O zadostiučinění

Sv. Jan Maria Vianney

Přinášejte tedy plody hodné obrácení. (Lk 3,8)

Toto říká předchůdce Krista Pána zástupům lidí na poušti, kteří k němu přicházeli s otázkou, co mají dělat, aby dosáhli života věčného. Sv. Jan Křtitel jim nakázal nést ovoce hodné pokání. Kdokoliv z nás udělal hřích, i kdyby už získal odpuštění, musí dělat pokání, aby mu byl také odpuštěn trest věčný. Mezi svátostí křtu a svátostí pokání je ten rozdíl, že při křtu se objevuje samotné Boží milosrdenství, že Bůh nám všechno odpouští a nic od nás nevyžaduje; ve svátosti pokání nám odpouští hříchy, ale žádá od nás nápravu a pokání. Takto napravuje hříšníka, který pohrdl milostmi nadpřirozenými. Proto musíme ochotně splnit úkony pokání, spojovat je s utrpením Ježíše a pamatovat na to, že jen s ohledem na jeho zásluhy můžeme usmířit Boží majestát, který jsme urazili.

V dnešním poučení vám ukážu, že musíme činit pokání také za hříchy, které už byly odpuštěny. Za druhé vyjmenuji skutky a dobré činy,  kterými můžeme zadostiučinit Boží spravedlnosti.

I.
Víte, že svátost pokání ustanovil Ježíš Kristus na odpuštění hříchů spáchaných po křtu. Spasitel nám zde prokazuje opravdu nekonečné milosrdenství, protože nám odpouští všechny hříchy, i kdyby byly nejstrašnější a nespočitatelné. Kdo dobře přijme svátost pokání, získá ztracenou milost a stane se přítelem Božím. Je třeba nejprve poznat své hříchy, jejich počet a okolnosti, které závažnost hříchu mění. Za toto poznání je třeba modlit se k Duchu svatému. Kdo se nemodlí před zpovědí, vystavuje se možné svatokrádeži, protože paměť je vadná, zlý duch nastražuje na člověka svá osidla, zaslepují nás vášně a lidské ohledy, útočí na nás ješitnost, takže dokonce i Nejsvětější věci se bez účasti milosti Boží konají šablonovitě.

Hříchy je třeba vyznat bez přetvářky, nic neskrývat. O tuto opravdovost je také třeba prosit Boha. Dobrá zpověď je nadpřirozeným dílem, pro které je také potřeba milost Boží a řádným prostředkem k získání této milosti je modlitba.
Třetí podmínkou platného přijetí této svátosti je zkroušenost čili lítost, že jsme urazili Boha: lítost spojená s opravdovým předsevzetím víc nehřešit a vyhýbat se všemu, co nás může přivést k novému pádu. Zkroušenost je darem nebes a získat ji je možné modlitbou. Nezapomínejme, že bez splnění této podmínky nejsou naše zpovědi nic platné a že pro její nedostatek jsou mnozí lidé zavrženi. Nedostatek lítosti způsobuje, že se lidé vyznávají lhostejným způsobem, jako by vyprávěli nějakou historku. Po takové špatné zpovědi není vidět žádná proměna. Jestliže jste po tolika zpovědích a sv. přijímáních nedosáhli nápravy a rok za rokem jste upadali do těch samých chyb, pozastavte se nad tím a proste milosrdného Boha, aby vás zbavil morální slepoty, jejímž důsledkem je věčná záhuba.

Jestliže jsme za pomoci Ducha sv. poznali své hříchy, dobře se z nich vyzpovídali a upřímně jich litovali, zůstává nám k naplnění už jenom jedna podmínka – zadostiučinění Pánu Bohu a bližnímu.

Od začátku světa se spravedlnost Boží vždy po odpuštění vin ještě hlásila o časné zadostiučinění. Zadostiučinění je trest pro tělo nebo pro ducha za to, že jsme zhřešili. Dočasné tresty jsou velmi malé v porovnání s tresty věčnými, které jsme si kvůli hříchům zasloužili. Jestliže se vám pokání zadané knězem zdá těžké, podívejte se na pokání svatých a určitě změníte svůj názor. Bůh prominul hřích Adamovi, a přesto tento praotec lidského rodu dělal těžké pokání po devět set let (pozemského života). Prorok Nátan oznámil králi Davidovi, že mu Bůh odpouští, a přesto David nepřestal plakat a litovat, že zarmoutil nejlepšího Pána. Jeho bolestné nářky se rozléhaly po celém paláci. Hořkými slzami zkrápěl každodenní chléb, dokonce i v noci na lůžku pláče, lítost ho neopustila až do hrobu. Petr zhřešil kvůli strachu a malověrnosti, a přestože mu božský Mistr zapření prominul, kníže apoštolů pláče po celý svůj život, slzy vytvářejí na jeho tváři vrásky. A co dělá po smrti Spasitele Magdaléna? Ukrývá se na poušti, pláče a po celý život dělá pokání, i když jí Bůh přece prominul; vždyť důrazně řekla farizeovi, že mnohé je jí odpuštěno, protože hodně milovala.

Podívejme se nyní, jaké pokání bylo udělováno v prvních stoletích církve. Jestli někdo nadarmo používal jméno Boží, (což je dnes všeobecným zvykem dokonce i u dětí, které ještě ani Otčenáš neznají), byl odkázán postit se o chlebě a vodě po sedm dní. Jestliže se někdo vypravil pro radu k věštcům a čarodějům, musel dělat pokání sedm let. Za těžkou práci v neděli, i kdyby trvala jenom kratičko, se dělalo pokání tři dny. Za mluvení během mše sv. bylo nařízeno postit se o chlebě a vodě po deset dní. Kdo porušil jeden den postní doby, musel se za to postit sedm dní. Jestliže někdo místo bohoslužby v neděli nebo ve svátek tančil, dělal pokání sedm let. Ten, kdo promarnil kvatembrové dny, po čtyřicet dní dělal pokání o chlebě a vodě. Za vysmívání se biskupovi nebo knězi, za posměch jejich naukám bylo nařízeno čtyřicet dní pokání. Jestliže vinou rodičů zemřelo dítě bez křtu svatého, bylo jim uloženo pokání po tři léta. Za strojení se a chození na bály v postní době byly nařízeny tři roky pokání. Jestliže se mladík nebo děvče oddávali nebezpečným tancům, bylo jim nařízeno dělat pokání po tři léta a při zopakování tohoto přestupku jim bylo pohroženo klatbou. Za konání dlouhé cesty v neděli nebo ve svátek bylo sedm dnů pokání. Jestliže se děvče dopustilo hříchu se ženatým člověkem, dělalo za to pokání deset let.

Čím jsou, moji drazí, dnešní pokání v porovnání s tam těmi? A přece je spravedlnost Boží tatáž jako dříve. I dnes jsou hříchy v Božích očích stejně odporné, jako byly v prvních stoletích církve a zrovna tak zasluhují stejné pokání.

II.
Nestydíme se při vzpomínce na dávné křesťany, kteří konali tak těžké a dlouhé pokání, zatímco my nechceme za hříchy trpět vůbec? Ale zeptáte se: „Jakým způsobem můžeme zadostiučinit spravedlnosti Boží za naše viny?“ Tak tedy – splněním pokání, které vám zadá zpovědník, postem, modlitbou, almužnou a získáváním odpustků.

1) Pokání, které nám zadá kněz před rozhřešením, musíme přijmout s vděčností a radostí a pak je svědomitě vykonat. Kdyby se nám zdálo, že je nebudeme moci vykonat, měli bychom pokorně vyjevit svůj názor a poprosit zpovědníka o změnu pokání. Ale jsou pokání, která kněz nemůže a nesmí změnit. Patří k nim ta, která směřují k nápravě hříšníka, jako například pro alkoholika zákaz chození do hospod, pro děvčata nařízení vyhýbat se tancům nebo pro chlapce zákaz špatných přátelství, pro zloděje příkaz napravit křivdy nebo pro náruživého hříšníka příkaz časté zpovědi. Kdyby byl opravdový důvod změnit pokání, měli bychom o to prosit toho samého zpovědníka, u kterého jsme vykonali zpověď, protože on zná stav naší duše lépe a ví, proč nám zadal takové a ne jiné pokání. Nemáme naříkat, jestliže kněz zadá těžší pokání, je třeba si připomenout, jak strašně Bůh trestá zavržené v pekle. Každý ze zavržených by se s radostí podvolil do skonání světa nejtvrdšímu pokání, jenom kdyby se tímto způsobem mohl vysvobodit z věčného ohně. Ach, jak málo hříšník chápe své štěstí, které spočívá v tom, že může zadostiučinit spravedlnosti Boží a uniknout peklu!

Zanedbání pokání by svědčilo o velké lehkovážnosti hříšníka a mohlo by těžce urazit Boha. Co si tedy myslet o těch, kteří nekonají pokání? Jestliže kněz někomu odepřel rozhřešení a nařídil mu nejdříve po určitý čas dělat pokání, je třeba to udělat. Kdo neplní rady zpovědníka, ukazuje tím, že nemá ochotu se napravit. Když opět přijde ke zpovědi, kněz je povinen mu rozhřešení znovu odepřít. Pokud by kajícník dostal rozhřešení a z nedbalosti neudělal pokání, smrtelně by zhřešil, zvláště, jestli se zpovídal z těžkých hříchů a požadované pokání bylo dost veliké. Mohl by dokonce spáchat svatokrádež z důvodu nedostatku upřímné lítosti a úmyslu se napravit. Přirozeně zde nemám na mysli ty, kteří na své pokání zapomněli nebo je nemohli vykonat v určeném čase, takoví hřích nemají.

Pokání je třeba vykonat v plném rozsahu, a to v zadaném čase a zbožně.

V plném rozsahu znamená, že není dovoleno vynechat nic z toho, co nám bylo určeno. Naopak by bylo dokonce vhodné, abychom si uložili sami ještě něco navíc. Sv. Cyprián říká, že pokání by mělo vyrovnávat vinu a podle druhu nemoci musí být předepsán lék. A jaké pokání nám předkládají? Pomodlit se několikrát korunku, litanie, dát almužnu, umrtvit se v drobné věci. Povíte, zda tak drobná pokání budou mít nějaký význam vzhledem k těžkosti hříchů, kvůli kterým bychom si zasloužili nekonečné tresty? Jsou lidé, kteří se modlí pokání vsedě nebo za chůze, ale to se nehodí. Pokání se musíte modlit v kleče, leda že by vám kněz jasně řekl, že se je můžete pomodlit vsedě nebo za chůze. Jestliže jste postupovali jinak, musíte se z toho vyzpovídat a v budoucnu se napravit.

Dále je třeba pokání vykonat v určeném čase. Jestliže je bezdůvodně odkládáte, nejste osvobozeni od viny a musíte to vyznat ve zpovědi. Zpovědník vám například přikáže navštívit Nejsvětější svátost hned po pobožnosti proto, abyste nešli mezi špatné kamarády; anebo vám nařídí odepřít si něco z jídla pro umrtvení, protože často hřešíte obžerstvím; anebo vzbudit úkon lítosti, když znovu upadnete do dřívějšího hříchu.

Za třetí je třeba pokání vykonat zbožně, s vroucím úmyslem a předsevzetím nevrátit se k dřívějším hříchům. Zbožným vykonáním pokání rozumím úmysl a vroucnost srdce. Kdybyste pokání konali s dobrovolnou roztržitostí, spáchali byste hřích. Vykonat pokání zbožně znamená dělat to s velkou nadějí, že nám Bůh odpustí hříchy pro zásluhy Ježíše Krista, který skrze své utrpení a smrt na kříži zadostiučinil za naše hříchy. Pokání bychom měli vykonat s radostí, protože tak snadným způsobem můžeme zahladit hříchy, za které bychom zasloužili věčné zavržení. Když se dělá pokání, je dobré říkat Bohu něco podobného: „Bože můj, spojuji toto lehké pokání s utrpením mého Spasitele Ježíše Krista a s jeho obětí za mé hříchy.“ To způsobí, že naše pokání bude záslužné a bohumilé.

Mimo to musíme vykonat pokání s upřímnou touhou zbavit se hříchů, i kdyby nás to mělo stát velmi mnoho, i kdybychom kvůli tomu museli dokonce zemřít.

Nemusíme se ale omezovat jen na pokání uložené zpovědníkem, protože to je velmi malé v porovnání s tresty, které si pro své hříchy zasloužíme. Zpovědníci nám dávají tak malé pokání, protože nás nechtějí znechutit v práci na spáse duše. Ale jestliže nám opravdu záleží na vlastním posvěcení, musíme sami sobě ještě něco přidat. Jestliže jste někoho pohoršili, dejte si pozor, abyste už nikdy nedali bližnímu špatný příklad. Ukažte mu, že jste nyní začali nový život. Jestliže jste zhřešili proti čistotě, umrtvujte tělo posty, čas od času spěte na tvrdé podložce a starejte se o tělo jenom natolik, abyste mohli žít a plnit své povinnosti. Jestliže vám chutnají pamlsky, pak si pro umrtvení tyto příjemné věci odřekněte. Jak jste dřív tělu dopřávali, tak ho teď trestejte, protože usilovalo o záhubu vaší drahocenné duše. Jestliže jste měli nečisté myšlenky, nyní se občas v myšlenkách přeneste do místa věčné záhuby, které je připraveno pro prostopášníky. Jestliže jste spoutáni se zemí, dávejte almužny, umrtvujte chtivost, rychle se zbavujte toho, co k životu nezbytně nepotřebujete. Jestliže jste byli nedbalí ve službách Božích, pak se nyní, nakolik můžete, účastněte pobožností, které se ve farnosti konají, choďte na mše svaté, na nešpory, na katecheze, na růženec, aby vám Bůh odpustil provinění. Jestliže vám zůstane trocha času před pobožností, čtěte jako pokrm pro duši nějakou zbožnou knížku, zvláště životy svatých, z kterých poznáte, kolik oni přinesli obětí pro své posvěcení. Jejich příklad vás povzbudí a dodá vám odvahu. Ve chvíli krátkého navštívení Nejsvětější svátosti prosme za odpuštění hříchů, které jsme spáchali během týdne. Vyznávejme se i z drobných chyb, aby naše modlitby a dobré skutky byly Bohu více milé a přinesly větší užitek pro duši. Jestliže podléháme vášni proklínání, padněme na kolena a říkejme tuto modlitbu: „Bože můj, ať je tvé svaté jméno chváleno po všechny věky věků. Bože, očisti mé srdce, myšlenky a rty, abych nikdy neříkal to, co tě uráží a odděluje mě od tebe.“ Když se vám stane, že ze slabosti znovu upadnete do stejného hříchu, okamžitě vzbuďte úkon lítosti nebo dejte drobnou almužnu chudým. Jestli jste v neděli pracovali, prodávali či kupovali bez vážné potřeby, dejte chudým almužnu převyšující zisk, který jste z toho měli. Jestliže jste jedli nebo pili nad míru, odřekněte si něco z jídla na umrtvení. Podobné pokání spojené se zásluhami Ježíše Krista bude nejenom dávat zadostiučinění Boží spravedlnosti, ale také vás uchrání před novými pády. Když budete zachovávat tyto rady, s Boží pomocí se jistě polepšíte.

Opravdu musíme trestat sami sebe, protože díky tomu unikáme výprasku v budoucím životě. Nebojme se, že je k tomu třeba nových obětí a zapírání sama sebe. Lépe je dělat pokání nyní, než snášet tresty v budoucím životě. Ať nás k pokání povzbudí příklad Ježíše Krista, který tolik pracoval a trpěl pro naše spasení. Připomeňme si mučedníky, kteří se s radostí v srdci vydávali katům. Oživujme vzpomínky na očistcové plameny, v nichž se ubohé duše až do posledního haléře vyrovnávají s Boží spravedlností za hříchy mnohem menší, než jsme udělali my. Nezapomínejme tedy na to, že za drobná pokání nás čeká v nebi věčná odplata.

2) Už jsme připomenuli, že Boží spravedlnost můžeme odplácet modlitbou nebo skrze myšlenky, obětováním Bohu všech našich činností a pozdvižením srdce k Bohu během dne. Je dobré opakovat takovéto povzdechnutí: „Bože, ty víš, že pro tebe pracuji, tys mi nařídil starat se, abych odplatil tvé spravedlnosti za své hříchy. Bože, slituj se nade mnou, ubohým hříšníkem, který se tolikrát bouřil proti tobě, Spasiteli a Bohu. Ať se všechny mé myšlenky a touhy obrací k tobě jedinému, aby ti mé skutky byly milé.“ Spasitelné je také myslet na věci poslední: na smrt, na soud a na peklo připravené pro hříšníky.

3) Zadostiučinění je také možno Bohu přinést skrze půst, kterým chápu v širším označení každé umrtvování těla a ducha, jako zřeknutí se vlastní vůle, snášení všech křivd a nezaslouženého pohrdání pro lásku Boží, odmítnutí si návštěv, klečení po delší čas při modlitbě atd.

4) Řekl jsem, že je možno vynahrazovat Boží spravedlnost i skrze almužnu ve shodě s tím, co řekl prorok králi Nabuchodonozorovi: „Kéž se ti, králi, zalíbí má rada: Překonej své hříchy spravedlností a svá provinění milostí k strádajícím“ (Dn 4,24). Jsou různé druhy almužny. Jeden typ se vztahuje k tělu: nasycení chudých, odívání nahých, ošetřování nemocných, přichystání jejich léků. Ale mnohem cennější jsou skutky almužny duchovní, když z lásky a dobroty těšíme smutné, povzbuzujeme je v naději na odplatu, kterou přijmou od Boha za utrpení nesené z lásky k němu a připomínáme jim, že těžkosti pozemské trvají jenom chvíli, ale naproti tomu odplata za ně je nekonečná. Duchovní almužna je učení nevědomých, tedy lidí neznalých nejdůležitějších základů naší svaté víry. Nyní se obracím především k vám, otcové, matky a vy, kteří zaměstnáváte druhé. Ach, kdybyste jen chápali, jaké na vás doléhají závazky, pak by vaše děti a vaši zaměstnanci tak těžce neuráželi Boha! Strašná odpovědnost čeká otce za to, že jejich rodina kvůli nim žije v duchovní temnotě a ztrácí spásu.

Hospodáři, kteří zaměstnáváte, neodmítejte pracovníkům tuto duchovní almužnu! Na soudu Božím jednou budete odpovídat za to, jak si vedli vaši pracovníci. Ať se vám nezdá, že jste už udělali všechno tím, že jste vyplatili mzdu svým dělníkům! Starejte se především, aby se modlili ráno a večer, aby studovali katechismus, přistupovali ke svátostem a plnili všechny předpisy naší svaté víry. Budou vám za to děkovat po všechny věky věků a dosvědčí vám, že po Bohu jste byli jejich největšími dobrodinci a jejich spása je do značné míry vaší zásluhou. Bože, jak je možno podceňovat lidské duše, které stály tolik utrpení Ježíše Krista! Možná řeknete, že když napomínáte domácí a poučujete je ohledně víry, oni nejen že nechtějí poslouchat, ale ještě se vám vysmívají. Je pravda, že se to děje často, ale ne vždycky. Nevzdávejte se! S radostí vyučujte bloudící, a i kdyby vaše slova mířila do srdce z kamene, Bůh vám vynahradí námahu, kterou jste přinesli, protože spásné myšlenky začínají nejednou účinkovat a vydávat ovoce teprve později. Ti, kteří teď pohrdají napomínáním, si na ně vzpomenou v budoucnu, zařídí se podle toho a budou se za vás modlit k Bohu.

Dejte jim almužnu vašich modliteb. Vy, kteří zaměstnáváte, jste ještě povinni se každý den modlit za pracovníky. Špatně jste konali, jestli jste to tak doposud nedělali. Otcové, matky i zaměstnavatelé! Vedle modlitby dávejte také svým dětem a pracovníkům almužnu dobrého příkladu, která pro ně bude vodítkem do nebe. Myslím, bratři, že tímto způsobem nejlépe vynahradíte spravedlivému Bohu za hříchy již odpuštěné.

Dobrým prostředkem k tomuto cíli je trpělivé snášení všech životních nouzí, a to bolesti, nemoci, utrpení, chudoby, těžkostí, prací, hladu, zimy, horka, smrti a všech smutných událostí. Běda nám, jestliže se  k tomu stavíme tak, že nechceme využít tolik milostí dobrého Boha! Kdo chce uniknout věčnému utrpení, ať pokojně snáší krátkodobé těžkosti. Spojme naše utrpení s utrpením Ježíše Krista, aby odtud přišly i zásluhy pro život věčný. A konečně odplácejme Bohu za naše viny vroucí láskou k němu a pravdivou lítostí, protože Ježíš Kristus jasně říká, že se mnoho odpustí tomu, kdo hodně miloval, a málo tomu, kdo málo miloval (srv. Lk 7,47).

5) Od očistcových trestů nás také chrání odpustky čerpané z přebohatých zásluh Ježíše Krista, Nejsvětější Matky a svatých. Tyto zásluhy nám dávají nevyčerpatelný poklad, od něhož má klíče svatá církev. Odtud můžeme čerpat a tímto způsobem můžeme splácet dluhy spravedlnosti Boží tak, jak chudý čerpá z pokladu bohatého, aby mohl zaplatit své závazky. Už víte, že odpustky mohou být částečné nebo plnomocné. Částečné zahlazují jenom část trestů. Získáme je, když se např. pomodlíme litanie o Nejsladším jménu Ježíšově  (300 dní odpustků podle dekretu Pia IX. z r. 1862), litanie loretánské (300 dní odpustků za každé pomodlení a odpustky plnomocné na největší mariánské svátky podle Pia VII. z r. 1817) nebo Zdrávas Maria, Anděle Boží či úkony víry, naděje a lásky; dále když navštívíme nemocné a poučujeme nevědomé. Odpustky plnomocné automaticky zahlazují všechny tresty, které bychom podstoupili v očistci.

I kdybychom během života spáchali mnoho těžkých hříchů, po získání plnomocných odpustků budeme vysvobozeni od očistce, tak jako dětí, které zemřely krátce po křtu, nebo mučedníci, kteří odevzdali svůj život Kristu. Takovéto odpustky mohou získat členové sv. růžence, bratrstva Nejsvětější svátosti atd., jestliže se dobře vyzpovídají, přijmou svaté přijímání a pomodlí se předepsané modlitby. Přirozeně je třeba být ve stavu milosti, upřímně litovat dokonce i všedních hříchů a mít silné předsevzetí se k nim více nevrátit. Bratři drazí! Nechtějme být duchovními ubožáky, když tak snadno můžeme zbohatnout a uniknout očistcovým trestům!

Když se chceme vyrovnat s Boží spravedlností, musíme vynahradit křivdy, které jsme způsobili bližním na těle i na duši. Mám tu na mysli křivá svědectví, pohrdavé a nespravedlivé zacházení s druhými lidmi. Jestli jsme někomu ukřivdili slovy, poprosme ho o odpuštění a usmiřme se s ním. Jestliže jsme mu ukřivdili tím, že jsme bili nebo zmrzačili jeho zvířata za to, že nám udělala škodu na poli, pak jsme zavázáni napravit zlo. Lépe je mít škodu na poli, než se mstít na zvířatech. Jestliže jsme někomu ukřivdili pomluvou, snažme se teď o něm mluvit dobře. Pomluvy je třeba odvolat před všemi, kteří je slyšeli.

Pozastavme se také nad tím, zda jsme nějakým způsobem nepohoršili děti nebo sousedy. Kolik otců, matek a zaměstnavatelů pohoršuje své děti a své pracovníky tím, že se ráno a večer nemodlí, nebo tím, že se modlí Otčenáš při oblékání nebo v sedě a nežehnají se před a po jídle! Kolikrát vás vaše děti a pracovníci viděli, když jste se rouhali, proklínali nebo jste v neděli od rána těžce pracovali! Vzpomeňte si, zda jste nezpívali špatné písničky, nepřinášeli špatné knížky, nedávali zvrácené rady, nemysleli na mstu a odplatu, zda jste vraceli půjčené věci, dávali přikázané almužny a vynahrazovali majetkové křivdy, které měli na svědomí vaši ubozí zemřelí rodiče. Po odpuštění hříchů je třeba napravit křivdy, které se týkají majetku, i dobrého jména. Je třeba se s nepřítelem dohodnout a ukázat mu takovou přejícnost, jako byste s ním po celý život žili v tom nejlepším. Pokání patří přijmout s ochotou a záměrem vykonat je v patřičném čase a zbožně. Neštěstí a tresty během tohoto života je třeba přijímat s odevzdaností do vůle Boží a zároveň se snažme získávat odpustky. Tak budeme mít po smrti naději stanout před Božím soudem a přijmout věčnou odplatu.

Amen.

sv. Jan Maria Vianney

Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): Jak kázal Vianney o svaté zpovědi, ze „svobodné knihovničkyA.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu)

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: