Věda a počátky vesmíru IV

2.2.2 Neohraničený (nevzniklý) vesmír

Podle Plotína [1] svět ve své mnohotvárnosti vzniká emanací z božského Jednoho, tj. absolutního jsoucna (nejde však o akt stvoření, ale o jakési vyzařování). Jedno nemá ani počátek a konec a to, co z něj emanuje, má původ v tomto jsoucnu bez počátku a konce. Prvním výronem z Jednoho, které Plotínos ztotožňuje s Platónovou ideou dobra,  je duch (nús). Duch v myšlení tvoří svět idejí. Výronem ducha je duše, která oživuje smyslový svět a tvoří jej na základě idejí. Plotínos rozeznává jednak duši světa, jednak jednotlivé duše, které s ní tvoří jakousi jednotu. Duše jsou dvojího druhu, vyšší zaměřené k duchu a nižší tíhnoucí ke hmotě. Plotínovo pojetí emanace znovu oživuje filosof Jiří Zeman [2] a spojuje je s teorií informace.

Stephen Hawking tvrdí, že  

hraniční podmínkou vesmíru je, že žádnou hranici nemá. Vesmír je zcela úplný a z vnějšku ho nic neovlivňuje. Ani nebyl stvořen, ani nezanikne. Prostě JE. […]  Dokud má vesmír počátek, můžeme předpokládat, že má i stvořitele. Je-li však vesmír uzavřen zcela sám do sebe, nemá-li  žádnou hranici nebo okraj, potom nemá ani počátek, ani konec; prostě je. Jak potom máme chápat úlohu Stvořitele všehomíra? [3]

Hawkingovy modely vesmíru, v nichž konečné vzniká z neohraničeného (nekonečného) silně připomínají novoplatónskou myšlenku emanace. Hawking sám přiznává, že pro tvorbu uvedených modelů nemá v podstatě jiný důvod, než je odstranění singularity, kde přestávají platit přírodní zákony a která silně poukazuje ke Stvořiteli vesmíru. Jeho důvody jsou tedy založeny na jeho představě vědy, která se snaží na základě Occamovy břitvy odstranit vše, co nemůže být popsáno vědou samotnou, a pravděpodobně také náboženské. Celé toto úsilí připomíná snahu Alberta Einsteina, který ad hoc zavedl kosmologickou konstantu, aby udržel statičnost vesmíru. Hawking pro odstranění singularity přechází z reálného času na čas imaginární a zdůvodňuje to nepřesvědčivou poznámkou, že možná je reálný čas jen naší představou a že vědecké teorie slouží k vhodnému popisu přírody a nemá se v nich smysl ptát, který čas je „reálný“ a který „imaginární“.

Mikuláš Kusánský [4] považuje vesmír za rozvinutí toho, co je v božství zavinuto v jednotě (podobně jako novoplatonismus) a společně s Giordanem Brunem [5] považuje Zemi a sluneční soustavu za jeden systém v nekonečném množství podobných soustav (předjímají tím v jistém smyslu tzv. kosmologický princip, podle kterého je vesmír homogenní a izotropní a je v podstatě stejný v každém místě a žádné místo nemá výlučné postavení) [6].

Mezi moderními kosmology navazuje na tuto myšlenku Alex Vilenkin [7], který přichází s myšlenkou tzv. ostrovních vesmírů. Podle Vilenkina vzniká vesmír z do nekonečna se rozpínajícího falešného vakua. Uvnitř něj došlo díky fluktuacím k vzniku a vývoji námi pozorovaného vesmíru. Za jeho hranicemi však se dále rozpíná falešné vakuum, ve kterém dochází stále k novým vznikům dalších vesmírů. Vesmíry však spolu nemohou komunikovat ani se jinak kauzálně ovlivňovat, neboť jejich hranice se rozpínají rychleji než světlo. Ostrovní vesmír má svůj počátek (a možná i konec) i inflace falešného vakua má svůj počátek, ale celý prostoročas se „protunelovává“ z ničeho – ze stavu, kde není hmota, ani prostor a čas a existují jen zákony kvantové mechaniky. Na samém počátku však podle Vilenkina může stát mysl, rozum. 

Představa kvantového tunelování z nicoty vybízí k další úchvatné otázce. Proces tunelování je řízen těmi samými fundamentálními zákony, jež určují následovný vývoj vesmíru. Odtud plyne, že zákony by měly existovat i před vesmírem samým. Znamená to snad, že zákony nejsou jen pouhým popisem reality, že mohou nezávisle existovat samy? Na jakou tabulku by mohly být zapsány při absenci prostoru, času a hmoty? Zákony jsou vyjádřeny v podobě matematických rovnic. Jestliže médiem matematiky je mysl, znamená to snad, že mysl předcházela vesmír? [8]

Vilenkinova teorie velice připomíná myšlenku novoplatonismu, kterou oživil Kusánský s Brunem. Na počátku multiversa (souboru vesmírů včetně toho námi pozorovaného) stojí mysl, duch, v němž jsou zapsány zákony přírody (ideje). Hmotné vesmíry vznikají na základě fluktuací, tedy jisté emanace z „ničeho“, co je hmotné, ale z „něčeho“, co je nehmotné. Vesmírů je pak nekonečně mnoho. Vilenkin dokonce vyslovuje hypotézu, že vzhledem k potenciální nekonečnosti různých vesmírů a konečnosti všech možností jejich vývoje, je pravděpodobné, že se  v jiných vesmírech realizují možnosti, které zůstaly v našem (tj. pro nás aktuálním vesmíru) neuskutečněné. Navazuje tak na v jistém smyslu na interpretaci kvantové mechaniky vytvořené fyzikem Hughem Everettem III., podle kterého částice prochází všemi možnými místy a plně deterministicky se realizují všechny možnosti – vzniká tedy množství paralelních světů, z nichž my vnímáme pouze jediný [9]. V oblasti filosofie tuto myšlenku hájí logik David Lewis [10]. Vilenkin píše: 

Pozoruhodným důsledkem nové představy světa je, že by měl existovat nekonečný počet oblastí s historiemi naprosto stejnými jako naše. Ano, milý čtenáři, bezpočet vašich dvojníků teď v rukou třímá kopii této knihy. Žijí na planetách stejných jako Země, planetách se stejnými pohořími, městy, stromy i motýly. Tyto Země se otáčejí kolem perfektních kopií Slunce a každé z těchto Sluncí patří do velké spirální galaxie – dokonalé repliky naší Mléčné dráhy. [11]

Celá Vilenkinova hypotéza nekonečného množství ostrovních vesmírů má jednu vadu: je principielně neověřitelná ba co víc – nefalzifikovatelná. Navíc při stanovení počátečných podmínek Vilenkin podobně jako Hawking přechází z reálného na euklidovský čas, aby se vyhnul tradiční singularitě. Dále jeho teze, že z ničeho může vzniknout samo od sebe něco, je z hlediska metafyziky velmi problematická. Vilenkin se sice odvolává na interpretaci kvantové mechaniky, podle které kvantové jevy nemají příčiny, ale takové tvrzení je na výsost filosofické a navíc rozporné, jak ukazuje metafyzika a noetika [12].  Spíše se ukazuje, že Vilenkinova teze se dospěla tam, kam může fyzika dospět (její interpretace je již filosofická) a dokonale konvenuje s metafyzickým učením o stvoření  (nikoliv vznikem) světa z ničeho.

Jiří T. Stodola III. OP

——————————————————————————–

[1] Viz: M. ATKINSON, M., Plotinus‘ Ennead V.1 : On the Three Principal Hypostases. Oxford: OUP, 1983.

[2] Jiří ZEMAN, Čas a emanace. Praha: Filosofia 1994.

[3] HAWKING, Stručná historie času, s. 151-155.

[4] Mikuláš KUSÁNSKÝ, O učenej nevedomosti. Bratislava: Pravda, 1979.

[5] Giordano BRUNO, Dialogy. Praha: Academia, 2008.

[6] Viz: KROB, Hledání času, místa, smyslu, s. 74-77

[7] VILENKIN, Mnoho světů v jednom.

[8] VILENKIN, Mnoho světů v jednom, s. 196.

[9] Peter BYRNE, The Many Worlds of Hugh Everett III. Oxford: Oxford University Press  2010.

[10] LEWIS, On the Plurality of Worlds.

[11] VILENKIN, Mnoho světů v jednom, s. 109.

[12] FUCHS, Filosofie. 4., Bůh filosofů, s. 72-81.

6 reakcí na Věda a počátky vesmíru IV

  1. aztli napsal:

    Vesmíry však spolu nemohou komunikovat ani se jinak kauzálně ovlivňovat, neboť jejich hranice se rozpínají rychleji než světlo.

    Tohle je chybně pochopeno , ty vesmíry, mají každý svou metriku a nemají spolu společné žádné útvary, jež by je propojovaly , zjednodušeně , budete mít
    třeba dvě přímky ve třírozměrném prostoru, tak v každém tom jakoby přímkovém vesmíru se bude šířit světlo , ale pokud se ty přímky nebudou
    protínat, tak nemůže z jednoho přímkového vesmíru dospět , přestoupit , světlo do jiného př. ves. a podobně z nějakého N rozměrného vesmíru do jiného M rozměrného vesmíru , a ty jsou vnořeny do a teď těžko říci , nejspíš do žádného představitelného prostoru s předvídatelnými vlastnostmi, avšak přesto s mnohem vyšším počtem rozměrů či nějakou jejich obdobou . Takže rozpínání prostoru po dobu nafukování – inflace nemá nic společné s konečnou rychlostí světla , to se projeví jen v tom konkrétním vesmíru (např. tak ,že stále budou v něm samotném oblasti ,kam dosud nedospělo světlo od počátku inflace) ,ale nedostane se do jiného , nemají spolu žádné útvary, po jejichž trajektoriích by se to světlo svezlo .

    nikde protínat,

  2. Re: napsal:

    K Vilenkinu: mám pocit, že u některých vědců člověk neví, kde končí věda a začíná sci-fi. :)….

    K Hawkingowi: p r o č chce odstraňovat singularitu…?

    Pax

    Jan

  3. Mirek Dočkal napsal:

    U Vilenkina vidím problém v jeho lpění na kodaňském výkladu kvantové mechaniky. Považuje kvantovou náhodnost vzniku za fundamentální zákon, ale proč by měl vůbec tento zákon platit a ne neplatit? Kvantová náhodnost ze své podstaty není schopna vysvětlit sama sebe. Podle Vilenkina vlastně vesmíry nevznikají z ničeho, ale ze zmíněného zákona – či přesněji, ten zákon je kauzální podmínkou jejich existence, ale zároveň není podmínkou dostatečnou, protože ten zákon sám je založen na kvantové náhodnosti a tak cokoliv může i neexistovat.
    Vilenkin sice pracuje s multiverzem, ale kombinace multiverza s kvantovou náhodností vlastně likviduje základní přínos koncepce multiverza – odstranění kontingence vesmíru. (Druhý – menší – problém, který s Vilenkinem mám, je jeho představa NEKONEČNÉHO počtu vesmírů, ve smyslu nekonečného opakování i každé možné kosmické struktury jednotlivě. Podle mě tahle představa naráží na princip identity.)
    S multiverzem ale dnes pracuje mnohem více autorů než jen Vilenkin, řekl bych dokonce, že různé koncepce multiverza začínají převažovat, pro svou explanační sílu (s predikční silou a obecně ověřitelností je to horší: některé koncepce aspoň v principu ověřitelné jsou – viz. rozdělení koncepcí multiverza podle Maxe Tegmarka – nejobecnější rovinou multiverza je ale metafyzický princip, a ten fyzikálně ověřit nelze, lze ale prokázat jeho přednost před jinými koncepcemi filozoficky). Dokonce i Hawking se k multiverzu přiklání, ale podobně jako Vilenkin stále pracuje s kodaňským výkladem kvantové mechaniky, tedy kvantovou náhodností.
    Chybná je podle mne sama představa vzniku, vzatá z času a aplikovaná na vesmír. Před začátkem vesmíru ale žádný čas není – nemá smysl otázka, proč vesmír začíná zrovna teď a tady, když v tomto bodě pojmy „tady“ a „teď“ nemají smysl. A pokud budeme pracovat s představou nějakého strukturovaného multiverza, v němž lze vymezit posloupnost vzniku jednotlivých vesmírů, tak celé toto multiverzum se zase chová jako jediný vesmír, v němž bude čas (v jakékoliv formě, třeba jen kauzální) uvnitř. Problém vzniku se pak redukuje na otázku, jak „první okamžiko-místo“ vesmíru vypadá, zejména s ohledem na naší obvyklou představu času, formulovanou Aristotelem jako „střednost“ – že si totiž u každého okamžiku dokážeme představit i okamžik předchozí. A to myslím Hawking řeší, aspoň v principu, docela elegantně – tím, že se rozměry při zmenšení pod určitou mez začnou chovat jinak než v makrovesmíru, kvantově – v tom smyslu, že časový a prostorové rozměry de facto splynou a že zmenšovat nelze donekonečna, protože časoprostor je kvantovaný. Podle mě je to – jak říkám, v principu, nemluvím teď o přesné podobě té teorie – geniální spojení teorie relativity s kvantovou mechanikou: z teorie relativity vezme neoddělitelné spojení prostoru a času (už velmi dobře empiricky ověřené) se všemi důsledky, které to zejména pro čas má, z kvantové mechaniky zase diskrétnost, nespojitost a změnu fyzikálního chování na mikroúrovni. Tak to aspoň chápu.

  4. :) napsal:

    Báchorka multiverza je jeden z největších nesmyslů, které kdo vyprodukoval za posledních 100 let a je někým brán vážně. Skutečně, a nejen já, nechápu, jak můžou za tímto konceptem stát často vysoce inteligentní lidé a vsázet na existenci paralelních světů život svého psa či svůj vlastní (i když vsázet na něco, co se nedá ověřit, není zas tak těžké). Mám pro to jediné vysvětlení, které podal již Chesterton: Lidé jsou schopni věřit prakticky v cokoliv, aby nemuseli věřit v Boha.

    Více vesmírů – to je jenom hra se slovy. Je to stejné, jako bych označil sluneční soustavu za vesmír a pak říkal, že existuje obrovské množství vesmírů a naše sluneční soustava se zrodila nějakým mechanismem z toho „nadvesmíru“, který všechny vesmíry (tedy sluneční soustavy) produkuje a tím smetl ze stolu otázku po původu sluneční soustavy a zákonů, dle kterých funguje.

    Už samotné utvoření slova vesmír (i. e. vše, co je/ celý svět) přeci mluví za své. Teorie multiverza je jednak z fyzikálního hlediska naprosto nezajímavá, když je z principu neověřitelná, kromě toho je naprosto zbytečná, protože neřeší jediný problém, ale pouze ho odsouvá dál a upadá do absurdit. I když bych přistoupil na pohádku o více „vesmírech“, které se díky nějakým zákonům tvoří z vakua atd., je to k ničemu, protože se ptám, kde se vzala ta možnost tvořit z vakua, kde se vzaly ty zákony, kde se vzal ten nad-vesmír, v kterém jsou vesmíry obsaženy atd.

    Další kapitola je pak postulování „nekonečně mnoha“ takových vesmírů. Tyto aktuální fyzikální nekonečna jsou jsou horší, než nekonečna v singularitě, kvůli kterým se tvoří. Řekl bych, že autoři těchto tezí o nekonečně vesmírech ani pořádně nepřemýšlí nad tím, co píší. Co to má být nekonečný počet vesmírů – taková věta ne, že není nepravdivá, ale hlavně vůbec nedává smysl.

    Sci-fi o realizování všech možností atd. už jsou prostě jen náhražkou náboženské víry vírou v absurdnosti. To už Matrix podal inteligentnější světonázor.

    • Mirek Dočkal napsal:

      Mýlíte se. Jednak ty podoby multiverza, které jsou vázány na konkrétní fyzikální teorii a provázanost jednotlivých vesmírů, jsou v principu ověřitelné, protože mohou nejen vysvětlit, ale i predikovat některé parametry našeho vesmíru, a být pak experimentálně „potvrzeny“ (jako Popperovec tím myslím prostě: předpoví nějaké jinými nepředpovídané X a X bude objeveno) nebo vyvráceny. Za mnohem zajímavější ale pokládám multiverzum jako metafyzický princip: umožňuje totiž ukázat, jak mohou ve skutečnosti existovat i taková uspořádání, která nám připadají možná a v našem vesmíru je nevidíme. Je rozhodně occamovsky pravděpodobnější předpokládat nějakou trochu jinou verzi (i kdyby těch verzí bylo více) našeho vlastního vesmíru, pro jehož existenci máme dosti silnou evidenci, než předpokládat existenci nějaké zcela jiné a navíc mlhavě popsané entity.
      Ad „kde se vzaly“: zákony existují už svou vlastní možností (zkuste si sám odpovědět na otázku, „kde se vzaly“ možnosti samotné), podobně jako celé vesmíry a potažmo multiverzum. Jiná věc je, zda něco může kauzálně vzniknout z ničeho, a to skutečně „ničeho“, tedy nikoliv vznik vesmíru z nějakých zákonů, ale vznik těch zákonů samotných z ničeho. Tady si myslím víceméně totéž jako vy, tedy že to nejde.

  5. Michal napsal:

    Mnozí fyzikové zastávají ke vzniku Vesmíru střízlivý přístup v tom smyslu, že poměrně spolehlivě jsme schopni popsat jevy, které máme experimentálně ověřené. Ve vývoji vesmíru jsme tak omezeni energiemi, které můžeme dosahovat na urychlovačích. K čím vyšším energiím a tedy hlouběji do minulosti Vesmíru jdeme, tím se zvyšuje pravděpodobnost, že extrapolace znalostí získaných na nižších energiích nejsou dostatečně přesné. S velkou pravděpodobností je kvalitativně nedostatečný náš popis singularit (velký třesk, černé díry); a to i z hlediska, že se zde zároveň musí uplatňovat teorie relativity a kvantová mechanika, jež jsou v stávajícící podobě neslučitelné.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: