O lásce

Sv. Jan Maria Vianney

„Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem.“ (Mt 22,37)

Jestliže chceš dokonale sloužit Bohu, nestačí v něho jen věřit! Je pravda, že víra ve zjevené pravdy posvěcuje naše skutky a způsobuje, že se stávají milými Bohu. Víra je ke spáse potřebná. Ale tato důležitá ctnost, odkrývající nám krásu nebeského bohatství, nás jednou opustí – v budoucím životě nebude přece žádných tajemství. Taktéž naděje je drahocenným darem nebes, protože řídí naše skutky, vede nás, abychom je konali s dobrým úmyslem, abychom došli do věčného života a unikli peklu. Ale i ona ustane. Zato láska nám ukazuje na Boha nekonečně dobrého a radí nám věnovat mu srdce, tato ctnost nás v nebi nikdy neopustí.

Máme tuto milou a krásnou ctnost? Ona způsobuje, že jednáme šlechetně a milujeme Boha nejen ze strachu před peklem či kvůli naději na nebe, ale především proto, že je nekonečně dokonalý. Měli bychom vroucně prahnout po této ctnosti a prosit, aby nás vždy provázela. Je totiž tak pěkná, krásná a potřebná pro pozemské štěstí, že bychom se měli zamyslet nad tím, zda ji vlastníme. A pokud by nám chyběla, tak uvažujme, jakým způsobem bychom ji měli získat.

I.
Jestliže se zeptám některého dítěte, co je to láska, odpoví mi: „Je to ctnost, která pochází z nebe, skrze kterou milujeme Boha z celého srdce a kvůli Bohu také bližního jako sebe samého.“ Můžete se mě nyní zeptat, co to znamená „milovat Boha z celého srdce“ – nad všechny věci, víc než sebe samé. Znamená to, že Boha máme stavět výš než jakékoli stvoření a být rozhodnuti raději všechno ztratit (majetek, slávu, rodiče, přátele, děti, muže či ženu a dokonce i život), než se dopustit jednoho těžkého hříchu. Sv. Augustin říká, že dokonale miluje Boha ten, kdo miluje Boha bez míry, bez ohledu na naději, nebeské štěstí nebo strach z pekla. Musíme Boha milovat z celého srdce, protože je nekonečně dobrý a nekonečně láskyhodný. Ani utrpení, pronásledování, život či smrt nás nemohou odloučit od Boží lásky.

Jestliže, drazí bratři, nemilujeme dobrého Boha, jsme velmi nešťastní. Člověk je stvořen k tomu, aby miloval Boha, protože jenom v samém Bohu najde celé štěstí. I kdybychom získali celý svět, a nemilovali dobrého Tvůrce, nebudeme spokojeni. Lépe se o tom přesvědčíte, když se podíváte na lidi, kteří žijí bez lásky k Bohu. Jestliže se podíváte na lidi, kteří se odvrací od svátostí a modlitby, spatříte, jak smutný je jejich život, jak tito lidé proklínají sami sebe, jak jsou znechuceni vlastním životem nebo jak umírají smutkem. Lakomec nikdy nebude spokojen, bez ohledu na to, zda má mnoho nebo málo. Opilce neučiní šťastným další sklenička, i když v ní hledá útěchu. Pyšný nemá nikdy pokoj, protože se stále bojí pohrdání. Mstivý dokonce ani v noci nemůže usnout, protože stále přemýšlí nad tím, jak by se pomstil svému nepříteli. A ještě se pozastavme u nečistého člověka, který své štěstí spatřuje v rozkoších těla, ztrácí dobré jméno, majetek, zdraví, duši a nikdy nenajde pokoj.

Proč tedy nemůžeme nalézt štěstí ve stvořených věcech? Protože naším cílem je Bůh a jedině On může uspokojit naše touhy a učinit nás šťastnými, nakolik je to možné zde na zemi, v tomto údolí slz a pláče. Jak jsme slepí, když tak lneme k životu, k zemi, k pozemským dobrům, ve kterých je pouze smutek a hoře!

Svatí byli oproti nám mnohem moudřejší, protože pohrdali vším a hledali jen samého Boha! Proto mezi nimi vidíme knížata, krále, císaře, kteří opustili všechno a šli na poušť nebo do klášterů, aby tam svobodněji mohli sloužit Bohu. Jiní se bez váhání vzdávali svých trůnů. Kdo se odpoutal od pozemských věcí a zcela se oddal Bohu, je opravdu šťastný.

Bohužel mnoho z nás, i když už je nám víc než dvacet či třicet let, ještě nikdy neprosilo dobrého Boha o ten nedozírný dar nebes, o lásku. Není divu, že jsme tak málo duchovní, že tak velmi myslíme pozemsky. Jestli budeme takto pokračovat dál, zahyneme navěky, Bůh nás zavrhne! Proč, bratři, se neobracíme k Bohu, který je naším jediným štěstím!? Jeho láska dává radost a štěstí svatým v nebi. Kdy si ji zamilujeme výlučně a nerozděleně!

Ale jestliže se teď zároveň zeptám dítěte, čím je láska ve vztahu k bližnímu, odpoví, že ctnost lásky k bližnímu spočívá v tomto: milovat ho jako sebe samého a přát mu všechno to, co si přejeme sami. Bez toho nedosáhneme nebe, nedosáhneme přízně Boží.

Nedostatek ctnosti lásky k bližnímu táhne za sebou znevažování svátostí a vede duše do záhuby. Co my chápeme pod slovem „bližní“? Ctnost lásky k bližnímu se přece vztahuje na všechny lidi, na přátele i nepřátele, na ty, kteří nám škodí na naší pověsti i na majetku. Musíme mít rádi i nepřátele, jim také máme přát dobro. Jestliže to neděláme, pak nemáme lásku Boží a jsme špatnými křesťany. Pohleďte, jak jednal Josef se svými bratry, kteří ho chtěli zabít, hodili ho do hluboké studně a nakonec ho prodali kupcům (srv. Ex 27). Bůh Josefa neopustil, těšil ho v neštěstí a v pokoření, které na něj seslal jen proto, aby ho povýšil. Když se pak Josef stal správcem Egypta, jeho bratři v čase neúrody přišli do toho kraje pro zboží. Josef vidí své nepřátele, ale ti ho nepoznávají. Teď se jim mohl pomstít, jako první člověk po faraonovi k tomu měl možnost. A co udělal? Křivdy, které mu byly způsobeny, přehlušila v jeho paměti láska. Zahrnuje bratry dobrodiním, pláče radostí, ptá se na otce a příbuzné a prosí, aby sem všichni přijeli a zůstali zde natrvalo.

Podle čeho poznáme, že máme tuto důležitou ctnost, bez které se naše zbožnost stává podivínstvím?

1. Člověk, který miluje, neví, co je pýcha, nechce vládnout ostatním, nekritizuje jednání druhých, nemluví o jejich jednání, nevyvyšuje se, druhé považuje za lepší než sám sebe, nezlobí se, když je někdo jiný více uznáván než on. Když jím pohrdají, nezneklidňuje se, ale přemýšlí nad tím, že zasluhuje pohrdání ještě větší. Člověk, který má v srdci lásku, nezarmucuje druhé, protože láska je královský plášť, který zahaluje chyby spolubratrů.

2. Člověk, který miluje, trpělivě a s odevzdaností přijímá nemoc, neštěstí a všechny pohromy, protože pamatuje na to, že je hříšník a život na zemi není věčný. Job vyhozený na smetiště je spokojený a nezoufá, protože v jeho srdci je láska Boží (srv. Job 2,8). Tobiáš raněný slepotou neztrácí pokoj duše, protože ví, že skrze své utrpení plní Boží vůli a přibližuje se k Jeho slávě (srv. Tob 2,11).

3. Člověk, který má lásku, není lakomec a chtivě nehromadí majetek. Pracuje s chutí, protože taková je Boží vůle a odevzdává se Boží prozřetelnosti, které zcela důvěřuje. Pozemské věci pro něj nejsou ničím a lidi, kteří se ženou za penězi, považuje za nešťastné. Peníze využívá ke konání dobrých skutků, almužnami se snaží vykoupit své hříchy a získat nebe. Vůči všem je milosrdný, neřídí se lidskými ohledy, cokoli dělá dobrého, obětuje Bohu. Pomáhá ubožákovi v jeho nouzi a nehledí na to, zda to je jeho přítel či nepřítel. Následuje Františka Saleského, ten nejprve pomáhá svému nepříteli, který to potřebuje, protože se mnohem více líbí Bohu, když prokážeme dobro těm, kdo nám ubližují. V životopise sv. Ignáce čteme, že jednou propustil žebráka s prázdnou, protože na něj neměl čas. Když si uvědomil svou chybu, vyběhl za ním, štědře ho obdaroval a Bohu slíbil, že už nikdy neodmítne almužnu, když jej o ni bude někdo prosit ve jménu Božím.

Jistě si pomyslíte, že byste se brzy stali chudáky, pokud byste všem takto pomáhali. Poslouchejte, co v této věci říká Tobiáš svému synu: „Všem, kdo činí spravedlnost, prokazuj milosrdenství z toho, co máš. A když prokazuješ milosrdenství, ať tvé oko nezávidí. Neodvracej svou tvář od žádného chudáka, aby se neodvrátila Boží tvář od tebe. Prokazuj milosrdenství podle toho, jak hodně máš; máš-li málo, neboj se prokazovat milosrdenství i z mála. Dobrý poklad si tím ukládáš pro den nouze. Milosrdenství totiž vysvobozuje ze smrti a nenechá tě, abys vešel do temnoty. Milosrdenství je výborným darem pro všechny, kdo je prokazují před tváří Nejvyššího.“ (Tob 4,7-11). Dům, který ochotně nabídnete chudým, nikdy nezhyne. Bůh to nepřipustí, i kdyby snad měl učinit zázrak.

Pohleďte na sv. Antonína, který prodal všechno, co měl, rozdal peníze chudým a odešel na poušť, aby se zcela oddal do rukou Prozřetelnosti. Poustevník sv. Pavel a sv. Alexej se zbavují všeho a žijí chudě. Sv. Serafim prodal nejen své jmění a oblečení, aby mohl vykoupit zajatce, prodal dokonce sebe sama.

Špatně jednáme, když nedáme almužnu, pohrdáme ubohými, odtahujeme se od nich a ještě říkáme, že to jsou lenoši, kteří by měli pracovat. Drazí bratři, v rámci našich možností dávejme almužnu, protože právě ona nám bude v hodině smrti posilou. Poslechněte, co řekne Kristus Pán na posledním soudu: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít“ (Mt 25,34-35). Chcete, aby vaše děti byly šťastné a moudré? Jestliže ano, dávejte jim příklad dobročinnosti a lásky k chudým a tehdy jim Bůh jistě požehná. Dobře tomu rozuměla sv. Blanka, která svému synu řekla: „Vždy budeme, synu, bohatí, jestliže budeme milovat Boha a přát dobro svým bratřím.“

Jestliže tedy máme tuto bohumilou ctnost, nebudeme následovat pohany, kteří činí dobro pouze svým přátelům, těm, od kterých něco očekávají, ale dobré skutky budeme dělat proto, abychom se líbili Bohu a vykoupili své hříchy.

Nemusíme přemýšlet nad tím, zda nám lidé budou vděční, nebo ne, jestli nám budou křivdit, nebo blahoslavit, zda námi pohrdnou, nebo nás budou chválit. Mnoho křesťanů se zajímá pouze o pozemské zájmy, jestliže dají almužnu či prokáží někomu nějakou službu a pak nevidí odezvu, zlobí se a říkají, že byli hloupí. Buď děláte dobré skutky pro Boha, nebo pro svět! Jestliže se ženete za ctí a lidskou slávou, pak jednáte jako pohané, kteří se za každý dobrý čin domáhají vděčnosti. Jestli se však chcete líbit Bohu a vykoupit své viny, proč se trápíte nedostatkem uznání? Přece odměnu očekáváte jen od samého Boha. Měli byste raději děkovat Tvůrci za to, že je vám odpláceno nevděčnosti, tím větší přece bude vaše odměna v nebi. Což je to malé štěstí, že za drobné věci nám Bůh zaplatí věčně? Ano, moji bratři, s chutí prokazujme dobro těm, kteří nám nemohou odplatit, tím jistěji pak najdeme zásluhu u Boha.

Chcete vědět, zda máte opravdovou lásku? Nejlépe se to pozná podle toho, jak ochotně konáte dobré skutky vůči těm, kdo jsou nám nemilí a neděkují nám za každou službu. Jestliže chceme přijmout věčnou odměnu za dobré skutky, hledejme pouze chválu Boží, ať je motivem našeho konání Bůh. Ale zatím jak velmi vzácná je tato ctnost mezi křesťany! Není divu, že je mezi námi tak málo svatých. Opravdu, lidé se nikdy nemodlí za ten čistý a šlechetný úmysl. Sami přiznáte, že je pro vás velmi těžké prokázat dobro těm, kteří vám provedli nějaké bezpráví nebo vám ukřivdili. V srdci vám zůstává nechuť, jakýsi odpor a vlažnost ve vztahu k těmto lidem. Sotva se s nimi pozdravíte a něco jim řeknete. Ach, Bože, kolik křesťanů žije jako pohané, a přesto se považují za dobré křesťany. Jak moc toho budou litovat tehdy, až v Božím světle uvidí, čím je láska, která posvěcuje všechny skutky pro život věčný.

4. Duše, která miluje Boha, je svobodná od hříchu nečistoty, protože je tak pevně sjednocena s Tvůrcem, že duch smyslnosti nad ní nemá vládu. Srdce a všechny smysly jsou pohlcovány nebeským žárem, proto se peklo neodvažuje takové duše pokoušet. Opravdu je to tak. Láska Boží očisťuje smysly člověka od hnusných žádostivostí! Kdo může pochopit štěstí duše, která opravdu miluje Boha!?

5. Láska není v žádném případě závistivá. Netrápí se dobrem bližního ani duchovním, ani pozemským. Nikdy se nehněvá, když je někdo jiný více oceněn nebo když ho chválí – právě naopak chválí Boha za to, že dává úspěch bližnímu. Jestli vaše srdce naplňuje závist, když se někomu druhému daří lépe než vám, pak ještě nemáte tuto bohumilou ctnost – lásku.

6. Kdo miluje, je svobodný od hněvu, protože sv. Pavel jasně říká (srv. 1 Kor 13,4), že láska je trpělivá a přející vůči všem. Máme ještě daleko do této ctnosti, jestliže se často hněváme, rozčilujeme, naříkáme, křičíme, několik dní nosíme v srdci hořkost! Řeknete: „To už je moje nátura, že hlasitěji mluvím a rozpálím se, ale v srdci nemám žádnou zlobu.“ Je třeba raději říci, že nemáte tuto královskou ctnost, která je sladká a trpělivá, že nejste dobrými křesťany. Kdybyste ji měli, tak byste se při nepříjemnostech a ukřivděních radovali: „Je pošpiněno mé dobré jméno.“ Příteli, tolikrát si kvůli svým hříchům zasluhuješ peklo, což tě dobrý Bůh nenechává ještě na tomto světě? A ty bys ještě chtěl být vážený?! Ach, bratři, kdybychom měli tuto ctnost, pak i když jsme ještě poutníky na zemi, byli bychom podobni svatým v nebi a nebylo by mezi námi tolik zla! Svatí Otcové nemohou dost vynachválit tuto ctnost. Přirovnávají ji k slunci, které krásně a jasně září na nebeské obloze a dává tak jas a krásu hvězdám, protože i tato ctnost nás obohacuje, dodává lesk jiným ctnostem a způsobuje, že jsou záslužné pro věčný život a stávají se milými Bohu. Dále Otcové přirovnávají lásku k ohni, nejrychlejšímu živlu v přírodě, protože i láska je výjimečně činná a rychlá; pohrdá nicotnými věcmi a touží po dobrech, která nikdy nehynou. Láska se také podobá zlatu, cennému, třpytícímu se ušlechtilému kovu, protože zdobí a zkrášluje naše skutky. Nejmenšímu úkonu laskavosti nebo pokory dodává neocenitelnou hodnotu. Bůh v Písmu svatém říká (srv. Pís 4,9), že milenka zranila jeho srdce vlasem své šíje. Chce nám tím říci, že nejmenší dobrý skutek vykonaný z lásky se líbí Bohu, proráží srdce Tvůrce a uvádí je do vzájemné lásky. Ach, pěkná ctnosti, jak velké je štěstí, které dáváš těm, kdo tě vlastní! Ale jak vzácně se na světě potká takovýto šťastlivec!

Svatí ještě porovnávají lásku s růží, nejpěknějším a nejvonnějším květem, protože je to ctnost ze všech nejhezčí a její krásná vůně se vznáší před Boží trůn.

Tuto ctnost potřebujeme tak, jako duše potřebuje tělo. Někdo, kdo nemá v srdci lásku Boží, připomíná tělo, ve kterém není život ani duše. Láska upevňuje a oživuje víru, bez účinné lásky je víra mrtvá. Víra a naděje bez lásky dlouho nevydrží.

II.
Je třeba tedy často prosit Boha o tuto důležitou ctnost, protože když vejde do naší duše, přivede s sebou celý zástup jiných ctností. Osvěcuje a očisťuje naše skutky od pozemských náklonností, zdokonaluje naši duši. Sv. Augustin říká, že všechny ctnosti jsou obsaženy v lásce a obráceně, láska se rozlévá do všech ostatních ctností. Ona přivádí k Bohu a dokonce i nejmenší lidský skutek povznáší do stupně nadpřirozeně záslužného. Sv. Pavel, ta krásná pochodeň církve, překrásně píše o této ctnosti ve svém listě Korinťanům: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje“ (1Kor 13,1-3).
Pohleďte, bratři, jak nesrovnatelná je tato ctnost; je to ctnost, bez níž jsou všechny ostatní ctnosti ničím!

Měl ji ve svém srdci Mojžíš. Když Bůh potrestal jeho sestru malomocenstvím, protože reptala proti bratrovi, vůdci vyvoleného lidu. Mojžíš se za ni modlil a říkal: „Pane, proč jsi tak zranil mou sestru? Nikdy jsem po ní nežádal úctu. Odpusť jí tedy, Pane, jestli je to tvá vůle.“ Písmo svaté (srv. Dt 12) přímo nazývá tohoto muže nejvěrnějším z lidí. Postupovali bychom stejně jako Mojžíš? Kdybychom viděli svého nepřítele v neštěstí, prosili bychom Pána, aby od něj odvrátil tento trest?

Ale řeknete: „Když nám někdo ukřivdí, jak ho můžeme milovat?“ Pohleďte, bratři, na sv. Štěpána, jak se modlí zasypaný hromadou kamení, jak zvedá ruce k Bohu a prosí o odpuštění pro své nepřátele (srv. Sk 7,59). Pomyslíte si: „Štěpán byl svatý. Není divu, že se modlil za nepřátele a odpouštěl.“ I my musíme být svatými, jinak běda nám! Bez této ctnosti určitě nikdy nedojdeme ke svatosti. Kolik hříchů dělali lidé proti ctnosti lásky k Bohu a k bližním! Milujeme Tvůrce z celého svého srdce? Nestavíme často nad něj své rodiče a přátele? Nevynechávali jsme občas pobožnosti, nešpory, katecheze, večerní modlitby, protože jsme právě šli k někomu na návštěvu? Kolikrát děti vynechaly vaší vinou modlitbu, protože jste jim místo toho nařídili vyhnat stádo na pastvu!? Sami jste také vynechali modlitbu nebo jste ji odříkali na lůžku či při oblékání!? Snažili jsme se všechny naše myšlenky, touhy a činy konat kvůli Bohu? Od té doby, kdy jsme začali užívat rozum, zasvětili jsme se Bohu a svěřili mu všechno, co vlastníme? Sv. Tomáš učí, že když se děti stanou batolaty, jejich rodiče je musí obětovat Bohu, protože tak na ně sestoupí různé milosti a požehnání nebes. Tento svatý také dodává, že matky, kterým záleží na spáse jejich dětí, je musí obětovat Bohu ještě před narozením.

Kdo má v srdci Boží lásku, ten musí trpělivě a odevzdaně snášet všechna neštěstí, jak nemoci, tak porážky, a pamatovat na to, že je hříšníkem a poutníkem na zemi.

Proti Boží lásce hřešíme také tehdy, když po dlouhý čas na Boha nemyslíme. Jsou lidé, kteří skoro nikdy nepovznesou srdce ke Stvořiteli, neděkují mu za dobrodiní, za to, že jsou křesťany, že se narodili v lůně svaté církve, že je Pán zachránil před smrtí po spáchání těžkého hříchu. Děkujeme Ježíši Kristu za ustanovení svatých svátostí, za vtělení, za jeho muka a smrt? Nebyli jsme vlažní v Boží službě? Nevyhýbali jsme se svátostem? Nevynechávali jsme modlitbu a neodkládali pokání ze dne na den? Když jsme slyšeli rouhání vůči Bohu, mlčeli jsme, jako by se nás to netýkalo? A jak často jsme se modlili bez chuti a touhy podobat se Bohu!? Nevynechali jsme v neděli nešpory s tvrzením, že stačí, když budeme pouze na mši? Bylo nám těžko, když jsme museli opustit kostel nebo pobožnost? Snažili jsme se to nějakým jiným způsobem vynahradit? Nevynechávali děti a domácí naší vinou nedělní a sváteční pobožnosti? Nehromadili jsme v sobě nenávistné, mstivé a nečisté myšlenky?

Nestačí říkat, že milujeme Boha. Je třeba také plnit jeho přikázání a dohlédnout na ty, kteří jsou nám svěřeni, aby je plnili také. Poslyšte, co říká Pán: „Ne každý, kdo mi říká ,Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích“ (Mt 7,21). Boha opravdu milujeme tehdy, když se mu snažíme podobat ve všem, co děláme. Sv. Ignác měl tak velkou touhu patřit na Boha, že když se zamyslel nad smrtí, radostí plakal. Pravda, nemá se prosit ani o delší život, ani o smrt. Ale není hřích, když někdo touží zemřít, aby mohl dříve patřit na Boha tváří v tvář. Ten samý Ignác dodal, že ačkoli touží po smrti, chce zůstat na zemi tak dlouho, jak si Bůh žádá. Tak toužil po spáse duší, že jednoho dne, když nemohl obrátit jednoho zatvrzelého hříšníka, ponořil se až po krk do zamrzlého rybníka, aby mu u Boha vyprosil milost obrácení. Když šel do Paříže, jeden z jeho žáků mu ukradl všechny peníze. Později tento žák onemocněl v Rouenu a sv. Ignác po zaslechnutí této zprávy opustil Paříž a pěšky a bos se vydal za nemocným, aby mu vyprosil zdraví, i když na něho mohl mít v srdci vztek kvůli ukradeným penězům.

Povězte, bratři, není toto dokonalá láska? A vám se zdá, že děláte mnoho, když někomu odpustíte. Milujme všichni Boha i bližního, k tomu není třeba bohatství ani učenosti. Srdce má každý a to k lásce k Bohu stačí.

Kdysi dva poustevníci po dlouhý čas prosili Boha o milost věrně mu sloužit a milovat ho; kvůli tomuto cíli přece opustili svět. V době modlitby uslyšeli hlas, který je vybídl, aby šli do Alexandrie, kde najdou člověka jménem Eucharistes a jeho ženu Marii, kteří věrně slouží Bohu; od nich se měli naučit, jak dokonale milovat Boha. Potěšeni tou pobídkou se odebrali do Alexandrie. Po příchodu na místo se po několik dní ptali na ty dva svaté lidi, ale nemohli je nalézt. Již se měli vracet na poušť, protože usoudili, že hlas, který slyšeli, byl falešný. Náhle spatřili nějakou ženu. Zeptali se jí tedy, zda náhodou nezná člověka jménem Eucharistes. „To je můj muž,“ odpověděla žena. „A ty se jmenuješ Marie?“ zeptali se poustevníci. „Kdo vám řekl mé jméno?“ „Nadpřirozený hlas. Přišli jsme, abychom si s vámi popovídali.“ K večeru se domů vrátil muž té ženy a přihnal malé stádo ovcí. Poustevníci ho přivítali a poprosili ho, aby jim vyprávěl o svém způsobu života. „Ach, otcové, já jsem přece pouze ubohý pastýř!“ „Na to se neptáme; pověz, jakým způsobem žiješ a jak sloužíš dobrému Bohu?“ „Otcové, to mě raději vy poučte, jak mám sloužit Bohu, protože jsem chudý a nevzdělaný prosťák.“ „O to také nejde. Z Božího vnuknutí jsme se tě přišli zeptat, jak s ženou sloužíte Bohu.“ „Tedy dobře, odpovím vám. Měl jsem bohabojnou matku, která mi od dětství vštěpovala, abych všechno dělal a všechno snesl z lásky k Bohu. Rád přijmu od lidí i urážky a všechno přednesu Bohu. Ráno vstanu, pomodlím se a pracuji z lásky k Bohu. Na odpočinek se odeberu také z lásky k němu. Z těch samých pohnutek trpím hlad, žízeň, zimu i horko, snáším nemoci a všechny bolesti. Děti nemám; s ženou žiji stále ve velké shodě jako se sestrou. Takový je způsob jednání můj a mé ženy.“ Poustevníci s údivem pohlédli na tyto duše milé Bohu a ještě se zeptali, zda mají nějaký majetek. „Vlastním málo; ta troška, kterou jsem zdědil po otci, mi úplně vystačí. Moje skromné příjmy se dělí na tři části: jednu dám církvi, druhou chudým a zbytek slouží k naší obživě. Žijeme skromně, nikdy netruchlím, všechno snáším z lásky k Bohu.“ „Máš nějaké nepřátele?“ zeptali se poustevníci. „Ach, otcové, kdo by neměl! I když mám nepřátele, snažím se při každé příležitosti jim něčím posloužit a sám křivdy nikomu nevyčítám.“ Když poustevníci toto všechno vyslechli, vrátili se domů velice spokojeni, že viděli tak lehký způsob, jak se podobat Bohu a posvětit se.

Odtud vidíte, bratři, že jestliže chceme milovat Boha a bližního, nemusíme být ani učení, ani moudří; ve všech skutcích je pouze třeba hledat chválu Boží a všem přát dobro – stejně zlým jako dobrým. Ať je naším vzorem Ježíš Kristus, který miloval všechny lidi, nevyjímaje ani své katy. Pohleďte, jak pro ně prosí o odpuštění a milosrdenství! Také za ně obětuje svá muka a smrt. Jestliže nemáme ctnost lásky, nemáme nic; jsme pouze zdánlivými křesťany. Jestliže nebudeme milovat všechny lidi, dokonce i největší nepřátele, budeme zavrženi. A protože, bratři moji, tato ctnost je darem nebes, vroucně se o ni modleme a jistě ji obdržíme. Když podle ní budeme jednat, budeme podobni Bohu a zajistíme si nebe. Takové štěstí vám přeji.

Amen.

sv. Jan Maria Vianney

Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): I tak kázal Jan Vianney, ze „svobodné knihovničkyA.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu)

Reklamy

2 Responses to O lásce

  1. Veritascinicus napsal:

    Mohu jen jednu otázku?

    Jaké je jméno toho Boha, kterého máme milovat celou svou duší, celým svým srdcem, celou svou myslí a silou?

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: