O modlitbě

Sv. Jan Maria Vianney

Amen, amen, pravím vám,
budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. (J 16,23)

Jaké je to blaho a potěšující skutečnost, že Bůh vyslyší všecko, o cokoliv ho budeme prosit ve jménu Ježíše Krista! Spasitel nám nejen dovoluje modlit se k Bohu, ale dokonce nám to nařizuje a prosí nás o to, protože řekl apoštolům: „Už tři roky jsem s vámi a o nic jste mě neprosili. Proste tedy, aby vaše radost byla úplná a dokonalá.“ Modlitba je pramenem veškerého dobra a štěstí na zemi. Jestliže jsme doposud ubozí, zbaveni světla a milostí Božích, je to vinou toho, že se nemodlíme nebo se modlíme špatně. Opravdu, s bolestí v srdci musíme přiznat, že velká část lidí vůbec neví, co to znamená „modlit se“. Jedni k tomuto úkonu – pro dobrého křesťana tak milému a posilňujícímu – cítí odpor. Jiní se modlí, ale nic nedostávají, protože jejich modlitba je špatná, modlí se bez přípravy a sami dokonce neznají způsob, jak se modlit k milosrdnému Stvořiteli. Opravdu všechna pozemská neštěstí, která na nás dopadají, pocházejí ze zanedbání modlitby nebo z jejího špatného odříkání. Kdybychom neurazili Boha, byli bychom šťastni tak, jako Adam před pádem. Je zcela nemožné, aby Boha nezarmoutil ten, kdo se vůbec nemodlí nebo se modlí špatně. Teď bych vás chtěl povzbudit k časté a dobré modlitbě, a proto vás poučím: za prvé, že bez modlitby nelze dojít spásy, za druhé, že modlitba je u Boha všemohoucí, a za třetí, jaké musí splňovat podmínky, aby se líbila Bohu a byla pro nás užitečná.

I.
Modlitba je pro duši tím, čím je pro zemi déšť. I kdybyste nahromadili co nejlepší zeminu a co nejpečlivěji ji upravovali, všechno je to k ničemu, když nebude pršet. Zrovna tak, i kdybyste dělali sebevětší množství dobrých skutků, ale nemodlili se často a dobře, nedosáhnete spásy, protože právě modlitba otevírá oči duše, připomíná jí vlastní ubohost a upevňuje nedůvěru vůči sobě a velí utíkat se k Bohu. Zbožný křesťan vkládá celou naději do Boha, na sebe samého zbytečně nespoléhá. Řeknete sami: „Kdo dal sílu svatým k přinášení tak velkých obětí, že opustili své majetky, rodiče, všechny výhody a po celý život v hlubokých lesích oplakávali své hříchy?“ To modlitba zapálila jejich srdce láskou k Bohu a ukázala jim, že je lépe žít jenom pro něho samého. Čemu se výhradně věnovala Magdaléna po svém obrácení? Cožpak ne modlitbě? Svatý Ludvík, král francouzský, během svých cest neuléhal na lůžko k odpočinku, ale celé noci trávil v kostele a vzýval dobrého Boha o nedocenitelný dar setrvání v jeho milosti. Nejednou už jsme sami pocítili, že když zanedbáme modlitbu, ztratíme chuť k věcem Božím, přemýšlíme jenom pozemsky. Ale když se znovu začneme modlit, znovu se v nás probouzí touha po nebi. Jestliže opustíme modlitbu, i kdybychom byli v milosti Boží, nejednou sejdeme z cesty spásy.

Za druhé tvrdím, že hříšníci nedosáhnou obrácení bez modlitby. Sv. Monika klečela u paty kříže, modlila se se slzami a prosila soucitné a zbožné lidi, aby spolu s ní prosili Boha za obrácení jejího syna. Když sv. Augustin upřímně toužil usmířit se s Bohem, zašel do zahrady k modlitbě a tam se slzami vzýval Boha, aby obměkčil a proměnil kající srdce. Je to tak, Bůh odpouští dokonce i největším hříšníkům, když o to prosí. Není divu, že zlý duch používá všechny způsoby, abychom modlitbu zanedbávali. On ví lépe než my, jak je hrozná pro peklo, a ví, že Bůh neodmítne žádnou milost těm, kteří se správně modlí. Kolik hříšníků by povstalo ze svých hříchů, jen kdyby se chopili zbraně modlitby!

Za třetí musím zdůraznit, že zavržení šli do zatracení proto, že se nemodlili nebo se modlili špatně. Se zbraní modlitby v ruce půjdeme přímo do nebe; a naopak – bez této zbraně nás čeká věčná záhuba.

Ale proč pociťujeme takový odpor k tak příjemnému a posilujícímu úkonu? Protože jsme se modlili špatně, a proto jsme nikdy nepoznali chuť sladkosti, jakou v modlitbě nacházeli světci. Hilarionovi 100 let života stráveného v modlitbě uteklo jako záblesk. Dobrá modlitba je balzám, který naplňuje duši vůní a dovoluje jí zakusit předchuť nebe. Není nic divného, že sv. František z Assisi pří ní upadl do takového vytržení, že nevěděl, jestli se nachází na zemi, nebo mezi vyvolenými v nebi. Během modlitby bylo jeho srdce obklopeno ohněm Boží lásky, který dodával celému jeho tělu přirozené teplo. Jednou, když se modlil v kostele, pocítil tak naléhavou lásku k Bohu, že hlasitě zvolal: „Můj Bože, už to (tvou lásku) déle nevydržím!“ Řeknete mi, že toto štěstí potkává jenom ty, kteří se umí pěkně modlit. Bratři! Přece Bůh nehledí na to, zda jsou modlitby dlouhé a pěkné, ale chce, aby vyplynuly z hloubi srdce, abychom se modlili s velkou úctou a touhou podobat se Jemu. Jeden pokorný řeholník se ptal sv. Bonaventury, velkého učitele církve, zda on, obyčejný a nevzdělaný člověk, se může dobře modlit. „Příteli,“ odpověděl světec, „Bůh v první řadě miluje ty, kteří jsou lidmi prostého srdce.“ Tato odpověď uklidnila poctivého řeholníka tak, že vyběhl před klášterní bránu a tam každému, kdo vcházel s radostí vyprávěl: „Poslyšte, co mi řekl Bonaventura: my, lidé nevzdělaní, můžeme mít Boha stejně rádi jako vzdělaní.“

Modlitba je povznesením srdce k Bohu. Je sladkým pobavením dítěte s Otcem, poddaného se svým Králem, sluhy s Pánem, přítele s Přítelem, na jehož srdce skládáme naše trápení a nezdary. Ve chvíli modlitby milostivý Tvůrce bere ubohé stvoření na svá ramena a dává mu požehnání. Co mohu ještě říci o modlitbě? Je sjednocením nejubožejší bytosti s Jistotou největší, nejmocnější a nejdokonalejší. Chápeme už, jak moc modlitbu potřebujeme a jakým je pro nás štěstím?
Štěstí člověka na zemi je založeno na milování Boha, ale bez modlitby není milování Boha. Pán Ježíš chce, abychom se k němu utíkali co nejčastěji. On nás pro modlitbu zapaluje a ještě říká, že jestli se budeme dobře modlit, nic nám neodmítne.

Katechismus nás učí, že je třeba se modlit ráno, večer a také často během dne – čili stále.

Křesťan, který chce zachránit svou duši, hned po probuzení udělá znamení kříže, odevzdá Bohu své srdce, obětuje mu všechny své skutky a chystá se k modlitbě, bez níž nikdy nejde do práce. Žehná se svěcenou vodu, kleká a modlí se před znamením Ukřižovaného. Nikdy na to, bratři, nezapomínejme – na dobře započatém dni záleží celá řada milostí, které nám Bůh udělí, abychom den prožili svatým způsobem. Jednou zlý duch promlouvající ústy posedlého vyznal exorcistovi, že když získá první ranní chvíli, potom i celý den bude patřit jemu. Je tedy třeba oplakávat zaslepenost lidí, kteří říkají, že nemají čas na modlitbu. Může být nějaká hezčí činnost než modlitba? Což krmení dobytka, uklízení domu, starost o děti či dělníky je důležitější než spása duše? Nevděčníci! Kdyby vás Bůh vzal ze světa této noci, měli byste čas pracovat? Anebo kdyby na vás seslal nemoc, která by trvala tři nebo čtyři měsíce? Ubožáci! Zasloužili byste, aby vás Bůh v tomto vašem zaslepení opustil! Věnovat Tvůrci pět minut a poděkovat mu za přijetí milosti se vám zdá náročné a těžké. Příteli, pracovat se snažíš a nemodlíš se?! Může být důležitější práce, než myslet na spásu duše? Jestli neuděláte nějakou práci, udělá to za vás někdo jiný, ale jestli zahubíte svou duši, kdo ji potom bude moci zachránit?!

Jaké jsou ještě jiné užitky časté modlitby? Oslazuje nám těžkosti a kříže, pozvedá ze země, uvádí do milosrdenství Božího, chrání před hříchem, posiluje duši, vzbuzuje chuť k pokání, učí, jak strašným zlem je urážka Boha. Skrze modlitbu se líbíme Bohu, duchovně se posilujeme a zajišťujeme si věčný život. Neměl by náš život tedy být jednou modlitbou, neustálým sjednocením s Bohem? Jestliže někoho milujeme, je lehké na něho myslet. Jestliže milujeme předobrého Boha, bude pro nás modlitba něčím úplně normálním, jako odpočinek.

Jestliže máme milost modlit se, neměli bychom se modlit ve spěchu, Bůh chce, abychom se modlili po delší čas. Chce, abychom ho prosili o potřebné milosti, oplakávali dřívější hříchy a děkovali za přijatá dobrodiní.

Zeptáte se mě, zda je možné neustále povznášet srdce k Bohu? Ale vždyť není nic snadnějšího. Mysleme na Boha každou chvíli během práce, vzbuzujme úkon lásky, pokořujme se, vzbuzujme v sobě naději, připomínejme si, že Bůh i přes naši bídu na nás nejen nezapomíná, ale ještě nás hojně obdařuje milostmi. Je dobré myslet na utrpení a smrt Ježíše Krista, jak se modlí v zahradě Olivové, jak je jeho hlava zraněna korunou z trní, jak nese kříž na Kalvárii a umírá na něm. Anebo si představujme jeho vtělení, narození a útěk do Egypta; nebo přemýšlejme o posledních věcech člověk: o smrti, soudu, nebi a pekle. Svěřujme se také skrze krátké modlitby Andělu strážnému, modleme se Anděl Páně, když slyšíme zvony. Bratři, takto je opravdu velmi snadné modlit se bez přestání. Takto postupovali svatí.

II.
Modlitba je u Boha všemocná, bylo jí přislíbeno všechno. Když se dobře modlíme, dostaneme, jak nás ujišťuje Ježíš Kristus, všechno. „Proste a dostanete, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. O cokoliv budete prosit Otce mého ve jménu mém, dá vám.“ Spasitel to dokonce potvrzuje příslibem. „Vpravdě, vpravdě, říkám vám, o cokoliv budete prosit Otce ve jménu mém, dá vám.“ Kdo bude ještě moci po těchto slovech pochybovat o moci a významu modlitby? Můžeme ztrácet naději při pomyšlení na to, jak velmi jsme nehodní? Bůh přece ví, že jsme hříšníci a že jsme závislí jenom na jeho nekonečné dobrotě! Což zásluhy Ježíše Krista nevynahrazují naše slabosti a nehodnosti? I kdyby dokonce naše hříchy byly nevím jak početné a těžké, On je odpustí, jestliže budeme upřímně dělat pokání. Bůh neopouští nikoho, kdo se k němu s pokorou utíká. Pohleďme na Adama, který se po svém pádu utekl k Božímu milosrdenství. Tehdy mu Pán dává přislíbení Spasitele, těší ho a povznáší na duchu. A dále. Bůh prostřednictvím proroka Jonáše hrozí ninivským strašným vyhlazením. A když se tito začínají modlit k Pánu, odvrací od nich svou trestající pravici. Kdyby se před potopou země lidé obrátili k Bohu, tato pohroma by na zemi nedopadla. Když Jozue válčí s nepřáteli, Mojžíš se na hoře modlí. A tak dlouho, jak povznáší s chválou dlaně k nebi, vítězí Izraelci, když je spouští dolů, vyvolený lid začíná prohrávat. A kolikrát tento Boží vůdce, který vyvedl židy z egyptského otroctví, svými modlitbami zachraňuje nevděčníky před hrůzami Božího hněvu… Když těžce nemocnému zbožnému králi Ezechiášovi prorok oznámí, že zemře, modlitbou si prodlužuje život o 15 let. Pokorný celník získává v chrámě odpuštění svých hříchů, protože se bije v prsa a neodvažuje se pozvednout oči k nebi. K nohám Spasitele se vrhá veřejná hříšnice, omývá je slzami a prosí o odpuštění; právě proto slyší ke své plné útěše slova: „Odpouštějí se ti hříchy.“ Dobrý lotr po pravici má na svědomí mnoho hříchů; ale protože s pokorou a nadějí prosí o odpuštění, Pán Ježíš mu předpovídá, že ještě toho samého dne s ním bude v ráji. Nedokážu vypočítat všechny příklady tohoto typu. Ale všichni hříšníci, kteří jsou nyní svatými – bez výjimky – získali odpuštění skrze správnou modlitbu.

III.
Pravděpodobně se zeptáte, jak to, že i když se tolik modlíme, jsme nadále hříšníci a vůbec jsme se nenapravili. Je to proto, že se modlíme špatně. Bez přípravy a bez zájmu napravit se často dokonce ani nevíme, o co Boha prosíme. Naproti tomu i hříšníci docházeli k obrácení a spravedliví vytrvali v dobrém díky vroucí modlitbě. Jestliže někdo prochází dotěrnými pokušeními, ať se přesto modlí a bude jistě schopen se pokušení správně postavit. V modlitbě člověk najde potřebnou milost. Díky ní získáme vítězství nad světem, nad ďáblem i nad špatnými náklonnostmi. Zvláště ve chvílích utrpení a pokušení se utíkejme k Bohu, potom se naše kříže stanou lehkými a pokušení se rozplynou. Ale bohužel hříšníci, i když o tom všem dobře vědí, se nemodlí nebo se modlí špatně. Často jdou spát a vstávají jako tvorové bez rozumu, bez myšlenky na Boha. A jestli už se modlí, hledají výhody: opírají se o stolek nebo lůžko, odříkávají otčenáš v době oblékání nebo svlékání; chodí po domě a domlouvají při tom domácím, dětem a přemýšlejí o nich. Není u nich vidět nejmenší příprava. Skončili modlitbu a vlastně ani neví, co Bohu říkali. Kdybychom je mohli vidět v kostele, zahrne nás lítost. Myslí na to, že se nacházejí v přítomnosti Boží? Vůbec ne! Ale sledují, kdo vchází a kdo vychází, povídají, nudí se, zívají, dřímou nebo se vztekají, že pobožnost trvá příliš dlouho. Když se žehnají svěcenou vodou, dělají to tak lhostejně a automaticky, jako by nabírali vodu z vědra, aby se napili. Na obě kolena se jim nechce pokleknout, myslí si, že stačí, když trochu nachýlí hlavu při pozdvihování a při požehnání, očima bloudí po kostele a nejednou se zachytí na věcech, které je mohou svádět ke zlému. Sotva vešli do svatyně, už by z ní chtěli utíkat. Když vyjdou z kostela, hlaholí jako vězni, kteří byli propuštění na svobodu.

Není divu, že po takové modlitbě se hříšník nezmění.

Výsledek modlitby, jak jsme řekli, záleží na způsobu, jakým se modlíme.

1. Aby naše modlitba byla milá Bohu a užitečná pro nás, musíme být ve stavu milosti anebo při nejmenším mít touhu obrátit se z hříchu; protože hříšník, který se nechce napravit, je urážkou Pána Boha. Jestliže se chceme dobře modlit, pak je třeba se k tomu připravit. Bez přípravy bude modlitba špatná. Taková příprava spočívá v tom, abychom dříve než poklekneme, pomysleli na chvíli na Boha a uvědomili si, s kým budeme rozmlouvat a o co budeme prosit. Ach, jak málo lidí se tímto způsobem připravuje k modlitbě! Přestože Bůh vám uděluje potřebné milosti, skoro o nic ho neprosíte a nic nechcete. Hříšník při modlitbě velmi často připomíná žebráka, který nechce almužnu, nemocného, který nechce uzdravení, slepého, kterému se líbí jeho slepota, a konečně zavrženého, který nechce nebe a vrhá se do svého pekla.

2. Řekli jsme, že modlitba je povznesením srdce k Bohu; řekli jsme, že je sladkou a příjemnou rozmluvou Boha se svým stvořením. Jestliže tedy při modlitbě přemýšlíme o něčem jiném než o Bohu, pak naše modlitba je špatná. Jakmile si uvědomíme, že se náš úmysl začíná kdesi ztrácet, vraťme se rychle k Bohu, skloňme se před ním; nikdy nezanedbávejme modlitbu proto, že nepociťujeme vděčnost nebo nějakou útěchu. Jestliže zakusíme nějaké těžkosti nebo nechuť, a přesto se od modlitby neodvrátíme, bude tato modlitba ještě více záslužná v Božích očích. Jednou se jeden ze svatých zeptal druhého: „Proč se v čase modlitby naše mysl zajímá o tisíc nějakých důležitých věcí tak, jako bychom nerozprávěli s Pánem Bohem?“ Na to tázaný odpověděl: „Nediv se tomu, příteli, to je záležitost pekelného ducha, který nám závidí milosti Boží, jaké získáváme při modlitbě, a který přesně ví, že nám není schopen uškodit, jestliže se správně modlíme. A zároveň si je vědom toho, že když se modlíme vroucně, dostáváme stále silnější chuť k modlitbě a stále víc si v ní libujeme.“ Jednou zlý duch řekl, že nejčastěji provokuje křesťany při modlitbě tím, že u jedněch vyvolává zívání, u druhých dřímání, jiné svádí přenášet se v myšlenkách ze vsi do vsi, z místa na místo, z předmětu na předmět. Sami z vlastní zkušenosti dobře víme, že to tak je!

Jednou jeden řeholník před započetím modlitby udělal nějaká gesta, jako by s někým rozmlouval. Když byl dotázán, co měly znamenat ty pohyby, odpověděl, že pobízí všechny své myšlenky a touhy, aby zároveň s ním vzdávaly čest Ježíši Kristu. O prvních křesťanech říká Kassián, že stávali před Boží Tváří s velkou bázní a zachovávali mlčení tak hluboké, jako by byli mrtví. V kostele je obklopovala svatá bázeň; neměli tam žádné stolky, židle ani lavice. Padali tváří k zemi jako hříšníci, kteří čekají rozsudek. A nebe se tehdy rychle zaplňovalo a v kostele bylo mnoho svatých.

3. Naše modlitby, ať jsou plny silné naděje a důvěry, že Bůh nám udělí to, o co Ho prosíme. Ježíš Kristus žádal od těch, kterým udělil jakékoliv milosti, především víru a důvěru. Kdo by mohl ztrácet naději, jestliže pomyslí na všemohoucnost Boží, která je nekonečná, a na Jeho milosrdenství bez hranic, na to, že zásluhy Ježíše Krista jsou nevyčerpatelné a že sám Kristus se stále modlí ke svému Otci. Takovou neotřesitelnou důvěru měla žena z evangelia, která trpěla krvotokem. Řekla si: „Jen když se dotknu lemu jeho šatů, budu uzdravena.“ A skutečně, když Spasitel prochází, padá k jeho nohám, dotýká se jeho pláště a zároveň získává zdraví. Pán Ježíš pohlédl na tuto ženu s láskou a řekl jí: „Jdi, tvá víra tě zdravila.“ Kdo má takovouto důvěru, ten nikdy nezbloudí.

4. Je také třeba mít při modlitbě čistý úmysl a prosit jen o to, co může přispět k chvále Boží a k naší spáse. O věci pozemské je možné také prosit, ale jen s úmyslem, aby nám nebo bližnímu přinášely duchovní užitek. Jestliže Bůh takovou prosbu nevyslyší, dělá to proto, že nechce přispět k naší záhubě. Bohužel, jak často naše modlitby nesplňují podmínku čistého úmyslu. Sv. Augustin říká, že nejednou chceme něco jiného, než to, o co se modlíme. Například, když se modlíme Otče náš, říkáme: „Otče náš, který jsi na nebesích.“ Tato slova znamenají tolik jako: „Bože, odpoutej mé srdce od země, učiň, abych pohrdal věcmi pozemskými, aby všechny mé myšlenky a touhy směřovaly k nebi!“ A přece, kolik lidí by se rozhněvalo, kdyby jim Bůh udělil tuto milost! Zvláště ve chvílích zkoušek a hrozícího duchovního nebezpečí se musíme modlit, abychom neupadli. Tak postupovali křesťanští bojovníci za císaře Lyciniuse, který v noci vyhnal 40 nahých na zamrzlý rybník. Všichni s výjimkou jediného se modlili a prosili Boha o mučednickou korunu. Také Augustin se po svém obrácení vzdálil od lidí a prosil Boha o milost setrvání v dobrých předsevzetích. A když už byl biskupem, značnou část noci trávil v modlitbě. Sv. Vincenc z Ferrery, který obrátil mnoho duší, důrazně řekl, že modlitba je nejúčinnějším prostředkem k obrácení, že jako ostrá střela proráží srdce hříšníka.

Tak jest, moji bratři, modlitba může všechno. Skrze ni poznáme své povinnosti a svou ubohost. Ukazuje nám, s jakým postojem je třeba přijímat svaté svátosti. Učí nás, že život je krátký a že se nemáme připoutávat k pozemským věcem, budí v nás svatou bázeň. Proto se sv. Hugo, biskup v Grenoblu, neustále modlil Otče náš, a když byl nabádán, aby se neunavil, odpovídal, že právě naopak mu modlitba přináší úlevu.

5. Konečně ať je naše modlitba vytrvalá. Nejednou nás Bůh chce zkoušet a nevyslechne nás hned. Sv. Augustin pět roků prosil Boha o své obrácení. Marie Egyptská po 19 let nepřestala prosit Boha, aby ji vysvobodil od nečistých myšlenek. Ale my obyčejně zvlažníme a přestaneme se modlit, pokud nás Bůh nevyslyší hned. Svatí postupovali jinak. Pamatujme, že jestliže nám Bůh nedá to, oč jej prosíme, obdaruje nás něčím jiným, více potřebnými milostmi. Vzorem vytrvalosti v modlitbě je pro nás kananejská žena, která prosila Ježíše Krista o uzdravení své dcerky. Plnou důvěrou a vytrvalou modlitbou vzkřísil také sv. Makarius, poustevník, mrtvého člověka, aby bylo zřejmé, že křesťanská víra je pravdivá; zkompromitoval tím jednoho bludaře a uvedl na cestu pravdy množství lidí, které tamten dříve svedl. Jestliže nás dobrý Bůh nevyslýchá, pak se zřejmě modlíme bez živé víry, s úmyslem ne úplně čistým, bez důvěry nebo bez vytrvalosti.
Ještě jednou na závěr opakuji, že jestliže setrváváme v hříších, neobracíme se v těžkostech a utrpeních, které na nás Bůh sesílá, a reptáme, pochází to z toho, že se nemodlíme nebo že to děláme špatně. Bez modlitby nepřijímáme hodně svaté svátosti a nezjistíme, jaká je Boží vůle pro nás, jaké je naše povolání. Jestli se nebudeme modlit, půjdeme do pekla. Bez modlitby nezakusíme sladkost pramenící z Boží lásky. Bez modlitby budou všechny naše kříže zbaveny jakékoliv záslužnosti. Modleme se tedy s myslí upřenou na Boha, modleme se s usebraností, pokorou a důvěrou a tehdy nás Bůh určitě vyslyší.

Amen.

sv. Jan Maria Vianney

Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): Jak kázal Vianney o svaté zpovědi, ze „svobodné knihovničkyA.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu)

4 reakce na O modlitbě

  1. veritas napsal:

    Jen pro upřesnění: Máte asi špatný překlad Bible. Verš Jan 16,24, který uvádíte jako („Už tři roky jsem s vámi a o nic jste mě neprosili. Proste tedy, aby vaše radost byla úplná a dokonalá.“) zní takto: „Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.“ a to je velký rozdíl
    K Mojžíšovi jak píšete, že se modlil a Izraelci vítězili (Když Jozue válčí s nepřáteli, Mojžíš se na hoře modlí. A tak dlouho, jak povznáší s chválou dlaně k nebi, vítězí Izraelci, když je spouští dolů, vyvolený lid začíná prohrávat) není v tom příběhu nic o tom, že by se modlil. Zní to následovně: Dokud Mojžíš držel ruku nahoře, vítězil Izrael, když ruku spustil, vítězil Amálek. Když Mojžíšovi umdlévaly ruce, vzali kámen a podložili jej pod Mojžíše , aby se na něj posadil. Áron a Chúr, každý z jedné strany, mu podpírali ruce, takže vytrval s rukama nahoře až do západu slunce.

    Mě učili o modlitbě následující – A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov.
    8Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. Nic o pokřižování se, nic o svěcení se vodou, nic o pokleknutí před soškou…..
    Ježíš je přece živý Bůh, který na sedí po pravici Boží, to nemůžeme popřít, On řekl na kříži, že dokonáno jest, proč bychom se stále měli dívat na Jeho utrpení a ne na Jeho slávu?
    Vím, že jste ten článek převzal, přesto to vypadá, že s ním souhlasíte na 100% tak mě vysvětlete proč Bůh vyslýchá i ty lidi, kteří nesplňují veškeré požadavky zde popsané modlitby? Proč je tak milosrdný a svoji lásku zjevuje ve vyslyšených modlitbách ve jménu Ježíše Krista? Tak jak je psáno v úvodu článku Jan 16,23

    • cinicius napsal:

      Jsem si jist, že by se zde našli lidé, co by odpověděli fundovaněji, než já, nicméně:

      Nevím, jakou Bibli měl sv. Jan Maria Vianney a zda byly jím citované věty prostě nějak přeloženy nebo převzaty z nějakého českého překladu. Pokud jde o Vaši druhou námitku, domnívám se, že biblický text jasně naznačuje, že se Mojžíš modlil, protože vztahování rukou k Nebi bylo gesto doprovázející modlitbu.

      Sláva a utrpení se nevylučují. A v Kristově utrpení a sebeobětování je velká sláva.

      A na závěr. Sejde-li se banda satanistů a bude se modlit, aby zítra vyšlo Slunce, je nanejvýše pravděpodobné, že Slunce opravdu vyjde. Říká nám to něco o jejich kvalitě jejich víry? Máme si myslet, že Bůh vyslyšel jejich modlitby? Necítím se kompetentní posuzovat, co lze považovat za vyhovění modlitbě, a už vůbec nemám intenci říkat, kdy a jak má Bůh modlitbě vyhovět. Snad jen bych řekl, že Bůh jistě nebude bazírovat na menších nedostatcích, kterém vznikly z nevědomosti a bez zlého úmyslu.

    • Stalker napsal:

      Proč bychom se měli dívat na Ježíšovo utrpení? Protože Ježíšovo utrpení na kříži je pokořením a porážkou satana a porážkou hříchu. Je vyvýšením „hada na poušti“, kdy pohled na něj zachraňuje od smrti hadím uštknutím (Jan 3,14-15; 12,32). Je vyjádením Boží lásky ke stvoření. „My kážeme Krista ukřižovaného“ (1Kor 1,23).

  2. […] ZDE. Sdílet Tweet […]

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: