Lvi přicházejí

Levy prichádzajú. Prečo Európa a Amerika smerujú k novej tyranii – tak se jmenuje nová kniha bývalého slovenského ministra vnitra Vladimíra Palka. Dostala se mi do rukou včera a přečetl jsem ji na jeden zátah. Hodnocení? Dle mého soudu by měla být pro křesťany povinnou četbou, protože představuje unikátní shrnutí řady zásadních informací, které by jim měly být známé, protože jsou klíčové pro křesťanské politiky, voliče i klérus.

S Palkem je možno nesouhlasit. Je možno se s ním přít v detailech i v poměrně závažných stanoviscích. Kupříkladu bych nikdy nepodepsal jeho tvrzení, že slušní lidé nepálí korán. Nicméně obrovské množství užitečných informací v jeho díle je nerozporovatelných, protože je to prostě soubor fakt. Fakt nejen poučných, ale rovněž přehledně a poučně uspořádaných.

Palko mluví o tom, že v západním světě se z křesťanů stávají občané druhé kategorie a rodí se v něm nové pronásledování. Poukazuje na systematickou likvidaci křesťanských hodnot levicově-liberální koalicí, popisuje její sílící útok na křesťany. A vše demonstruje na klíčových a známých i méně známých kauzách a příkladech. Některé jsou nototricky známé, o některých budete mít jen určité povědomí. A některé vám budou neznámé.

Palko však nezůstává u popisu levicově-liberálních zvěrstev a obrací pohled i k druhé smutné „armádě hrdinů“. A tou jsme my, křesťané. Je to naše zrada, vlažnost a zbabělost, která otevřela kultuře smrti a rozkladu cestu a postavila jí vítězné slavobrány. Můžeme se kroutit a vymlouvat, jak chceme, nicméně skutečnost, kterou Palko popisuje, je mimořádně frustrující a dává dnešním křesťanům velice špatné vysvědčení.

Levicově-liberální koalici dopřáli řadu vítězství  v kulturní válce katoličtí politici. Kteří zradili a stále zrazují svou víru v klíčových kauzách. Kteří přestali bojovat, pokud vůbec někdy bojovali, kteří se tváří, že vlastně žádný boj neprobíhá. Kennedyové, Trudeau, Biden, Pelosi, Sebelius, Cuomo, Martens, Barroso, Juncker, Silva … Katolický štít byl v posledních desetiletích potřísněn tolika odpornými a páchnoucími skvrnami, že už pod nimi není kříž pomalu ani vidět.

Politici ovšem nejsou jediní viníci. Jsou tu katoličtí voliči, kteří volí, jako by vůbec nebyli křesťany, kteří kašlou na zásadní otázky, na které křesťan kašlat nemůže. Nechtějí po svých politicích, aby se chovali jako křesťané, a bez váhání znovu a znovu volí naprosto nekřesťanské zjevy a zapřísáhlé nepřátele křesťanství. Nutno ale říci, že voličům věnuje Palko jen několik dílčích poznámek.

A jsou tu i kněží a biskupové, na ty není možné zapomínat. Někteří mlčí tam, kde je mlčení už nejen chybou, ale i strašlivým hříchem. Někteří dělají hloupé chyby. A někteří, a bohužel jich není málo, otevřeně zrazují svou víru a tu poslední zbývající hrstku řádných katolických politiků slovy i činy…

Poměrně zásadní kus knihy představují exkurze do historie KDH a slovenské politiky. Je to velice poučná a cenná výpověď o dějích, v nichž se Palko přímo angažoval jako místopředseda KDH, poslanec a ministr vnitra. Možná vám některé části přijdou zbytečně podrobné či jednostranné, nicméně přesto si ji pečlivě pročtěte, protože se v této části skrývá důležité poučení. Palko v ní totiž shrnuje vše podstatné a před čtenáři se předestírají všechny „sloupy krize“…

KDH byla dlouho stranou, která odolávala ideovému rozmělnění  a dezerci od obhajoby základních křesťanských hodnot, tomu smutnému osudu mnoha křesťanských stran na západě. A k jejímu úpadku do dnešního neutěšeného stavu velice přispěly dvě věci: 1) neschopnost křesťanských voličů to reflektovat, 2) laxní přístup katolických kněží a biskupů ke klíčovým otázkám. Palko dělá velice záslužnou práci především v místech, kde otevřeně popisuje drastický dopad laxního postoje slovenských biskupů k otázce výhrady svědomí.

Odstoupení KDH z vlády kvůli tomu, že Dzurinda nesplnil své závazky ve věci výhrady svědomí, představovalo v jistém smyslu vrchol v historii KDH, jasnou demonstraci jeho zásadovosti a odhodlání bojovat za klíčové křesťanské principy. Ovšem následný postoj slovenských biskupů, kteří v podstatě dali najevo, že nejde o důležitou otázku a že taková zásadovost není nutná, znamenal pro křesťanskost a zásadovost KDH strašlivou ránu, protože z těch, co je hájili, udělal fundamentalisty a hlupáky. Přitom tento přístup biskupů byl neadekvátní vzhledem k obsahu kauzy a šel proti postoji Svatého stolce, který záležitost za důležitou považoval. Biskup Andrej Imrich měl naprostou pravdu, když to nazval zradou těch, co výhradu svědomí potřebují, a poškozením politiků, kteří nezištně brání křesťanské hodnoty.

Má kniha nějaké nedostatky? No, ano. Palko se nezabývá příčinami krize křesťanského tábora. Ano, popisuje ji, ale proč k ní došlo? Stojí za tím demokracie, duch doby, druhý vatikánských koncil, pohodlnost přežrané civilizace? Proč se křesťanští politici chovají jako ti nejhorší pohané? Proč křesťané často jako ti nejhorší pohané volí? A proč biskupové tak často zrazují své poslání? Je možné, že se Palko rozhodl předestřít čtenářům fakta, ať si udělají obrázek sami. A každopádně už tak má kniha téměř 500 stran. Takže je ve hře i poměrně prosté vysvětlení, že se tam další rozsáhlé a velice kontroverzní pojednání nevešlo.

U řady kauz Palko pomlčuje o roli biskupů a kněží, či se omezuje jen na občasné nekompletní zmínky. Přitom, jak nám odkrývá slovenský příběh KDH, jejich role je často velice důležitá. Třeba ve Španělsku si jejich hanebný přístup ke králově podpisu určitě říkal o zmínku. Koneckocnů i v rámci českých reálií bych mohl vyprávět. O tom, jak je pro mne jako křesťana frustrující, když primas český jménem ČBK veřejně ocení práci nejpropotratovějšího ministra zdravotnictví v historii České republiky, který navrhoval v rámci šetření nechat chcípat předčasně narozené děti, nebo když mi ve ZK KDU-ČSL pán se znakem hnutí pro-life na klopě vysvětluje, že (bez ohledu na nějaké encykliky) není povinností katolíka usilovat o zákaz potratů, čehož důkazem je fakt, že ani biskupové po nás nic takového nechtějí…

A v neposlední řadě Palko trochu zanedbává křesťanské voliče a křesťanská média. Jejich roli by se taky mělo věnovat více pozornosti. Na druhé straně, jak jsem již napsal, kniha má už skoro 500 stran. Její další rozšíření by asi nebylo optimální. Třeba se v budoucnosti dočkáme další. Tuto, jak jsem již napsal v úvodu, vřele doporučuji.

Ignác Pospíšil