod přísahou, neváhal bych říci, že zde mezi vámi teď v kostele je z šesti lidí pět takových hříšníků. Přesvědčíte se o tom na posledním soudu a vzpomenete si, co jsem vám dnes řekl.

Jak se může křesťan ze studu nebo ze strachu vystavovat takovému neštěstí? Příteli, pomysli na to, co tě čeká za skrývání hříchů! Nemáš odvahu otevřít své svědomí před svým farářem? Což je jediným na světě? Neznáš jiné kněze, kteří by s velkou dobrotou vyslechli tvou zpověď? Bojíš se, abys nedostal velké pokání? Neboj se, zpovědník ti pomůže a ještě se za tebe bude modlit a společně s tebou bude oplakávat tvůj hřích, aby ti vyprosil ztracené Boží smilování. Příteli, slituj se nad svou ubohou duší, která tolikrát zakoušela Ježíše Krista! Ó, jak velmi slepí jsou hříšníci, kteří se stydí či bojí vyzpovídat se ze svých poklesků! Na co je dobré takové zpovídání, když stejně přijde čas, kdy budou tajemství srdce vystavena očím celého světa? Jedním slovem – nyní byste se mohli uchránit před strašným ponížením, jaké vás čeká na posledním soudu, a své peklo byste mohli vyměnit za věčné štěstí. Ach, k čemu vede člověka svatokrádežnictví. Nechtěl by zemřít v hříchu, ale nemá sílu se ho zbavit! Bože, týrej tyto nešťastníky a zaslepené lidi výčitkami svědomí, týrej je, aby se jim nemohli vyhnout a zavčas se obrátili.

Za třetí, špatné zpovědi se stávají kvůli nedostatku lítosti, a proto máme vroucně prosit Boha o zkroušenost. Když zatajíme hřích, pocítíme vnitřní nepokoj, který nás hryže jako divoký tygr. Ale když nemáme lítost, pak tomu ve své zaslepenosti celkem nevěnujeme pozornost. Proto, jak už jsem zmiňoval, je třeba se za zkroušenost srdce častěji modlit k Bohu. Kdo by se chtěl přesvědčit, zda měl při zpovědi správnou lítost, ten to nejlépe uvidí z toho, zda změnil svůj život, zda už se neoddává pýše, hněvu, závisti, lakomství, zda nepomlouvá, zda se umrtvuje, miluje ctnost čistoty, je horlivý ve službě Boží atd. Kdo vědomě neuvede počet těžkých hříchů anebo ve chvíli, kdy  mu zpovědník zadává pokání, nemá pravý úmysl je vykonat, ten se zpovídá špatně. Kdo neumí číst, ať řekne zpovědníkovi, aby mu nedával za pokání čtení ze zbožné knihy. Někdy se objeví lidé tak pyšní, že se nechtějí přiznat, že neumí číst, a pokání, které jim bylo zadáno, nevykonají. Nemá se zač stydět, jen je třeba otevřeně požádat o změnu pokání.

Často se také stává, že se dějí špatné zpovědi proto, že kajícník už ve chvíli rozhřešení nemá ochotu napravit křivdu, kterou učinil bližnímu.

Z toho, co jsem řekl, můžete vyvodit, že jednou za čas je třeba se pozastavit nad předchozími zpověďmi, dát je do pořádku a napravit nedostatky, které se v nich objevily.

II.
Ti, kteří ukrývají hříchy ve zpovědích, jsou nešťastni; nosí totiž v srdcích strašného kata. Když se lidé domnívají, že před smrtí ještě vykonají dobrou zpověď a napraví své svatokrádeže, obelhávají sami sebe. Jsou zaslepeni, a tak si neuvědomují, že jim v tom ďábel bude všemožně bránit. Řeknu vám příklad, který to ukazuje.

Když proslulý Jan z Avily kázal v jednom ze španělských měst, byl pozván k loži těžce nemocné dívky, aby vyslechl její zpověď. Matka ji vychovala zbožně a vštěpovala jí do srdce vroucí zbožnost k Nejsvětější Matce, zbožnost, kterou sama měla. Nemocná slyšela několikrát plamenné kázání Avilovo a rozhodla se před ním otevřít své svědomí ve zpovědi. A skutečně, vyznala své hříchy s tak velkou lítostí a se slzami, že otec Avila byl ujištěn, že ji rozhřešil bez obav o její spásu. V tom čase se stalo něco nezvyklého. Jeden řeholní bratr, který pomáhal otci, a během zpovědi na něj čekal ve druhém pokoji, uviděl černou srstí porostlou ruku, která držela nemocnou za hrdlo, jako by ji chtěla zadusit. Po návratu do kláštera to řekl představenému a představený to dále řekl otci Avilovi a doporučil mu, aby ještě jednou zašel k  nemocné a přiměl ji, aby skutečně vyznala, zda jí ještě svědomí něco nevyčítá. Ještě té noci s tímž pomocníkem se vydal otec Avila do domu, ve kterém ležela nemocná. Když stanuli před bránou, dolehl k jejich uším pláč a jekot. Když zabouchali, přiběhl k nim sluha, který jim řekl, že nemocná zemřela a hned po zpovědi ztratila řeč a smysly a nebyla schopna přijmout sv. přijímání. Vešli dovnitř, podívali se na mrtvou, pak se vrátili do kláštera a všechno řekli představenému, který se tím velmi poděsil. Sám otec Avila poklekl před Nejsvětější svátost a začal se vroucně modlit, aby milosrdný Bůh uchránil to nešťastné děvče před věčným zavržením. Když se tak modlil, po chvíli uslyšel chřestění řetězů. Obrátil se tedy na tu stranu, z které tyto zvuky přicházely, a vidí osobu od hlavy až k patě spoutanou železnými okovy a temnými plameny. Otec se polekal a zeptal se tohoto zjevu, kdo je. A dostal na svou otázku tuto odpověď: „Jsem duše té nešťastné dívčiny, kterou jsi ráno zpovídal a za kterou se nyní zbytečně modlíš. Obelhávala jsem svět svým pokrytectvím a falešnou zbožností. Po smrti mé matky se do mě zamiloval jeden mladý člověk. Nejprve jsem odpírala jeho naléhání, ale pak jsem se poddala jeho vůli. Dopustila jsem se těžkého pádu. Cítila jsem strašné výčitky svědomí, abych nebyla zavržena, ale zlý duch mě nedovolil vyzpovídat se z tohoto hříchu, přestože jsem si často předsevzala, že to udělám. Měla jsem obavu, že si o mě zpovědník udělá špatný obrázek. A tak každá další zpověď byla svatokrádežná a nehodně jsem přijímala svatá přijímání. Když jsem uslyšela tvé kázání, které pronikalo do mého srdce jako střela, předsevzala jsem si, že se u tebe vyzpovídám, a proto jsem tě pozvala k sobě. Kdybych začala  svou zpověď od svatokrádeží a ne od drobností, byla bych zachráněna. Ale pak už jsem neměla odvahu vyznat tento zatajený hřích. Nyní jsem zavržena navždy. Zbytečně se za mě modlíš!“ „Co je nyní pro tebe největší mukou?“ zeptal se tehdy otec Avila. „To, že jsem se tak snadno mohla zachránit, pouze kdybych vyznala svůj hřích.“ Po těch slovech za strašného skřeku a řinčení řetězů tento zjev zmizel. Toto tě čeká, duše, která staneš před soudem Ježíše Krista, obtížená svatokrádežnictvím. Drazí bratři, zkoumejme tajemství svého svědomí a jestli tam najdeme zamlčované hříchy, vyznejme je co nejdříve ve zpovědi, protože pokání ani almužny je nemohou usmířit. Zde je jediným řešením pouze svátost smíření. Nedovolujte, aby vás déle spoutával pekelných duch, který odebírá člověku bázeň a stud před hříchem a vrací mu je teprve při zpovědi. Odhoďme pýchu, která se bojí pokoření. Za pět minut studu, jestli se opravdově vyznáme před shovívavým knězem, se zachráníme před věčným neštěstím a věčnou hanbou. Kdo za života nečerpal z Božího milosrdenství, ten je ve chvíli smrti nenajde!

K jedné nemocné byl v noci pozván misionář. Ten jí prostě řekl: „Paní, jste ve vážném nebezpečí. Jestliže se pořádně nevyzpovídáte ze svých těžkých hříchů, půjdete do záhuby.“ „Což už umírám? Je pravda, že už se déle špatně zpovídám a ze studu ukrývám své hříchy.“ V tom momentě ztratila řeč a skonala; pravděpodobně šla do záhuby.
A jaká hanba potká svatokrádežníky na posledním soudu! Tehdy budou toužit, aby na ně spadly hory, které by je mohly skrýt před očima celého světa. Co si myslí taková osoba, která ze zpovědníka vymámí rozhřešení? Nezdá se jí, že z nebe slyší nějaký hlas, který kněze napomíná: „Zadrž, protože nejdražší Krev Spasitelova volá a domáhá se msty za tohoto svatokrádežníka. Nerozhřeš, protože já zavrhuji a proklínám tuto duši!“ Svatokrádežníci, prodáváte Krista jako věrolomný Jidáš! Když se blížíte s hříchy ke sv. přijímání, chystáte Spasiteli novou smrt! Neslyšíte, jak se k vám snaží volat ze svatostánku: „Synu, čekej, zastav se, nedávej smrtící úder svému Bohu!“ Jeden otcovrah stále slyšel kolem sebe hlas: „Můj synu, proč jsi mě zadusil? Proč jsi mě připravil o život?“ Podobné výčitky svědomí zakusí nešťastník, který nehodně přijal Tělo a Krev Páně.

Jaké z toho pro nás vyplývá poučení? Používejme všech možných prostředků, aby naše zpovědi byly dobré. Nevymáhejme rozhřešení, když nemáme skutečný úmysl napravit se. Neodbývejme naše zpovědi, nevybírejme slova, která by zaclonila naše hříchy a umenšila jejich hrůzu. K soudu pokání přistupujme s lítostí, o kterou je třeba Boha vroucně prosit. Jestliže jsme po několik let ukrývali nějaký hřích, pak se z něho vyzpovídejme co nejdříve a nevěnujme pozornost našeptávání ďábla. Nemysleme si, že jej vyznáme později nebo že to při nejhorším uděláme v hodině smrti, protože potom už může být pozdě; tehdy nám Bůh ve svých prozřetelných cestách může odejmout milost. A kdyby na nás přicházela chuť ukrývat hříchy, tak si vzpomeňme, co nám řekne na posledním soudu, jakými výčitkami nás zahrne zpovědník, kterého jsme obelhávali! Všechno, co děláme, dělejme tak, jak bychom to chtěli konat v hodině smrti – tak nezbloudíme.

Amen.

sv. Jan Maria Vianney

Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): Jak kázal Vianney o svaté zpovědi, ze „svobodné knihovničkyA.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu).

6 reakcí na O špatné zpovědi

  1. Andy napsal:

    Mám dotaz. Mám kamaráda co se ještě nikdy nezpovídal, byl pokřtěn jako malé děcko ale vychován nakonec jako atheista. Naštěstí se obrátil ale musí teď udělat spověď prakticky za celý svůj život. Tak se mě ptal se strašným strachem že něco zapomene, a já nevěděl co mu na to říct. Poraďte, prosím.

    • Lukáš Biskupický napsal:

      Hlavní je vybrat dobrého (inteligentního a odpovědného) kněze, jemu to vše předem říci (že jde o jeho první zpověď v životě), se starostí (úzkostí?) se svěřit. Hlavní je upřímný úmysl, opravdová lítost, pokora – kdyby náhodou něco neúmyslně zapomněl vyznat, není to hřích. Vyzná to při další zpovědi.

    • :) napsal:

      Hříchem je pouze vlastní vinou zamlčet nějaký těžký hřích. Pokud se na zpověď člověk svědomitě připraví a přesto na nějaký těžký hřích zapomene, zpověď se opakovat nemusí, je platná. Zapomenutý hřích by se měl vyznat při další zpovědi.

  2. Tomas napsal:

    Dobry den,
    dekuji za velmi dobry a poucny clanek. Jen jedna vec me zarazila – zpovidat se i z toho kolikrat clovek dany hrich vykonal? Co kdyz to bylo temer kazdodenne, nebo kdyz proste nevim presny pocet, protoze se jedna o velke obdobi a hrich byl spachan velice casto? Jeste nikdy jsem uvadeni poctu ve zpovedi neslysel a to se zpovidam jiz nejakych 15 let.
    Take mi knez rikal, ze rozhreseni je platne vzdycky, i kdyz hrisnik svych hrichu nekdy nelituje (nelituje je ve smyslu ze by nad tim citil litost, protoze ma uz tak otupene svedomi ze jej to citove netrapi, ale presto je si vedom toho ze spachal hrich), ze v te situaci staci kdyz to prohlasi a ma touhu jich litovat.
    Priznam se ze jsem po precteni clanku znejistel.
    Dekuji za odpoved

    • :) napsal:

      Je to tak, že těžké hříchy je člověk povinen jmenovat i co do počtu (jestliže to charakter hříchu vůbec umožňuje – říkat např. kolikrát jsem nevěřil v Boha je absurdní), samozřejmě je-li toho schopen. Nemusí vždy znát přesný počet, ale alespoň ví, jestli to bylo jednou, dvakrát nebo dennodenně.

      Rozhřešení samozřejmě platné vždy není. K platné zpovědi je třeba litovat alespoň všech hříchů těžkých; jestliže se zpovídáte jen z lehkých, pak alespoň jednoho z nich. Přitom je potřeba říci, že lítost naprosto není záležitost citu, to, jestli litujete, se neposuzuje tím, co cítíte, ale tím, jak se rozhodnete chovat a proč. Lítost pak musí být alespoň nadpřirozená nedokonalá (tzn. litujete ze strachu před trestem v pekle či očistci, popř. kvůli ztrátě věčné blaženosti), pouze přirozená lítost nestačí (např. litujete, že jste lhal, jen kvůli tomu, že jste si tím znepřátelil nějakého člověka; příp. litujete kvůli časné újmě). Součástí lítosti pak musí být i předsevzetí – u těžkých hříchů již se jich nedopustit a vyhýbat se i blízké příležitosti k nim, u lehkého hříchu jako předsevzetí stačí i snaha o snížení počtu, míry. Jestliže se někdo z těžkého hříchu zpovídá s rozhodnutím, že jej v budoucnu bude páchat nadále, je taková zpověď nejen neplatná, ale svatokrádežná a sama o sobě je dalším těžkým hříchem. Přitom nemůžete samozřejmě nikdy vědět, zda se těžkého hříchu ještě někdy nedopustíte, ale každopádně v době zpovědi musíte mít pevné předsevzetí se ho již nedopustit.

      Ale toto všechno jsou základní poučky z běžných katechismů. Mělo by je znát každé dítě, než jde k 1. zpovědi a sv. přijímání. Pokud Vám kněz řekne něco takového, že rozhřešení je platné vždy, je to nehoráznost, že vůbec někdo takový má povolení zpovídat.

      • Hamish napsal:

        Inu, když jsou i kněží, kteří nabádají k porušování Božích přikázání – třeba oblíbené šestky, nedivím se, že jsou i kněží, kteří vykládají zmiňované bludy.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: