O pekle křesťanů

Sv. Jan Maria Vianney

„Tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Mt 8,12)

Když Pána Ježíš přišel do Kafarnaa, přistoupil k němu setník, který řekl: „Pane, můj sluha onemocněl, leží v domě a velmi trpí.“ Kristus tehdy odpověděl: „Přijdu a uzdravím ho.“ Ale setník zachvácený dobrotou Spasitele zvolal: „Pane, nejsem hoden, abys přišel ke mně, ale řekni jen slovo a můj sluha bude uzdraven. Protože i já podléhám vladaři, ale mám pod sebou vojáky a když některému řeknu „jdi“, tak jde, a když druhému řeknu „přijď“, tak přijde. Když sluhovi řeknu, ať to udělá, tak to udělá.“ Ježíš se podivil slovům setníka a těm, kteří byli kolem, řekl: „Opravdu vám říkám, že jsem nenašel tak velkou víru v celém Izraeli, protože jich mnoho přijde od východu slunce a západu a usednou s Abrahámem a Izákem a s Jakubem v království nebeském a synové království budou uvrženi do temnot zavržení. Tam bude pláč a skřípění zubů“ (srv. Mt 8,5-12).

Což nás nevyděsí myšlenka, že špatní křesťané budou vyhozeni ven do temnot, čili do pekla, kde budou plakat a skřípat zuby? A obráceně, modloslužebníci, kteří neznali Krista, naopak otevřou oči, opustí cestu vedoucí k zavržení, vejdou do lůna katolické církve a zaujmou pozici místo špatných křesťanů, kteří ve svém zaslepení pohrdli Božími milostmi. Špatní křesťané budou jednou v pekle snášet strašnější mučení než nevěřící, kteří neslyšeli nikdy o Kristu a jeho náboženství. Křesťanům, hned jak dojdou do věku, ve kterém už mohou používat rozum, svítí krásné světlo pochodně víry. Dostatečným způsobem mohou poznat své závazky vůči Bohu, vůči sobě samým, vůči bližnímu. Jak strašné a hrozné bude peklo křesťanů! Jak je vzdáleno nebe od země, tak zavržení křesťanů bude daleko těžší od zavržení nevěřících. Protože spravedlivý Bůh tvrději potrestá toho, kdo přijal více milostí, ale pohrdl jimi, místo aby je využil a věrně sloužil Pánu. Zavržený křesťan trpí v pekle víc, je to nesrovnatelné se zavrženým pohanem. Kdybych nyní mohl přivolat Jidáše a nařídil mu promluvit, volal by jenom: „Ach, trpím.“ Nemohl by říci nic více, protože lidský jazyk není schopen vypovědět to, jak spravedlnost Boží trestá hříšníka po smrti.

Jako jsou v nebi různé stupně slávy pro vyvolené – v závislosti na zásluhách každého – tak i v pekle jsou různé stupně muk, protože každý zde trpí úměrně počtu a závažnosti svých hříchů. Všichni jsou nešťastni, protože nevidí Boha, což je jejich největším utrpením. Kdyby zavržený mohl vidět Boha, i kdyby jenom na 5 minut jednou za tisíc let, pak by jeho peklo přestalo existovat. Mýlí se bezbožníci, když říkají, že je jim jedno, jestli půjdou do zavržení za velký nebo malý počet hříchů. Opravdu, někdy se mi zdá, jako bych viděl plameny rozpálené rukou spravedlivého Boha, jak ustupují od modloslužebníků a strašně se pouští do zavržených křesťanů. A znovu se mi zdá, jako by sem z temných propastí doléhal hlas pohana: „Proč, Bože, jsi nás odsoudil do té propasti ohně? Vždyť jsme nevěděli, co máme dělat, abychom si tě zamilovali. Jestli jsme tě urazili, pak se to stalo jedině v nevědomosti. Kdybys k nám promluvil tak, jako jsi kdysi promluvil ke křesťanům, milovali bychom tě a vyhýbali se hříchům.“ Ježíš Kristus si zacpává uši k volání těch nešťastníků, protože jim dal přirozené právo a neopustil je úplně. Nářek zavržených křesťanů je ale v porovnání s tímto daleko strašnější. Ti nepřetržitě naříkají: „Ach, jak trpím. Vidím oheň, jsem v ohni, cítím oheň, sám jsem oheň. Vlastní vinou jsem zavržený. Dobře jsem věděl, co bylo potřeba dělat pro spásu, a měl jsem všechno, co k tomu bylo potřeba. Věděl jsem, že hříchem ztrácím Boha, duši i nebe, uvrhuji se do věčného ohně. Trpím tím trestem, protože jsem to sám chtěl. Milosrdný Bůh mi tolikrát odpustil, tolikrát mi udělil své milosti, tolikrát mě chtěl skrze výčitky svědomí pohnout k opuštění hříchů. Ale pohrdal jsem učením katolické církve, a přestože jsem přijal tolik světla, zoufale jsem hřešil. Trestej mě, spravedlivý Bože, protože právě pro mě jsi přijal lidské tělo, pro mě jsi snášel tolik pokoření a tolik muk, pro mě jsi přijal bolestnou smrt! Pro mě jsi hlásal to krásné učení a hojně jsi rozděloval své milosti.“

Navěky bude mít hříšník před očima všechny dobré myšlenky, touhy a činy, které mohl vykonat, ale nechtěl, svaté svátosti, které nevyužíval, modlitby, které zanedbal, mše sv., které vynechal.

A tak rozum osvícený vírou musí uznat, že zavržení a trápení křesťana bude mnohem větší a těžší než trápení nevěřícího a modloslužebníka. Tak to učí církevní Otcové.

Sv. Augustin říká, že jsou v pekle takoví křesťané, kteří jako jednotlivci trpí víc, než celé pohanské národy, protože sami jednotlivě přijali více milostí než všichni tamti modloslužebníci dohromady. A sv. Jan Chrizostom dodává, že hříchy křesťanů jsou v širším významu strašnými svatokrádežemi. Svatokrádež ve vlastním významu je znevážení věci zasvěcené Bohu, např. kostelů, svatých nádob, osob oddaných službě Boží, svatých svátostí. Ve významu trochu obecnějším je křesťan svatyní Ducha sv. Ve sv. přijímání přijímá přece do srdce Tělo a Krev Ježíše Krista. Takto tedy po těžkém hříchu ztrácí milost a s ní také odchází z lidské duše Bůh a bere si ji do své moci duch pekelný. Není to velké znesvěcení a svatokrádež? Nechci už mluvit o špatných zpovědích a sv. přijímáních, které vyvolávají strašný Boží hněv a šíří zhoubu v nebi i na zemi. Je třeba se divit, že pod nohama takového svatokrádežníka se neotevře země a že ho svým plamenem nepohltí peklo! Známý Salvián vypráví, že pohled na zavržené katolíky budí hrůzu. Oni, kteří měli být hvězdami skvějícími se na klenbě nebeské! Oni, kteří se měli rovnat kráse andělů! Ó Bože, kdo to pochopí – křesťan ječí v pekle! Vyvolený člověk se nachází mezi ďábly, úd Ježíše Krista v plamenech, dítě Boží v pazourech Lucifera?! Kristus říká, že na posledním soudu Ninivané povstanou proti vyvolenému lidu, protože oni se na volání Jonáše obrátili. Lidé nevěřící budou soudit nevděčné křesťany a zavrhnou je (srv. Mt 12,41).

Historie Egypťanů, kteří se utopili v Rudém moři, v nás vzbuzuje skoro soucit. Totéž moře, které je kdysi neslo na svých vodách, moře, po jehož povrchu tolikrát šťastně pluli na svých lodích, totéž moře je pro ně nyní místem trestu. Pro mě je tato biblická scéna obrazem zavržených křesťanů. Jako z těl utopených Egypťanů vytékala voda, tak z úst zavrženců bude po celou věčnost vytékat naříkání, že nechtěli využít Božích milostí, že během života znevážili Tělo a Krev Ježíše ve sv. přijímání. Navěky – podle slov sv. Bernarda – jim budou stát před očima utrpení a muka Ježíše Krista, které snášel také pro jejich spasení. Dále tentýž svatý říká , že se nikdy neztratí před jejich očima obraz slz, které prolil božský Spasitel, obraz jeho pokání. Budou vidět Krista v podobě, v níž přišel na svět a v níž ležel vložený v jeslích na seně. Budou ho vidět v Olivové zahradě, kde krvavými slzami oplakával jejich hříchy. Spatří ho ve smrtelné agónii, uvidí ho vlečeného ulicemi Jeruzaléma. Budou slyšet údery kladiv, které ho křižovaly na Kalvárii. Pochopí, jak nekonečně milosrdný byl vůči nim Pán, jak draze chtěl vykoupit jejich duši, kolik vytrpěl pro jejich vykoupení, aby mohli vejít do nebe – do nebe, které ztratili z vlastní viny a lehkomyslnosti. Jak je to všechno naplní zoufalstvím a sžíráním, jakým strašným to bude pro ně červem. Z planoucího ohně budou volat: „Ach, krásné nebe! Mělo jsi být naším věčným příbytkem a štěstím. Loučíme se, ztratili jsme tě kvůli vlastní vině a špatnosti.“

Pohané naproti tomu nebudou mít takové výčitky, protože neznali církev, neznali její nauku a prostředky ke spáse. A kdo poslal křesťana do pekla? Bůh? Vůbec ne! Ježíš Kristus vroucně toužil po jeho spáse. Zlý duch? „Ach, ne,“ odpoví si křesťan, „přece jsem ho mohl neposlouchat, jak ho neposlouchalo tolik lidí. Mé špatné sklony? Ne! S pomocí Ježíše Krista jsem je mohl ovládnout, mohl jsem nad nimi panovat, milost Boží mi přece nikdy nescházela. Komu tedy mám připisovat svou zhoubu a své neštěstí? Bohužel, jenom sobě samému. Ne Bohu, ne zlému duchu, ne vášni. Sám na sobě jsem dělal všechny ty nešťastné věci, sám z vlastní vůle jsem se zahubil. Musím to připsat své vlastní špatnosti, své vlastní bezbožnosti, své vlastní svévoli. To ony mě přivedly do plamenů ohně, do plamenů, v kterých nemám nejmenší občerstvení ani jakoukoli naději na osvěžení!“

Ano, bratři! Buď se musíme celkově změnit, nebo budeme zavrženi. Naše dosavadní žití nás vede ke ztrátě nebe. Je to opravdu tak, stane se námi totéž, co se přihodilo nešťastnému Joabovi. Když chtěl zachránit život, utekl do chrámu a chytil se oltáře. Nic mu ale nepomohl útěk k oltáři, protože zde byl zabit na rozkaz krále Šalamouna, kterému David ještě před svou smrtí nařídil zbavit se Joaba, když ten svévolně zabil Abnera a Amaze (srv. 1Kr 2). Voják, který ho sťal, za ním vpadl do svatyně a zavolal: „Vyjdi odtud!“ „Ne,“ na to nešťastník, „jestliže mám zemřít, ať zemřu zde.“ Když ho tedy voják nemohl odtrhnout od oltáře, vytasil dýku a vrazil mu ji do srdce. A tak Joab zhynul u prahu Božího příbytku, kde čekal záchranu.

I nás potká totéž, jestli nepřestaneme pohrdat Božími milostmi. Přece Joab byl kdysi důvěrným Davidovým přítelem. I my jsme teď bratry Ježíše Krista, který nás tak hojně zahrnuje svými milostmi. Ale my, nevděční jako Joab, namáčíme své ruce v krvi Abnera, protože každý den dáváme Kristu těžké rány, zneužíváme svaté svátosti, jsme ve vztahu k Bohu tvrdí a nevděční.

„Nešťastníku,“ říká sv. Augustin, „děláš hřích za hříchem a myslíš, že se jednou zastavíš. Proč tě nenaplňuje strach při myšlence na to, že jednou musí míra tvých nepravostí konečně přetéci?“ Často poslední svátosti a duchovní pomoc jsou k ničemu hříšníkům, kteří už za života pili nepravost jako vodu a bez přestání pohrdali Božími milostmi! Ale přijde i pro vás ten moment, kdy v hodině smrti přijmete náboženskou útěchu a světu se bude zdát, že jste se s Bohem patřičně usmířili. Ale naopak se s vámi stalo totéž, co se přihodilo nešťastnému Joabovi! Ježíš Kristus, náš kníže a Pán, vyhlásí nad vámi ortel zavržení! Posila na cestě k věčnosti, zpověď a sv. přijímání, bude pro vás jako velké množství olova, které vás závratnou rychlostí strhne do propasti. Jako Joab se budete držet rohu oltáře, ale přesto neuniknete věčné smrti. Co je to za strašný pohled – křesťan zrozený Krví Ježíše Krista a sycený jeho Tělem se navždy musí rozloučit s krásným nebem, se šťastnou věčností a s obyvateli nebeských výšin. Pro něj zůstanou jen trápení v plamenech, zanikne pro něho veškerá naděje! Ať nám tyto pravdy ani na chvíli nesejdou z paměti! A tak s pomocí Boží unikneme tomu neštěstí, které nejsme schopni nikdy změnit, a spasíme svou duši.

Amen.

sv. Jan Maria Vianney

Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): I tak kázal Jan Vianney, ze „svobodné knihovničkyA.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu)

Jedna reakce na O pekle křesťanů

  1. tatranka napsal:

    dobry den moc se mi libi jak je to receny a velice ponaucitelny je to pravda mame veliky dar a to ducha svatyho tak mame ochranu pana jezise a to muzeme vyhrat jen uverit tak jak jezis veri v nas dekuji mneli by to cist nebo slyset vsichni

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: