Co zbývá?

Co zbývá z duše středověkého člověk, z duše doby milované Christianitas? Zbývají snad katedrály, důkazy „temnoty“ časů svatých mužů a žen? Nejsou snad už jen prázdnou slupkou a smutným mementem, při němž radši odvracím zrak, abych nemusel vidět balónky letící k žebroví klenby, smutné tváře zapomenutých svatých, k nimž se už nikdo nemodlí, jak hledí na barevné reje kdysi řeholních sester s kadidlem v rukách, kterak vzývají samotného ďábla?

Dlouhá stébla varhan buď mlčí, nebo vydávají kakofonii zvuků hodných pekla. 

Zbývá vůbec ještě něco? Stará mše, v níž vidíš stát ty opuštěné sochy svatých s úsměvem s rukama sepnutýma odsunutá na okraj, radši před kostely, než dovolit, aby narušila naše jarní vánky nové apostaze. Ten obřad, v němž nacházíš dávno ztracenou duši středověku, duši apoštolů a mučedníků, kteří než by zradili Pána v „malichernostech“ moderního člověka, vypustili duši do náruče Spasitele. A ty dnes vidíš zhoubnou laxnost „pastýřů“ s klaunským nosem a člověkem na oltáři v knize, v mysli. Bůh musel uvolnit místo.

Snad řády kdysi zbožné? Odložili hábity a s nimi i víru. Zmítají se v křeči a temnotě vlastního zániku, kdy prostředky na živobytí jsou jim milejší, než čistota pokladu, který jim už nikdo nepředal.

Doufám aspoň v stálost a neměnnost poustevníků v bílých hábitech, ale i sem proniklo smilstvo světa, puch satanův, v němž možná svatí mužové smilní s tlupami květinových dětí v obřadu zrádce a Jidáše v rouchu biskupa.

Kde tedy nacházíš tu maličkou dušičku, kde zbývá poslední drápek? Ve staré mši, starých obřadech.

Zkus jít někdy lesem, nepotkat člověka. Už je vidíš? Jako by zpoza stromu měl každou chvíli vykouknout uhlíř se svým pomocníkem, onde na pasece stojí chýše „lesního muže“ – služebníka Božího v tichu a samotě, rytíř na koni, jemuž sotva uskočíš z cesty, když spěchá za dalším dobrodružstvím. Naše české lesy jsou jich plné. Starých vzpomínek, starých zápasů o život i o spásu. Možná uslyšíš Boha v tichém vánku, možná uvidíš starou bitku mezi bandou lapků a statečnými zbrojnoši z dávno ztraceného opatství.

Čerpej sílu ze mše všech časů, spoj se s dušemi věrných bojovníků a pokorných, tichých světců. Najdi Boha v tichu samoty a obdivuj krásu Jeho stvoření. Nezapomeň, kdo vše to stvořil a nezapomeň uctívat Tvůrce. Protože uctívači stvoření už své odměny mají – naše chrámy, svou prázdnotu.

Jakub Augustin Valenta

Advertisements

4 Responses to Co zbývá?

  1. giovanni napsal:

    Děkuji, vynikající text, jak je u JAV zvykem.

  2. Lukáš Biskupický napsal:

    Pěkné. Štormovský stesk po mizejícím Řádu (Štorm, na rozdíl od nás ovšem ještě nezažil „pokoncilní letnice“).

  3. Anton napsal:

    Další, kdo se stal Lesním chodcem?? Ale text je pěkný, chválím.

  4. Jakub napsal:

    Dekuji, panove :)
    Az moc chvaly…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: