Věda a počátky vesmíru VII

3.3 Metodologický monismus

Každá speciální věda postihuje vlastními metodami určitý aspekt reality, přičemž od ostatních aspektů vědomě abstrahuje. V určité fázi výzkumu je to samozřejmě možné a žádoucí. Stěží však můžeme říci, že vědec, pokud se jeho práce otázky vzniku vesmíru netýkají, je metodologickým monistou, jeho postoj je spíš postojem indiferentním – otázky se práce netýkají, proto je neřeší. Situace se rapidně změní ve chvíli, kdy se dané otázky samy začnou nabízet, jak tomu je kupříkladu v kosmologii, v biologii a jiných disciplínách.

Řada vědců je toho názoru, že v takové chvíli je třeba užít principu Occamovy břitvy, podle které je třeba hledat vysvětlení, která jsou funkční a zároveň užívají méně principů, tj. jsou jednodušší. Stvořitel je chápán jako jakýsi princip navíc, který se nemá zavádět, dokud jsou věci vysvětlitelné bez něj. Problémem je, že vědci často, aby se obešli bez tohoto principu, jsou nuceni přicházet s poměrně krkolomnými vysvětleními, která jsou v konečné fázi proti duchu Occamovy břitvy – Stvořitel je sice odsunut  mimo vědu, ale kvůli tomu je zavedeno mnoho různých nových principů, často ad hoc (Einsteinova kosmologická konstanta, Hoyleova teorie ustáleného stavu, Hawkingův přechod na euklidovský čas).  Occamova břitva zde může popírat sama sebe – pomocí ní je odřezán jeden princip, a aby se bylo možné mu vyhnout, jsou zaváděny principy nové.

Z realistické pozice je rovněž možné zpochybnit Occamovu břitvu samotnou či přesněji její nesprávné užívání založené na pragmatickém pojetí pravdy a instrumentalistickém chápání vědy. Podle pragmatismu je pravdivé to, co je funkční, co nám umožňuje manipulovat s realitou a dosahovat určitých cílů. Occamova břitva pak může sloužit k hledání nejjednodušších (tj. nejekonomičtějších) funkčních řešení různých problémů, ze kterých se vytrácí zájem o pravdu, kterou realismus chápe jako shodu poznání a skutečnosti. Pomocí Occamovy břitvy se pak odřezává vše, co není bezprostředně potřeba jako jsou etické postoje a hodnoty. A to může vést k fatálním důsledkům (ekologická krize apod.).

 

3.4 Metodologický teismus

Někteří autoř, kteří jsou si vědomi nebezpečí spojených s redukcionismem pocházejícím z nesprávného užívání Occamovy břitvy a obávající se neschopnosti monismu (ateismu) zaručit morálku, volají po tom, aby kvůli etickým otázkám byl přijat teismus jako bezpečnější možnost (jde o variantu tzv. Pascalovy sázky nebo o princip, pro jehož pojmenování můžeme použít parafrázi staré soudní zásady – in dubio pro Deo) [1] .  Není-li filosofie ani věda schopna s jistotou rozhodnout, zda nad světem existuje jeho svrchovaný Tvůrce či nikoliv, je třeba dát přednost předpokladu jeho existence. Pokud je tento předpoklad mylný jeho následky nejsou tak fatální jako omyl v předpokladu, že Tvůrce neexistuje. Na to mohou monisté namítnout, že o neexistenci Tvůrce mohou mít jistotu. Dále mohou argumentovat, že předpoklad neschopnosti ateismu zaručit morálku je mylný, a naopak poukazovat na nebezpečí spojená s teismem (fanatismus, „svaté“ války apod.). Vidíme, že i tento postoj je značně problematický.

 

3.5 Metodologický pluralismus

Další možností je považovat otázky počátků vesmíru za vědecky nerozhodnutelné, i když vědu značně ovlivňující, a ponechat vědci svobodu, aby podle svého přesvědčení jednal. Problém tohoto postoje je, že připouští, aby ve vědě mělo mnohdy i rozhodující vliv něco, co je samotné vědě vnější (externalismus). Tím se nepochybně snižuje důvěra v objektivitu vědy a otvírají se cesty metodologickému anarchismu (anything goes) [2] .

 

3.6 Oktrojovaný monismus nebo teismus

Další možností je názor, že filosofie jako vědecká disciplína, která je kompetentní rozhodovat otázky spojené s počátky vesmíru, může vědě určit, s jakou odpovědí má počítat. Problémem je, že filosofie zde nabízí různé odpovědi (autor článku je přesvědčen, že argumenty svědčí pro teismus, někdo jiný může být přesvědčen o opaku). Vědec tedy od filosofie nemůže získat jednoznačnou odpověď. Pokud bychom chtěli, aby se rozhodl na základě filosofie, museli bychom po něm požadovat, aby se sám filosofem stal, což nepochybně není zcela reálná varianta. Ale i kdyby byl tento požadavek vznesen, není jisté, zda se rozhodne pro teismus či monismus. A to nás nutně vrací zpět k metodologickému pluralismu.

 

3.7 Vědecký monismus nebo teismus

V poslední době bylo mezi některými vědci (Dawkins, Crick) oživeno přesvědčení, které bylo rozšířené v 19. století, že věda samotná svědčí proti existenci Stvořitele a že vědec nakolik je vědcem musí být monistou (ateistou). V opozici proti tomuto postoji existuje hnutí vědců, kteří jsou přesvědčení, že věda se naopak bez předpokladu Tvůrce neobejde (vědecký kreacionismus, teorie inteligentního plánu apod.). K oběma těmto přesvědčením je třeba říci, že jakkoliv otázky spojené s počátky vesmíru mají na vědu vliv, v rámci vědy samotné nejsou rozhodnutelné – jde otázky filosofické. Vědci, kteří se k nim vyjadřují, opouštějí pole svého oboru a pouštějí se do filosofických úvah. Pokud se tváří, že na dané otázky odpovídají v rámci své odborné kompetence, pak jde o neúmyslný či úmyslný klam. Variantu „vědeckého“ monismu či „vědeckého“ teismu je třeba odmítnout.

 

3.8 Shrnutí

Na základě předchozích úvah můžeme naše závěry shrnout takto:

  1. otázky spojené s počátkem vesmíru nejsou v rámci speciální vědy rozhodnutelné, jde o otázky filosofické (odmítnutí „vědeckého“ monismu či teismu);
  2. speciální věda od nich nemůže zcela abstrahovat, proto nelze vědci zakazovat, aby podle svého přesvědčení ve vědě nejednal (neplatnost indiferentismu);
  3. ani princip Occamovy břitvy, ani zásada in dubio pro Deo, nejsou dostatečnými důvody pro přijetí monismu či teismu ve vědě (problematičnost metodologického monismu či teismu);
  4. v ideálním případě by mělo být řešení těchto otázek výsledkem vědcova filosofického poznání (oktrojovaný monismus či teismus);
  5. protože i po filosofické úvaze můžeme očekávat, že vědec bude zastávat jednu nebo druhou pozici, je pravděpodobně třeba, aby měl svobodu jednat podle svého přesvědčení (metodologický pluralismus); nejde o ideální stav, nicméně je pravděpodobně třeba jej trpět, aby se věda nezvrhla v ideologii.

 

4 Závěr

Zabývali jsme se otázkou, zda byl svět stvořen nebo jej máme považovat za nestvořený a v závislosti na tom jsme identifikovali dvě různé odpovědi – teismus a  monismus. Zkoumali jsme různé argumenty, které jsou formulovánu pro podporu či pro odmítnutí obou modelů. Nakonec jsme se pokusili prozkoumat, jaký vztah mohou mít obě odpovědi k přírodní vědě. Z našich úvah vyplynulo, že odpovědi na dané otázky nejsou vzhledem k přírodovědeckému bádání indiferentní. V ideálním případě by měla být přírodovědci zprostředkována odpověď filosofií, nicméně vzhledem k nejednotnosti filosofie je třeba, aby měl přírodovědec v praxi svobodu rozhodnout se pro jeden z modelů na základě důvodů, které považuje za relevantní.

Jiří T. Stodola III. OP

———————-

[1] Jiří STODOLA, Ateismus a teismus [online]. 2009. Dostupné z: <https://cirkev.wordpress.com/category/rubriky/katolicka-cirkev/o-vire/ateismus-a-teismus-o-vire/&gt; [cit. 3. 8. 2011].

[2] Paul FEYERABEND, Rozprava proti metodě, Praha: Aurora, 2001.

Advertisements

3 Responses to Věda a počátky vesmíru VII

  1. Mirek Dočkal napsal:

    Myslím, že metodologický monismus s Occamovou břitvou je v pořádku. OB se totiž netýká jen počtu principů (kvantity), ale především kvality principů, úrovní existence. A pak je samozřejmě ve shodě s OB zavést spíše např. paralelní vesmíry než Boha – samozřejmě, pokud se princip nižší úrovně podaří zdůvodnit a obhájit jej proti námitkám. „Krkolomnost“ je strašně subjektivní pojem, smysl má říct, že něco nedává smysl, vede k rozporům apod. Úvaha o OB ve vztahu k pragmatismu a etice se mi zdá mimo mísu. OB v přírodní vědě znamená, že když máme dvě logicky koherentní vysvětlení téhož a obě jsou ověřena stejně, dáváme přednost jednoduššímu, s méně principy. OB má i docela solidní metafyzický základ: protože pokud by stejná věc mohla fungovat s určitou příčinou i bez ní, v jakém smyslu by vůči ní ta příčina ještě byla příčinou? Podle mě v žádném. To se ale týká jen případů, kdy je nějaký princip opravdu „navíc“, tj. kdy jiné teorie nepoužívají nic navíc oproti němu.
    Jinak se také kloním k názoru, že vysvětlení existence vesmíru se neobejde bez filozofické argumentace, že fyzikální nestačí (na rozdíl od počátku vesmíru a povahy tohoto počátku – tam se mi zdá, že by fyzikální vysvětlení mohlo v principu stačit). Hranice mezi filozofickým a fyzikálním je ale někdy v abstraktních úvahách dost tenká – pokud z teorie plynou fyzikálně ověřitelné či vyvratitelné důsledky, asi bychom ji měli považovat za fyzikální.

  2. P. jan napsal:

    Zdravím,
    není ten závěr tak trochu proti dogmatu o poznatelnosti Boha světlem přirozeného rozumu?

    • jjstodola napsal:

      Není. Neříká se, že Bůh není poznatelný rozumem, ale spíše to, že jej řada lidí prostě rozumem nepozná (důvody proč tomu tak je uvádí už sv. Tomáš Akvinský). Má-li člověk svobodu ve společnosti myslet si, co chce, není to svoboda, která vyplývá z jeho práva, ale jde spíše o princip trpění nějakého zla, aby nevzešlo zlo ještě větší. Každý člověk může přirozenou cestou poznat Boha, nelze však nikoho nutit, aby tak učinil.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: