Doplňky (O tridentské mši svaté XVI)

Ukončili jsme popis toho, jak se chovat během mše svaté podle tridentského ritu. V tom popisu dostal čtenář postupně – tak jak jsou v průběhu ritu v čase interpretovány – mnoho informací a v některých nyní můžeme udělat jistý formální pořádek. Také můžeme doplnit popis o detaily, na které se někteří čtenáři během vydávání ptali, a které jsme jim tedy dlužni.

Předně, celebrant vícekrát během mše svaté kleká. Doplňme, že když stojí přímo u oltáře, pokleká vždy na jedno (pravé) koleno, a to na krátkou dobu. Když je pod stupni oltáře, může se stát, že má povinnost nebo aspoň příležitost pokleknout na obě kolena. Povinnost je to tehdy, když přichází celebrovat před vystavenou Nejsvětější Svátost oltářní (nebo když od oltáře s vystavenou Nejsvětější Svátostí odchází). Příležitost je to při slovech Et incarnatus est… v Krédu, pokud na ta slova celebrant sestupuje dolů (tedy: jestliže při nich pokleká a nevzdaluje se od oltáře, pokleká na jedno koleno, jestliže je jinde – např. u stupňů oltáře nebo u sedes – může pokleknout na obě kolena). Doplňme ještě, že s výjimkou stupňových modliteb, přijímání věřících a případného použití sedes se celebrant pohybuje co nejblíže oltáři a necestuje po presbytáři, jak se to stalo zvykem při pokoncilním ritu; celebrant také nepřerušuje liturgii mlčenlivým sezením na sedes ani po promluvě, ani po přijímání.

Dnes je v pokoncilním ritu velmi rozšířen zvyk, že když je celebrant otočen k věřícím a má rozepnout ruce, roztáhne je co nejvíc, dlaněmi nasměruje směrem od oltáře a celkovou délku paží ještě zvýší tím, že dlaně s prsty dá do skoro vodorovné polohy. Při tridentském ritu je v centru Bůh, a je tedy třeba vřelost pozdravu vůči přítomným či modlitby v jejich jménu skloubit s pokorou a důvěrou v Boha, takže – jak už jsme naznačili v části výkladu Introit a Gloria – rozepnutí rukou je mírné (asi tak na šíři trupu ve výši prsou), dlaně jsou navzájem proti sobě a spolu s prsty směřují vzhůru.

V některých farnostech býval zvyk, že při Vyznání víry zpívaném vícehlasým sborem na kůru, a tedy obvykle dosti rozvláčném, si šel celebrant sednout na sedes už hned, jakmile sám Vyznání potichu odrecitoval, takže zpěv Et incarnatus est … ho už na sedes zastihl; v tom případě celebrant při mších během roku na ta slova nepoklekal, nýbrž jen sklonil hlavu, avšak během tří vánočních mší – pokud byly takto zpívány – ze sedes vstal a na obě kolena poklekl.

Dříve kněží nosili biret, obvykle když měli na sobě kleriku. S tím, jak se oblékají civilně, ať už z přinucení v totalitním státu, nebo z vlastní vůle v méně totalitním státu, odložili i biret, avšak v poslední době lze návrat biretu občas pozorovat. Celebrant může mít na hlavě biret při příchodu k oltáři, při odchodu po jejím ukončení a během doby, kdy je na sedes. Když sedí na sedes a má biret, pak v okamžicích, kdy se má uklonit (viz části výkladu Introit a Gloria a Mše katechumenů), biret smeká. Při příchodu k oltáři odevzdá celebrant biret ministrantovi před prvním pokleknutím (resp. úklonou – viz závěr části Mše katechumenů) u jeho stupňů; a – v čase symetricky – ministrant podá biret celebrantovi po pokleknutí (resp. úklonu) těsně před odchodem od oltáře. A pro případ použití biretu na sedes se ustálil praktický zvyk, že ministrant položí biret, který od celebranta na začátku odebere, na sedes, nejlépe na vedlejší sedadlo, kde ten ministrant bude sedět a odkud jej – než se sám posadí – podá celebrantovi. Celebrant manipuluje biretem svou pravou rukou, kterou jej drží za prostřední „křidélko“ a tak jej i pokládá na hlavu. Dříve bývaly sedes po epištolní straně oltáře, pravou rukou tedy podal celebrant biret ministrantovi, který byl také na epištolní straně, takže cesta k jeho uložení byla nejkratší možná. Podobně tomu bylo při odchodu. Dnes bývají presbytáře různě (v podstatě bez nějakého systému) přeorganizovány, takže – pokud nejsou k tridentské liturgii uvedeny do původního stavu – je třeba řešit manipulaci s biretem, jak to nejlépe jde.

Střední sedadlo, určené na sedes pro celebranta, bývá odlišeno od těch ostatních opěradlem. Když na ně celebrant usedá, ministranti by mu měli nadzvednout vzadu kasuli (někdy až přes opěradlo), aby ji sednutím na její konec nezmačkal nebo nepotrhal.

Jak už bylo poznamenáno v minulé části výkladu, vzhledem k přerušení praxe tridentské liturgie v naší zemi se k nám dostávají zvyklosti ze zahraničí, které se u nás dříve nevyskytovaly, ale které lze doporučit. Mezi ně patří mírná úklona ministranta vůči celebrantovi, před tím a po tom, co mu provádí nějakou službu. To platí např. pro přenášení misálu a podání konviček či vela, ale i pro právě popsané upravení kasule na sedes: než se ministranti sami posadí, ukloní se celebrantovi; je to příležitost k estetickému vypracování v tom smyslu, že ministranti (obvykle jsou dva) stojí po obou stranách právě usednuvšího celebranta navzájem proti sobě, ukloní se a pak si sednou.

Stručně řečeno, je-li přítomen jen jeden ministrant, pak – pokud právě nekoná nějakou specifickou činnost nebo neklečí u osy oltáře – stojí či klečí na druhé straně, než je misál. I když přijde k oltáři na stranu epištolní (aby případně odebral biret a instaloval na epištolní stranu misál) a může klečet během stupňových modliteb po celebrantově pravé ruce, odebere se po nich na evangelní stranu, kde je až do konce epištoly; když po ní přenese misál a vrátí se během evangelia před stupně oltáře, zaujme místo na epištolní straně, a když po přijímání přenese misál na epištolní stranu, jde na místo na evangelní straně. Tato praxe totiž umožňuje ministrantovi, aby lépe viděl, co právě činí celebrant. Z tohoto principu poněkud vybočuje závěrečné evangelium, kdy je sice zavřený misál na epištolní straně, ale celebrant je na straně evangelní: ministrant, který opustil své místo na evangelní straně a během požehnání klečel v ose oltáře, by odtud měl jít na stranu epištolní, aby byl připraven po závěrečném evangeliu odnést misál a případně podat celebrantovi biret.

Když je ministrantů více, pak dva z nich se podílejí na různých úkonech, jak bylo uvedeno v  dřívějších částech, a neexistuje nějaký předpis, kdy který má být na které straně; existovala však jistá praxe, modelující – pokud jde o pozice – výše zmíněný systém jednoho ministranta: tím jako by byl ten ministrant – označme ho L –, který je při příchodu na evangelní straně (i když ministrant přicházející před evangeliem na epištolní stranu – označme ho P – přináší misál); a tak, když L přechází při evangeliu na epištolní stranu, P musí přejít na stranu evangelní; a když se po přijímání P vrací na epištolní stranu, L se vrací na stranu evangelní. Obě změny souvisejí s přenášením misálu, takže výměna se může provést při něm: ministrant přenášející misál (obvykle P) musí pokleknout, resp. se uklonit, v ose oltáře, ten druhý jde k němu, takže pokleknou, resp. se ukloní, oba a ten, který misál nedrží, jde na své nové místo ihned, zatím co ten, který misál nese, se na své nové místo dostaví o něco později (např. když se na začátku evangelia vrací P, který přenesl misál na evangelní stranu, L jde těsně před ním k ose oltáře, zastaví se vpravo od ní, P jde k ose těsně za ním a zastaví se vlevo od něho, pak oba pokleknou, resp. se ukloní, a – aniž by se nějak motali jeden kolem druhého, jde P poněkud zpět na své nové místo na evangelní straně, zatímco L pokračuje dále na své nové místo na epištolní straně).

Pokud se čtenáři zdá předešlý popis příliš komplikovaný, pak mu doporučujeme, aby si ho přečetl ještě jednou s tím, že P znamená „pravý“ a L znamená „levý“, což odpovídá v ministrantském slangu (viz část výkladu Introit a Gloria) tomu, že P značí ministranta, který je na počátku a na konci mešní liturgie na „pravé“ (totiž epištolní) straně, a L značí ministranta, který je na počátku a na konci mešní liturgie na „levé“ (totiž evangelní) straně.

V dnešní době se zcela ignoruje fakt, že otáčet se k někomu zády symbolizuje neúctu. Je to dáno nejen častou ignorancí vůči víře v reálnou Kristovu přítomnost v Nejsvětější Svátosti, ale i chaotickým uspořádáním presbytáře, pokud respektuje liturgickou reformu: svatostánek bývá často za zády celebranta stojícího čelem k lidu nebo – je-li po straně – za zády ministranta, když drží konvičky. Pravidla tridentského ritu před podobným vystavováním zad varují. Pro celebranta je to závazné tehdy, když je Kristovo Tělo na oltáři mimo svatostánek: když má v této situaci povinnost obrátit se k lidu, odstupuje poněkud vlevo a až pak se otočí (jak bylo uvedeno v části Přijímání věřících); v ostatních případech se otáčí přímo ze svého místa u osy oltáře, avšak pokud celebruje např. před vystavenou Nejsvětější Svátostí (tedy znovu: pokud je Kristovo Tělo na oltáři mimo svatostánek), odstupuje celebrant poněkud k evangelní straně i při pozdravech Dominus vobiscum věřícím a při Orate fratres.

Pro ministranty platí tvrdší pravidlo: měli by se vystříhat jakéhokoliv postoje zády i ke Kristovu Tělu uloženému ve svatostánku. Je vhodné, aby to měli na mysli zejména při otáčení v chůzi, např. když přenášejí misál. V některých pražských farnostech býval zvyk, který podrobně popíšeme pro případ, že se misál přenáší z epištolní strany: když ministrant uchopil misál, mírně se otočil doprava, sešel se stupňů a otočil se za levou rukou o víc než dva pravé úhly, obešel s misálem oltářní stupně až k ose, tam poklekl, resp. se uklonil, a pak – v podstatě přímo k místu pro misál na evangelní straně, tj. šikmo doleva – vystoupil po stupních a stejným směrem šel k evangelní straně oltáře. Případ přenesení misálu na evangelní stranu je naznačen na přiloženém obrázku, kde je oltář znázorněn dvojitou čarou, stupně jsou čárkovaně a pohyb ministranta s plnými šipkami. Obraty jsme pro srozumitelnost enormně zvětšili (ministrant by je měl provádět na místě) a pozici, v níž by měl ministrant přerušit svou chůzi, aby vyčkal začátku evangelia, jsme naznačili tak, že k ní směřuje šipka ve tvaru V. (pozn. red. – obrázek si najděte v patřičném čísle časopisu Te Deum)

Není nerozumné připustit některé zdánlivě málo zbožné chování, jde-li o praktickou nutnost. Dnes bývá mše svatá podle tridentského ritu někdy poslána „do exilu“ do malých prostor, kde se k přijímání věřících vejde do jedné řady malý počet osob. Není tedy od věci, když každý věřící ihned po tom, co přijal Kristovo Tělo, se zvedne a uvolní místo dalším, aby ti o jeho nohy nezakopávali a aby celebrant nemusel s rozdílením čekat.

Když je po mši svaté nějaká pobožnost, která k ní nepatří (požehnání Nejsvětější Svátostí, udílení popelce či svatoblažejského požehnání, modlitby proti pronásledovatelům Církve a podobně), celebrant při závěrečném požehnání říká Ite missa est (není to důvodem pro Benedicamus Domino).

V druhé části výkladu mše svaté podle tridentského ritu jsme uvedli, že počet orací se v průběhu dějin měnil a že jej naposledy zredukoval v roce 1960 Jan XXIII. Věřící, kteří mají k dispozici misálky z dřívější doby (a je jich asi většina), mohou v nich najít „druhé a třetí modlitby“ (za papeže, ke cti Panny Marie, proti pronásledovatelům Církve) pro různá období církevního roku. A mohou je najít v kontextu nejen orace, ale i tiché modlitby a modlitby po přijímání. Po právě zmíněné redukci nejsou tyto modlitby povinné a věřící by se neměli znepokojovat, když je neslyší.

Výkrop před nedělní mší svatou

Tridentský ritus nabízí možnost výkropu kostela před mší svatou v neděli. Ten není součástí mešní liturgie, a tak pro něj neplatí to, co se praktikuje při pokoncilním ritu (pokud se ovšem výkrop vůbec provádí)‚ totiž že nahrazuje kus mše svaté. O tom svědčí i to, že celebrant ho neprovádí v kasuli (může mít pluviál stejné barvy) a bez manipulu a že po výkropu se vrací do sakristie (pokud ta v daném prostoru je).  Mimo neděli není výkrop přípustný, i kdyby byl sebedůležitější svátek.

Na počátku jde celebrant s ministranty k oltáři, kde na dolní stupeň poklekne. Ministranti, kteří s ním přicházejí, pokleknou spolu s ním. Pak celebrant zaintonuje antifonu k výkropu a při tom vezme do pravé ruky kropáč (obvykle z kropenky se svěcenou vodou, kterou by měl držet v levé ruce a do výše prsou nadzvednout ministrant, který přišel a stojí na epištolní straně), třemi pohyby paží s kropáčem pošle svěcenou vodu směrem k oltáři (po ose, doleva a doprava) a poznamená se kropáčem ve tvaru velkého kříže. Pak jde středem chrámu a vykrápí svěcenou vodou směrem k věřícím po své pravé ruce. Na konci se otočí, vrací se a pokračuje výkropem na druhou stranu. Podle délky chrámu se může obrátit na ministranta s kropenkou a svěcenou vodu v kropáči obnovit. Běžně má antifona následující slova (z nichž Asperges me intonuje celebrant):

Aspérges me, Dómine, hyssópo, et mundábor; lavábis me, et super nivem dealbábor.

Což v překladu slovo za slovem znamená

„Pokrop mě (ještě přesněji: kéž pokropíš mě), Pane, yzopem a budu očištěn; obmyješ mě a nad sníh zbělím.“

Jsou to slova 8. verše kajícího žalmu č. 50 (dle Vulgáty) a první verš téhož žalmu pak následuje: Miserére mei, Deus, secúndum magnam misericórdiam tuam, v doslovném překladu: Smiluj se nade mnou, Bože, podle velkého milosrdenství svého. Poté následuje malá doxologie (Glória Patri…) a opakuje se opět antifona. Celý zpěv má tedy stejnou formu jako introit (viz druhá část našeho výkladu mše sv. dle tridentského ritu) a doplňujeme, že na rozdíl od pokoncilního ritu, kde zbyla jen antifona, se první verš, doxologie i opakovaná antifona mají dodržet.

V době velikonoční je antifona jiná, její slova jsou volnou parafrází na 1. a 9. verše 47. kapitoly z knihy proroka Ezechiela (celebrant zaintonuje slova Vidi aquam):

Vidi aquam egrediéntem de templo, a látere dextro, alleluia: et omnes, ad quos pervénit aqua ista, salvi facti sunt, et dicent: allelúia, allelúia. 

V doslovném překladu:

„Viděl jsem vodu tryskající z chrámu, po straně pravé, aleluja: a všichni, k nimž došla voda ona, spaseni učiněni jsou, a budou říkat: aleluja, aleluja.“

I tato velikonoční antifona je doplněna žalmovým veršem a malou doxologií. Verš  (opět první) je vybrán ze 117. žalmu: Confitémini Dómino, quóniam bonus: quóniam in saéculum misericórdia eius. Tedy v češtině: „Vyznávejte se Bohu, neboť (je) dobrý: neboť na věky (je) milosrdenství jeho.“ Po doxologii se opakuje antifona. Ve větších chrámech se může stát, že doxologie je zpívána ještě v době, kdy by měl celebrant provádět výkrop; v tom případě se zastaví a na její první polovinu se mírně skloní. Ministranti, resp. ministrant (není třeba, aby jich bylo při výkropu víc než dva), jdou vždy asi krok před celebrantem – podobně jako když přicházejí k oltáři.

Pro obě antifony platí, že když se opakují, zpívá je lid (nebo schola) hned od začátku a nečeká se na nějakou opakovanou intonaci od celebranta. Když zpěv skončí a celebrant s ministranty už jsou zpět u stupňů oltáře, pokračuje obřad dialogem Ostende nobis, Domine,…, který má místo i na konci stupňových modliteb a byl uveden i přeložen v úvodní části. Celebrant i ministranti při něm stojí. Na rozdíl od stupňových modliteb při výkropu celebrant dialog zpívá a odpovídají mu všichni věřící nebo aspoň schola. V době velikonoční se k prvnímu páru dialogu (Osténde… a Et salutáre…) dodává allelúia.

Pak následuje celebrantova zpívaná orace:

Orémus. Exáudi nos, Dómine sancte, Pater omnípotens, aetérne Deus; et míttere dignéris sanctum ángelum tuum de caélis: qui custódiat, fóveat, prótegat, vísitet atque deféndat omnes habitántes in hoc habitáculo. Per Christum, Dóminum nostrum.

Přeložena doslovně:

„Modleme se. Vyslyš nás, Pane svatý, Otče všemohoucí, věčný Bože; a poslat kéž ráčíš svatého anděla tvého s nebe: který kéž střeží, ošetřuje, chrání, navštíví a brání všechny přebývající v tomto příbytku. Skrze Krista, Pána našeho.“ Dodejme, že pod tímto nádherným výčtem sloves se skrývá ještě větší hloubka, protože např. fóveat bychom mohli přeložit i jako „zahřívá“, „objímá“ a „podporuje“ a prótegat i jako „kryje“, resp. „přikrývá“.

Věřící či schola odpovědí Amen a celebrant s ministranty se obvyklým způsobem (s pokleknutím či úklonou) odebere do sakristie, aby se hned nato vrátil v kasuli k oltáři ke sloužení mše svaté.

Věřící by měli při příchodu celebranta povstat a stát po celou dobu výkropu.

Závěr

Ukončili jsme popis, jak se chovat při mši svaté podle tridentského ritu. Když jsme jej v prvním čísle ročníku 2007 zahájili, vyslovili jsme předpoklad, že tento ritus se opět do praxe navrátí. Nyní, po dvou a půl létech, jsme svědky toho, jak se tento předpoklad pomalu, velmi pomalu, ale jistě vyplňuje, a – dle okolností – lze doufat, že jeho obhajoba se někdy v budoucnosti (tedy ne až na věčnosti) stane samozřejmostí. Není cílem tohoto popisu takovou obhajobu formulovat, avšak na závěr uveďme jednu stručnou myšlenku, která myšlenky mnohem hlubší obhajoby poněkud s humorem doplňuje.

Ještě občas slyšíme nebo čteme, že tridentský ritus byl povolen pro ty málo přizpůsobivé babičky a dědečky, kteří se ho v mládí naučili a na něco nového jim jejich nízký intelekt nestačí. Nebudeme s tímto tvrzením polemizovat tím, že poukážeme na překvapivě velké procento mladých, kteří se mše svaté podle tridentského ritu účastní, ale uvedeme jiné tvrzení, s kterým se lze také občas setkat: mše svatá podle tridentského ritu je prý určena podezřelým intelektuálům, odtrženým od prostých věřících a vidících se ve svém vysokém intelektu a ve své znalosti latiny a teologické hloubky tridentského ritu. G. K. Chesterton poukazoval na dějinnou zkušenost, že katolicitu Církve potvrzuje mimo jiné i fakt, že je napadána ze stran vyznávajících vzájemně protichůdná kritéria. I dvojice uvedených názorů na tridentský ritus tedy potvrzuje jeho katolicitu…

Evžen Kindler

Toto je šestnáctý díl série článků Prof. Kindlera, které rozebírají tzv. tridentskou mši. Prvně vyšel v Te Deu 2009/4.

3 reakce na Doplňky (O tridentské mši svaté XVI)

  1. Dotaz - lektorium napsal:

    Lektorium (z latinského lectorium, německy lettner, česky chórová přepážka nebo také letnýř). V době před Tridentským koncilem věc běžná, nádherná. Po Tridentském sněmu odstraňována. Proč vlastně? Z čeho to vycházelo? Že má být na oltář vidět? A není snad i přes lektorium? Kdyby v budoucnu vznikla např. kaple Una Voce, prostě něco, kde by se sloužil jen klasický ritus, dal by se tam zbudovat „letnýř“? (vypadá to jako vtip, ale my nevíme jak bude vypadat liturgická obnova za 30 let:)))
    Nebo platí „zákaz letnýře“ dodnes? Vždyť by to byl vlastně „ikonostas Západu“.

    O „lectoriu“ více zde: heslo „Rood screen“.

    http://en.wikipedia.org/wiki/Rood_screen

    Pax

    Jan

    (už se zde na D&H někde o lettneru mluvilo)

    • :) napsal:

      Ty fotky, co jsou v tom článku, jsou dobré. Jsem pro výstavbu. Po koncilu měl přeci nastat návrat ke kořenům ne?

      • Re: :) napsal:

        Zde ovšem jde o „zatržení“ patrně ze strany koncilu Tridentského. O co přesně šlo?? Bylo odstraňování „letnýřů“ skutečným naplněním „tridentina“?

        Jan

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: