O zpovědi

Sv. Jan Maria Vianney

Kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar,
ale kdo je vyzná a opouští, dojde slitování. (Př 28,13)

Nedávno jsme mluvili o tom, že jestli chceme přijmout odpuštění, je třeba, abychom při zpovědi vyznali všechny smrtelné hříchy, jejich druh, počet a souvislosti s nimi spojené. Je strašný zločin, jestli někdo ze strachu nebo ze studu úmyslně ukrývá své hříchy. Občas bývá důvodem svatokrádežné zpovědi i lenost. Stává se to tehdy, když někdo svědomitě nedělá zpytování svědomí a nechce upřímně poznat své hříchy. Velmi by také zhřešil ten, kdo by vykonal generální zpověď jenom proto, aby do ní mohl zamíchat hříchy spáchané nedávno. Tím způsobem chtějí někteří uniknout studu a navodit dojem, že současné těžké hříchy vykonaly už dávno. Kdo takto postupuje, ten obelhává zpovědníka, ale Boha neoklame.

Jedním z velmi nebezpečných následků hříchu je to, že zaslepuje člověka. Zaslepení způsobuje, že lidé dělají zpytování svědomí s rutinou, rozpomenou se na několik hříchů, které jsou u nich nejčastější, jako proklínání, braní jména Božího nadarmo, hněv, ale nesestoupili do hlubiny srdce, aby důkladně rozpoznali počet a zlo svých hříchů. Jiní se zase pozastavují nad tím, jakým způsobem mají přednést své hříchy, aby se nemuseli stydět. Je možno oklamat zpovědníka, ale ne Boha, který zhodnotil i sečetl všechny prohřešky lidí!
Jsou i takoví, kteří jdou ke zpovědi bez zpytování svědomí, protože si myslí, že zpovědník se jich na všechno vyptá. Ale i kdyby to tak bylo, jak můžete mluvit o lítosti před Bohem, jestliže přicházíte k vyznání úplně nepřipraveni a litujete teprve po rozhřešení? Jestliže budete takto postupovat, dopustíte se svatokrádeže. Proto vám v dnešním poučení chci ukázat, že ke zpovědi je třeba důkladně zpytovat svědomí. Za druhé vás poučím, jak je třeba se zpovídat. Za třetí vyjasním, kdy se člověk zpovídá špatně, a nakonec povím, jak se mají napravit špatné zpovědi.

I.
Hřích zaslepuje mysl člověka, a proto je třeba se zkoumat velmi důkladně. Zpytování svědomí se týká všech hříchů, které člověk udělal od křtu nebo od poslední zpovědi. Takové poznání sebe samého není ve skutečnosti snadnou věcí, jak se může zdát. Na to je třeba čas a snaha.

Jestli se má udělat zpytování svědomí důkladně, je třeba své srdce i myšlenky odvrátit na určitou dobu od zájmů pozemských, od obchodování, hospodaření a držet v jedné ruce pochodeň a ve druhé váhu, sejít do samotné hlubiny srdce a tam poctivě zkoumat počet, okolnosti a druh spáchaných hříchů. Tyto hlubiny zná důkladně jenom Bůh. K němu se tedy obracejme s pokornou prosbou a s důvěrou, vroucně vzývejme Ducha svatého o světlo, které potřebujeme. Když vstoupíme do sebe, volejme z celého srdce: „Bože můj, slituj se nade mnou, nešťastným hříšníkem, který tolik hřešil a nedokáže rozeznat počet svých prohřešků, ani zlo, které je v nich obsaženo. Utíkám se k Tobě, který jsi Světlem světa. Sešli své proměnění, rozjasni mé srdce a ukaž mi mé hříchy, abych se z nich mohl vyznat a přijmout tvé odpuštění.“ Bez Boží pomoci člověk zahyne v temnotách, které v duši vyvolává hřích. Příkladem zde pro nás může být král David. Jeho duše byla před hříchem jasná a průzračná. Když však spáchal těžký hřích, ztratil toto duchovní světlo. Nejen že spáchal cizoložství, ale ještě nařídil zavraždit Urijáše. V tomto nešťastném stavu setrvával po celý rok, aniž by oplakával své zločiny. Teprve sám Bůh skrze proroka Nátana mu otevřel oči a ukázal propast,  ve které se ocitl.

Jestliže nebudeme vzývat Ducha svatého o světlo, nikdy nepoznáme pravý stav své duše a nedosáhneme správné lítosti. Víte, komu se podobá hříšník? Člověku hnusnému a ošklivému, který se domnívá, že je pěkný a příjemný, ale nikdy se nepodíval do zrcadla. Jestliže se nad sebou zamyslí, rozpozná svou ošklivost a sám se jí poleká. Totéž se děje hříšníkovi, který už po delší čas setrvává v náruživostech a ještě nikdy nesestoupil do sebe. Teprve když prozkoumá své svědomí a pozná vlastní ubohost, zhrozí se, zažije otřes a nebude schopen pochopit, jak mohl tak dlouho setrvávat v tak strašném stavu. Právě takové důkladné zadívání se do sebe vyvolává slzy hříšníků.

Druhým důvodem, kvůli kterému potřebujeme pomoc Ducha svatého je, že naše srdce je plné hříchů, a proto ukrývá nebo umenšuje své ohavnosti.

A ve skutečnosti hříšník potřebuje milost Boží také proto, aby mohl úplně setřást zlo, jehož se stal otrokem. Je mnoho lidí, o kterých by se mohlo myslet, že se už úplně napravili. Ale ještě jim hrozí nějaké zalíbení mysli v jejich dávných náruživostech. Pouze milost Boží může naplnit naše srdce velkým odporem ke hříchu.

Řekněte, zda jste doposud vzývali Boha před zpovědí o duchovní světlo, abyte neznevážili tuto svátost? Slepec od Jericha poznal svůj žalostný stav a poté se s živou vírou a důvěrou vrátil k Bohu a vzýval ho o navrácení zraku. Kolikrát volal k Ježíši: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou“ (Lk 18,35-42). Spasitel nezůstal hluchý k této prosbě a zeptal se ho: „Co ode mne žádáš?“ A slepec řekl: „Pane, ať vidím.“ A Spasitel neodmítl jeho prosbu, navrátil mu zrak. I my ve své duchovní slepotě musíme zároveň se žalmistou říkat: „Můj Bůh září do mých temnot“ (Ž 18,29), anebo volat s trpělivým Jobem: „Jak mnoho mám nepravostí a hříchů. Mé zlosti a prohřešky mi ukaž“ (Job 13,23). Bůh, který tak vroucně touží po naší spáse, neodmítne naše prosby.

A teprve teď začněme zpytování svědomí, procházejme souběžně přikázání Boží, církevní i hlavní hříchy a pozastavme se, zda jsme někde nepochybili. Pohleďme dále, zda jsme nezanedbali povinnosti svého stavu. Nezapomeňme také na to, že je možné zhřešit myšlenkou, touhou, slovem, skutkem a zanedbáním plnění dobra.

Dále uvažujte o podrobnostech a pozastavte se nad tím, zda jste při předchozích zpovědích vyznali všechny těžké hříchy, zda jste jich upřímně litovali a měli opravdu pevné předsevzetí vyhýbat se nejen samému hříchu, ale i blízké příležitosti k němu. Například zda jste se vyhnuli pobývání v domě, ve kterém se nacházel člověk, který vás sváděl ke zlému. Kdybyste to zatajili v obavách, že vám kněz zakáže pobývat v tom domě, vaše zpověď by neměla žádnou cenu. Je třeba si také vzpomenout, zda jste v určeném čase vykonali pokání a napravili způsobené škody.

Je třeba se také podívat, zda jste nezanedbali závazky svého stavu. Zvlášť velká odpovědnost leží na rodičích, jestli se starali o výchovu svých dětí, zda je uváděli do ctností, chránili je před hříchem, dávali jim dobrý příklad. Pozastavte se také nad tím, zda jste nezanedbávali své domácí a pracovníky, zda jste je posílali na výuku katechismu, na mši svatou, nebo je využívali pouze na práci.

Sloužící ať se také pozastaví nad tím, zda neoklamávali a neokrádali své zaměstnavatele a hospodáře, zda byli vůči nim poslušní a svědomitě vykonali nařízené práce.

Je třeba se také rozloučit se hříchem zanedbávání, na který skoro nikdo nepamatuje. Jestliže jste např. mohli dát almužnu, dali jste ji?  Anebo jste ji naopak nedali?

Je třeba pořádně prozkoumat, co je naším náruživým hříchem. Patří sem také vyznat okolnosti a počet hříchů. Jestliže jste mluvili špatně o lidech, povězte, zda to bylo ze závisti, lehkomyslnosti, v přítomnosti kolika osob jste to říkali a zda mohl být někdo pohoršen. Povězte také, kolikrát jste mluvili špatně o druhých lidech a proklínali je. Jestliže máte nějakou závislost, je třeba říci, jak dlouho v ní setrváváte.

Jestliže si chcete dobře vykonat zpytování svědomí, je třeba tomu věnovat nějaký čas. Je třeba také znát katechismové pravdy a věnovat jim náležitou pozornost. Čím řidčeji se kdo zpovídá, tím více času potřebuje na zpytování svědomí, tím pozorněji se nad sebou musí pozastavit. Celkově se patří při zpytování svědomí zachovat tak, jako při důležité světské záležitosti, na jejímž završení vám velmi záleží.

Nemusím vám říkat, jak velkým štěstím je dobrá zpověď, ale ani jakým neštěstím je zpověď špatná. Dobrá nám navrací přízeň Boží a právo na nebe, špatná nás zbavuje věčného štěstí a uvrhuje nás do spárů pekla. Odtud je vidět, jak pečlivě se máme k této svátosti připravovat. A zatím zde mnoho lidí strašně bloudí. Dokud nemají tak velké hříchy, za které by se styděli dokonce i pohané, jsou klidní a říkají, že se nemají z čeho zpovídat. Nechce se jim sestoupit do hlubiny svého srdce, protože vědí, že kdyby tam začali důkladněji hledat, našli by tam mnoho nepravostí. Zpytování je třeba dělat každý večer a důkladněji jednou za týden; před samotnou zpovědí snadněji poznáme stav své duše. Snažme se soudit sebe tak, jak nás jednou posoudí Ježíš Kristus. Musíme se také obávat skrytých hříchů, o nichž nemáme ponětí, a s králem Davidem volat: „Od mých skrytých hříchů, očisti mě, Pane“ (Ž 19,13). Opravdu, o některých našich hříších se na tomto světě ani nedovíme. Pomysleme např. na pohoršení, které způsobil opilec nebo žena či dívka, která si libuje v zábavě. Odsuzujme nyní tvrdě sami sebe, abychom jednou, jak říká sv. Pavel, unikli strašným soudům Božím (srv. 1 Kor 11,31).

Jakmile si připomeneme všechny hříchy, prosme o upřímnou lítost a o pevné zjednání nápravy.

II.
K soudu pokání přistupujme se zkroušeností a s jistou roztřeseností. Nenapodobujme děti, které se často rozhlíží na všechny strany, smějí se a povídají. Jako evangelní celník sklopme zrak skromně k zemi a pokořme se před Bohem. Jestli se vám stane, že budete muset na zpověď déle čekat, pak si znovu připomínejte hříchy a vzbuzujte úkon lítosti, upevňujte dobrý postoj a modlete se k Bohu, aby se nad vámi smiloval. Netlačte se na ty, kdo se zpovídají, moc se k nim nepřibližujte, abyste náhodou neslyšeli hříchy druhých. Jestli uslyšíte něco z cizí zpovědi, jste zavázání tím samým tajemstvím jako kněz. Kdybyste řekli něco z toho, co jste slyšeli, museli byste se z toho zpovídat.

Když na vás přijde řada, uvědomte si, že v osobě kněze sedí ve zpovědnici sám Ježíš Kristus. Se zkroušeností udělejte znamení sv. kříže a řekněte: „Požehnej mi, duchovní otče, abych se mohl dobře a upřímně vyzpovídat.“ Řekněte zpověď sami a nečekejte na otázky kněze, sami řekněte, kdy jste se naposled zpovídali a zda jste dostali rozhřešení. Jestli ne, tak proč. Řekněte, zda jste vykonali zadané pokání, vynahradili křivdu, usmířili se s nepřáteli, vyznali všechny hříchy, zda jste dobrovolně něco nezatajili. Potom vyznejte hříchy spáchané od poslední zpovědi. Vyznejte je pokorně, upřímně, zkroušeně a úplně. Když to uděláte, dodejte: „Můj otče, na další hříchy už si nevzpomínám. Všeho lituji z celého srdce a tebe prosím o pokání a rozhřešení.“

Po vyznání vám kněz, jestli to uzná za vhodné, položí několik otázek. Odpovídejte mu upřímně. Napomenutí a úvahy, které vám udělí, poslouchejte pilně, nepřemýšlejte v tu dobu o hříších a nepřerušujte zpovědníka. Mějte v sobě touhu, abyste dané pokání vykonali co nejlépe.

Jestliže nedostanete rozhřešení, přijměte to bez reptání. Po čase, až vám kněz rozhřešení udělí, pokořte se tak, jak se pokořil Ježíš, když se modlil v zahradě olivové, proste Pána, aby to rozhřešení potvrdil v nebi.

Po přijetí rozhřešení odejděte od zpovědnice skromně a děkujte dobrému Bohu za milost, jakou jste přijali ve svátosti pokání. Připomeňte si, jaké prostředky k nápravě vám doporučil zpovědník, a rozhodněte se je poslechnout. A co máte dělat, abyste vytrvali v dobrém a neupadli znovu do hříchu? Především nedůvěřujte sobě samým a mějte se na pozoru. Za druhé, co nejvíce se vyhýbejte příležitosti ke zlému a špatným přátelstvím. Bez toho bude vaše náprava nemožná. Za třetí, utíkejte se k modlitbě, protože Kristus říká: „Bděte a modlete se“ (Mt 26,41). A konečně, kdybyste po zpovědi znovu zhřešili, co nejdříve se pozvedněte z pádu. Čím déle v něm kdo zůstává, tím hůř se mu napravuje.

Kdo bude používat tyto prostředky, ten s jistotou získá duchovní zdraví. Z nemocí těla není možné pokaždé vyváznout, často nepomáhají žádná léčení. Ale naproti tomu i z nejtěžších nemocí duše se můžeme vyléčit a vrátit se k plnému zdraví.

III.
Kdy se lidé zpovídají špatně?

Za prvé tehdy, když ze studu nebo ze strachu dobrovolně skrývají své hříchy, zamlčují souvislosti nebo umenšují počet těžkých hříchů.

Za druhé, když zpytování svědomí dělají ledabyle, když nemají opravdovou lítost a pevný úmysl napravit se.

Za třetí tehdy, když si vyhledávají co nejmírnější zpovědníky, jen aby vyloudili rozhřešení.

Za čtvrté, když nenapravují způsobené křivdy.

Za páté, když po zpovědi zamýšlejí setrvávat v hříchu, např. nenapravitelní lichváři, náruživí chlípníci, ti, kteří nezmění vyzývavý způsob života, ti, kteří pobývají v domech, ve kterých se setkávají s osobami žijícími špatně, náruživí opilci, ti, kteří nadále žijí v hněvu a nenávisti nebo špiní dobré jméno bližního.

Za šesté se lidé zpovídají špatně, když svátost oltářní přijímají bez vhodné přípravy, protože neznají základní pravdy víry.

Kdybyste měli jakoukoliv pochybnost v některém z těchto bodů, běžte do sebe a nepravte dřívější špatné zpovědi.

IV.
Kdo bude muset udělat zpověď za delší čas, ať se zbytečně nermoutí, že nedokáže důkladně vypočítat své hříchy. Ať řekne, kolikrát mohl zhřešit za týden nebo za měsíc. Jestliže je to starý hřích z náruživosti, ať si sám vzpomene, jak dlouho náruživost trvá, zda byly přestávky, nebo ne, kolik z toho mohlo být svatokrádežných zpovědí nebo přijímání.

Při delší zpovědi je třeba vyznat těžké hříchy hned na počátku a ne začínat od malých, protože bychom snadno mohli podlehnout pokušení ďábla a něco zatajit. Před sv. Janem Klimakem se jednou objevil jeden bandita, který vypadal velmi zkroušeně a tvrdil, že chce zbytek života strávit v pokání v klášteře. Představený mu na zkoušku nařídil stát po sedm dní u brány a potom vyznat své hříchy před několika lidmi. Provinilec ten rozkaz splnil. Představený mu ještě nařídil vyzpovídat se nahlas před řeholníky. Nato ten zkroušený kajícník odpověděl, že je připraven zpovídat se nejen před klášterními bratry, ale před celou Alexandrií. Konečně v neděli po evangeliu představený ještě nařídil svázat ho, obléci do velkého pytle, posypat mu hlavu popelem a veřejně ho mrskat pruty. Ten pohled přivedl všechny řeholníky k slzám. A skutečně – ten mládenec měl upřímnou lítost. Sv. Augustin se také nestyděl za veřejnou zpověď, své hříchy vyznal před celým světem! Kdybychom znali sebe samé a měli pokoru, pak bychom se nestyděli postupovat tak, jako tito dva. Člověk, který si nechce přiznat vinu, je plný pýchy. A zapamatujme si, že na dobré zpovědi záleží naše věčné štěstí. Když budete dnes večer uléhat ke spánku, představte si, že ležíte v rakvi s rukama složenýma do kříže, s očima navěky zavřenýma, přikrytí úmrtním rubášem a řekněte si: „Po čem bych v tuto chvíli toužil? Moje duše je obtížena tolika hříchy, za které jsem ještě nepřijal odpuštění. Chtěl bych takto stanout na soudu Božím? Budu mít v hodině smrti u sebe zpovědníka? Proto kdybych zemřel náhle, šel bych do pekla. Nebudu už déle otálet, ale hned změním svůj život, abych získal ztracenou přízeň Boha a právo na nebe.“

Amen.

sv. Jan Maria Vianney

Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): Jak kázal Vianney o svaté zpovědi, ze „svobodné knihovničkyA.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: