Věda a počátky vesmíru V

2.2.3 Cyklický vesmír

Podle Hérakleita vše povstává z ohně, prochází různými podobami a opět se v oheň obrací. 

Obraty ohně: nejprve moře, z moře zpola země a zpola žár [tj. blesk nebo oheň] … <země> se rozptýlí jako moře a obdrží svou míru v témž poměru, jaký byl předtím, než se stala zemí.

Vše je směnou za oheň a oheň je směnou za vše, tak jako se zboží směňuje za zlato a zlato za zboží. [1]

Na Hérakleita navazuje Friedrich Nietzsche [2] se svou ideou věčného návratu téhož i Ernst Haeckel [3],  podle něhož vesmír v cyklech povstává z ohně a končí ve všeobecném požáru.

Idea věčného oscilačního vesmíru vyplývá z jednoho z Friedmanových modelů vesmíru [4]. Podle Friedmana vesmír začíná velkým třeskem. Pokud je hustota hmoty nižší než kritická hranice, pak se vesmír bude do nekonečna rozpínat a skončí v rovnovážném stavu tepelné smrti. Pokud však hustota vesmíru překračuje kritickou mez, vesmír se bude rozpínat jen do té doby, dokud mu bude stačit energie pocházející z velkého třesku. Ve chvíli, kdy již energii mít nebude, začne se zase vlivem gravitace smršťovat, až skončí opět v singularitě (singularita pocházející ze smršťování vesmíru se označuje jako „velký křach“). Tato singularita pak bude opět zdrojem nového velkého třesku a následného rozpínání vesmíru.

Proti tomuto modelu se namítá, že pozorovaná hustota hmoty ve vesmíru je o 70% nižší než je hustota kritická.  Na to však někteří astrofyzici odpovídají, že oněch 70% přesně doplňuje hmotnost pravého vakua, které podle novějších teorií nemá nulovou hmotnost, jak se dříve předpokládalo. Podle Alexe Vilenkina[5] se střední hustota vesmíru blíží kritické hranici, což znamená, že se vesmír bude do nekonečna rozpínat (i když se rozpínání bude stále zpomalovat). Steven Weinberg proti oscilačnímu modelu vesmíru formuluje následující verzi termodynamického argumentu: 

Poměr počtu fotonů a nukleonů v každém cyklu (nebo přesněji entropie na jeden nukleon) se mírně zvětší vlivem tření (tzv. objemová viskozita) při rozpínání a smršťování vesmíru. Pokud víme, vesmír by měl zahájit každý nový cyklus s novým, nepatrně vyšším poměrem počtu fotonů a nukleonů. Tento poměr je nyní velký, ale ne nekonečný, takže si nedovedeme představit, jak by mohl vesmír v minulosti projít nekonečným počtem cyklů. [6]

Ze současných kosmologů hájí cyklický model  vesmíru Steinhard a Turok [7]. Podle těchto kosmologů cyklický model vesmíru odpovídá stejně dobře pozorovaným faktům jako inflační model vesmíru, který předpokládá věčné rozpínání. Kosmologové pozorují, že se expanze vesmíru nezpomaluje, ale naopak zrychluje, což je přikládáno na vrub tomu, že v kosmu začala převládat tzv. „temná energie“, která působí antigravitačně. Steinhard s Turokem však soudí, že není možné jednoznačně tvrdit, že temná energie má věčné trvání. Naopak se domnívají, že v určité fázi dojde k jejímu rozpadu a opětovnému smršťování vesmíru, které skončí velkým křachem. Nová fáze pak započne velkým třeskem. Velký třesk však neinterpretují jako stav s nekonečnou hustotou a teplotou, ale jako stav, kde je sice hustota a teplota hmoty velmi vysoká, nicméně zákony teorie relativity nepřestávají platit. Proti termodynamickému argumentu namítají, že entropie vesmíru v jednotlivých fázích sice narůstá, nicméně nikdy nemůže být absolutní, protože je to principielně nemožné.

Tvůrci cyklického modelu vesmíru připouštějí, že počet cyklů nemusí být nekonečný. V tom případě se nevyhýbají otázce počátku. Pokud bychom měli uvažovat variantu nekonečných cyklů, pak situace připomíná nekonečný regres příčin, kvůli kterému Aristoteles postuloval nehybného hybatele [8].

 
2.2.4 Rozporný vesmír

Nekonečný statický vesmír odporuje našemu pozorování. Neohraničený nebo cyklický vesmír má problém s aktualizující příčinou. Znamená to, že jsou veškeré monistické alternativy vyčerpány a že je třeba přijmout teistické vysvětlení? Ještě ne. Existuje ještě jedna možnost, jak obelstít kosmologický důkaz existence Stvořitele. Pokud odmítneme logické zásady jako princip identity, princip sporu, princip vyloučení třetího, princip dostatečného důvodu, pak můžeme odmítnout i kosmologický důkaz, protože on funguje, jen když jsou logické zásady považovány za platné jak v myšlení, tak v realitě samotné. Prvním filosofem, který interpretuje realitu jako rozpornou a boj protikladů považuje za základní princip světa, je Hérakleitos. Hérakleitos tvrdí: 

Spojeniny jsou celé a necelé, shodné a neshodné, souzvučné a nesouzvučné; ze všeho je jedno a z jednoho vše.

[…]

…něco, co je v neshodě, samo se sebou shoduje [doslovně: jak to, co směřuje od sebe, směřuje k sobě]: zpět napjaté spojení jako u luku a lyry.

[…]

Je třeba vědět, že boj je společný, že právo je svárem a že vše se děje podle sváru a nutnosti. [9]

Hérakleitovy myšlenky znovu ožívají v Hegelově filosofickém systému. Podle Hegela [10] vývoj probíhá prostřednictvím spojení protikladů. Teze se svou antitezí vytváří novou kvalitu – syntézu. Podle Hegela stojí v základu světa objektivní duch, jeho sebenegací vzniká hmotná příroda, spojením těchto protikladů je realizováno jsoucno tělesně duchovní – člověk. Na Hegelův systém pak navazují tvůrci tzv. dialektického materialismu Karel Marx a Friedrich Engels [11],  jen „staví Hegela z hlavy na nohy“ – do základů světa dávají nikoliv ducha jako Hegel, ale hmotu.

Hegel i dialektičtí materialisté zcela vědomě ruší základní principy myšlení, které užíváme v běžné praxi a které se od dob Aristotelových stávají základními pilíři vědeckého myšlení. Jde o princip totožnosti, princip sporu, princip vyloučeného třetího a od dob Leibnitzových i princip dostatečného důvodu. Takto se vypořádává Friedrich Engels s prvními třemi zásadami: 

Dialektika, která právě tak nezná žádné hard and fast lines, žádné bezpodmínečně vždy platné: „buď anebo!”, která stále navzájem smiřuje metafysické rozdíly a mimo „buď – anebo!” zná na správném místě i „jak to – tak ono” a zprostředkuje protiklady, je jedinou metodou myšlení v nejvyšší instanci přiměřenou tomuto stupni nazírání na přírodu. Pro denní potřebu, pro vědecké hokynaření, zůstává metafysická kategorie v platnosti.

[…]

Abstraktní totožnost (a=a i negativně: a nemůže se zároveň rovnat i nerovnat a) nedá se rovněž aplikovat v organické přírodě. Rostlina, živočich a každá buňka jsou v každém okamžiku svého života totožné se sebou a zároveň se stávají odlišnými od sebe samých vstřebáváním a vyměšováním látek, dýcháním, tvořením a odumíráním buněk, procesem krevního oběhu, zkrátka celou řadou stálých molekulárních změn, které tvoří život a jejichž celkový výsledek se našemu zraku jeví v životních fázích – život zárodečný, mládí, pohlavní zralost, proces rozmnožování, stáří, smrt. Čím dále se fysiologie vyvíjí, tím jsou pro ni důležitější stálé nekonečně malé změny, a proto je pro ni také důležitější úvaha o rozdílu uvnitř totožnosti a starý abstraktně formální názor o totožnosti, že organickou bytost třeba považovat za něco totožného se sebou, za něco stálého, stává se přežitkem. [12]

Jak ukazuje Jiří Fuchs [13], je odstranění základních logických principů neproveditelné bez toho, že by daný systém znegoval sám sebe a přestal cokoliv smysluplného tvrdit. Engels si kupodivu vystačil pouze s popřením prvních tří zásad a kauzalitu ponechal nedotčenou, o zrušení principu dostatečného důvodu, který je pro kosmologický důkaz Boží existence stěžejní, se  však pokoušejí někteří interpreti kvantové mechaniky. Alex Vilenkin píše: 

Jestliže předtím, než vesmír vybublal, nic neexistovalo, co potom mohlo způsobit tunelování? Odpověď zní, že kupodivu není potřeba žádné příčiny. V klasické fyzice kauzalita diktuje, co se děje od jednoho okamžiku k druhému, zato v kvantové mechanice je chování fyzikálních objektů v zásadě nepředvídatelné a některé kvantové procesy vůbec žádnou příčinu nemají. Vezměte si například radioaktivní atom. Pro něj existuje určitá pravděpodobnost rozpadu, která je minutu od minuty stejná. Nakonec se atom sice rozpadne, ale nebude nic, co by v onen konkrétní okamžik rozpad zapříčinilo. Vybublání vesmíru je rovněž kvantovým procesem, který si nežádá příčiny. [14]

Zde každý filosof, který považuje první principy za základy každého vědeckého myšlení, bude zřejmě v rozpacích (dialektik bude pravděpodobně pokyvovat hlavou). Vilenkin tvrdí, že existují procesy, tj. děje, změny, které nemají příčinu. Proces, změna je však nějaký pohyb, přechod z jednoho stavu do druhého, takový přechod podle klasické teorie kauzality musí mít vždy příčinu, jinak jde o rozpor (kauzální řada pohybujících příčin a účinků končí až u nehybného, tj. plně aktuálního, hybatele). Kvantová mechanika říká, že není možné přesně určit výchozí a konečný stav nějaké částice,  ani samotný průběh přechodu z jednoho stavu do druhého vzhledem k tomu, že zasahujeme do děje svým pozorováním (jiným vysvětlením by mohlo být, že na částice působí příčiny, které nejsou metodami fyziky odhalitelné). Tím samozřejmě také není možné přesně zjistit, co bylo příčinou přechodu částice z jednoho stavu do druhého. Dle našeho názoru není z této situace vyvoditelné tvrzení o neexistenci příčin některých jevů (nezapříčiněné může být jen to, co je absolutní). Nemožnost pozorovatele určit výchozí a konečný stav a příčiny dějů ještě neznamená, že tyto stavy nejsou ve skutečnosti plně určeny a nemají příčiny. Proti hypotéze, že „z ničeho“ může samo od sebe vzniknout „něco“ se bouří i někteří fyzici: 

Někteří teoretičtí fyzici, například James Hartle, Stephen Hawking a Alex Vilenkin, se pokusili rozvinout kvantově-polní teorii popisující zrod prostoru a času „z ničeho“ […] Jde o snahy trochu kontroverzní, protože neznáme žádné fyzikální principy, které by dovolovaly přechod od „ničeho“ k „něčemu“.[15]

Jiří T. Stodola III. OP 

——————————————————————————–

[1] Citováno podle: KIRK – RAVEN – SHOFIELD, Předsókratovští filosofové, s. 355.

[2] Viz: Aleš NOVÁK, Epifanie věčného návratu téhož : filozofická interpretace základní myšlenky F. Nietscheho. Praha: Triton, 2007.

[3] Ernst HAECKEL, The Riddle of the Universe at the Close of the Nineteenth Century. Harper: 1900.

[4] Viz: WEINBERG, První tři minuty, s. 38.

[5] VILENKIN, Mnoho světů v jednom.

[6] WEINBERG, První tři minuty, s. 128.

[7] STEINHARDT – TUROK, Bez počátku a konce.

[8] ARISTOTELÉS, Fyzika, s. 174.

[9] Citováno podle: KIRK – RAVEN – SHOFIELD, Předsókratovští filosofové, s. 245-249.

[10] HEGEL, Malá logika.

[11] ENGELS, F. Dialektika přírody. V Kladně, 1931.

[12] Friedrich ENGELS, Dialektika [online]. Dostupné z: <http://www.sds.cz/docs/prectete/eknihy/dp/dp14.htm> [cit. 25.5.2011].

[13] FUCHS, Filosofie 2, Kritický problém pravdy, s. 56-62.

[14] VILENKIN, Mnoho světů v jednom, s. 173.

[15] STEINHARDT – TUROK, Bez počátku a konce, s. 218.

Advertisements

2 Responses to Věda a počátky vesmíru V

  1. :) napsal:

    Překvapilo mě, že pan Svoboda užívá dnes již neužívanou formu Leibnitz namísto Leibniz. Má to nějaký důvod?

    • jjstodola napsal:

      Tomu říkám otázka do pranice. Důvod to má asi ten, že jsem se ve většině zdrojů setkal s formou „Leibnitz“ a tak nějak jsem si tuhle podobu jména osvojil.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: