Na konci předminulé – desáté – části výkladu k tridentské mši svaté jsme uvedli, že mešní kánon končí celebrant slovy Per omnia saecula saecolorum, na které se odpoví Amen. Při zpívané, resp. slavné mši svaté celebrant ta slova zazpívá a sbor nebo lépe všichni přítomní věřící zazpívají odpověď Amen, při tiché mši svaté vysloví celebrant uvedená slova nahlas a odpověď Amen je na ministrantech, při recitované mši svaté odpovědí Amen všichni přítomní.
V případě zpěvu jsou nápěvy toho, co zpívá celebrant, i odpovědi Amen stejné jako v podobném případě na začátku preface (či – přesněji – na konci obětování; viz část VII. Preface a Sanktus v prvním čísle letošního ročníku) a jde také o stejný umělecký prostředek k vyjádření jednoty mešního obřadu: jako u dialogu před prefací šlo o vyjádření přechodu z obětování na následující mešní kánon, tak nyní jde o vyjádření přechodu z mešního kánonu na další část mše svaté, totiž přijímání.
Modlitba Páně
Vyjádření tohoto přechodu vnějšími prostředky jde ještě dále. Jako u preface, tak i nyní by měli věřící i ministranti povstat. Celebrant pak se sepnutýma rukama začne úvod k modlitbě, kterou začínají přijímání i další tradiční křesťanské rity, totiž k modlitbě Páně. Tento úvod, stejně jako vlastní modlitbu, zpívá celebrant na nápěv, který má mnoho podobných struktur jako preface, čímž je podobnost přechodu ke kánonu a přechodu od kánonu dovršena (v tiché či recitované mši svaté jej ovšem nahlas říká). Úvod zní takto:
Orémus: Praecéptis salutáribus móniti, et divína institutióne formáti, audémus dícere.
Tato slova mají bohatší obsah než ten, jaký známe z používané české verse. V překladu slovo za slovem (opět se stejnými interpunkčními znaménky) znamenají:
„Modleme se: Příkazy spasitelnými napomenuti, a božským naučením vzděláni, odvažujeme se říkat.“
Nato celebrant rozepne ruce a pokračuje ve zpěvu (resp. recitaci) vlastní modlitbou Páně:
Pater noster, qui es in caelis: Sanctificétur nomen tuum; advéniat regnum tuum; fiat volúntas tua, sicut in caelo, et in terra. Panem nostrum cotidiánum da nobis hódie; et dimítte nobis débita nostra, sicut et nos dimíttimus debitóribus nostris; et ne nos indúcas in tentatiónem.
A schola nebo v lepším případě všichni ostatní přítomní dokončí modlitbu Páně její poslední větou (v tiché mši sv. odpoví ministranti):
Sed líbera nos a malo.
Latinský text modlitby Páně nepřekládáme, neboť předpokládáme, že ji každý zná. Jen poznamenejme, že v některých misálech, misálcích a usuálech se vyskytuje na místě slova cotidiánum slovo quotidiánum; to není žádný chaos, české slovo každodenní tradičně překládané jako vezdejší zní v latině oběma způsoby, ba dokonce ještě dalšími dvěma (se zdvojeným t).
Embolismus
Nato se celebrant modlí takzvaný embolismus. Výchozí slovo emballein má v řečtině několik pro nás odlišných významů, mezi nimiž je i „zařadit“. Embolismus znamená tedy cosi jako „to k zařazení“ a v našem případě vyjadřuje zařazení rozvíjení poslední věty modlitby Páně. Celebrant ji recituje potichu:
Líbera nos, quaésumus, Dómine, ab ómnibus malis, praetéritis, praeséntibus et futúris: et intercedénte beáta et gloriósa semper Vírgine Dei Genitríce María, cum beátis Apóstolis tuis Petro et Paulo, atque Andréa, et ómnibus Sanctis, + da propítius pacem in diébus nostris: * ut, ope misericórdiae tuae adjuti, et a peccáto simus semper líberi et ab omni perturbatióne secúri.
Nejprve uveďme doslovný překlad (opět s reprodukovanou interpunkcí):
„Osvoboď nás, prosíme, Pane, od všech zel, minulých, přítomných i budoucích: a při přimlouvající se blahoslavené a slavné vždy Panny Boha rodičky Marie, se svatými apoštoly tvými Petrem a Pavlem, a také Ondřejem, a všemi svatými, dej (jakožto) milostivý pokoj v našich dnech: abychom, mocí milosrdenství tvého podporováni, i od hříchu byli vždy svobodni a před vším zmatkem jisti.“
Jelikož text obsahuje několik obratů v češtině neobvyklých, uvádíme ještě volnější verzi překladu (s interpunkcí v češtině uzuální):
„Osvoboď nás, prosíme, Pane, od všeho zla, minulého, přítomného i budoucího; a na přímluvu blahoslavené a slavné vždy Panny, Bohorodičky Marie, a tvých svatých apoštolů Petra, Pavla a Ondřeje a všech svatých dej milostivě v našich dnech mír, abychom – mocí tvého milosrdenství podporováni – byli vždy prosti hříchů a bezpeční před vším zmatkem.“
Na začátku této modlitby vezme celebrant mezi prostřední prst a ukazováček (ten totiž drží stále spojen s palcem) purifikatorium a očistí jím vrchní část patény, pak ji týmiž prsty uchopí za okraj (všimněme si, je to poprvé po tom, co ji položil na začátku obětování poněkud pod korporál) a drží ji shora ve svislé poloze opřenou dole o oltář a orientovanou – řečeno po lopatě – jako by ji chtěl kutálet k jeho přednímu kraji. Na místě textu, které jsme označili křížkem, celebrant paténu pozvedne, otočí povrchem s sobě a požehná se jí ve formě velkého kříže. Mezitím se v recitaci dostane až k místu, které jsme označili hvězdičkou, a tehdy paténu políbí. Potom ji podsune pod proměněnou hostii a sejme pallu z kalicha. Během této činnosti se v recitování výše uvedeného textu dostane na konec. Text je však uzavřen ještě „standardním“ způsobem:
Per eúmdem Dóminum nostrum Jesum Christum, Fílium tuum. Qui tecum vivit et regnat in unitáte Spíritus Sancti Deus. Per omnia saécula saeculórum.
V českém překladu (opět s reprodukovanou interpunkcí latinského originálu):
„Skrze téhož Pána našeho Ježíše Krista, Syna tvého. Který s tebou žije a vládne v jednotě Ducha Svatého Bůh: Po všechny věky věků.“
Na začátku tohoto závěru celebrant poklekne na pravé koleno a vstane. Během první věty vezme proměněnou hostii v její pravé části mezi palec a ukazováček pravé ruky, týmiž prsty levé ruky ji vezme v levé části a rozlomí na dvě shodné poloviny. Pravou polovinu položí na paténu a prsty, které ji držely, uchopí levou polovinu – spíš blíže k sobě než symetricky k prstům levé ruky – a odlomí z této části menší díl. Při tom vysloví druhou větu závěru embolismu. Hostie jsou obvykle už předem na toto lámání přepraveny při výrobě, takže na jejich rubu lze pozorovat jakési rýhy, což celebrantovi lámání zjednoduší.
Tu větší část, kterou drží v levé ruce, položí celebrant na paténu vedle té, kterou už tam položil, levou rukou vezme a mírně pozvedne kalich a pravou rukou přidrží nad ním tu menší právě odlomenou část. A ukončí embolismus třetí větou výše uvedenou, kterou však při zpívané mši svaté zazpívá. Schola či přítomní věřící nebo – v tiché mši svaté – ministranti odpovědí Amen. Nápěv třetí věty i odpovědi je stejný jako při ukončení kánonu. Při tiché nebo recitované mši svaté celebrant vysloví třetí větu nahlas, aby věřící (nebo ministranti) věděli, kdy mají odpovědět.
Celebrant poté zazpívá, resp. nahlas vysloví
Pax Dómini sit semper vobíscum,
což v češtině znamená „Pokoj Pána kéž je vždy s vámi“, a věřící, resp. ministranti odpovědí známými slovy
Et cum spíritu tuo.
Při zpívané mši svaté mají tato slova stejný nápěv jako v dialogu před prefací (viz část VII – Preface a Sanktus v prvním čísle nynějšího ročníku).
Při slovech Pax Domini sit semper vobiscum učiní celebrant s tou malou částí proměněné hostie nad kalichem třikrát kříž (ne příliš velký – jen v rozsahu několika málo centimetrů – a orientovaný ne ve vodorovné, nýbrž ve svislé rovině) a pak ji do něj upustí se slovy (pronesenými už potichu):
Haec commíxtio, et consecrátio Córporis et Sánguinis Dómini notri Jesu Christi, fiat accipiéntibus nobis in vitam aetérnam. Amen.
Doslovně přeloženo to znamená:
„Toto smíšení, a posvěcení Těla a Krve Pána našeho Ježíše Krista, kéž je přijímajícím nám k životu věčnému“ (pro lepší porozumění doporučujeme přehodit slova „přijímajícím“ a „nám“).
Pak celebrant přikryje kalich pallou, poklekne a povstane.
Několik poznámek
Snad každý věřící se už setkal se zbožnými dušemi, které se snaží dávat najevo, jak intenzivně sledují dění v Církvi – evidují např. přesuny duchovních správců mezi farnostmi své diecéze a vědí, že je znakem dobrého chování neříkat „svatá zpověď“ a „oltář“, nýbrž „svátost smíření“ a „obětní stůl“. Takové osoby se obvykle vehementně drží praxe zavedené pro pokoncilní ritus a povolující recitaci či zpěv modlitby Páně všem přítomným a snaží se ji praktikovat i v tridentském ritu. Ten však – jak už jsme se dozvěděli výše – dává možnost ostatním přítomným zazpívat či recitovat jen její poslední větu. Dokonce i při slavné mši svaté ji zpívá pouze celebrant, nezávisle na tom, zda jsou u oltáře další kněží, a mlčí při ní i jáhen s podjáhenem. Na první pohled se nabízí dnes rozšířená „pastorační rozvaha“ podle vzoru „Když chtějí, tak ať si zazpívají“, ale to se zdá opravdu jen na první pohled. Tridentský ritus totiž chápe modlitbu Páně v mešní oběti jako modlitbu kněžskou. Pokud se nějaká zbožná laická duše cítí okradena o možnost ji pronést nahlas, lze jí uklidnit např. upozorněním na to, zda by při hlasité recitaci či dokonce zpěvu opravdu myslela na pronášená slova a zda by při takové „aktivní účasti“ nehřešila podle zásady uvedené ve zpovědních zrcadlech jako „Modlil jsem se nepobožně“.
V některých farnostech byl dříve zvyk, že se ministranti (nebo i všichni věřící) při slovech Pax Domini… pokřižují. Ministranti i ostatní věřící by měli zůstat stát během celé fáze mše svaté zde popsané a až po závěrečném Amen si kleknout.
Prof. Evžen Kindler
Toto je dvanáctý díl série článků Prof. Kindlera, které rozebírají tzv. tridentskou mši. Prvně vyšel v Te Deu 2008/6.
Duše a hvězdy 