O smrti spravedlivého

Sv. Jan Maria Vianney

„Velkou cenu má v Hospodinových očích
oddanost jeho věrných až k smrti.“ (Ž 116,15)

Pro nekajícího hříšníka je smrt strašná, je vražedná, protože ho odvádí od požitků a pozemských rozkoší. Zdrcený fyzickým utrpením vidí spravedlivého Soudce, vidí peklo, které ho už za chvíli pohltí. V té strašné chvíli ho opouští všechno stvořené, opouští ho také sám Bůh. Spravedlivý naopak umírá s radostí a nadějí, protože žil podle zásad evangelia, následoval Ježíše Krista a konal pokání. Pro spravedlivého je smrt koncem všeho zla, koncem smutku, pokušení a nebezpečí, ale je také počátkem štěstí, bránou do života, odpočinutím a věčným štěstím. Všichni lidé, dokonce i ti nejhorší, touží po spokojené a šťastné smrti. Proč ale tak málo užívají prostředky, které k tomuto cíli vedou? Protože jsou zaslepeni. Chci vás tedy vroucně pozvat, abyste změnili svůj život a tak, jak se patří, se připravovali na tu rozhodující chvíli. S tímto záměrem vám ukáži, jaké ovoce získáváme z dobré smrti a vyjmenuji prostředky, které je třeba používat, abychom se dobře připravili na poslední chvíli.

I.
Kdybychom mohli umírat dvakrát, mohli bychom riskovat a poprvé se nestarat o nebezpečí. Ale protože člověk umírá jenom jednou – „každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud“ (Žid 9,27) – nemůžeme tu dělat žádné experimenty. Kam strom padne, tam zůstane. Na smrti závisí naše věčnost. Jestliže se v hodině smrti člověk nachází ve stavu těžkého hříchu, pak jeho ubohá duše propadne peklu; jestliže bude ve stavu milosti, vznese se k nebi. Ó šťastná cesto, která nás vedeš ke štěstí a nekonečným dobrům! I kdybychom měli jít do nebe dokonce přes očistcový oheň, bude to pro nás velkým štěstím.

Smrt bývá podobná životu. Jestli žijeme jako dobří křesťané, pak také šťastně zemřeme a navždy budeme u Boha. A naopak: Když se řídíme vášněmi a honíme se za hříšnými choutkami, zakončíme život bezpochyby nešťastně. Nikdy nezapomínejme na pravdu, která obrátila tolik hříšníků. „Jestliže strom padne k jihu či na sever, zůstane na místě, kam padl“ (Kaz 11,3). To na nás záleží, zda bude naše smrt šťastná, pěkná a pokojná. Když sv. Jeronýmovi přátelé pověděli, že se už blíží jeho smrt, sebral poslední síly a zvolal: „Ach, blahá a dobrá novino! Ó smrti, rychle pospěš, protože už dávno po tobě toužím! Přijď a vytrhni mě z bídy tohoto světa a sjednoť se Spasitelem!“ Potom se obrátil k okolo stojícím a dodal: „Přátelé moji, kdo chce mít smrt sladkou a pokojnou, ať chodí cestou, kterou nám vytyčil Ježíš Kristus a ať se neustále umrtvuje.“ A skutečně. Teprve v hodině smrti dostane křesťan odměnu za všechno, co v životě vykonal dobrého; v té poslední chvíli se mu s úsměvem otvírá nebe a dává mu zakusit sladkost pravých dober. Sv. František Saleský při vizitaci své diecéze navštívil nemocného, poctivého vesničana, který velmi toužil před smrtí přijmout biskupské požehnání. Zaradoval se, když spatřil u lůžka svého biskupa a poprosil ho také o zpověď. Když už přijal rozhřešení, zeptal se sv. preláta: „Otče biskupe, zemřu hned?“ Sv. František Saleský si nejdříve pomyslel, že se nemocný bojí smrti, a začal mu vyprávět o tom, že náš život a naše smrt závisí na Bohu, že je třeba důvěru vkládat v Boha a že se nejednou stalo, že lidé velmi nemocní se opět uzdravili. „Ale otče biskupe, co soudíš o mém stavu?“ „Synu, bylo by lépe, kdyby ti na to mohl odpovědět lékař; tvoje duše se nachází v Boží milosti a možná, že nikdy jindy jsi nebyl tak dobře připraven na smrt jako teď. Svěřuji tě tedy zcela prozřetelnosti milosrdného Boha. Ať se s tebou děje všechno podle jeho nejsvětější vůle.“ „Ale já se, otče biskupe, neptám, protože bych se bál smrti, ale bojím se déle žít na tomto světě.“ Svatý se podivil, když slyšel tato slova, a nechápal, co bylo jejich příčinou – zda veliká ctnost nebo hluboký smutek. Zeptal se tedy, odkud se bere ta nechuť k životu. „Ach, otče biskupe, zvolal nemocný, svět je pro mě ničím, nechápu, jak je možné lpět na životě. Kdyby to nebylo proti vůli Boží, už dávno bych nebyl mezi živými.“ „Odkud se v tobě berou tyto pocity? Z bídy nebo z utrpení?“ „Ne, svobodně a radostně jsem žil sedmdesát let a celkem jsem nevěděl, co je to bída.“ „Ale možná, že máš nějaké těžkosti ze strany ženy a dětí?“ „Ne, ani v nejmenším mě nikdy nezarmoutily, právě naopak, snažily se mi vždy ulehčovat život a možná jenom já jim způsobím bolest, když odejdu ze světa.“ „A proč tedy tak vroucně prahneš po smrti?“ „Slyšel jsem zvláštní věci o slastech ráje, a proto se mi svět zdá dočasným a těsným vězením.“ A tehdy začal vesničan mluvit z přetékajícího srdce a přitom vyprávěl o nebi tak vznešeně a krásně, že biskup do konce rozmluvy nemohl vyjít z údivu. Cítil se povzbuzený a povznesený na duchu. Naučil se tehdy také pohrdat stvořenými věcmi a toužit po nebi.

Neměl jsem tedy pravdu, když jsem říkal, že pro dobrého křesťana je smrt sladká a potěšující? To ona ho vytrhává z bídy dočasnosti a uvádí k užívání věčných dober. Jak je možné tak přilnout k bídnému životu!? Co je tento život, popisuje několika slovy Job: „Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti. Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí“ (Job 14,1-2).

Žádné zvíře se na zemi tolik nenadře jako člověk. Jeho tělo od hlavy až k patě podléhá nejrozmanitějším nemocem. Stále ho provází obava a strach z neštěstí, které se možná nikdy nepřihodí. Naopak smrt nás od všech těchto starostí osvobodí. Sv. Pavel ve svém listě Židům říká: „Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde“ (Žid 13,14). Jaká radost naplní srdce člověka, který celé roky strávil ve vyhnanství, v otroctví, když mu oznámí, že jeho tuláctví skončilo a může se vrátit do vlasti a potkat své příbuzné a přátele! To samé štěstí potká duši milující Boha a toužící po nebi, když opouští zemi a jde do nebeské vlasti mezi svaté, kteří jsou jejími pravými příbuznými a přáteli. Není divu, že spravedlivý vroucně touží po této požehnané chvíli.

Smrt je pro dobrého člověka tím, čím je pro upracovaného dělníka po strastech a těžkostech dne posilující spánek. Protože smrt, jak říkal sv. Pavel, ho vysvobodí z vězení těla: „Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ (Řím 7,24). A král David říká Bohu: „Vyveď mě ze žaláře, abych vzdával chválu tvému jménu. Obstoupí mě spravedliví, ty se mě zastaneš.“ (Ž 142,8). A snoubenka v Písni písní volá: „Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery, jestliže najdete mého milého, co mu sdělíte? Že jsem nemocna láskou“ (Pís 5,8). Naše ubohá duše je v těle jako diamant v kaluži bláta. Ó blahoslavená smrti, která nás vytrhuješ z této bídy!…

Sv. Řehoř Veliký vypravuje, že jeden ubohý člověk jménem Prenestes, ochrnutý na celém těle, prosil ty, kteří byli při jeho smrti, aby zazpívali píseň. Když se ho ptali, odkud pochází jeho radost, odpověděl: „Přece za chvíli opustí má duše tělo a bude vysvobozena z vězení.“ Ještě chvíli po zpěvu byla slyšet krásná andělská hudba. „Neslyšíte andělské zpěvy?“ – zvolal umírající a zemřel. V tu chvíli pokoj zemřelého naplnila libá vůně balzámu.

Tento příklad nás musí přesvědčit, že popravdě hlásal Bůh skrze ústa proroka Izaiáše: „Probuď se, probuď, povstaň, jeruzalémská dcero! Pila jsi z Hospodinovy ruky pohár jeho rozhořčení. Ten kalich, pohár závrati, jsi vypila až do dna. Hle, beru ti z rukou ten pohár závrati, ten kalich, pohár mého rozhořčení; už nikdy z něho nebudeš pít. Probuď se, probuď, oděj se silou, Sijóne, oděj se svými skvostnými rouchy, Jeruzaléme, město svaté, neboť už nikdy do tebe nevstoupí neobřezanec nečistý. Setřes prach a povstaň, usídli se, Jeruzaléme, rozraz pouta na své šíji, zajatá dcero sijónská“ (Iz 51,17.22; 52,1-2).

Kdo pochopí radost sv. Ludviny, když po dvaceti sedmi letech utrpení poznala, že se její život chýlí ke konci. Tehdy volala: „Jaké štěstí! Končí všechna má utrpení. Drahá novino! Pospěš si, smrti, protože už dávno po tobě toužím!“ Neméně šťastný se cítil mučedník sv. Klement, když po dvaatřiceti letech vězení a utrpení se dozvěděl, že je odsouzen na smrt. „Ó, šťastná novino,“ zvolal. „Žehnám ti, vězení, i vám, mučitelé a kati! Hle, konec mého vězení a utrpení. Jak jsi mi drahá, smrti! Ach, neotálej! Ověnči mě slávou a navždy spoj s Bohem.“

Šťastný křesťan, který odvážně kráčí ve šlépějích svého božského Mistra. A život Ježíše Krista byl proudem neustálých modliteb, těžkostí a utrpení. Ve svém veřejném působení se na lidi často obracel, aby se modlili. Mezitím nepřetržitě pracoval na záchraně duší. I pro nás musí být modlitba něčím tak přirozeným jako dýchání. Ve svém životě, naplněném modlitbou a prací, Ježíš mnoho vytrpěl: chudobu, pronásledování, ponížení a všelijaké pohrdání. Sám o sobě skrze ústa proroka říká: „V strastech pomíjí můj život, moje léta v nářku, pro mou nepravost mi ubývá sil a mé kosti slábnou“ (Ž 31,11). Život dobrého křesťana se neobejde bez křížů.

Světci nikdy neměli dost bolesti, tak jim byla příjemná. Velký papež, Inocenc I., pokrytý vředy od hlavy k patě, neustále toužil po novém utrpení a modlil se: „Bože, rozmnož mé bolesti, sešli na mě daleko těžší nemoc, abys mi udělil tolik nových milostí!“ „Proč prosíš Boha a rozmnožení bolestí? Vždyť i tak už jsi celý pokrytý ranami,“ říkali svatému. Ten odpověděl: „Nevíte, jaká je to zásluha trpět z lásky ke Kristu. Kdybyste pochopili smysl kříže, milovali byste ho z celé duše.“ Sv. mučedník Ignác se obával, aby lvi a tygři místo toho, aby jej sežrali, mu nelízali nohy, jak se to nejednou stalo. Proto říkal: „Budu vás hladit a rozmazlovat, abyste mě rychleji rozdrtili. A kdybyste mě nechtěli pozřít, budu vás dráždit, abyste se na mě vrhli s větší divokostí.“ Svým žákům napsal: „Oznamuji vám, že jsem šťastný, protože zemřu pro Ježíše Krista, svého Boha. Prosím vás pouze o to, abyste se nesnažili zachránit mě před smrtí. Dobře vím, co je pro mě užitečné. Jsem Boží pšenicí. Je třeba, abych byl rozmělněn lvy a stal se chlebem hodným Ježíše Krista.“ Sv. apoštol Ondřej se radoval při pohledu na kříž: „Požehnaný kříži, ty mě spojíš s mým Mistrem! Přijmi mě ve své objetí, protože z něho přejdu do lůna svého Boha.“ Když sv. Vavřinec ležel na rozpáleném roštu, byl také šťastný a žertoval – tak moc ho v utrpení posilovala Boží milost. Sv. Pavla, skvělá Římanka, pociťovala strašné bolesti žaludku, a přesto chtěla raději zemřít, než pozřít byť i jen trochu vína, které jí bylo předepsáno. Sv. Řehoř vypráví, že jeden žebrák, ochrnutý po mnoho let, ležel v pelechu a nemohl se pohnout. Ačkoli trpěl nepředstavitelnými bolestmi, bez přestání za ně Bohu děkoval. I při umírání velebil Boha.

Jak je potěšující, říká sv. Augustin, zemřít a mít čisté svědomí a hojný pokoj v srdci! Pokoj duše je nejcennějším pokladem na zemi, jak říká sám Duch Svatý. Spravedlivý se nebojí smrti, protože ho sjednotí s Bohem a uvede ho k získání velkých dober. Pohleďte na svaté! S jakou radostí srdce jdou na smrt! Jak říká sv. Jan Chrizostom, sv. Pavel mužně a beze strachu směřuje do Jeruzaléma, i když ho tam čeká pronásledování, protože jasně říká: „Vím, že mě čeká utrpení a pronásledování; ničeho se nelekám, protože jsem přesvědčen, že mě neopustí můj dobrý mistr.“ A když spatřil plačící učedníky, přidal ještě tato slova: „Proč pláčeš a zarmucuješ mé srdce? Jsem připraven jít do vězení i na smrt pro jméno Pána Ježíše“ (srv. Sk 20). I když nejsme podobni apoštolu Pavlovi, přesto můžeme doufat, že po dobré zpovědi a zadostiučinění jsou naše hříchy zahlazeny a utopeny v nejsvětější Krvi Ježíše Krista jak faraonovo vojsko v Rudém moři. Na Kalvárii stály tři kříže, prostřední byl kříž Ježíše Krista – kříž nevinnosti, na který nemůžeme aspirovat, protože jsme hříšní. Ale stál tam také kříž dobrého lotra – kříž pokání; a on ať je také naším křížem. Berme si příklad z tohoto lotra, který v posledních chvílích života konal pokání a přímo z kříže šel do nebe. Jemu totiž Spasitel řekl: „Dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,43). Konečně poslední kříž na Kalvárii – kříž zvrhlého zločince, ten je ponechán hříšníkům, kteří se nechtějí napravit.

Na nás samotných záleží, zda bude naše smrt šťastná. V poslední hodině přijdeme o všechno: o majetek, příbuzné, přátele. Při myšlence na to je hříšník vystrašen, ale spravedlivý se těší. Protože proč by měl litovat věcí, kterými pohrdal po celý život? V této poslední chvíli mu nejde o tělo – považoval je přece za ukrutného tyrana, který nejednou vystavil jeho duši strašnému nebezpečí. Měl by tedy litovat pozemských požitků? Ne, přece strávil život v žalu, v slzách a v pokání. Smrt ho odstavuje od věcí, kterými vždy pohrdal a které nenáviděl, vzdaluje ho od hříchu, světa a jeho rozkoší. Naproti tomu ctnosti i dobré skutky bere s sebou. Zbavuje se veškeré bídy a získává nespočitatelné bohatství; opouští pole války, aby užíval pokoje; opouští strašného nepřítele satana a jde do lůna nejlepšího Otce. Dobré činy ho vedou v triumfu k lůnu Stvořitele, před kterým stane ne jako před svým soudcem, ale jako před citlivým přítelem, který mu teď vynahradí všechna utrpení.

Ano, je to tak. Ctnostné skutky nám otevírají bránu ráje a zasluhují nám nebeské království. Král Ezechiáš konal mnoho dobra a chtěl se líbit pouze Bohu a také Bůh mu žehnal v jeho životě. V hodině smrti ho opustil lesk majestátu i bohatství, opustili ho nejvěrnější poddaní; zůstaly s ním pouze jeho dobré skutky a jedině ony mu zajistily milost u Boha, protože nemocný král se modlil k Bohu tímto způsobem: „Ach, Hospodine, rozpomeň se prosím, že jsem chodil před tebou opravdově a se srdcem nerozděleným a že jsem činil, co je dobré v tvých očích“ (Iz 38,3). Sv. Jan říká v Apokalypse: „Blahoslaveni mrtví, kteří umírají v Pánu. Ano, praví Duch, ať odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou s nimi“ (Zj 13,14). Do nebe si vezmeme věci nejdražší, věci pomíjející zůstanou na zemi, věčně trvalé půjdou s námi před trůn Nejvyššího. Za poustevníkem půjde jeho samota, meditace, mlčení a modlitby. Řeholníka bude provázet bičování, posty a zdrženlivost. Za knězem půjde apoštolská práce, v nebi spatří všechny duše, které obrátil svou horlivostí, ty duše, které budou jeho odměnou a slávou. Dobrý křesťan najde své dobré zpovědi a svatá přijímání a všechny úkony ctností, kterými se vyznačoval jeho život. Opravdu, smrt spravedlivého člověka je sladká! Poslyšte, co říká prorok Izaiáš: „Spravedlivému bude dobře, bude jíst ovoce svých skutků“ (Iz 3,10).

Přiznejte tedy, že smrt spravedlivého má opravdu nedozírnou hodnotu pro všechny lidi. Když kněz přijde k takovému člověku před smrtí, vidí, jak se posiluje jeho vlastní víra a naděje. Sotva začne mluvit o Bohu, už srdce tamtoho buší milostí jako rozpálená pec. Když se mu zmíní o sv. svátostech, vyzná velkou naději, pocit štěstí mu zalévá duši, protože ví, že přijde Pán a vezme ho s sebou do ráje. Sv. Řehoř říká, že jeho teta Tarsilia v hodině smrti volala se zachvěním: „Ach, to je Bůh, můj snoubenec!“ Zemřela tak v extázi lásky. V pokoji sv. Michaela z Tolentinu od chvíle, kdy při poslední nemoci přijal tělo Spasitele, po osm dní bylo slyšet andělské zpěvy, které přestaly teprve v hodině jeho smrti. Duchové nebeští po všem shonu odnesli tohoto Božího vyvoleného do nebeských výšek. Požehnaná smrt spravedlivého! Sv. Terezie se ukázala jedné řeholní sestře ve velkém jasu a ujistila ji, že Pán Ježíš byl při její smrti a doprovodil její duši do nebe. Jak je to sladké, jak plné naděje – umírat v přátelství s Bohem! Není to krásná odplata za dobré skutky vykonané během života?

II.
Teď vyjmenuji prostředky, které nás jistě připraví na dobrou smrt. Jsou to: bohabojný život, upřímné a pravdivé pokání za hříchy nebo dokonalá podobnost naší smrti se smrtí Ježíše Krista. Smrt je podle Písma sv. a církevních Otců zpravidla obrazem života. Kdo žil skutečně křesťansky, ten zemře zbožně. Kdo žil špatně, ten pravděpodobně také špatně skončí. Prorok Izaiáš říká (srv. Iz 3,11), že běda bezbožnému, který se snažil o zlo, protože odměna, kterou dostane, bude příslušná jeho smrti. Opravdu, hraničí to se zázrakem, jestliže po špatném životu přijde dobrá smrt.

Za druhé, srdce Boha obměkčují opravdoví kajícníci, kteří také naleznou u Pána milosrdenství v hodině skonu. Duch svatý nás pobízí, abychom příteli, který se nachází tváří v tvář smrti, prokazovali dobro. Ach, bratři, můžeme mít lepšího přítele než svoji duši? Starejme se tedy o její dobro nakolik můžeme, protože přijde chvíle, ve které už nebude mít možnost si cokoliv zasloužit. Život rychle ubíhá. Jestliže odkládáte obrácení na hodinu smrti, jste slepí! Neznáte přece den ani místo, kde máte zemřít, a nevíte, jestli budete mít nějakou pomoc. Kdo ví, jestli ještě této noci nestanete před soudem Ježíše Krista zatíženi hříchy. Buďte tedy připraveni, abyste mohli kdykoli stanout před soudem s čistým a pokojným svědomím.

Sv. Petr Damián vypráví, že jeden řeholník po větší část svého života v klášteře nevycházel se svými bratry. V době nemoci ho bratři napomínali, že by mohl přece jen usmířit svou duši, ale nemohli z něj dostat ani slovo. A když při umírání začal mluvit, tak vyprávěl o událostech a jiných záležitostech, o které se vždy zajímal, zatímco o duši a nápravě se nezmínil ani slůvkem. Napomínání bratří nepomohla, zemřel bez nejmenší známky lítosti.

Ano, milovaní, jaký život, taková smrt! Bůh dělá zázraky vzácně. Jestli žijete v hříchu, tak v něm i zemřete. Máme pro to množství důkazů. V Písmu svatém čteme, jak pyšný Abímelek pozabíjel své bratry, aby mohl vládnout sám. Jednou obléhal nějaké území. Během obléhání zaútočil na věž, kterou chtěl podpálit. Mezitím ho shora spatřila nějaká žena a smrtelně ho zranila, když po něm hodila kámen. Se zraněnou hlavou zavolal svého zbrojnoše, aby jej probodl mečem, aby se neříkalo, že zahynul ženskou rukou. Byl plný pýchy po celý život, proto ho pýcha neopustila ani ve chvíli smrti. Saul utržil ve válce s Amalečany těžkou ránu a věděl, že je již všechno ztracené. Chopil se tedy vlastního meče, aby se probodl. Nezemřel hned a velmi se trápil. Vidí přicházejícího žoldnéře a ptá se: „Příteli, pojď blíž, řekni, kdo jsi.“ „Jsem Amalečan.“ „Prosím tě, prokaž mi laskavost a zabij mě. Velmi trpím a nemohu zemřít“ (1 Sam 31).

Zeptáte se, proč ten ubožák chtěl zemřít rukou Amalečana. Byl snad prvním nebo posledním králem, který prohrál bitvu? Nedivte se, říkají svatí Otcové, tento panovník po celý svůj život páchal přestupky, podléhal závisti, chamtivosti a jiným náruživostem. Není divu, že špatně umírá, když špatně žil. Abšalom byl neposlušný a podnikl vzpouru proti vlastnímu otci. Když přišla hodina smrti, od věků mu Bohem určená, zachytil se o větev a Joab ho probodl šípy (srv. 2 Sam 18). Proč tak bídně hyne tento princ? Byl špatným synem, proto špatně umírá. Vidíte tedy, že kdo chce šťastně zemřít, musí zbožně žít a dělat pokání za hříchy.

Třetím prostředkem zaručujícím šťastné zakončení života je následování umírajícího Krista. Umírajícímu člověku se podává kříž nejen proto, aby odehnal zlého ducha, ale také proto, aby ukřižovaný Spasitel byl umírajícímu vzorem. Když se nemocný dívá na obraz spásy, má se na smrt připravit tak, jak se připravil Ježíš Kristus. Před svou smrtí se vzdálil od apoštolů; také člověk, který umírá, se má vzdálit od světa, odpoutat se i od nejdražších lidí a zabývat se pouze Bohem a spásou své duše. Když Ježíš Kristus tušil svou smrt, padl za zem v Olivové zahradě a vroucně se modlil. To stejné musí udělat nemocný, když se blíží jeho konec. Má se vroucně modlit a spojit své umírání a umíráním Kristovým. Jestliže chce mít nemocný zásluhy, ať přijme smrt s radostí nebo přinejmenším s velkou odevzdaností do vůle nebeského Otce; ať myslí na to, že jestli chce patřit na Boha, který je naším jediným štěstím, musí zemřít. Sv. Augustin říká, že ten, kdo nechce umírat, nosí na sobě znamení zavržení. Jak šťastný je v hodině smrti křesťan, který dobře prožil svůj život! Opouští všechnu bídu, aby se ujal vlastnictví nezměrných dober! Šťastná a blažená smrti! Ty nás sjednotíš s Nejvyšším Dobrem, kterým je Bůh. To vám přeji.

Amen.

sv. Jan Maria Vianney

Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): I tak kázal Jan Vianney, ze „svobodné knihovničkyA.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu)

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: