O pamatování na smrt

Sv. Jan Maria Vianney

„Když se blížil k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého; byl to jediný syn své matky a ta byla vdova.“ (Lk 7,12)

Nic nás tak skutečně nedovede odpoutat od světa a jeho příjemností a současně zachytit tu strašnou chvíli, která rozhoduje o celé věčnosti, jako pohled na mrtvého doprovázeného na místo věčného odpočinku. O tomto přemýšlí církev, když nám třikrát v roce čte evangelium o mrtvých, které Pán Ježíš vzkřísil. Když nám církev připomíná smrt, chce nás připravit na cestu do věčného domova. Poprvé nám staví před oči dvanáctiletou dívku, jedinou dceru velice bohatých rodičů, o kterou usiluje smrt nedbaje na žal nešťastných rodičů. V druhém případě smrt zachvacuje mladíka v pětadvaceti letech a také nedbá na to, že je jedinou potěchou a oporou ovdovělé matky. Konečně ve třetím případě mluví evangelium o smrti Lazara, který svým sestrám Martě a Marii Magdaleně zastupoval otce. Zdálo by se, že kosa smrti musí ušetřit alespoň mladého Lazara. Ale ne, protože ve čtyřiceti letech ho pokládá do hrobu a přenechává červům. Ježíš Kristus tedy musel udělat tři zázraky, aby těmto zemřelým vrátil život. Otevřme tedy oči, bratři, pohleďme na pomíjivost života, už zavčas se odpoutávejme od světa, dříve, než to za nás zcela udělá neúplatná smrt. Král David o tom často přemýšlel a zavčas se připravoval na tuto konečnou cestu. Abyste i vy postupovali stejně, ukáži vám, jak nutně musíme pamatovat na smrt, odpoutávat se od světa a sjednocovat se s Bohem.

I.
Dokonce ani největší bezbožník a nevěrec nemůže popřít, že smrt vyrve každého člověka. Nemůže tomu zabránit, i kdyby se snažil tuto myšlenku odsunout z paměti a zbavit se jí jako něčeho protivného, co mu překáží v užívání si světa a rodí neklid a zmatek v duši. Ježíš Kristus chce, aby nás myšlenka na smrt a na věčnost stále provázela. Nekřísí děti, které ještě neumí užívat pozemských rozkoší, ani shrbené starce, kteří i přes hledání světských útěch ani na chvíli nepochybují, že jejich konec je blízký. Naopak křísí mrtvé v takovém věku, ve kterém lidé nejčastěji zapomínají na tuto spásnou myšlenku. Křísí mrtvé mezi dvanáctým a čtyřicátým rokem života. Po čtyřicítce už je nám smrt v patách. Každým dnem cítíme, jak se zmenšují naše síly, jak šednou naše vlasy, plešatí hlava, vypadávají zuby, slábne zrak. To všechno svědčí o tom, že už zanedlouho bude třeba se rozloučit se světem. Sami konečně potvrdíme, že už nejsme takoví jako dřív. Nikdo nepochybuje, že jednou přijde den, kdy už nebudeme mezi živými, že na nás zapomenou tak, jako bychom nikdy nebyli na světě. Pohleďte na tu mladou světskou osůbku, která tak chtěla upoutat pozornost na sebe, tak se chtěla blýsknout, líbit se světu. Zemřela, zůstala z ní hrst prachu, po kterém šlapou nohy procházejících. V hrobě už také vydán na pospas červům leží ten namyšlený člověk, který se tak chlubil svými schopnostmi, bohatstvím, úřadem a svou vážností, která ho provázela. Už na něj svět zapomněl. Uvidíme ho teprve až na posledním soudu, tam také poznáme jeho hříšné činy.

Čím je ta chvíle smrti, chvíle, na kterou bychom měli tak pamatovat? Trvá krátce a víme o ní jen málo. Ale v té krátké chvíli se odehrává náhle dlouhá cesta – přechod ze země do věčnosti. Ta chvíle je strašná, protože v ní pro člověka hyne všechno, on umírá pro všechno stvořené. Je to chvíle vážná, protože se v ní odděluje duše od těla. V té chvíli člověk ztrácí všechno. Jeho podoba se světu zdá odporná; jeho oči hasnou, ústa oněmují, ruce i nohy zůstávají zbavené pohybu, tvář bledne, tělo se začíná kazit a stává se předmětem strachu žijících. Ta chvíle nezná slitování, protože v ní největší vládcové a boháči ztrácí význam, majetek a slávu a nakonec jim zůstane jen hrob. Je to chvíle velmi pokořující, protože největšího mocnáře staví na úroveň s největším ubožákem na zemi. V té chvíli hynou všechny významy, záštity, protekce, všechno vchází do téže úrovně. Je to chvíle plná hrůzy, protože přináší ztráty, které není možno odčinit a její důsledky se stanou věčnými. Písmo sv. o umírajícím říká: „Půjde člověk do domu své věčnosti“ (Kaz 12,5). Smrt netrvá dlouho, ale je rozhodující chvílí, protože nyní už nemůže hříšník získat žádné milosrdenství, ani spravedlivý zásluhy. Pamatování na poslední hodinu naplňuje kláštery lidmi, nejednou s vysokým společenským postavením. Zanechali všechno ve světě, aby mohli svobodněji myslet na to strašné přejití ze země na věčnost. Myšlenka na smrt zalidnila také pouště a učinila, že lidé z lásky k Bohu odcházejí ze světského ruchu a oddávají se tvrdému pokání.

Proč tedy my, drazí bratři, tak málo myslíme na tu rozhodující chvíli? Kolik duší se nyní díky tomuto zanedbání pálí v neuhasitelném ohni. Opusťme, i když jen na chvíli, svět, jeho dobra a příjemnosti a pomysleme na tu strašnou chvíli. Následujme příklad svatých, pro které toto přemýšlení bylo nejdůležitějším zájmem – ať hyne to, co mizí s časem, a my směřujme pozornost na věci trvající věčně. Ta myšlenka je schopná nás odvést od hříšných zájmů, děsí dokonce krále na trůnech, soudce na tribunálech a lehkovážné, kteří si užívají rozkoše. Dám vám příklad, který dokazuje, že té myšlence se nic nevzepře. Sv. Řehoř Veliký velmi usiloval o spásu mladíka, který se vášnivě zamiloval do jedné mladé dívky. Když dívčina zemřela, mládenec upadl do strašného smutku a nechtěl přijmout žádnou útěchu. Sv. papež Řehoř se modlil a dělal pokání, prosil o milosrdenství Boží pro tohoto mladého člověka. Nakonec se k němu vypravil a řekl mu: „Příteli, pojď za mnou a podívej se ještě jednou na tu dívku, pro jejíž ztrátu tak vzdycháš a pláčeš.“ Vzal ho za ruku a doprovodil ho na hrob zemřelé. Když byla otevřena rakev a mládenec v ní spatřil strašlivě rozložené tělo plné červů, ucouvl úlekem. „Ne, příteli, neutíkej, chvíli se dívej na obraz smrti, všimni si, co se stalo s krásou, která tě tak očarovala. Vidíš tu hlavu bez těla, vidíš ty vyhaslé oči, nahé kosti, ten prach, hnilobu a červy? Příteli, to je předmět tvé lásky – to, kvůli čemu jsi vydal do nebezpečí svou duši.“ Po tomto zážitku se mládenec úplně změnil. Pochopil již, jak pomíjející je půvab věcí; pochopil, že pomíjí jako střela z luku. Nedlouho poté opustil konečně svět a odešel do kláštera, kde oplakával chyby svého mládí a připravoval se na dobrou smrt. Jak šťastný člověk – zavčas mu bylo dáno porozumět, jak pomíjivý je svět! Kdybychom se často věnovali myšlence na smrt, náš život by se jistě velmi změnil.

Ach, bratři, v hodině smrti lidé všechno hodnotí úplně jinak než za života. Dám vám příklad jedné známé ženy, která užívala světa a chtěla se všem líbit. Ale i pro ni přišla poslední hodina – hodina, se kterou ještě nepočítala. Onemocněla a na začátku jí bylo řečeno, že to není nic hrozného; byla chlácholena, že se jí zdraví určitě vrátí. Nemoc se šířila každým dnem; stav byl hrozný, a proto bylo třeba ji připravit na přijetí svatých svátostí. Když se to nemocná dozvěděla, vystrašila se, protože doposud nikdy o smrti nepřemýšlela. „Zdá se mi, že můj stav není až tak špatný,“ řekla svým blízkým, „mám ještě čas.“ Tehdy jí bylo řečeno, že už nemá na co čekat, protože lékaři nedávají naději, že by přežila. Když to žena uslyšela, začala plakat a naříkat, že už musí opustit svět, i když by si ještě mohla užívat jeho příjemností. Domácí jí řekli, že přece nikdo z lidí není nesmrtelný; i kdyby tuto nemoc přečkala, stejně se nakonec jednou bude muset se světem rozloučit; je třeba očistit svědomí, aby mohla s důvěrou stanout před soudem Božím. A skutečně, nemocná šla do sebe, začala litovat hříchů, upřímně se vyzpovídala, ochotně dala svůj život jako oběť Bohu a úplně se odevzdala do jeho vůle. Před smrtí k sobě ještě pozvala své kamarádky a přítelkyně a s pláčem jim řekla: „Mé milé, zanedlouho musím stanout před Ježíšem Kristem a složit před ním účty. Dobře víte, že jsem špatně sloužila Bohu, a velmi se bojím o svou duši. Utíkám se ale k jeho milosrdenství. Milé kamarádky, nečekejte na hodinu smrti, ale už teď začněte konat dobré skutky. Vidím vás naposled a zapřísahám vás: neztraťte ani chvíli z času, který vám Bůh dává. Pro mě už je všechno pryč, už nemohu získávat zásluhy, zůstaly mi pouze slzy, pokání a bázeň před Božím soudem. Nashledanou, jdu na věčnost. Nezapomínejte na mě v modlitbách. Snad mi Pán Bůh odpustí a vaše modlitby mi zkrátí očistcové utrpení.“ Kamarádky odešly s pláčem, protože slova umírající na ně udělala velký dojem. Začaly tedy zavčas sbírat zásluhy pro život věčný a od té doby již neodkládaly své obrácení až na hodinu smrti.

Kéž by se v nás vlivem myšlenky na smrt a při pohledu na mrtvého stala podobná změna. Přece i my stejně jako ony ženy, které se obrátily poučeny smrtí své mladé přítelkyně, máme zachránit svou duši. Můj Bože, proč tak lneme k životu, který rychle pomíjí? Proč tak málo milujeme Boha, který má být naším štěstím po celou věčnost? Proč tak milujeme svět a jeho vnady, když nazí jsme přišli na zem a nic si z ní do hrobu nevezmeme? Slavný Saladin, před kterým se třásl celý kraj, pochopil ve chvíli smrti, jak marná je sláva a moc. Rozkázal tedy svému praporečníkovi utnout kousek plátna, do kterého mělo být zavinuto jeho tělo před uložením do hrobu, pověsit je na vysokou tyč a potom nosit po městě a hlasitě volat. „Toto je vše, co si ze svých pokladů a vítězství vezme do hrobu vladař východu a pán západu, velký Saladin!“ Můj Bože, o kolik bychom byli rozvážnější, kdyby nás tato myšlenka nikdy neopustila!

Kdyby ten lakomec, který okrádá a šidí lidi, aspoň chvilku myslel na hodinu, v níž bude muset všechno opustit, dával by pro ta prchavá dobra všanc věčnou spásu? Ohromné množství lidí žije na tomto světě tak, jako kdyby ho nikdy neměli opustit. Není divu, že tolik lidí v této morální slepotě hyne. Dám vám příklad, který to dokazuje. Učený a bohabojný kardinál Belarmin, autor velkých teologických děl, byl jednou pozván k nemocnému, který zastával vysoký úřad a díky tomu, ke škodě své duše, s chtivostí hromadil peníze. Kardinál ochotně pospíšil k jeho lůžku, protože myslel, že onen člověk se chce co nejlépe vyrovnat s Bohem. Přisedl k němu a začal mu mluvit o spáse duše. Ale nemocný ho přerušil a řekl: „Ne, proto jsem vás sem, otče, nepozval. Chci, abyste potěšil moji ženu, která je kvůli myšlence na mou smrt velmi zoufalá. Co se mě týká, jdu prostě do pekla.“ Kardinála velmi udivilo, že důstojník mohl s takovou lhostejností vyslovit ta slova. Bolela ho jeho slepota a zatvrzelost, začal mu tedy domlouvat: „Příteli, lituj, vyzpovídej se, milosrdný Bůh ti odpustí.“ Ale nešťastník mu odpověděl, že je škoda nadarmo ztrácet čas, on své hříchy znát nechce a v pekle bude mít dost času, aby se na ně rozpomínal. Kardinál ho přemlouval a zapřísahal, aby se slitoval nad svou duší. Přisliboval mu odpuštění a nebe, pokud jenom prokáže lítost. Ne, nic nepomohly domluvy, zatvrzelý hříšník zemřel v nekajícnosti.
A tak to opravdu je! Kdo během života na smrt nemyslí, ten pravděpodobně na ni nikdy nepomyslí, nenapraví také způsobené křivdy. Ale kdo na ni pamatuje, vyhne se mnoha hříchům a nebude navěky zatracen v zoufalství. Tentýž kardinál vypráví, jak navštívil v nemoci jednoho ze svých přátel a vyzval ho ke zpovědi a k lítosti nad hříchy. Nemocný se ho tehdy zeptal: „Řekněte, otče, co je to akt lítosti? To je pro mě úplně cizí pojem.“ Kardinál mu tedy vyjasnil, že jde o odpor vůči hříchům, které spáchal, a předsevzetí v budoucnosti se jim vyhnout. „Dejte pokoj, otče, nepřidávej mi ještě starostí,“ řekl na to ten zaslepený zatvrzelý hříšník. A pak umřel bez nejmenší známky lítosti.

Bože, jak ubohý je člověk, který ztratil víru! Pro něho už není východisko! Správně se říká: Jaký život, taková smrt.

Kdyby opilec myslel na to, že na konci jeho zábav a prostopášností čeká smrt, že se jeho tělo stane potravou pro červy a bídná duše se bude pálit v pekle, setrvával by nadále v této své náruživosti? Ale bohužel on si z toho všeho nic nedělá a dále se boří do zla, jako by s tímto životem mělo všechno skončit.

Zlý duch se usilovně snaží vymazat z lidské paměti spásnou myšlenku na smrt. Ví přece, že ona může vytáhnout hříšníka z bahna hříchu a usmířit ho s Bohem. Proto se také svatí velmi starali o to, aby tuto myšlenku v duši podrželi. Vlastně proto např. sv. Vilém, arcibiskup v Bourques, velmi ochotně – pokud nebyla nějaká jiná důležitá povinnost – se účastnil pohřbu. Podobně jiný svatý strávil celou noc v lese, aby se dobře připravil na smrt, protože jak říkal, když už přijde, bude na to pozdě.

Jak velkou moc má tato myšlenka, jak ochraňuje před hříchem a vede k dobrým skutkům! Ať se jen takový prostopášník pozastaví nad tím, že jeho tělo, kterému on teď tolik dopřává, se rozpadne na prach; ať rozváží, jaké množství suchých lidských kostí je na hřbitovech; ať jen chvíli uvažuje nad hrobem; ať se zadívá na hnijící a páchnoucí těla, teď už napolo sežraná červy! Nezacloumá s ním tento pohled? Nebude oplakávat své hříchy, svou zaslepenost a to, že se opovážil nectít své tělo, které je svatyní Boží?

Ukáži vám, jak umírá takový nešťastný prostopášník, takový, který za života nikdy nechtěl myslet na smrt. Sv. Petr Damián vypráví, že když jeden Angličan chtěl vyhovět svým odporným touhám, upsal duši ďáblu, ale pod tou podmínkou, že satan tři dny dopředu ho uvědomí o blížící se smrti. Vypočítal si, že tento čas mu vystačí, aby se obrátil a napravil. Jak zaslepený je člověk, který byť i jen jednou vyzkouší hřích! Válel se ten Angličan v bahně nečistoty a táhl strašné břemeno nevázanosti až do samého konce. A satan, ačkoli je lhář, dodržel slovo dané prostopášníkovi. Jenže ten už nyní pokání dělat nechtěl! Když mu lidé říkali o spáse duše, o zpovědi, jako kdyby usnul a nedával žádné odpovědi. Ale naopak, když šla řeč o pozemských věcech, v tu chvíli se ozýval a zajímal se. A jak v nečistotách žil, tak v nich také zemřel. A Bůh jako výstrahu pro jiné ukázal, že ten nešťastník byl zavržen. Lože mrtvého totiž obklopili velcí černí psi a vypadalo to, jako kdyby se chtěli vrhnout na svou kořist. Dokonce jsou vidět i na jeho hrobě, jako kdyby tam hlídali svůj odporný poklad. A kolikpak ještě máme podobných varovných příkladů!?

Kdyby ctižádostivý člověk pomyslel, jak se změní jeho velikost, jak ho zasypou zemí, jak z celé jeho slávy zbude jenom těch pár slov na kamenném náhrobku: „Zde leží X Y,“ nepozastavil by se sám nad sebou? Jeden člověk, který během života vůbec nemyslel na spásu své duše a šlo mu jen o zábavu a hromadění majetku, si v hodině smrti náhle uvědomil, jak byl zaslepený, a tehdy se rozhodl umístit na svém hrobě nápis: „Zde leží šílenec, který odešel ze světa a neuvědomil si to, proč ho Bůh na svět poslal.“ Hříšníci se posmívají Božím milostem a nepozvedají se ze svých vášní. Ale přijde chvíle, kdy je Bůh opustí, a tehdy zemřou v hříších.

Myšlenka na smrt má na člověka skutečně velký vliv, utvrzuje jej ve ctnostech. To ona například způsobila obrácení sv. Františka Borgiáše. Když totiž přebýval na španělském dvoře, zrovna zemřela Izabela, žena krále Karla V. Svatý František byl přítomen jejímu uložení do královských hrobů v Grenadě. Před spuštěním rakve do hrobky bylo otevřeno víko, aby bylo ve shodě se zvyklostmi stvrzeno, že se jedná o pozůstatky zemřelé císařovny, a byl napsán potvrzující dekret. Po otevření rakve František Borgiáš spatřil, že dříve tak pěkná tvář úplně zčernala a napůl shnila, že oči zapadly a z rakve vycházel zápach k nevydržení. Zvolal tehdy: „Tak přísahám, že je to tělo kněžny, ale podobu už není možné rozpoznat.“ Od té chvíle začal přemýšlet nad tím, jak pomíjivá je krása, jak nicotná jsou vysoká postavení a hodnosti. Potom svět opustil a začal pracovat na slávě Boží a pro spásu své duše. Často opakoval: „Co se stalo s tou kněžnou, která byla považována za nejkrásnější na světě? Jak zaslepený je člověk, že ke škodě své duše se připoutává k mizernému stvoření.“ A tato bohumilá myšlenka mu vydobyla nebe!

Proč my nepamatujeme na smrt, abychom se na ni dobře připravili? Proč se nám zdá, že je tak vzdálená? Je pravda, že zlý duch už nemá tu drzost, aby nám jako prvním lidem namluvil: „Nezemřete“ (srv. Gn 3,4). To už by mu dnes nikdo neuvěřil. Používá tedy jiný způsob a říká nám: „Nezemřete tak brzo.“ Tím způsobem nás chlácholí a dosahuje toho, že odkládáme obrácení až na samý konec, kdy už může být pozdě.

Uvedu vám ještě jiný příklad na to, jaký dopad má na duši vidina smrti, i kdyby ta duše byla sebevíc hříšná. Dva lidé žili v nedovoleném poměru. Mládenec byl záhadně zabit v lese, pes, který byl v době vraždy u svého pána, se vrátil k dívce a tahal ji za sukni, jako kdyby chtěl, aby ho následovala. A skutečně, dívka zašla do míst, kam ji vedl pes. A tu spatřila v lese haluze a v nich svého miláčka zabitého banditou, jak ležel v kaluži krve. Začala plakat a říkat sama sobě: „Kde bych byla teď já, kdyby mě potkalo totéž? Byla bych uvržena do pekla, tak jak se tam jistě kvůli mně pálí tento ubožák! Jak jsem mohla žít tak hříšně? Jak teď vypadá má duše? Děkuji ti Bože, že jsi mě nedal za příklad toho, jak strašně trestáš hříšníky!“ Pak opustila svět, odešla do kláštera, dělala pokání a zemřela jako světice.

Neodkládejme pokání, obraťme se nyní, protože zatvrzelé hříšníky Pán Bůh v hodině smrti opouští! Jeden člověk žil dlouho ve svých náruživostech. Napravil se, pravda, ale jen na chvíli a po nějakém čase se znovu vrátil ke svým dřívějším hříchům. Přátelé si dělali starost o stav jeho duše a často mu domlouvali, aby se navrátil k Bohu. On jim to slíbil, ale ve skutečnosti nedělal nic, aby z hříchu vybředl. Jednoho dne mu tito přátelé řekli, že se v sousední farnosti mají konat misie, a proto pro něj druhý den ráno přijdou a společně tam půjdou. Ale ten člověk byl už zkažený a dávno si nic z Boha nedělal a s protivným úsměškem odpověděl svým přátelům. Dobře, půjde s nimi. Brzy ráno přišli tedy k jeho domu v blahé naději, že se hříšník nakonec vrátí k Bohu. Ale jaký však strašný výjev je překvapil, když vešli do jeho domu! Ležel už mrtvý! Zemřel náhle v noci, neměl čas ani na zpověď, ani na lítost nad hříchy. A kam se poděla ta nešťastná duše, která pohrdla milostmi milosrdného Boha?

II.
Myšlenka na smrt tedy vyvolává trojí účinek. Za prvé nás odpoutává od světa. Za druhé nás zbavuje našich závislostí. Za třetí nás vede k lepšímu životu. Svět, který je konečný, je schopen nás oklamat – věci stvořené nebudou moci až do konce vymazat z naší mysli myšlenku na smrt. Když člověk pamatuje na smrt, považuje se za poutníka na zemi, za toho, kdo je zde přechodně, kterého nic nemůže zadržet na cestě, protože co jiného je jeho cílem, vždyť on jde do své vlasti. Když sv. Jeroným žehnal v hodině smrti svým žákům, řekl jim: „Děti moje, jestliže chcete mít pokojné svědomí v hodině smrti tak jako já nyní, pak už za života se od všeho odvraťte. Jestliže se pak v té strašné chvíli nechcete bát, nemilujte to, co budete muset opustit.“ Koho svět neoklamal, kdo pohrdl jeho zdánlivými dobry, falešnými sladkostmi a podvodnými nabídkami, ten bude snadno umírat.

Druhým účinkem, který vyvolává myšlenka na smrt, je umrtvení žádostivosti. Tato myšlenka dává mimořádnou sílu ve chvíli pokušení. Dosvědčili to na sobě svatí. Sv. apoštol Pavel říká, že umírá každý den (srv. 1 Kor 15,31). Pán Ježíš za života také často mluvil o svém utrpení (srv. Mt 16,21 aj.). Marie Egyptská právě díky této myšlence překonala pokušení. Sv. Jeroným s tou myšlenkou nejednou odpočíval. V díle nazvaném Život otců na poušti čteme o jednom poustevníkovi, který odrážel pokušení tak, že hleděl na nějakou věc, která mu zůstala po mrtvém člověku. Jiný mladý poustevník se ptal kdysi staršího: „Jak se mám, otče, zachovat v čase pokušení, zvláště proti svaté ctnosti čistoty?“ „Synu můj,“ odvětil svatý stařec, „mysli na smrt a utrpení, které snáší v pekle nečistí, a tou myšlenkou od sebe s jistotou zaženeš zlého ducha. Sv. Jan Klimak vypráví, že jeden poustevník byl v době pokušení zvyklý říkat sám sobě: „Ach, nešťastníku, za chvíli zemřeš a doposud jsi ještě neudělal nic pro to, abys mohl pokojně stanout před Boží tváří.“ Ano, bratři, kdo chce spasit duši, ať nikdy tuto myšlenku neztrácí ze své mysli.

Myšlenka na smrt nás také vede ke zbožné reflexi. Staví nám před oči celý náš život a připomíná nám, že zábavy a povyražení se ve chvíli skonání zaměňují za žal, že tehdy se hříchy stanou pro duši jedovatým hadem. V hodině smrti pochopíme, kolik jsme ztratili času, kolik jsme promarnili milostí. Jeden umírající úředník si nechal ke svému loži poslat kněze, kterému dlouhé roky věrně sloužil. Kněz splnil vůli umírajícího a navštívil ho: „Pros mě o cokoliv,“ řekl mu tehdy, „určitě ti nic neodmítnu!“ „Můj otče,“ odpověděl umírající, „prodluž mi prosím život o jednu čtvrtinu.“ „Ach, příteli, to nejsem schopen udělat. Pros o něco jiného, jestli chceš být vyslyšen.“ „Bohužel,“ naříkal nemocný, „kdybych tak věrně, jako jsem sloužil tobě, sloužil Bohu, dostal bych ne čtvrtinu, ale celou věčnost.“

Podobně mluvil v hodině smrti jeden vzdělaný právník. „Byl jsem šílencem, že jsem psal pouze pro svět a neudělal jsem nic pro svou vlastní duši. Musím umřít, i když nejsem pokojný, protože jsem během života pro Boha nic neudělal.“ Šťastný člověk, jestliže sám alespoň v hodině smrti využije tu spásnou myšlenku.

A konečně by nás tato myšlenka na smrt měla přivést k přemýšlení a přípravě na ni. Jestliže se na poslední chvíli nechystáme, pak budeme jednou navždy vyloučeni ze společnosti Ježíše Krista, nejsvětější Matky, andělů a svatých a místo toho půjdeme do ohně tam, kde naříkají zlí duchové a zavržení. Poslechněte, jakou radu dával v hodině smrti svým žákům sv. Jeroným, mistr, který byl přece ve věcech Božích zkušený. Jeho jakýmsi testamentem byla tato slova: „Umírám, za chvíli již moje duše opustí tělo. Téměř za jisté považuji, že z tisíce náruživých hříšníků se sotva jeden spasí a šťastně zakončí život, protože kdo chce dobře umřít, ten musí na smrt myslet každý den. Ať se vám nezdá, že takto mluvím proto, že jsem nemocný. Tento závěr opírám o celou svou šedesátiletou zkušenost. Ano, moje děti, z tisíce lidí, kteří špatně žijí, sotva jednoho může potkat šťastná smrt!“

A jaký z toho všeho plyne závěr? Takový, že častá myšlenka na smrt nás upevňuje v milosti Boží a jestliže nejsme ve stavu milosti, pak díky tomuto smýšlení se usmíříme nejprve s Bohem, odpoutáme srdce od dober a požitků pozemských, statečně a v duchu křesťanského pokání budeme snášet bídu tohoto života a nalézat v nich Boží lásku k nám. Zeptejme se sami sebe: „Půjdu k prahu věčnosti, za chvíli už nebudu na tomto světě. A kde budu po celou věčnost, když opustím zemi? Budu v nebi, nebo v pekle? To přece záleží na mém životu.“ Ať tedy staří i mladí často myslí na smrt, aby se na ni patřičně připravili. Šťastný je ten, kdo by v každé hodině mohl směle stanout před Bohem. Toto štěstí vám přeji.

Amen.

sv. Jan Maria Vianney

Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): I tak kázal Jan Vianney, ze „svobodné knihovničkyA.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu)

Jedna reakce na O pamatování na smrt

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: