Věda a počátky vesmíru III

2.2 Monismus

Monismus z hlediska počátků předpokládá, že svět je nestvořený, že neexistuje příčina světa, která by mu předcházela a byla od něj odlišná. Podle monismu je svět soběstačný, nepotřebuje žádný vnější impulz. Claude Tresmontant píše:

Je-li ateismus pravdivý, potom je vesmír čistě a jednoduše Bytím, je totalitou všeho jsoucího neboli absolutním Bytím; jinými slovy bytím v absolutním smyslu. Absolutní, latinsky absolutus, znamená: zbavený jakéhokoliv vztahu závislosti. Je-li vesmír sám o sobě, potom není vázán žádným vztahem závislosti. [1]

Za nestvořený svět považovali předsokratičtí filosofové, včetně dvou nejvýraznějších představitelů – Parmenida a Hérakleita. Parmenides se ptá: 

Jak by mohlo jsoucí být potom? A jak by mohlo vzniknout? Neboť kdyby vzniklo, není, a kdyby mělo být v budoucnu, také není. Takto vyhaslo vznikání a po zániku není ani slechu. [2]

 A Hérakleitos tvrdí: 

Tento světový řád [tentýž pro všechny] nevytvořil žádný z bohů ani lidí, ale vždy byl a je a bude: oheň věčně živý, rozněcující se podle míry a hasnoucí podle míry. [3]  

Za monistický je možné označit i filosofický systém novoplatoniků, který je reprezentovaný jménem filosofa Plotína. Za novověké monisty můžeme považovat Spinozu, Hegela, Marxe, Haeckela, Einsteina či Hawkinga. Monistické je i darwinistické pojetí evoluce, které veškerou rozmanitost v přírodě vysvětluje na základě náhodných mutací a tlaku přirozeného výběru (Darwin, Dawkins).

Monismus je přijatelný jen za předpokladu, že svět nemá žádný počátek (v opačném případě to znamená, že protože započal, předtím nebyl, a tedy není nutným jsoucnem; pak se nabízí otázka, co je tímto nutným jsoucnem, které vesmíru udělilo bytí).

Svět bez počátku je však myslitelný jen tehdy, když je nekonečný, nehybný a věčný (Parmenides, Einstein) či neohraničený (Plotínos, Kusánský, Bruno, Hawking, Vilenkin), tj. bez vlastního vzniku, nebo cyklický (cykly se věčně opakují) (Hérakleitos, Nietzsche, Haeckel, Steinhardt a Turok) nebo rozporný, takže v něm neplatí zákony logiky (Hérakleitos, Hegel, Marx, Engels, Vilenkin) – v takovém případě můžeme myslet i účinek bez příčiny. Je tedy třeba světu připsat atributy, které teisté připisují první příčině – Bohu (nehybnost, nekonečnost, nestvořenost, věčnost), jak to dělá Parmenides, Spinoza, Einstein či Hawking, nebo rezignovat na základní logické principy, jak to dělá Hegel, Marx a Engels.

 
2.2.1 Nekonečný statický vesmír

Podle Parmenida

nehybné v mezích velikých pout je bez počátku a bez konce, nebo vznik a zánik byly zahnány do velké dálky a pravdivé přesvědčení je odstrčilo pryč. [4]

Parmenidův žák Zenón [5] pak ve svých aporiích dokazuje neexistenci pohybu (tj. změny). V moderní filosofii neexistenci změny hájí tzv. perdurantismus spjatý s Davidem Lewisem [6]. Podle Lewise jsou jsoucna neměnná, mají však čtyři rozměry. Čtvrtý rozměr obsahuje temporální části předmětů, které vnímáme sukcesivně, takže považujeme jsoucna za podrobená změně. Lewis tak do jisté míry obnovuje Kantovo pojetí času jako apriorní formy názoru.

Albert Einstein, aby po vytvoření teorie relativity udržel statičnost vesmíru, zavádí ad hoc tzv. kosmologickou konstantu, která nemá žádné faktické opodstatnění kromě snahy udržet jeden z tradičních modelů vesmíru [7].  Tuto tezi Einstein opouští až poté, co Edwin Hubble empiricky ověřuje fakt (který z teorie relativity vyplývá a na který upozornil Alexander Friedman), že vesmír se rozpíná.

I po tomto objevu existovaly pokusy zachránit relativní statičnost vesmíru. Britský astrofyzik Fred Hoyle a jeho australští kolegové Hermann Bondi a Thomas Gold přichází s tzv. teorií ustáleného stavu, podle které ačkoliv se vesmír rozpíná, z vakua stále vzniká nová mezihvězdná hmota, takže vesmír můžeme považovat za v podstatě statický – neproměnný v čase [8]. Proti této teorii však svědčí fakt, že vzdálené hvězdy a galaxie pozorujeme takové, jakými byly ve chvíli, kdy od nich začalo k nám putovat světlo, to znamená, že je vidíme takové, jakými byly před miliardami let. Takovéto útvary by měly vykazovat znaky mládí, což je skutečně pozorováno [9].

Proti nekonečnému, statickému vesmíru se argumentuje pomocí tzv. fotometrického  (Cheseaux, Olbers, Kepler) a gravitačního paradoxu. Podle Olbersova fotometrického paradoxu bychom za předpokladu nekonečného vesmíru na jakémkoliv místě oblohy měli naleznout nějakou hvězdu, takže by obloha měla zářit přinejmenším jako Slunce – přesto je v noci tma [10]. Olbers to vysvětloval tak, že světlo je pohlcováno mezihvězdnou hmotou, jenže ta by se při nekonečné kumulaci energie musela rozzářit. Naopak Kepler tento paradox považoval za důkaz konečného a ne příliš velkého vesmíru.

Podle gravitačního paradoxu by za předpokladu, že k tělesu umístěnému do libovolného místa newtonovského absolutního prostoru budeme do nekonečna rovnoměrně přidávat hmotu v podobě koule, bude na těleso působit nulová (v případě, že těleso je ve středu koule) nebo stále stejná (v případě, že těleso je mimo střed koule) gravitační síla [11].

Proti vesmíru, který by byl nekonečný v čase (tj.věčný), svědčí druhý termodynamický zákon, podle kterého všechny systémy směřují (i když lokální zvyšování organizovanosti je dočasně možné) do vyváženého, pravděpodobného stavu tepelné smrti [12]. Pokud by byl vesmír věčný, měl by již takového stavu dávno dosáhnout, což však není pozorováno. Pozorovaný vesmír, nejen že není tepelně mrtvý, ale také v něm existují lokality, kde organizace struktur narůstá (na Zemi). Tohoto argumentu se užívá rovněž proti tzv. oscilačnímu modelu vesmíru, jak si ukážeme níže.

Jiří T. Stodola III. OP

——————————————————————————–

[1] TRESMONTANT, Dějiny vesmíru a smysl stvoření, s. 50.

[2] Citováno podle: KIRK – RAVEN – SHOFIELD, Předsókratovští filosofové, s. 324.

[3] Citováno podle: Ibid., s. 255.

[4] Citováno podle: Ibid., s. 226.

[5] Viz: Ibid., s. 241-362.

[6] David LEWIS, On the Plurality of Worlds. Oxford: Blackwell 1986.

[7] KROB, Hledání času, místa, smyslu, s. 23.

[8] VILENKIN, Mnoho světů v jednom, s. 31.

[9] Ibid., s. 32.

[10] KROB, Hledání času, místa, smyslu, s. 16-18.

[11] Ibid., s. 18-19.

[12] Ibid., s. 19-20.

3 reakce na Věda a počátky vesmíru III

  1. Mirek Dočkal napsal:

    Myslím že argument „protože započal, předtím nebyl“, vyžaduje už existenci času, ta je ale (vzhledem k povaze časoprostoru) před začátkem existence vesmíru sporná. Nevidím, proč by monismus nemohl akceptovat vesmír s hranicemi včetně přední, i když konkrétní podoba takové hranice je samozřejmě otázkou (Hawking podle mě otázku „prvního okamžiku“ vyřešil dost přijatelně, možná by se jeho řešení líbilo i Augustinovi, který rovněž proti Aristotelově věčnosti vesmíru ze „střednosti každého okamžiku“ argumentoval stvořením času s vesmírem). Dokonce se mi to zdá přijatelné i endurantisticky (rozdíl poměru endurantismus-perdurantismus a prezentismus-eternalismus teď nechám stranou).
    Jinak jen pár detailů:
    Podle mě evoluci stačí pseudonáhodné mutace, nemusíme postulovat absolutně náhodné – spíš naopak, ty jsou komplikací navíc.
    Časová nekonečnost („věčnost“) vesmíru může být i jednosměrná, tj. směrem do budoucnosti (asi ale jen v případě platnosti endurantismu/prezentismu).

    • jjstodola napsal:

      „Myslím že argument “protože započal, předtím nebyl”, vyžaduje už existenci času, ta je ale (vzhledem k povaze časoprostoru) před začátkem existence vesmíru sporná.“

      Ano, ale problematiku počátku, tj. nenutnosti vesmíru to neřeší. Je-li čas spojený s existencí hmotného vesmíru a lze dojít k jakési hranici, pak to znamená, že před (nikoliv ve smyslu časovém, ale ve smyslu kauzálního působení) byl stav, kdy vesmír ani čas nebyl.

      „Časová nekonečnost (“věčnost”) vesmíru může být i jednosměrná, tj. směrem do budoucnosti (asi ale jen v případě platnosti endurantismu/prezentismu).“

      Pak to ale neřeší otázku, odkud je čas.

  2. Mirek Dočkal napsal:

    Ano, počátek času neřeší kauzální předchůdnost. Ale hranice času neznamená automaticky, že je nějaký stav kauzálně „před“ ní. Nemá smysl ptát se, proč čas začíná zrovna „teď a tady“. Oprávněná je otázka (podobně jako u čehokoliv jiného), proč čas vůbec je (případně podotázka, proč vůbec začíná), tedy zda může nebýt, zda je, pokud bychom jej uvažovali bez nějaké kauzální příčiny, možné nebo dokonce nutné jeho nebytí – to je ta kauzální otázka. Pokud ale nemáme důvod předpokládat, že čas může nebýt, pozbývá smyslu i tato kauzální otázka.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: