Inkvizice opět na tapetě!

Pavel III. (1468-1549)

Kde? Samozřejmě v České televizi. V sobotu 25. února odvysílal její 2. program první díl (mají být tři) pořadu o inkvizici. Tentokrát se nejedná o inkvizici obecně, ale přímo o římskou inkvizici, zřízenou r. 1542 papežem Pavlem III. Protože inkviziční tribunály v Evropě byly do té doby značně roztříštěné, rozhodl se tento papež tváří v tvář hrozbě protestantské reformace vytvořit pro celý katolický svět jediný závazný orgán toho druhu, podřízený přímo jemu. Papežům se však v 16. a 17. století toto nepodařilo plně realizovat, některé lokální církve a také panovníci nerespektovali pravomoc římské inkvizice.

Historická realita je taková, že za tuto římskou inkvizici, za její působnost v 16. a 17. století, se nejenom jako katolíci nemáme proč omlouvat, ale naopak můžeme být na ni právem hrdí. Částečně to vyplynulo i z tohoto seriálu, zaměřeného samozřejmě nepřátelsky vůči ní. Jestliže v pořadu zaznělo, že na území Církevního státu a Itálie, kde pravomoc římské inkvizice skutečně platila, bylo od r. 1542 až do r. 1600 od ní odsouzeno k smrti, přesněji vydáno světskému rameni k potrestání, celkem 50 osob, potom s tím srovnejte počty u nás popravených nebo povražděných nevinných obětí komunismu za podstatně kratší dobu – jednalo se o 238 ortelů smrti a tisíce umučených nebo jinak násilně usmrcených. A to je pouhý „čajíček“ proti Sovětskému svazu, nacistickému Německu nebo proti jakobínskému řádění za Velké francouzské revoluce.

Co však autoři zmíněného pořadu o římské inkvizici zamlčeli, to je morální profil těchto 50 popravených. Byli to opravdu „mučedníci svědomí“? Solidní historičtí badatelé Cammilleri, Bossy aj. potvrzují, že římská inkvizice té doby zásadně nevydávala k popravě lidi, u nichž jediným proviněním byly pouze heretické názory. Když někoho poslala na smrt, musel být s kacířstvím spojen nějaký kriminální delikt, tzv.“hrdelní zločin“. Heretikové, u nichž vina spočívala pouze v hlásaných názorech, byli odsuzováni do vězení nebo na galeje, i když zůstali zatvrzelí a své bludy neodvolali. Ti, kteří neunikli meči nebo hranici, náleželi k pěkným výlupkům, i když je protikatolická propaganda oslavuje jako „mučedníky svobody svědomí“. Protestanté dosud uctívají italského hlasatele luteranismu a kalvinismu Pietra Carnesecchiho, vyšetřovaného inkvizicí a oběšeného r. 1571 na přímý pokyn papeže sv. Pia V. Zapomínají pouze dodat, že tento „mučedník inkvizice“ nebyl souzen pouze za hereze, ale též za znásilňování nezletilých dívek, což mu tribunál v plném rozsahu prokázal.

Televizní pořad věnoval též hodně pozornosti Giordanu Brunovi, panteistickému filozofovi souzenému inkvizicí a upálenému r. 1600 v Římě. Už od osvícenských časů 18. století je vynášen zednáři a proticírkevními organizacemi jako „nevinná oběť“ prý nelidského a krutého inkvizičního tribunálu, největší německá protikřesťanská nadace nese jeho jméno. Objektivní realita, k níž dnes nestranní historikové dospěli, je ovšem taková, že Bruno byl vrah, udavač, okultní mág, šiřítel pornografie a bisexuální maniak. Když prchal z dominikánského kláštera v Římě, kde byl původně mnichem, zavraždil svého představeného. V Anglii v letech 1583-5 jako agent tajné policie pronikal mezi katolíky, žijící svou víru v ilegalitě, a udával je. Několik jich na základě Brunovy denunciace skončilo na popravišti. Proč tato fakta vyplouvají na povrch až nyní? Z jednoduchého důvodu. Voltaire a osvícenci neustále operovali jeho případem proti Katolické církvi. Když generál Napoleon Bonaparte r. 1798 dobyl Řím, zmocnili se francouzští vojáci archivu římské inkvizice. Výsledkem bylo, že nechali převážnou většinu spisů procesu s Brunem zničit. Proč asi? Poněvadž autentický obraz Brunův neodpovídal portrétu „nevinného mučedníka“. Teprve nyní historikové objevují v anglických a dalších archivech informace, jež prokazují, že Bruno by i dnes musel za tyto delikty počítat s trestem smrti, kdyby existoval. Jedinou oprávněnou námitkou je krutý způsob jeho popravy, nikoli poprava samotná.

Brunova exekuce r. 1600 byla poslední popravou v Římě, u níž hrálo roli kacířství. Jsme zvědavi, co nám autoři seriálu „přichystali“ v dalších dvou dílech. Budu na to na stránkách Duší a hvězd reagovat, neboť o objektivitě tvůrců si nelze dělat iluze. Je zde patrná snaha vylíčit právě velké katolické světce té doby, kteří spojili svůj život s inkvizicí, sv. papeže Pia V. a sv. Roberta Bellarmina, jako krvežíznivé netvory. Bellarminovi nemohou odpustit, že právě on vedl vyšetřování proti Brunovi. Historickou lží je fiktivní dialog mezi Bellarminem a dalším inkvizitorem Sartorim, při němž Bellarmin krvěžíznivě naléhá na maximum poprav heretiků. V písemných pramenech ovšem nic takového nenalézáme.

Autoři pořadu taktéž zamlčují, že římská inkvizice vůbec nepoužívala mučení, měla právo pouze v krajním případě vyzvednout spoutaného odsouzence do výšky, není však známo, že by toho někdy použila. Skřipec, španělská bota nebo lámání na kole byly u ní zakázány, vězňové museli mít celu odpovídající tehdejším hygienickým podmínkám, v zimě měli strážci povinnost jim topit atd. Římská inkvizice 16. a 17. století je něčím, co slouží Církvi ke cti a nikoli k hanbě.

PhDr. Radomír Malý

Pokračování, které bude reagovat na další díl seriálu, očekávajte zhruba za týden.

Autorem portrétu Pavla III. je Titian.

18 reakcí na Inkvizice opět na tapetě!

  1. vonrammstein napsal:

    PhDr Malý je v apologetice velmi dobrý a má samozřejmě pravdu. Ale posedlé, slepé a hluché nepřesvědčí. Bohu žel.

  2. Inger Keränen napsal:

    Pane Maly, mate naprostou pravdu. I ja se touto historii zabyvam. Podrobne pisi napr na forum http://politique.forum-actif.net/ pod Histoire, L´Moyen âge, jako nick Arpaix / Le temps de L´Inquisition“. Sv. Pius V. patri mezi NEJSVETEJSI MUZE, I sv. Robert Bellarmino.

  3. kjfriedo napsal:

    Ja sa pýtam, kedy uverejní pán historik Radomír Malý presne, kde sa má uvedená pasáž o „vražde“ bývalého predstaveného Giordana Bruna v predmetnej knihe Johna Bossyho nachádzať. Pretože uvedenú knihu som si zakúpil, je to veľmi hutná a pramenným aparátom dobre vybavená kniha, len v nej nie a nie dohľadať čo p. Malý tvrdí, žeby sa tam malo nachádzať. Týmto verejne vyzývam dotyčného pána, nech uvedie presný citát a stranu kde sa v nej nachádza inkriminovaná pasáž. Za jeho snahu vopred úprimne ďakujem. Môj blog o „nových faktoch“ či naozaj Bruno údajne zavraždil „predstaveného“ hodením do Tibery je tu:

    http://katkryptolog.blogspot.com/2012/02/bol-giordano-bruno-vrahom.html

    Rozsiahlejšie som sa Brunovmu životu a jeho dielu venoval tu:
    http://katkryptolog.blogspot.com/2011/11/giordano-bruno-martyr-vedy-rozumu.html

    To, že by bol agentom sira Walsinghama je ešte otvorená otázka, je len málo historikov stotožňujúcich postavu agenta Fagota s ním, ale nazývať Bruna ako dobovú obeť krutých inkvizičných praktík „vrahom“ je aj na moje katolícky formované svedomie priveľa.

    • Radomír napsal:

      Já jsem nepsal, že Bossy ve své knize uvádí Brunovu vraždu svého představeného, odvolávám se v jiných svých pracích na Kubešovu Apologetickou abecedu, heslo „Bruno“. Bossy však tuto informaci potvrzuje v rozhovoru pro vatikánský rozhlas r. 2006, který mám doma v italské verzi. Jinak nesouhlasím s Vaší teorií o „krutých inkvizičních praktikách“ té doby, jíž se stal Bruno obětí. V té době se nedá o „krutých“ praktikách mluvit, pokud někdo byl odsouzen k smrti jako kacíř, tak za kriminální delikt, který byl s jeho kacířstvím spojen, nikoli za pouhou herezi. Klasickým příkladem je Tomasso Campanella, o němž se zmíním hned zítra, ačkoliv to byl „zatvrzelý heretik“, strávil pouze několik let ve vězení.

      • kjfriedo napsal:

        Ďakujem za vysvetlenie, ako píšem v príspevku s názvom Bol Giordano Bruno vrahom?, toto „svedectvo“ o tom, žeby pri svojom úteku mal Bruno hodiť svojho „predstaveného“ do Tiberu sa vo svojej denunciácii zmieňuje jeho bývalý žiak a mecén Mocenigo, uvádzajúc, že to „priznanie“ údajne počul od neho samotného. Avšak neexistujú žiadne záznamy v hrdelných „čiernych“ knihách v Neapole či Ríme, ktoré by potvrdzovali skutočnosť, žeby sa bol tohto skutku, ktorý by bol určitým spôsobom aktom neprimeranej sebaobrany, keďže mu išlo pri ňom ako zbehlému mníchovi o život, naozaj dopustil. Ani benátski inkvizítori v rámci prvého inkvizičného procesu v Benátkach tento delikt vôbec nevyšetrovali, považovali to zrejme za nepodložené očierňovanie. Čo sa týka mojej zmienky o dobovej inkvizičnej krutosti, narážal som tým na spôsob popravy, ktorým bol nešťastný Bruno podrobený, teda upálenie na hranici za neodvolanie svojich heretických názorov. O Thomasovi Campanellovi sa zmieňujem aj ja v diskusii k môjmu článku o živote, diele a tristnom osude Giordana Bruna. Takže viem, že vďaka tomu, že predstieral šialenstvo akoby zázrakom unikol podobnému osudu ako Bruno.

      • kjfriedo napsal:

        Ešte predsa niečo, čo vo vašich vyjadreniach „v jiných pracích“ tak „trochu“ nesedí. V článku pod názvom „Církev a nová fakta o Giordanovi Brunovi“ na http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/8717-nova-fakta-o-giordanu-brunovi-byl-to-vrah-a-udavac.aspx
        tvrdíte nasledovné: „Když mu v tom chtěl převor kláštera zabránit, zavraždil jej a hodil do Tibery, jak uvádějí svorně Konrád Kubeš ve své Apologetické abecedě (heslo: Bruno) i John Bossy.“ Podľa môjho názoru tam je jasne napísané, že jezuita Kubeš rovnako aj John Bossy uvádzajú vo svojich knihách rovnakú a tú istú skutočnosť, zatiaľčo Kubeš dodáva k popisu slovíčko „prý“, po slovensky „vraj“, Bossy sa o tejto skutočnosti vôbec nezmieňuje, ako ste potvrdil aj Vy. Tak by ma veľmi zaujímalo, ako je to naozaj a či viete, z akých historických dokumentov primárne vychádzal Kubeš. Ja si myslím, aj podľa mne dostupných prameňov to bolo z nešťastnej Mocenigovej denunciácie. Ale potom podľa môjho názoru nie je historicky a ani morálne prípustné jednostranne zavádzať a vytvárať ako protiváhu voči „čiernej legende“ o Brunovi ako o „martýrovi vedy a rozumu“, „ultramontánnu“ legendu o „vrahovi a udavačovi“ Brunovi. Čo sa nepáči ani sekulárnemu humanistovi p. Rastislavovi Škodovi v jeho reakcií na Váš článok, ktorý bol uverejnený na:
        http://www.zosity-humanistov.sk/2012/02/nove-fakty-o-brunovi-su-vymyslene/
        Síce s jeho svetonázorom zásadne nesúhlasím, pýtam sa vedno s ním: Kresťan-katolík, prečo to robíte?

  4. kjfriedo napsal:

    Teraz by som mal niektoré závažné pripomienky k článku. V ňom tvrdíte, že niektoré podstatné archívne materiály a aktá z procesu s Brunom dali zničiť vojaci Napoleóna pri ich prevoze do Paríža. Avšak v skutočnosti sa to stalo pred prevozom Tajného Vatikánskeho archívu do Ríma, keď pomocník pápeža Pia VII. Mario Marini sa rozhodol spolu s kardinálom Consalvim, niekoľko tisíc strán spisov predať parížskej továrni na kartónové krabice. Bolo to v r. 1816. Teda nie „osvietenskí“ Napoleónovi vojaci ale katolícki preláti sú za týmto bezprecedentným a nešťastným rozhodnutím, ktoré znamenalo že sa nedozvieme ďalšie zaujímavé podrobnosti o procese s Brunom. Podobne je to aj s Vašim kategorickým tvrdením cit. „Autoři pořadu taktéž zamlčují, že římská inkvizice vůbec nepoužívala mučení, měla právo pouze v krajním případě vyzvednout spoutaného odsouzence do výšky, není však známo, že by toho někdy použila.“ Toto je zavádzajúce, pretože práve vyzdvihnutie odsúdenca s dozadu spútanými rukami do výšky je najznámejším spôsobom mučenia, tzv. strappado. A tento spôsob aj rímske Sväté offícium využívalo. V ojedinelých prípadoch sa na nohy odsúdenca pripevnilo aj závažie, aby sa zintenzívnil pocit z tohto jednoduchého ale veľmi bolestivého mučiaceho nástroja. Taktiež je aj dokázané, zo zachovaného výťahu z procesu s ním, že aj Bruno bol takýmto spôsobom raz mučený. Teda je rovnako nepravdou, že nie je dokázané jeho použitie. Záverom by som napísal len to, že keď už sa snažíme my, čo sme katolíkmi, obhajovať našu Matku Cirkev na poli historickej polemiky, treba pri nej vychádzať z faktov, ktoré sú podložené aspoň z dvoch zdrojov nezávislým výskumom v publikáciách aj niektorých nekatolíckych historikov, pričom p. Rino Cammilleri, ktorého úvádzate ako príklad „solidního badatele“, je povolaním katolícky novinár a spisovateľ, dokonca ho niektorí považujú za komika. Niežeby som ho týmto nejako diskvalifikoval z uvádzania pravdivých faktov, ale povolaním profesionálny historik nie je. Pred čím ale stále budem vystríhať katolíckych apologétov je to, že namiesto „čiernej legendy“ o inkvizícii a čarodejníckych procesoch by sme nemali vztyčovať „ružovú legendu“ o kladnej podstate týchto inštitúcií a javov. To by mohlo zvádzať k nekritickej obrane, ktorá primárne sústreďuje svoju pozornosť na korigovanie demagogickej manipulácie s historickými faktami. Podľa môjho názoru je správnym postojom ak s otvorene uznáme pre cirkev nepríjemné a škandálne skutočnosti dejín a poukážeme na fakt, že nedokazujú to, v čom tkvie jej podstata – rukolapný dôkaz o nesvätosti cirkvi. Pretože Kristus svojím nasledovníkom nesľúbil a nezaistil bezhriešnosť a neomylnosť ich celkového poznania v priebehu existencie tu na zemi.

    • :) napsal:

      Já myslím, že vysvětlování historických skutečností není zrovna nejdůležitější součástí apologetiky a nepřikládal bych tomu takovou váhu. „Nepříjemné a škandálne skutočnosti dejín“ z hlediska Církve jsou jinak především události za pontifikátů posledních papežů – kdyby už se chtěl někdo zase za něco omlouvat jako Jan Pavel II. Jestli někdy někdo někoho v 16., 17., 18. století mučil, je podle mě dosti nezajímavé a k posouzení katolické Církve naprosto bezvýznamné.

      • kjfriedo napsal:

        Určite aj za škandály a rôzne delikty proti dobrým mravom z nedávnej doby, na ktoré asi narážate je treba si kľaknúť a prosiť o odpustenie Boha i ľudí a podniknúť patričné kroky v tejto oblasti, aby nedošlo niekedy v budúcnosti k ich opakovaniu. ale ľahkovážne podceňovať nezdravé javy v minulosti a upálenie niekoľkých desiatok ľudí za ich presvedčenie odbaviť len tak ako „niekedy niekoho mučenie“, je znovu akoby zneuctenie týchto obetí a začiatok amnézie „kolektívnej pamäte“. Ja nielen že chcem, aby sme pamätali aj na týchto ľudí menovite, ale aj na mnoho bezmenných obetí nenávisti a zaslepenosti, z jednej i druhej strany. Pretože verím celou svojou bytosťou, že Náš Pán a Spasiteľ Ježiš Kristus nie je na strane katov a ale naopak stál vždy na strane mučených a trpiacich ich obetí. Poznávanie dejín našej Cirkvi nám prináša nielen potešenie zo skutkov lásky bezpočtu svätých a svätíc, ale aj výstrahu a poučenie do budúcnosti, aby sa minulé hriechy bratov a sestier už nikdy neopakovali.

    • Radomír napsal:

      K Vašim názorům:
      1) To, že byly nějaké spisy papežského tajného archivu prodány r. 1818 do Paříže, je v zhledem k naší problematice irelevantní. Jisté je ale jedno, což nepopřete, že Napoleonovi vojáci r. 1798 skutečně zničili většinu akt Brunova procesu.
      2) Kdyby nedošlo k tomuto zničení, věděli bychom patrně, proč mírný, laskavý a zbožný papež Klement VIII. nařídil neprodleně popravu. Cammilleri uvádí, že k němu přišel bývalý dominikán a Brunův spoluvězeň z Benátek Cestino z Verony a předložil tak závažné svědectví o Brunových zločinech, že se papež přímo zděsil. Všechno bylo zaprotokolováno a označeno jako „tajné“. Kdyby skutečně tam nebyly o Brunovi hrdelně kriminální informace (o vraždě jeho představeného? o udavačství v Anglii? o těžkém sexuálním deliktu?….nevíme), tak by Bruno určitě popraven nebyl a nejspíš by dopadl jako Campanella, o němž píši v dnešním pokračování své reakce na televizní pořad.
      3) Nevím, kde jste vzal to tvrzení, že Bruno byl mučen, Cammilleri uvádí pravý opak. Já osobně nevidím důvod, proč mu nevěřit, všechno má podložené, je skutečně svým vzděláním historik a mnoho odborníků jej bere vážně. Podobně jako on píše i Vittorio Messori ve své knize „Černé stránky dějin Církve“, mám ji v polštině pod názvem „Czarne karty Kościola“ a také napsal další knihu „Przemyśleć historie“.
      Můžete uvést jediný dokázaný případ, kdy římské Sv. ofícium v letech cca 1550-1650 někoho strappadem mučilo? Konkrétní jména bych si rád přečetl s odvoláním na písemný dokument z archivu. Nevylučuji, že nějaké případy byly, ale určitě šlo spíše o výjimky a jednalo se o zločiny kriminálního charakteru, neboť Sv. oficium vyšetřovalo i kauzy sexuálního znásilnění, homosexuality, znásilnění nebo vraždy duchovní osoby, žhářství a vyloupení církevních objektů atd. Tyto delikty tvoří absolutní většinu vyšetřovaných kauz.
      4) Ať už se sebevíc snažíte, nejste schopen oddiskutovat, že Bruno opravdu byl nejen heretik, ale i kriminální zločinec. Mocenigovo udání o vraždě představeného v Římě těžko lze považovat za pomluvu, protože kdyby ten představený v době Brunova útěku z kláštera nebyl nalezen mrtev, určitě by Mocenigo neriskoval takovou pomluvu, jež by mu vynesla pouze soud pro křivé svědectví a křivou přísahu. A jeho udávání katolíků v Anglii je přesvědčivě dokázáno, stejně tak jeho sexuální delikty a magie, jimiž se ostatně chlubí a což byly v té době rovněž kriminální zločiny. Já netvrdím, že inkvizice se nedopustila v průběhu svých dějin od 13. stol. nejrůznějších krutostí, ale za tu římskou, vzniklou v 16. stol., se určitě jako katolíci nemusíme ani v nejmenším stydět a nemáme se za co omlouvat.

      • kjfriedo napsal:

        Odpoveď k vašim bodom:
        1. Vaše tvrdenia, o tom, že to boli Napoleóvi vojaci, ktorí zničili väčšinu spisov z procesu s Brunom, nemôžete ničím podložiť, a myslím si, že to je len zbožným prianím, pretože to nikto nevie. Nezachovali sa žiadne písomné svedectvá o tom, že by sa tak malo stať. Sú len náznaky, a dohady, že sa tak mohlo stať buď pri tomto prevoze z Ríma do Paríža, alebo pri ich následnom návrate do Ríma boli predtým rozpredané do továrne ako surovina.
        2. Ale my aj napriek tomuto poľutovaniahodnému činu, či už zo strany Napoleónových vojakov alebo pápežovho poverenca Mariniho vieme, prečo bol Bruno nakoniec popravený zaživa upálením na hranici. Nebolo to kvôli svedectvu kapucína, fra Celestina Arrigonda z Verony, ktorého už v r. 1599 ako nenapraviteľného heretika, ktorý bol usvedčený z herézy podruhýkrát a ako znovuupadnutý do bludov bol podľa vtedajších inkvizičných ustanovení odsúdený a popravený upálením za živa. Jeho list Rímskej inkvizícii sa tiež zachoval, a ktorý napísal z obáv o svoj vlastný život spolu s pomstychtivou zlosťou, mylne presvedčený o tom, že Bruno poskytol údaje na neho samého pri jeho výsluchoch inkvizítormi. Spomína v ňom obligátne obvinenia o jeho urážlivých výrokoch na adresu Ježiša, Mojžiša a prorokov a pod. Teda nič nové a prevratné sa z neho nedozvedáme. Čo však skutočne stálo za konečným rozhodnutím kardinálov rímskeho Svätého Offícia prestať presviedčať obvineného Bruna, vyniesť nad ním rozsudok a odovzdať ho svetskej moci na náležité potrestanie? Bola to Brunova útočná replika, spochybňujúca samotnú autoritu rímskej inkvizície rozhodovať s konečnou platnosťou čo je a čo nie je heréza. Popretie ich autority bolo to, čo s definitívnou platnosťou spečatilo jeho osud.
        3. Svoje tvrdenia o jednom prípade, kedy bol Bruno mučený na spôsob strappada, som prevzal z publikácie Hrocha a Skýbovej, Ecclesia Millitans. Oni túto skutočnosť uvádzajú ako pravdepodobnú. Ingrid Rownland vo svojej najnovšej biografii o Brunovi uvádza, že Brunovi pri svojom 16 výsluchu, po 6 rokoch väzby v Ríme, bolo naznačené, že bude vystavený výsluchu stricte, tj. zostrenému. Takto o tom diskutovali jeho inkvizítori, po tom, čo im sám väzeň bol viac menej ochotný vyjaviť detailne svoje presvedčenia a názory, rovnako ich bol ochotný aj odvolať. Podľa tohto ich primárnym motívom v žiadnom prípade nemohlo byť získanie informácií, ale poväčšine vyjadrovala ich frustráciu z procesu. O tom, či Bruno bol vôbec mučený fyzicky nie je však jasné (ale ani to nie je možné kategoricky vylúčiť), ale v každom prípade naslúchať diskusii o mučení na konci svojho 16. výsluchu mu muselo pripadať samo o sebe ako mučenie. Je síce pravda, že niektorí väzni sa rozhovorili už pri samotnom vizuálnom kontakte s nástrojmi, určenými na ich trápenie. Ale spôsobovať fyzické utrpenie väzňovi, ktorý ochotne poskytuje informácie bolo, ako kardináli a Bruno dobre vedeli, urážkou namierenou proti samotným ideám rímskeho inkvizičného práva na riadny proces. V tomto bode práve Bruno začal spochybňovať samotné postavenie a usadenie sa kardinálov v sudcovských kreslách. Náhle, ako historické záznamy ukazujú, Bruno úplne otočil, zo zjavnej ochoty sa dohodnúť so svojimi inkvizítormi prešiel k radikálnemu postoju vzdoru a to v otázkach kresťanských dogiem ako aj práva rímskej inkvizície vynucovať ich. Toto bol aj postoj čo ho nakoniec doviedol na kacírsku hranicu na rozdiel od spomínaného Campanellu, ktorý by bol odsúdený rovnako, keby nepredstieral po mučení šialenstvo. A tu je aj ten príklad, konkrétny aj s menom obvineného. Toto je jedna obetí rímskej inkvizície, ktorí síce neboli upálení, ale mučení na nástroji veglia, ktoré pripomínalo povestné strappado vybavené naviac drevenou kozou s ostrým hrotom a v kombinácii s odopieraním spánku, prezývanom Judášova kolíska. Stalo sa to v júni 1601 a bol mučený s malou prestávkou nepretržite 36 hodín. Čo sa týka vzdelania pána Cammilleriho i pána Vittoria Messoriho, ani jeden nie je naozaj profesionálnym historikom, ktorý by sa na univerzitnej pôde niektorej z prestížnych svetových univerzít venoval inkvizičným procesom. Ja som čerpal z literatúry významných historikov s univerzitným pôsobením, ako sú Edward Peters, John Tedeschi, Adriano Prosperi, Andrea Del Col, Giovanni Romeo, Christopher F. Black a iní. Pri týchto pánoch som si istý, že nedôjde k žiadnej apologetickej snahe sa vyhnúť či zakryť nejaký historický fakt, ktorý by povesti rímskeho Svätého offícia nepridal. Ani k tomu, žeby sa snažili rozvíjať „čiernu legendu“ o nej, pretože sami k jej rozmetaniu na kúsky prispeli nie jednou štúdiou či vedeckým článkom.
        4. Tuto už zachádzate k nepodloženým špekuláciám, ktoré sa nikde v žiadnej zachovanej dokumentácií z procesov s Brunom, či už v Neapoli, Benátkach alebo v Ríme nenachádzajú. Svedectvo Moceniga treba vidieť v kontexte jeho fama – zlej povesti ako podozrivého z vykonávania magických praktík. Rovnako je toto „svedectvo“ aj z druhej ruky, pretože Bruno sám nikdy nepotvrdzuje, žeby sám naozaj niekoho hodil do Tibery, nie svojho predstaveného, ale svojho žalobcu, tak to formuloval aj Mocenigo, tak mi je zvláštne, prečo jeho smrťou stále operujete. Čo sa týka Brunovej údajnej kariéry špióna Fagota na francúzskom veľvyslanectve v Londýne, sám John Bossy v predhovore k 3 vydaniu musí pripustiť, ako to už urobil v pokračovaní jeho knihy Under the Molehill (Yale University Press, 2001), že jeho argumenty, ktorými sa snaží stotožniť zachované listy agenta Fagota s Brunom sú nepresvedčivé a že identifikácia na ktorej jeho kniha spočíva je neistá. A dokonca by opustil str. 83-97, ako číročíru nepodloženú špekuláciu a odstránil str. 135-7 a iné odkazy, ktoré na týchto stranách závisia. Všetky tie tvrdenia o Brunovi ako o vrahovi, udavačovi a sexuálnemu maniakovi sú nepodložené a číročíre historické špekulácie na ktorých základe sa nedá nič konkrétne o jeho povahe a činoch tvrdiť s takou vehemenciou, s akou ich predkladáte. Preto platia aj na vás moje slová o vystríhaní sa predpojatostí a unáhlených morálnych súdov o historických postavách, ktorých názory a presvedčenia sa nám iste nemusia páčiť, ale to nezakladá katolíckym apologétom možnosti na historicky neprípustné retušovanie pôsobenia rímskej inkvizície.

  5. […] Inkvizice opět na tapetě! Share this:FacebookTwitterPrintEmailLike this:LikeBe the first to like this post. […]

  6. kjfriedo napsal:

    K článku by som poznamenal, že by som veľmi rád videl dôkaz tvrdenia, že mučedník protestantizmu Pietro Carnesecchi bol odsúdený hlavne cit. „za znásilňování nezletilých dívek, což mu tribunál v plném rozsahu prokázal.“ Najmä by ma zaujímal „písemný dokument z archivu“, nielen nejaký „odkaz prečítať si“, na knihu katolíckeho novinára Rina Cammilleriho. Pretože podľa najnovšej monografie o rímskej inkvizícii, profesionálneho historika Christophera F. Blacka The Italian Inquisition, Yale University Press, 2009, kap. 5: The Carnesecchi Moment, na str.123-130, bol Pietro Carnesecchi, florentský šľachtic, nar. 1508, začal svoju kuriálnu kariéru vďaka svojmu patrónovi, Giuliovi de’Medicimu, pápežovi Klementovi VII. v r. 1523-1534, bol ovplyvnený náboženským okruhom zoskupeným pod duchovným vedením Juana de Valdes a neskôr aj skupinou pod vedením kardinála Reginalda Polea vo Viterbe, poprvýkrát bol súdený rímskou inkvizíciou v r. 1546, ale jeho mocní a vplyvní priatelia dosiahli zastavenie vyšetrovania a pápež Pavol III. ho oslobodil. Krátko pobýval na francúzskom dvore, neskôr sa presunul do Benátok a keď tam prebýval, bol v neprítomnosti proti nemu proces obnovený vďaka novému fanatickému podporovateľovi inkvizície Pavla IV. (vlastným menom Gian Pietra Caraffu), v ktorom bol v r. 1557 odsúdený ako heretik. Avšak miestny tribunál v Benátkach nebol zo strany Ríma tlačený do toho, aby ho začal vyšetrovať a jeho záznamy z procesu boli zničené rozzúreným davom, ktorý zaútočil na archívy Svätého Offícia počas rímskych nepokojov, ktoré vypukli po smrti pápeža Pavla IV. Za vlády Pia IV. bol voči nemu znova obnovený inkvizičný proces, a to v rokoch 1560-1, ale Carnesecchi bol znovu zbavený „starých“ obvinení. Až po nástupe bývalého kardinála – inkvizítora Michele Ghislieriho na pápežský stolec, ako Pia V., ktorý sa ukázal ako najnebezpečnejší oponent preživších „spirituálov“, z ktorých bol Carnesecchi ten naprominentnejší. Osudným sa mu stal jeho priateľský vzťah s Giuliou Gonzagovou, poprednou patrónkou a nadšenou rozširovateľkou Valdesa a jeho spisov. Keď v r. 1566 zomrela, boli z jej pozostalosti ukoristené listy, pomocou ktorých udržiavala kontakt s Carnesecchim. Tieto boli doručené rímskemu Svätému Ofíciu a stali sa tak základom pre odsúdenie v jeho štvrtom a poslednom inkvizičnom procese. Tento proces začal dňa 6. júla 1566 a skončil upálením jeho tela na hranici dňa 1. októbra 1567. Keďže počas výsluchov sa snažil chrániť Giuliu Gonzaga a ďalších priateľov, vyhýbajúc sa menovaniu osôb alebo akejkoľvek možnosti poskytnutia informácií, o ktorých predpokladal, že ich súd nepozná a potvrdzoval len tie údaje a mená, o ktorých sa domnieval, že ich inkvizítori poznajú. Pretože nedosiahli svoje, inkvizítori pristúpili k použitiu strappada a Carnesecchi bol na ňom poprvýkrát mučený dňa 21. apríla 1567 potom, čo lekári rozhodli, naproti tomu čo tvrdil on, že je na tom dobre zdravotne aby podstúpil túto procedúru bez rizika smrti. Pri nej sa modlil Žalm 50: „Misere Mei Deus“ a vzlykal a prosil o ocot (ako bol poskytnutý Kristovi). Hovoril, že ho tým mučením zabíjajú a žiadal o milosrdenstvo Po tom, čo sa ho pýtali na obvinenia a mená, odvetil, že všetko čo povedal o druhých je pravda a že nemôže už nič iné povedať. Potom bol predvedený pred tribunál a bez mučenia zopakoval, že im nemá čo ďalej povedať a že si nespomína na nič, čo už by nebolo povedané. Už nemal žiadne mená. Podruhýkrát bol mučený 23. apríla a pri ňom pripustil, že si zaslúži trest za jeho hriechy, vrátane „neúctivosti a neskromnosti, ktorú vyjadroval pri spomienke na Pavla IV. blahej pämati, čo priznávam je hodné trestu, ale nie až tak tvrdého a ostrého ako je toto“ Po tom, čo bol znovu vyviazaný hore za ruky, skrútené do zadu, rovnako začal vzlykať a prosiť ako pri prvom mučení, dodávajúc že si nepraje zomrieť bez spovede alebo prijatia oltárnej sviatosti. Keď ochaboval a strácal vedomie, bolo mu dávaný ocot na tvár. A tak znovu nepovedal žiadne nové informácie či mená. Jeho ďalšie postavenie pred inkvizíciou 24. apríla bolo kvôli doplnkovému stíhaniu za prečin porušenia pravidiel utajenosti inkvizičného procesu a to z dôvodu prepašovania z väzenia niekoľkých listov adresovaných popredným postavám, ktoré by mu mohli pomôcť, ako napr. jeho synovec Marcantonia Divizi da Bibbiena a Cosimo I de Medici (ktorých pokusy o zmiernenie jeho pozície zlyhali). Toto mu tiež vonkoncom nepomohlo u kardinálov, ktorí dominovali v rímskej inkvizícii. Záverečné pojednania v hlavnom procese, ktoré zahrňovali výsluchy bez vyhovujúcich odpovedí, niekoľko spovedí a žiadostí o zmiernenie, prípravu viet do rozsudku o tomto „nekajúcom heretikovi, falošne obrátenom“ trvali až do 16. augusta.
    Po tom, ako inkvizítori nedosiahli toho, aby z Carnesecchiho vylúdili ďalšie informácie ako očakávali, začali sa viac starať o jeho konečné odsúdenie a smrť. Stal sa v nedeľu 21. septembra 1567 v kostole Santa Maria sopra Minerva hlavným „ťahákom“ auto da fé pri ktorom mu boli predsedali skutočne všetci normálne prebývajúci kardináli (hoci Morone tesne predtým Rím opustil), a za účasti mnohých ďalších kardinálov a staršieho kléru. Čítanie rozsudku voči nemu trvalo dve hodiny. Bol pochválený za svoje zdvorilé spôsoby predsedajúcim ceremoniárom. Hoci pri tomto vyhlásení rozsudku bolo prítomných 20 obvinených, 18 z nich bolo odsúdených na ľahšie tresty, len dvaja dostali hrdelné tresty – Carnesecchi a konventuálny brat, Giulio Maresio z Belluna. Carnesecchi bol popravený 1. októbra pred značným davom na moste priamo pred Castel Sant Angelo; pred tým, než bolo jeho telo spálené na hranici, bol sťatý, keďže bol šľachtického pôvodu.
    Nebol teda odsúdený kvôli žiadným sexuálnym deliktom, ale ako promótor myšlienok a kníh Valdesa (ktorý sa dostal na index librorum prohibitorum vydanom v r. 1559), čítal diela Luthera a Bucera z r. 1540, potom že prijal jeho učenie o ospravodlivení. V r. 1546 bol údajne „jedným z hlavných predstaviteľov tej (Luteránskej) sekty v Taliansku.“ Taktiež že čítal Kalvínovo Institutio Christianae Religionis. Inkvizítori len veľmi ťažko dokázali zistiť Carnesecchiho názory o spovedi a transubstanciácií (o ktorých pripustil pochybnosti v Neapoli v r. 1540). Potom sa mu vytýkalo, že veril vo všetky chyby a herézy, obsiahnuté v knihe Beneficio di Cristo, Juana Valdesa, jeho majstra.Potom sa spomínal aj rozsiahly zoznam vysokopostavených ľudí, odsúdených ako heretici, alebo považovaných za veľmi podozrivých z herézy, s ktorými Carnesecchi stýkal, hovoril s nimi alebo si s nimi písal. Obsahoval mimo iných Giuliu Gonzaga, Ochina, Falminia, Vermigliho, Galeazza Carraciola, kardinálov Moroneho a Pola, Apollonia Merendu, Alviseho Priuliho a Vittoreho Sorranza. Ďalej sa mu vyčítalo, že ubytovával, hostil a finančne podporoval mnohých náboženských utečencov a pomohol im uniknúť za hranice, najmä do Ženevy. Záver z tohto všetkého sa dá vyvodiť taký, že Kardinál Michele Ghislieri (ktorý bol v r. 1561 v strane, ktorá oslobodila Carnesecchiho), keď sa stal pápežom Piom V., nemohol nechať dodatočné odhalenia z ukoristených listov len tak, akoby k pousmiatiu a hodné milosrdného zachádzania. To, že Kongregácia nenačúvala žiadostiam od takých mocných osôb ako bol Cosimo I de Medici, ktorému Carnesecchi písal z väzenia, naznačovalo, že už nebudú ochotní akceptovať politickú ochranu heretických šľachticov zvonka, prinajmenšom nie v tak hlbokých a delikátnych teologických záležitostiach.
    V dlhom verejnom odsúdení Carnesecchiho rímska inkvizícia v podstate definovala parametre ortodoxie a herézy, a prešetrila celú históriu heretickej reformy. Toto bola možno oveľa mocnejšia zbraň ako snahy Tridentského koncilu o konsolidáciu doktríny, čo malo viesť k tzv. inkvizičnému prelomu. Po smrti Carnesecchiho táto zmiernila svoje aktivity. Iní reformní vodcovia ako napr. Galeota na juhu, Calandra a Dionisio Gallo na severe, boli umlčaní menej krutým spôsobom. Akoby sa inkvizítori v Taliansku pravdepodobne menej báli rozširovania herézy.

    • Radomír napsal:

      Považuji za velmi nepravděpodobné, že by Carnesecchi byl mučen dvakrát, neboť pravidla inkvizičního procesu zakazovala opakování mučení. To, že to nebylo respektováno v příipadě templářů aj., je známé, ale římská inkvizice 16. století úzkostlivě na toto dbala, zvláště za spravedlivého papeže sv. Pia V. Mučení pomocí strappado, jediné povolené, bylo užíváno velice uřídka, spíš opravdu výjimečně.
      Právě z korespondence s Giuliou Gonzagovou, o níž hovoříte, vyplývá Carnesecchiho sexuální delikt. Buehlmeyer ve svých německy psaných Církevních dějinách se odvolává na italsky psané práce Chiminelliho, Cantimoriho a dalších v této věci, kde se lze o tom dočíst.
      Jinak Vaše tvrzení o tom, že Campanella by byl určitě římskou inkvizicí upálen, kdyby nepředstíral šílenství po mučení, je nesmyslné, poněvadž římskou inkvizicí nikdy mučen nebyl, pouze španělskou, jež působila v Neapolském království. Právě kvůli mírnějšímu zacházení se nakonec uchýlil k římské inkvizici, byl odsouzen do žaláře jaklo heretik, své bludy přitom neodvolal – a potom na vlatsní žádost vypovězen do Francie.

      • kjfriedo napsal:

        I keď sa vám zdá, že je to nepravdepodobné, ale podľa zachovaných aktov z procesu zrejme tomu tak bolo. Ako svorne uvádzajú historici Firpo a Marcatto. V knihe pod názvom I processi inquisitoriali di Pietro Carnesecchi (1557-1567) predstavujú prepísané a anotované zachovalé záznamy z procesu v 4 zväzkoch, konkrétne zachytené v II/3, na str. 1192-3 (21. apríl) a str. 1195-1200 (23. apríl). Pozri tiež knihu Russel, Giulia Gonzaga, s. 204. Rovnako nie je až tak pravdivé tvrdenie, žeby strappado bolo jediným povoleným nástrojom u rímskeho Svätého Ofícia. Aj pri jeho tribunáloch sa užívalo opaľovanie fakľami na odhalenej päte, ponorenej do bravčového tuku;, taktiež tzv. stanghetta, čo znamenalo nohu, ktorá sa stláčala medzi dvomi kovovými lisovnicami (taxillos concavos) či canette, stláčanie rúk a prstov. Bolo používané síce zriedkavejšie ako strappado, preto však tieto metódy nemožno vylúčiť. Vieme o použití stanghetty na Pietra Antonia da Cervia v Bologni v júni 1567, pretože bol príliš zúbožený na to, aby podstúpil mučenie klasickým strappadom. Stanghetta bola použitá na jeho pravú nohu. Majordóm kardinála Moroneho, ktorý bol vyšetrovaný pre podozrenie z herézy, don Domenico Morando bol podrobený mučeniu pomocou stanghetty 11. októbra 1558, počas 11. zasadnutia, na ľavej nohe, pričom to trvalo asi 20 minút. Pri tom vykrikoval že umiera, trval na tom, že povedal pravdu a že nepozná žiadnych heretikov a nechcel by obviniť nikoho nespravodlivo. Táto metóda bola zvolená vzhľadom na vysoký vek a podľa odporúčania lekára, ktorý sa vyslovil, že v jeho prípade by použitie strappada spôsobilo „trvalé poškodenie alebo smrť“ Predbežný výsluch sa konal v mučiarni a samotné mučenie sa vykonávalo za prítomnosti asesora kardinála Alessandrina (synovca pápeža sv. Pia V.) G.B. Bizona a prokurátora-fiškála, Sebastiana Atracina, ktorý ako sa zdá spolupracoval na výsluchu.
        Čo sa týka údajného Carnesecchiho sexuálneho deliktu, tento nespomína ani Christopher F. Black, žeby bol ťažiskovým dôvodom ba ani okrajovou záležitosťou, prečo bol práve odsúdený na upálenie na hranici po sťatí. Rovnako o ňom mlčia spisy z procesu s ním uverejnené Firpom a Marcattom. Taktiež sa ani náznakom nevyskytuje v publikáciách Russella o Giulii Gonzagovej či Rotonda, o Pietrovi Carnesecchim.
        Čo sa týka Campanelly, jeho mučenie bolo vykonávané cirkevnými osobami v Neapole, máte pravdu, že rímska inkvizícia v tomto „nemá prsty“, avšak mýlite sa v inom. Campanella sa vyhol procesu zo strany Sv. Ofícia práve tým, že predstieral šialenstvo a dostal sa tým pádom do miernejšieho väzenia pod správou Kongregácie. Jeho politickému umu a bezkonfliktnej povahe (narozdiel od Bruna) získavať si priazeň u mecenášov, najmä ochranu u kardinála Barberiniho, neskoršieho pápeža Urbana VIII., ktorého počas pontifikátu ochraňoval pred útokmi mágov pomocou konštelácie „bludných hviezd“. Tento francúzsky orientovaný cirkevný politik práve sprostredkoval u kardinála Richelieu jeho odchod do kláštora Saint Honour a dôchodok od kráľa.

  7. […] záujmom a očakávaniami som si prečítal prvý z trojdielnej série článkov pod názvom Inkvizice na tapetě, ktorých zámerom bolo reagovať podľa jeho autora na zámerne skreslené tvrdenia a fakty, […]

    • Radomír napsal:

      Pane kolego, váhal jsem, jestli Vám mám odpovědět na ChN nebo na tomto webu, protože na ChN ale nebudou vědět, o co jde, my jsme diskutovali tady, proto Vám odpovídám zde.
      Vaše teze o tom, že Fagot nebyl Bruno, mne nepřesvědčují. Opět se musím odvolat na Vámi odmítaného Cammilleriho, jenž uvádí, že Bruno se skutečně vydával za katolíka, Hesemann (snižovat jeho autoritu jeho dřívějšími pracemi na obhajobu mimozemských civilizací před konverzí je faul) píše o tom, že i za kněze. Na francouzském velvyslanectví v Londýně byly podivné poměry, Bruno tam hlásal, že francouzský král by měl namísto katolicismu a protestantismu zavést egyptské pohanství atd. Jinak zločinem Brunovým bylo už to, že napsal pochlebný spis o kruté královně Alžbětě a velebil její činy jako činy bohyně, ačkoliv o její krutosti, především vůči katolíkům, musel bezpochyby vědět. A svými sexuálními avantýrami se ve svých spisech netají, horuje pro volnou lásku a homosexualitu.
      Vaše vývody ohledně Cestina z Verony jen potvrzují, že tajná důkazní zpráva o Brunově kacířství, jak o ní mluví Cammilleri i Hesemann, existovala. Je prokázaným faktem, že popravy pro víru po zřízení římské inkvizice r. 1542 byly velice řídké, pouze za Pavla IV., u něhož hrála svou roli pravděpodobně abnormální podezřívavost, docházelo k určitým excesům, jež nemožno hájit, poté ale Sv. oficium patřilo k opravdu humánním tribunálům. Tresty smrti byly sice vynášeny za kacířství, ale převážně tehdy, kdy se s kacířstvím pojily delikty kriminálního charakteru, jinak to končívalo uvězněním někde v klášteře. Psal jsem do Immaculaty i jinde, jak se Sv. oficium stavělo k čarodějnickým procesům v Německu a jak se zastávalo obětí tohoto běsnění. Odsuzovat činnost Sv. oficia těch let znamená také plivat po našich světcích sv. Piu V. a sv. Robertu Bellarminovi, kteří byli duší tohoto tribunálu, Bellarmin seděl v komisi vyslýchající Bruna.
      A ještě na úplný závěr: Já jsem nikdy netvrdil a netvrdím, že mužové Církve se nedopouštěli hříchů – to by bylo absurdní. Já jen tvrdím – a o tom jsem se jako historik přesvědčil – že to, co tvrdí o ní její odpůrci – je z 90 procent vylhané nebo zkreslené a vytržené z kontextu. To neříkám jenom já, ale i belgický profesor historie Leon Moulin, nekatolík a agnostik, jehož cituje Messori hned v úvodu svých „Czarnych kart…“ Bát se toto říkat a kát se za to – zejména před bolševiky, zednáři atd., kteří mají na svědomí skutečné krvavé a zločinné genocidy, tisíceronásobně přesahující ty zločiny, jichž se dopouštěli katolíci na těch druhých a jež nepopírám – bych považujoval za zradu svého vyznání a za porušení věrnosti Kristu a Jeho tajemnému Tělu – Církvi. Toť mé Credo v této věci, Vaše je – jak jsem si přečetl – poněkud jiné, bohužel.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: