Promluva o knězi

Sv. Jan Maria Vianney

Nyní se dostáváme, milé děti, ke svátosti kněžství. Zdá se, že se tato svátost nikoho z vás netýká, a přece se týká každého. Tato svátost pozvedá člověka až k Bohu. Kdo je kněz? Člověk, který zastupuje Boha, člověk, který je pověřen celou božskou mocí. „Jděte ke knězi,“ říká náš Pán. „Jako mne poslal můj otec, tak i já posílám vás. Je mi dána všechna moc na nebi i na zemi. Jděte a učte všechny národy. Kdo vás slyší, mne slyší. Kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá.“
Když kněz odpouští hříchy, neříká: „Bůh vám odpouští hříchy.“ Ale: „Uděluji ti rozhřešení.“ Neříká: „To je Tělo našeho Pána.“ Ale: „Toto je moje Tělo.“ Svatý Bernard říká, že vše dostáváme skrze Marii. Můžeme také říci, že úplně všechno dostáváme skrze kněze. Ano, všechno požehnání, všechny nebeské dary.

Kdybychom neměli svátost kněžství, neměli bychom svého Pána. Kdo ho uložil sem do svatostánku? Kněz. Kdo přijal vaši duši při vstupu do života? Kněz. Kdo ji živí, aby mohla svou pouť dokonat? Kněz. Kdo ji uschopní, aby se mohla objevit před Bohem očištěna krví Ježíše Krista? Kněz, vždycky kněz. Kdo v ní probudí opět pokoj? Zase jen kněz. Není možné pomyslet na nějaké Boží dobrodiní, abychom si zároveň nevzpomněli na kněze.

Zpovídáte se svaté Panně či nějakému andělu? Dají vám rozhřešení? Podají vám Tělo a Krev našeho Pána? Ne, nikoliv. Svatá Panna nemůže způsobit proměnění svého božského Syna v hostii. Kdyby zde bylo třeba 200 andělů, nemohli by vám dát rozhřešení. Ale naopak každý kněz, i ten nejobyčejnější, to může: „Jděte v pokoji, Bůh ti odpustil hříchy.“
Ach, jak důležitou osobou je kněz.

Kněz sám sebe a své poslání přiměřeně pochopí až v nebi. Kdybychom to pochopili už zde na zemi, zemřeli bychom bázní Boží a láskou. Ostatní Boží dobrodiní by nám nebyla k užitku a neprospěla by nám, kdybychom neměli kněze. Co by vám prospěl dům plný zlata, kdybyste neměli nikoho, kdo by vám otevřel k pokladu dveře? Kněz má klíč k nebeským pokladům. On otvírá dveře, on je tím hospodářem dobrého Boha. Správcem jeho statků.

Bez kněze by nám nic neprospěla smrt ani umučení Pána Ježíše. Podívejme se na divochy: Co jim dosud prospělo, že Pán Ježíš zemřel? Ach, tak dlouho nebudou mít žádný podíl na dobrodiní vykoupení, dokud se k nim nedostanou kněží, kteří by jim jeho Krev předložili.

Kněz není knězem pro sebe, neuděluje rozhřešení sám sobě, nerozdává svátosti sám sobě, není tu pro sebe, je zde pro vás.

Po Bohu je kněz vším. Nechejte farnost dvacet let bez kněze a budou se tam klanět zvířatům. Kdybych já odešel, tak byste si řekli: „Co budeme tady v kostele dělat? Mše svatá se tu neslouží, náš Pán tu není, zrovna tak se můžeme modlit doma.“

Když chce někdo zničit náboženství, začne tím, že se zaměří na kněze. To proto, že tam, kde není kněz, není oběť ani mše svatá. A tam, kde není oběť, tam není ani náboženství.

Když zvoní zvon do kostela a někdo by se vás zeptal, kam jdete, řekli byste mu: „Jdeme tam, kde dostaneme pokrm pro svou duši.“ Kdyby se vás někdo ptal, co je tam ta pozlacená nádoba, odpověděli byste: „Spižírna pro duše.“ A kdo je ten, kdo má od ní klíč, stará se o potřebné, chystá slavnostní hostinu a slouží u stolu? „To je kněz.“ A tam ten pokrm? „To je nejdrahocennější Tělo a Krev našeho Pána.“ Ach, můj Bože, můj Bože, jak moc jsi mě miloval.

Hleďte na tu velkou moc kněze. Kněz svým slovem mění kousek chleba v Boha! Tak dělá větší dílo, než kdyby stvořil svět. Kdyby někdo řekl: „Svatá Filoména poslouchá faráře arského.“ Zajisté. Může ho poslouchat i ona, protože ho poslouchá Bůh.

Kdybych poznal kněze a anděla, nejprve bych pozdravil kněze a potom anděla. Anděl je totiž přítelem Božím, ale kněz je jeho zástupcem. Svatá Terezie líbala místo, po kterém šel kněz.

Když vidíte kněze, máte říci: „To je ten, který mě učinil dítkem Božím a svatým křtem mi otevřel nebe. To je ten, který mě po mém hříchu očistil, ten, který dává mé duši pokrm.“ Při pohledu na kostel můžete říci: „Co je v něm? Tělo našeho Pána. Proč je tam? Protože kněz sloužil mši svatou.“

Jakou radost měli apoštolové po zmrtvýchvstání Pána Ježíše z toho, že ho opět viděli, svého Mistra, kterého tolik milovali. Kněz může mít tutéž radost, kdykoli vidí našeho Pána, kterého drží ve svých rukou. Velice si vážíme předmětů svaté Panny a dítěte Ježíše, které jsou uchovány v Loretě. Copak ale nejsou vzácnější prsty kněze, které se dotýkají nejvýš úctyhodného Těla Ježíše Krista, které se ponořují do kalicha, v němž je jeho Krev, do ciboria, ve kterém je jeho Tělo?

Kněžství je láskou srdce Ježíšova. Vidíte-li kněze, myslete na našeho Pána Ježíše Krista.

sv. Jan Maria Vianney

Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): Promluvy sv. Jana Marie Vianneye, ze „svobodné knihovničkyA.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu).

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: