O lítosti

Sv. Jan Maria Vianney

Běda mi, protože jsem v životě mnoho zhřešil. (Sv. Augustin, Vyznání 2,10)

Tato slova řekl sv. Augustin, když po letech v myšlenkách procházel dávné chvíle svého života. Když na ně vzpomínal, srdce mu pukalo žalem. Není divné, že s tak velkou vroucností v duši volal: „Ó Bože, promarnil jsem svá léta, když jsem tě nemiloval. Ó Pane, nevzpomínej na mé dávné poklesky.“

Jak blahoslavené, jak cenné jsou slzy, které velkého hříšníka proměnily ve světce! Srdce zlomené bolestí znovu získalo ztracenou přízeň Boží. Kéž bychom i my, když vzpomínáme na viny, které jsme nadělali, mohli se sv. Augustinem zopakovat: „Běda mi, neboť jsem mnoho zhřešil v dřívějších letech svého života! Bože, buď milosrdný mé duši!“

Všichni jsme hříšní, všichni potřebujeme Boží milosrdenství. Máme velké štěstí, že je můžeme nalézt, že jako marnotratný syn přijmeme odpuštění, když padneme na kolena před  nejlepším z otců. Jestli chceme přijmout odpuštění, musíme mít upřímnou lítost a pevné předsevzetí nápravy. Dnes vám tedy budu mluvit o lítosti a o pevném předsevzetí napravit se.

I.
Jestli chceme mluvit o těchto pravdách správným způsobem, je třeba nejprve porozumět, jak moc je Bůh, nekonečně svatý a spravedlivý, urážen hříchem. Je třeba porozumět, kolik muk snesl Ježíš Kristus pro naše vykoupení. Je třeba také pochopit, že velcí svatí dělali pokání celé dlouhé roky i za drobné poklesky. Je třeba také s tímto záměrem přistoupit k pekelné propasti a poslouchat jekot a skřípání zubů zavržených.

Ale krev Boha-Člověka prolitá za zahlazení lidských vin o tom mluví lépe. Kdybych mohl, uvedl bych vás do zahrady Olivetské, ve které Ježíš pláče kvůli hříchům, pláče ne normálními slzami, ale krví, která kvůli ohromnému smutku a strachu vytéká z jeho těla a zkrápí zem kolem něho. Uvedl bych vás do Jeruzaléma a ukázal bych vám Krista, jak padá pod břemenem kříže a ve strašné opuštěnosti na něm umírá. Sv. Bernard při pohledu na kříž plakal, zaléval se slzami! Jaká jsi cesta, jak krásná, lítosti! Jak šťastný je člověk, který tě opravdu má.

Ke komu v tuto chvíli mluvím? Mluvím k zatvrzelému hříšníku, který odpradávna nechodí ke zpovědi? To by vypadalo, že je to k ničemu. To by bylo asi jako polévat skálu vodou, která přece kámen neobměkčí. Mluvím ke křesťanovi, který se pohrdavě dívá na misie, exercicie, na jubilejní slavnosti, na poučování svého pastýře? To by bylo také k ničemu, srdce bezbožníka by se nerozehřálo, tak jako se nerozehřeje voda, když do ní dodáš led. Moje poučování by mnoho nepřidalo ani těm, kteří chodí k velikonoční zpovědi, ale každý rok mají na svědomí čím dál víc hříchů. Jednou budou pravděpodobně oběťmi Božího hněvu a stráví je věčné plameny. Přirovnal bych je ke zločincům, kteří jsou už předurčeni k zatracení a chtějí ještě ve svých posledních chvílích slepě užívat života. Mluvím k těm křesťanům, kteří se zpovídají každé tři týdny nebo jednou za měsíc, a přesto denně páchají ty samé hříchy? Ne, k nim se neobracím, protože to jsou slepci, kteří nevědí, co a jak dělají.

A tak ke komu vlastně mluvím? Kde mám hledat opravdovou lítost? Koho mám o ni prosit? Vím, Pane, kde je její pramen! Ona pochází z nebe. Ty sám ji uděluješ. Ach, Bože, uděl mi takovou lítost, která rozněcuje a sžírá srdce, která se rozpaluje tvou spravedlností a mění nešťastnou věčnost ve štěstí bez konce. Neodnímej nám, Pane, takovou lítost, která vytrhává z pekelných nástrah a podvrací všechna ďáblova osidla. Krásná ctnosti, ty okamžitě navracíš ztracené přátelství Boží, jsi tak nezbytná a přece tak vzácná! Bez tebe není odpuštění ani nebe. Bez tebe jsou k ničemu dobré skutky, pokání, milosrdenství a almužny!

Na čem se zakládá lítost!? Čím je ona? Je to bolest duše a vědomý odpor ke spáchaným hříchům; ošklivost, se kterou souvisí pevné předsevzetí více se k těmto hříchům nevracet. Je nezbytně nutná k získání odpuštění. Kdybychom v době nemoci ztratili řeč, nebyli bychom vázáni vyznat hříchy; kdyby nás náhle zaskočila smrt, byli bychom zproštěni od zadostiučinění a vykonání zadaného pokání, přinejmenším v tomto životě. Ale bez lítosti bychom se nemohli obejít. Bez ní bychom nezískali odpuštění hříchů. Právě z důvodu nedostatku lítosti se tak často páchají svatokrádežné zpovědi a přijímání. Bohužel tomu lidé nevěnují pozornost. Když někdo zatají hřích ve zpovědi, bojí se, je ustrašený a nenachází pokoj, dokud ze srdce neodstraní zvrácenost. Naopak na nedostatek lítosti málokdo obrací pozornost.
Vnitřní lítost, čili bolest duše, musí mít čtyři rozměry.

1. Musí pocházet z hloubi srdce, tedy zkroušenost musí být vnitřní. Nezáleží totiž na slzách, které jsou věcí dobrou a užitečnou, ale nezaručují výslednou jistotu lítosti. Sv. Pavel se obrátil, obrátil se na kříži i dobrý lotr. Nečteme však o nich, že by plakali, a přesto byla jejich lítost upřímná. Není třeba se moc soustředit na slzy, často nám spíše překáží. Mnoho lidí při zpovědi pláče, ale při první lepší příležitosti se vrací k dřívějším hříchům. Proto prorok Joel nevyzývá k pláči a roztržení šatů, ale připomíná, aby naše srdce byla roztržená a naplněná lítostí: „Roztrhněte svá srdce, ne oděv, navraťte se k Hospodinu, svému Bohu“ (Jl 2,13). Spasitel světa říká, že v duši a v srdci se odvíjí zlé myšlenky a touhy (srv. Mt 15,19). A právě srdce by mělo litovat, pociťovat bolest; v opačném případě nám Bůh neodpustí.

2. Lítost musí být nadpřirozená, tzn. má pocházet od Ducha svatého; má vycházet z pohnutek nadpřirozených a nejen z pohnutek přirozených. Pro zpověď není nic platná lítost, kterou cítí mladý člověk, protože kvůli hříchu ztrácí dobré jméno. Anebo někdo lituje proto, že byl chycen při krádeži. Taková lítost je jen přirozená. Při zpovědi musíme v srdci cítit bolest proto, že jsme kvůli hříchu ztratili věčná dobra, že jsme nasměrováni k peklu, protože hřích je velkým zlem. Taková lítost je nadpřirozená, protože pochází z pohnutek víry, i když je nedokonalá. Lítost dokonalou má ten, kdo lituje, protože zarmoutil nekonečnou dobrotu Boží. Dokonalá lítost ospravedlňuje již před zpovědí, i když přirozeně člověk musí mít úmysl vyzpovídat se.

3. Lítost nad hříchy by měla být nade vším, tzn. že bychom měli více trpět proto, že jsme urazili Boha, než proto, že jsme ztratili rodiče, majetek, zdraví atd. Kdyby naše lítost neobsahovala tuto podmínku, museli bychom se o své zpovědi bát. Často pláčeme, že jsme ztratili nějakou malou částku peněz, a někdy tak litujeme, že nemáme ani chuť k jídlu a nemůžeme spát. Ale kvůli těžkým hříchů neuroníme ani jednu slzu, nevydáme ze sebe ani jeden povzdech! Jak málo člověk chápe, čím je těžký hřích. Proč musí být lítost nad hříchy tak velká? Protože jsou urážkou Nejvyššího majestátu, protože přináší ohromné ztráty a přivádí na hříšníka strašné neštěstí. Hřích nás zbavuje nebe a jeho rozkoše, odnímá nám přízeň Boží a uvrhuje do pekla, což je největší neštěstí. A podle čeho můžeme poznat opravdovou lítost? Člověk, který ji má, začíná jinak myslet, jinak pracovat, jinak žít. To, co dříve miloval, teď nenávidí, před čím dříve utíkal a čemu se vyhýbal, po tom teď prahne a to miluje. Např. pyšný člověk se už nevytahuje, všem projevuje dobrotu a milosrdenství.

4. Lítost musí být všeobecná, čili měla by se vztahovat na všechny hříchy. Kdo by nelitoval jenom jednoho těžkého hříchu, pak i kdyby nad všemi ostatními hořce plakal, nezíská odpuštění.

Dozvěděl se jednou těžce nemocný římský náměstek, pohan Chromos, že skrze sv. Šebestiána se dějí početné divy. Pozval tedy svatého k sobě a prosil ho o navrácení zdraví. Sv. Šebestián mu odpověděl, že pravý Bůh nebe a země mu navrátí zdraví jen pod podmínkou, že zničí všechny kameny, kterým se klaní. Pohan na to přistoupil a začal bůžky ničit. Ale jednoho z nich mu bylo líto, a tak ho uchoval a soudil, že mu taková drobnůstka v získání zdraví neuškodí. Velmi se ale spletl. Když jeho choroba stále více sílila, povolal k sobě sv. Šebestiána a začal mu dělat těžké výčitky, že cítí stále větší bolesti, i když odstranil ze svého domu bůžky. Na to se svatý zeptal: „Opravdu jsi vyhodil všechny bůžky? Nenechal sis ani jednoho?“ Na to náměstek odpověděl, že si nechal jako drahocennou památku jeden kámen, který je už po mnoho let uchováván v jeho rodině. Svatý se neoblomně domáhal zničení tohoto bůžka. Jakmile to pohan učinil, získal zdraví.
Mnoho hříšníků se podobá tomuto pohanskému měšťanovi. Jejich lítost není všeobecná, protože nemají opovržení vůči všem hříchům, s některými z nich jsou zvláštním způsobem spoutáni. Dokud se ale nebudou snažit napravit se ze svého milovaného náruživého hříchu, dokud  neukončí špatná přátelství, nezbaví se pýchy, chuti zalíbit se, zbytečné spoutanosti s pozemskými dobry, do té doby nebudou mít jejich zpovědi žádnou cenu, dokonce budou novými zločiny a svatokrádežemi.

Pravdivou lítost potkáváme zřídka, a tak není divu, že i dobré zpovědi jsou velmi vzácné.  Ukáži vám na příkladu, čím je dokonalá upřímná lítost nad hříchy.

Ve 4. století brutálně pronásledoval křesťany perský král Sapor. Nejprve se obrátil proti katolickým kněžím, kteří nechtěli vzdát čest slunci. Byl uvězněn sv. Simeon, arcibiskup z Eleukie. Svatý zůstal pevný, ničím nezdolný, mocnou skálou, o kterou se naprázdno rozbíjejí mořské vlny a nemohou ji rozbít. Nepomohly hrozby ani sliby, sv. Simeon nezapřel Krista. Když by veden do vězení, potkal starého Eunucha, odpadlíka, který byl vysokým úředníkem na královském dvoře. Ten projevoval mučedníkovi velký soucit a na znamení úcty před ním dokonce padl na kolena. Sv. biskup se s opovržením odvrátil od zrádce, který pod vlivem toho šel do sebe, ulekl se Božích soudů a vlastní krví napravil urážku, kterou dříve učinil Kristu a jeho církvi.

Sv. Malgorata po celý život oplakávala jeden všední hřích, který udělala v mládí. Když jí bylo 5 nebo 6 let, bezvýznamně oklamala otce.

A co bude, bratři, s námi, kteří jsme možná spáchali více hříchů, než máme vlasů na hlavě, a nechceme za ně dělat pokání? Vždyť svatí, kteří oplakávali drobné pochybení, nářkem a pláčem naplnili skály a pustiny.

Jeden zloděj, jmenoval se Jonatáš, když byl na útěku před trestem lidské spravedlnosti, uchýlil se k poustevně, v které dělal pokání sv. Šimon Sloupník. Spoléhal se, že vzhledem k tomuto svatému člověku ho aspoň zde nebudou lidé stíhat. A skutečně se tak stalo. Když Jonatáš viděl Šimona Sloupníka, pocítil takovou lítost nad svými hříchy, že nad nimi plakal po osm dní. Po uplynutí tohoto času prosil světce, aby mu dovolil odejít. Ale Šimon k tomu nechtěl dát souhlas. Bál se, že se zloděj vrátí ke starým hříchům. Jonatáš mu řekl, že myslí na návrat do nebe a dodal: „Ježíš Kristus mi daroval odpuštění. Dnes jsem ho viděl.“ „Synu,“ opáčil svatý, „do nebe ti dovoluji odejít, abys tam navždy opěvoval nekonečné milosrdenství Boží.“ V té chvíli kajícník zemřel a Ježíš přijal jeho duši do nebeského království. Jak pěkná a cenná je taková smrt, která se rodí z lítosti nad urážkou nekonečně dobrého Tvůrce.

Snažme se, drazí, po vzoru svatých vzbuzovat v sobě lítost a rozvažovat v mysli o třech místech pobytu. První z nich je peklo, kde skučí zavržení, požírají se vzájemně a vyvrhují z úst plameny ohně. Když na to jeden zbožný biskup myslel, úděsem mu v žilách ztuhla krev a vypadal jako mrtvý. Odtud se myšlenkou přenesl do nebe (to je druhá zastávka), kde pohlížel na trůny, na něž usedali vyvolení. Pokání a bolesti, které svatí trpěli za života, když vynahrazovali nejednou drobné chybky, naplnily toho svatého člověka tak hlubokým smutkem, že nemohl zadržet pláč. Konečně (na třetí zastávce) se v mysli přenesl na Kalvárii a hleděl na Ježíše Krista umírajícího za hříšníky. Kvůli tomu pohledu opakoval co chvíli s výkřikem: „Což mohu ještě žít, když spatřuji Spasitele ukřižovaného za své hříchy?“

II.
Pravdivá lítost se musí pojit se silným předsevzetím nápravy. Důsledkem takového pevného předsevzetí bude především celková změna života.

Vezměme například matku, která se při zpovědi vyznává z toho, že se často hněvala na muže a na děti. Jestliže měla pravou lítost, pevné předsevzetí nápravy, už se nenechává unést a neproklíná, vůči všem je vlídná a plná dobroty, neztrácí pokoj v duši ani přes utrpení, ztráty a nejrozmanitější smutky.

Anebo dívčina: zpovídala se, že se honila za příjemnostmi světa, za tancovačkami, za zábavami, za špatnou společností. Jestliže vykoná dobrou zpověď, pak už ji tam nespatříte. Bude třeba ji hledat v kostele nebo doma u rodičů. Není už plná prázdnoty, nehledí celé hodiny do zrcadla, už se nebaví a neblázní s mladými lidmi. Pozemské příjemnosti považuje za nicotu, svobodně je pošlapala, jde výše, ochotně se oddává čtení knížek upevňujících zbožnost, pomáhá doma matce v poučování svých bratů a sester, poslouchá rodiče a prokazuje jim úctu. Když není doma, pak ji pravděpodobně najdete v kostele, kde děkuje za milost nápravy. Na její tváři je vidět skromnost a přejícnost pro všechny, pro bohaté  i pro chudé. Už samým výrazem tváře povzbuzuje druhé k usebrání ducha.

Jak se v duši té donedávna lehkomyslné dívčiny mohla stát taková krásná proměna?! Jednoduše, ve zpovědi měla upřímnou lítost.

Druhým znakem pravdivého předsevzetí nápravy je starost vyhnout se příležitosti ke hříchu, tedy: špatným knížkám, nevhodným pohledům, všem bálům, tancům, nevhodným obrazům a písničkám. Ježíš Kristus nám jasně říká, že kdyby bylo pro nás něco tak drahé jako oko či ruka, ale vyvolávalo by to v nás pohoršení, musíme to od sebe odhodit. Protože lepší je s jedním okem nebo s jednou rukou vejít do nebe, než mít dvě oči a dvě ruce a být zavrženi do pekla (Mt 5,30).

Třetí známka pravdivého úmyslu napravit se je rozumné ovládání sebe sama a vykořeňování zlých náruživostí z duše. Náruživostí nazýváme náklonnost navrátit se ke starým hříchům, náklonnost, kvůli které jsme propadli skutečně špatnému životu. Je tedy třeba po zpovědi konat dobré skutky, které budou protikladem dřívějších hříchů. Jestliže jsme se oddávali pýše, nyní se musíme cvičit v pokoře, klidně snášet pohrdání, vyhýbat se pochvalám světa, při každé příležitosti se pokořovat a vždy se považovat za bídné a nehodné hříšníky. Jestliže jsme se často nechali unést hněvem, buďme teď vůči bližním vlídní a přejícní. Člověk, který podléhal smyslnosti, ať se umrtvuje v jídle a pití, ať dává pozor na svá slova, pohledy a myšlenky, aby v nich nebylo nic, co se protiví ctnosti čistoty. Kdo na sobě nepracuje a hned po zpovědi upadá do těch samých hříchů, ten se zpovídal svatokrádežně a vykonal těžký zločin před Bohem. Správný kajícník by měl následovat marnotratného syna, který když pochopil svou ubohost a neštěstí, rozhodl se vrátit se k otci a vykonat všechno, co po něm bude chtít. Proto opustil špatné společníky a nechtěl je ani vidět, protože věděl, čím dále od nich odejde, tím více se přiblíží k otci. Ať je naše lítost podobná lítosti marnotratného syna. Buďme připraveni všechno obětovat, jen abychom se znovu nevrátili ke starým hříchům a špatným náklonnostem.

Sv. Jan Chrizostom říká, že mnoho lidí má zkroušenost jenom vnější, divadelní. Takoví kajícníci jsou podobni hercům, kteří na požádání předvádějí krvavý boj; všem se zdá, že zabíjejí protivníka a prolévají jeho krev. Ale jak tato scéna skončí, zabití se hned jako na povel zvedají na nohy a jsou stejně zdraví a silní, jako byli na začátku hry. Totéž se děje po mnohých zpovědích, protože už nejednou za dva dny ti, kteří při zpovědi vzdychali a oplakávali své hříchy, se nanovo hněvají, mstí se, znovu se dopouští obžerství, opilství, nanovo jsou lhostejní ve službě Boží a líní v plnění svých závazků.

Sv. Bernard se nás ptá, zda bychom chtěli dosáhnout pravdivé lítosti nad hříchy. Jako cestu k tomuto cíli nám ukazuje, abychom hleděli na kříž, na který byl hřeby přibit Ježíš Kristus. Obraz Spasitele, který z lásky k nám umírá, musí zasáhnout naše srdce lítostí, musí vydobýt z našich očí slzy. Podle vyprávění Salviána sv. Marie Magdalena po Nanebevstoupení Ježíše Krista po celý život plakala nad zkažeností svých mladých let. Slzy, které stékají z jejích očí, tvoří dva živé prameny, trpí nejdříve na Kalvárii u paty kříže a potom ve své zkroušenosti.

Známý Ludolf vypráví, že jeden poustevník se ptal Pána Boha, jak nejsnadněji zkrušit své srdce a vzbudit pláč nad svými hříchy. A v té chvíli se mu ukázal Vykupitel, tak jak byl přibit na kříži, pokrytý ranami a řekl mu: „Pohleď na mě. I kdyby tvé srdce bylo tvrdší než skály, bude plné soucitu při pohledu na bolest, kterou jsem snášel za hříchy lidského pokolení.“ Toto vidění udělalo na poustevníka tak velký dojem, že do smrti už jenom naříkal a plakal. Znovu a znovu se obracel k andělům, ke svatým a prosil je, aby plakali společně s ním. Blahoslaveni jsou všichni ti, kteří plakali na zemi, protože takto unikli věčnému zoufalství! Ale jak jiní jsou lidé dnešní doby! Přes velký počet hříchů nechtějí nic vyznávat, nechtějí za nic dělat pokání! Co se s nimi stane, co je čeká po smrti?!

Ach, Bože! Daruj nám opravdovou lítost, abychom mohli nově získat tvou milost a přízeň!

Bojme se, bratři, každého hříchu. Vyhýbejme se nebezpečným příležitostem a nikdy nezapomínejme na to, jak trpí zavržení v pekle, ti, kteří se na tomto světě nechtěli vyznávat ze svých hříchů a nechtěli se obrátit. Zde se tedy nebojme žádných obětí, odvážně bojujme s pokušením. Naříkejme a vzdychejme zde na světě, abychom mohli na věky oslavovat Boha v nebi.

Amen.

sv. Jan Maria Vianney

Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): Jak kázal Vianney o svaté zpovědi, ze „svobodné knihovničkyA.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu

Reklamy

One Response to O lítosti

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: