Kdo je to křesťanský demokrat

V dnešní době se můžeme setkat se dvěma základními typy politiků, kterým se říká křesťanský demokrat. Kupodivu se sešli pod stejným termínem, ač jsou si filosofií i cenou na hony vzdáleni. Kdysi jsem to popsal stručným bonmotem: „Existují dva typy křesťanských demokratů: křesťané, kteří občas respektují demokracii, a demokraté, kteří se občas inspirují křesťanstvím.“ Rád bych ale tento smrtelně vážně míněný vtip doplnil o jeden zásadní dodatek: skutečným křesťanským demokratem je pouze ten první. Ten druhý je jen jeho ubohá karikatura a škůdce.

Křesťanský demokrat, skutečný křesťanský demokrat (čili ten první) je křesťan, který se snaží vést společnost podle Božích zákonů za použití pokud možno co nejdemokratičtějších metod. Věří v demokracii, ale demokracii křesťanskou, která uznává Boha a jeho zákony, na které nemá ani to nejmenší právo sahat. Jinými slovy, takovýto politik se zpravidla příliš nezabývá promýšlením zásadních morálních hodnot a smyslu a cílů života společnosti. Nemá k tomu důvod, protože je zná. A hlavní těžiště jeho snahy je řešení otázky, jak je nejefektivněji prosazovat a hájit, bez ohledu na průzkumy a veřejné mínění. Jeho víra určuje směr i hranice a on se to snaží nějak zrealizovat navzdory všem možným potížím. Mnoho takových dnes bohužel nepotkáváme – schválně si jich zkuste pár vyjmenovat! Říkám vám: děkujte Bohu vroucně za každého z nich. A modlete se za další. A samozřejmě: podporujte je a VOLTE je!

Ten druhý demokrat, co se ohání křesťanstvím, obvykle považuje toho prvního za omezeného blbce, fudamentalistu a tak trochu fašouna. Věří v DEMOKRACII v její moderní zdivočelé podobě. Málokdy je skutečný křesťan (ve smyslu člověka co má křesťanskou víru a bere ji vážně), někdy dokonce není křesťanem ani formálně. Je to vlastně nutnost, protože zdivočelá demokracie se s křesťanstvím sloučit nedá. Neuznává totiž Boha a Boží zákony. Myslí si (a onen „křesťanský“ demokrat s ní), že skutečně je možné si odhlasovat a přijmout zákon povolující potraty nebo euthanasii. Křesťanství je zde jen zdrojem občasné inspirace a vějičkou na voliče. Vybere se, co se hodí. A co se nehodí, to se zahodí. Nebo se (kvůli voličům) zalomí rukama se slovy „ještě není vhodná doba“. Tento politik stráví spoustu času hledáním směru, hranic i cílů. Málokdy je ale nalezne, a i když se mu to podaří, málokdy mu vydrží. Je přece tak praktické a moderní je měnit… Těchto „křesťanských demokratů“ se nabízí na každém rohu tucet. Radím vám dobře: Nechte je tam stát!

Ignác Pospíšil

13 reakcí na Kdo je to křesťanský demokrat

  1. Eva Kratenova napsal:

    Je to stale napeti jak byt ve svete a nebyt ze sveta pokud vezmu Jezisovu veleknezskou modlitbu vazne je treba hledat jednotu s Nim a doufat,ze jeho pojeti svobody je dokonale a k teto svobode ma nase lidstvi dorustat. Pak je treba se ptat zda nas ke svobode vede Jezis nebo zda se klani cisari (statu ci eurostatu) a tak stale plati davejte co je cisarovo cisari a co je Bozi Bohu. Rozum, svoboda a vule patri Bohu a ne cisarum a byrokratum, kteri chteji svobody Bozich deti spoutat pod obraz a podobu Bozi. Proto jsem euroskeptik vuci soucastnemu Babylonu a verim,ze Jezis by nechtel aby nejaky superstat prekrucoval ucelove jeho uceni a kradl jeho slavu.

  2. cinicius napsal:

    Článek vyšel i na iDnesáckém blogu autora, kde jej lze podpořit kliknutím: http://ignacpospisil.blog.idnes.cz/c/255488/Kdo-je-to-krestansky-demokrat.html

  3. Martin R. Čejka napsal:

    Křesťanský demokrat je příšera!

    • vonrammstein napsal:

      Amen. Nelze roubovat demokracii na hierarchii. Když to zkusíte, dostanete zrůdu.

    • Paul Max napsal:

      Velmi správný postřeh! Křesťan nemůže být nikdy skutečným demokratem. Demokracie by nebyla demokracií, čerpala-li by zdroj své vlády z Boha a jeho přikázání. Demokracie (v ideálním případě) je podřízena chtíčům každého jednoho člověka, podílejícího se na vládě lidu.
      Jako idea byla jistě demokracie ve starém Řecku zajímavá, nicméně ve státech dnešního typu je neuskutečnitelná, stejně jako mnoho dalších utopií.
      Obhajovat přijatelnost demokracie – např. i té utopisticko – „křesťanské“ po trpkých zkušenostech našeho národa ve 20.stol. je krutý žert. V dějinách našeho státu – snad kromě husitů nebyli větší zrůdy, než právě demokraté ve 20.stol.
      Přátelé: buďme především křesťané! Demokracii proto ponechme spolu s dalšími ďábelskými podvody na smetišti dějin.

    • Takypijus napsal:

      Není to tak úplně pravda, protože i současná demokracie uznává jistou kategorii přirozeného práva, které je dáno a nelze je měnit ani demokratickými postupy.

      Problém ovšem je, že tato kategorie se postupně mění nedemokratickými nátlakovými lobbisticky-mediálními postupy. Tak jsme svědky toho, jak z kategorie přirozeného práva postupně mizí ochrana života a jak se tam naopak dostává ochrana nejrůznějších obskurních menšin.

      Náš problém spočívá v tom, že nejsme schopni společnosti sdělit, že obsah přirozeného práva je dán pevně a neměnně.

      Místo abychom se tím opravdu seriózně zabývali, tak se tady střílíme mezi sebou. A když už nejsme schopni společnost ovlivnit, předháníme se tady v poněkud škodolibých úvahách o tom, kdo bude jistě zavržen, protože nechce převzít naše postoje.

      Sami bychom si však měli položit otázku, jestli naše postoje předáváme svému okolí dostatečně přístupným způsobem i těm, kteří byli vychováni jinak a je pro ně obtížné přijmout Ježíšova slova bez kompromisu a bez všelijakých „ale“.

      • MichalD napsal:

        Váš optimismus nesdílím. Jste si opravdu jistý, že např. Listinu základních práv a svobod nelze „demokratickými“ postupy změnit? Ale i kdyby nešlo, „demokraticky“ prosadit zákony odporující přirozenému právu lze, a řádné hranice pro to nikde nevidím. Listina sice sama říká, že základní (pozor.: ne přirozená) práva zrušit nelze, ale sama otevírá prostor, aby nižšími právními normami byla přirozená práva pošlapána (smrtí nikdo nemůže být trestán, ale pro zabíjení nevinných jsou zde vrátka otevřena: viz čl. 6, odst. 4.).

        Pokud „zdrojem státní moci je lid“, pak zdrojem pozitivního práva není nějaký přirozený zákon, ale „vůle lidu“. To pochopila už i KDU, jak krásně dokumentuje její předseda v RC monitoru, kde řekl, že proti potratům lidovci začnou bojovat tehdy, až v tom bude 50% populace spatřovat etický problém …

        Máte tedy pravdu, moderní katolíci už nedokáží sdělit světu ani ty nejzákladnější pravdy víry nejen přístupně, ale ani věrohodně.

  4. Lukáš Biskupický napsal:

    Výborný článek Branislava Michalky k zamyšlení:

    http://katolicka-kultura.sweb.cz/katolicismus_a_demokracie/katolicismus_a_demokracie.html

  5. Karel Kubrt napsal:

    Pane Ignáci, máte tam chybu: prakické. Váš článek se mi líbí, až na jednu věc. Nevím, proč by skutečný křesťanský demokrat (ten první) měl stůj co stůj křesťanské hodnoty prosazovat ,,za použití pokud možno co nejdemokratičtějších metod.´´ Tím si protiřečíte v jinak výborné úvaze. Tzv. demokratickými metodami neprosadí zhola nic. Jinak vztah těm, co jsem je měl na facebooku v přátelích. Facebookový profil jsem zrušil, facebook je demokraticky monitorován ideopolicií.

  6. Michal Kretschmer napsal:

    Velmi dobrý článek.

    Myslím, že může existovat (i když se fakticky asi vyskytuje jen zřídka) křesťanský demokrat v tom dobrém smyslu. Demokratické rozhodování ovšem jen o věcech, o kterých není jednoznačné určení ve světle přirozeného rozumu a/nebo víry. To demokratické rozhodování může být buď z přesvědčení (církev nikdy netvrdila, že demokracie je sama o sobě špatná) nebo proto, že preferovaná forma vlády (např. monarchie) je momentálně prakticky nerealizovatelná. Tím chci říci, že katolický monarchista se může za současných poměrů angažovat v politice prováděné v demokratickém režimu.

    Ještě taková zajímavost o německých „křesťanských“ stranách. Podle http://www.bild.de/politik/inland/umfrage/so-viele-deutsche-glauben-an-ein-leben-nach-dem-tod-23527908.bild.html věří jen 35% příznivců CDU a CDSU v posmrtný život, u Zelených je to prý 40%.

    • Paul Max napsal:

      …Pokud snad církev nikdy netvrdila, že demokracie je sama o sobě špatná….možná by stálo za to v hierarchických kruzích popřemýšlet a věci lépe vyhodnotit po zkušenostech z 20.stol.
      Verba docent exempla trahunt.

      Praktický příklad „vlády lidu“ – lidové demokracie (masarykovo-benešovské, československé, socialistické, či české nefederativní, česko-unijní chcete-li, tj.1918-2012).
      http://www.klastervyssibrod.cz/_d/Bila-kniha-cirkevniho-majetku.pdf

  7. Pavel Kotyk napsal:

    Docela zajímavá úvaha pana Pospíšila. Lze skutečně vidět jistý pnutí mezi křesťanstvím (a skoro bych řekl katolickým křesťanstvím) a demokracií a v jistém ohledu i určitou neslučitelnost.
    O potratech a eutanázii by skutečný katolík neměl hlasovat, respektive by neměl uznávat demokraticky odhlasované zákony v rozporu s katechismem.
    Ještě bych dodal, že autoritářské režimy ve 20. století fašistického typu vznikaly zejména v katolických zemích (Španělsko, Portugalsko, Polsko, Maďarsko, Itálie, Chile), zatímco protestantské země si udržely demokratické režimy. Nehodnotím a nepokouším se o vysvětlení, jen mi to připadá zajímavé.
    Taky si myslím, že liberální demokracie v dnešní podobě je spíše produktem protestantských zemí (anglosaský svět, Holandsko) a zemí nejvíce se odtrhnuvších od katolictví (Franice na přelomu 18. a 19.století).
    Takže bych spíše mluvil o pnutí mezi katolictvím a demokracií.

  8. Bohumil Bílek napsal:

    Dle mojich zkušeností může mít s demokracií problém kterýkoliv idealista, usilující ve veřejném životě o obecně prospěšnou věc, nebo, je-li nucen hlasovat v otázce, která může vést k rozporu s jeho ideálem. Nepodaří-li se mu vysvětlit svůj postoj, najít spojence a přesvědčit většinu hlasujících, pak jeho ideál prohrává a on s ním. Vysvětlování bývá obtížné, protože pragmaticky smýšlející lidé spolu mnohem lépe komunikují, mnohem lépe si navzájem rozumí a vycházejí vstříc než idealisté. Pragmatici mají mnohem větší prostor k jednání. V tom případě je třeba vědět, že demokratické hlasování není způsobem jak se zaručeně dobrat pravdy (správného řešení). Můžeme to brát jako ve sportu. Ovšem, jak už jsem naznačil, idealista vždycky hraje „proti větru“. Handicapem je už to, že je po několika veřejných vystoupeních čitelný (vyjadřuje se jasně, nemění názory). Prohru je možno brát jako zkušenost, poznání o rozložení sil, pobídku k dalšímu tréninku. Pro skutečného idealistu ovšem žádná prohra nemůže být definitivní. Vždy se jedná jen o prohranou bitvu, nikoliv o celou válku. Podle toho je potřeba postupovat, hledat spojence a směřovat k další bitvě. V mezích cti, svědomí a zákona může zkoušet různé možnosti a taktiky ale nemůže je veřejně hlásat. Takže končím.
    Dík za bonmot a článek pana Ignáce. Obsahuje správné postřehy, na nichž nic neměním. Myslím si jenom, že zobecnění a upřesnění je potřebné kvůli jasnějšímu výkladu pro praktické použití. Abychom nepovažovali každou demokratickou prohru za selhání charakteru člověka. Otázka charakteru se pozná až v tom dalším postupu, jak uvádím. Vidíme-li, že naše ideály a jejich nositelé prohrávají, měli bychom se zamýšlet, jak pomoct.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: