Celým srdcem z lásky ke kněžím

Socha A. Šuránka v Ostrožské Lhotě

Právě dnes uplynulo 110 let od narození jednoho z nejvýraznějších kněží moravské katolické církve. Byl to obětavý a věrný služebník církve svaté, v čemž se dá krásně vyjádřit ono latinské Verba movent, exempla trahunt (slova hýbají, příklady táhnou). Všechny čtyři známky pěšáka pravé Kristovi církve totiž v sobě celých osmdesát let svého života žil a naplňoval služebník Boží pater Antonín Šuránek (1902-1982), dlouholetý spirituál kněžského semináře, vězeň internačního tábora v Želivě, básník, vytrvalý zpovědník, ale také nejspíš i jeden z tajných biskupů (tuto informaci se doposud přes snahu mnoha historiků nepodařilo potvrdit, avšak ani vyvrátit).

Antonín Šuránek (podobně jako třeba spisovatel Jan Zábrana) měl od Boha dáno, že se narodil v den svátku Božího těla a to právě ve chvíli, kdy kněz pozvedl monstranci u oltáříku před jejich domem v Ostrožské Lhotě. Tato neočekávaná radost zjevně již dopředu ukázala, jaké bude jeho směřování. Když malý Tonek nastoupil do školy, umřela mu maminka, když byly vykonány všechny pohřební obřady, vzal ho i zbylé sourozence jejich nejstarší bratr Francek k bočnímu oltáři se soškou Panny Marie a řekl: „Toto budú včil naši maměnka.“ Jejich otec Martin se zanedlouho podruhé oženil, ale jeho nové ženě již nejspíš mladý Tonek nikdy nevěnoval takovou úctu, jako své mamince, zvláště kvůli tomu, že právě ona se záští pohlížela na jeho studia na gymnáziu v Uherském Hradišti, která výrazně zatěžovala rodinný rozpočet – zvláště v době, kdy v Evropě zuřila válka.

Mladého Antonína olivnily v dětství po jeho rodičích především dvě osoby – farář P. Antonín Man a P. Antonín Cyril Stojan (1851-1923), pozdější arcibiskup olomoucký. Mladý Antonín byl na gymnáziu velmi sečtělý, byl schopen číst jak řecky, tak i latinsky psaná díla, přes nedostatek prostředků si našetřil, aby mohl získat všechna dostupná díla Václava Kosmáka a Karla Raise, se kterým měl tu čest se ještě na konci gymnaziálních studií setkat a povědět mu o svém úmyslu jít studovat bohosloví.

Studium na teologické fakultě v Olomouci bylo pro něj do jisté míry radostné – měl možnost zúročit všechny své znalosti, které získal poctivým studiem na gymnáziu, ale na druhou stranu přišly také první pochybnosti, které o to více živili jeho známí, kteří začali brojit proti církvi a celibátu v době, kdy v Československu vznikala pověstná církev Československá, která se snažila získat na svou stranu i výrazné osobnosti z řad politiků, studentů a též bohoslovců, jejichž odpad by urychlil zánik katolické církve v českých zemích. Pochybnosti přerostli v první útěk – v září 1923 se Antonín rozhodl, že se do semináře nevrátí. Zastihla jej však zpráva o smrti „tatíčka“ arcibiskupa Stojana, který mu při v roce 1918 řekl do telefonu: „Vy jste teprve septimán? Tak to nám ještě můžete třikrát utéct!“ Pohnut smutkem se vydal na jeho pohřeb na Velehrad. Oblečen pouze do kolárku, sledoval své spolubratry zpívající v presbytáři baziliky requiem. Pohnut tímto i dalšími skutečnostmi, vrátil se domů pro kleriku a věci a vrátil se do semináře. Rok nato, opět v září, byl už definitivně rozhodnut, že se knězem nestane. Nastoupil proto do vlaku směřujícího z Uherského Hradiště přes Olomouc do Prahy a na důkaz „své zrady“ strhl z krku kolárek a vyhodil z okna vlaku do řeky Moravy. V Praze se nechal zapsat na filosofickou fakultu a hledal místo jako kondiční učitel gymnazistů. Když se však setkal s bezvěrectvím starých známých, kteří zastávali výrazné politické funkce v úřadech sociální demokracie, a poloprázdným kostelem sv. Cyrila a Metoděje, který byl poloprázdný, uslyšel vnitřní hlas a při četbě řeckého textu Nového zákona nad Jan 10,11 pochopil, že kněžství je oběť a nesmí být o strachu, pokud dokáže být dobrým pastýřem, který obětuje podobně jako Kristus život za své ovce. Proto nastoupil do vlaku a vrátil se do Olomouce, znovu přijal kolárek a kleriku a jediný, kdo zpozoroval, že bohoslovec Šuránek chtěl utéct, byl spirituál dr. František Cinek. Své dva útěky hodnotil později ve své díle Dějiny duchovního povolání těmito slovy: „Plakal jsem nad zradou, které jsem se vnitřně dopustil. Bůh zvítězil v člověku. Ne vy jste vyvolili mne, Nemohu říkat: Já jsem si vyvolil Boha.“

Po dokončení studií a přijetí kněžského svěcení v roce 1926 byl ustanoven do farnosti Slatinice u Olomouce. Moc dlouho tam nepobyl. Stačil pouze zjistit, jaká je situace ve farnosti, seznámit se s farníky a s tím, jak je farnost rozdělená na katolíky a „čechoslováky“, a již roku 1929 jej arcibiskup ustanovuje spirituálem v kněžském semináři v Olomouci. Mladý spirituál, který má za sebou četné vlastní osobní zkušenosti odpadu od kněžského povolání, chápe o to více potřeby jednotlivých bohoslovců a každodenně pracuje mnoho hodin na tom, aby jim mohl přednést alespoň jednu dobrou myšlenku, doporučit třeba i jen jednu malou dobrou knihu na duchovní četbu, aby se mohl za povolání každého z nich pomodlit. Z toho důvodu se mnohdy stávalo, že pater Šuránek chodívával mnohdy spát nejdříve po půlnoci a stával brzy ráno. Tato vysilující práce, včetně doučování se němčině (v semináři byli po roce 1930 také bohoslovci ze Sudet) vedla již roku 1933 k tomu, že byl ve stavu naprostého vyčerpání. Na jeho vstřícnost vzpomínal jeho synovec, později také kněz, pater Antonín Dominik:

Při jedné návštěvě u něho jsme se bavili v semináři . a tu jsem viděl, jak se k němu sbíhali bohoslovci … Jak to bylo plné radostné pohody, plno světla.

Všem bohoslovcům věnoval pater Antonín mimořádnou péči, dokázal také rozlišit, kde je povolání a kde byla záminkou vstupu do semináře vlastní lenost nebo neschopnost zodpovědnosti dotyčného, který buď nechtěl pracovat, nebo neměl lepší přístup ke vzdělání. I těmto pomáhal se začlenit do normálního života a mnohdy je i finančně podporoval nebo jim získal laické zaměstnání. Jak totiž jednou řekl: „Je lepší dobrý otec rodiny, než špatný kněz.“ A také naopak.

Roku 1939 obsazují naši zemi nacisté. Mnoho bohoslovců je posláno na nucené práce do Reichu. V semináři z původních 160 bohoslovců zůstalo v tu chvíli jen 25. Na všechny bohoslovce, kteří skončili v německých továrnách, si pater Šuránek vyžádal kontakt a psával jim strojopisem alespoň punkta k rozjímání a taktéž jim odpovídal každému osobně na jejich otázky týkající se duchovního života. Tyto punkta nakonec po válce vydal ve sbírce Sanctorum communio. Roku 1948 opouští funkci spirituála a stává se duchovním vůdcem mládeže na katolické Stojanově koleji. Roku 1951 je však nemocný se zápalem plic zatčen a okamžitě převezen nejprve do věznice v Uherském Hradišti a pak převezen do internačního tábora v Želivě. Celu zde krátce sdílel s tajnými biskupy Tomáškem a Otčenáškem, což nahrává doposud nevyvrácené domněnce, že byl nejspíš i on zatčen z toho důvodu, že je tajným biskupem. V táboře se projevil jako pevným muž modlitby. Pomáhal všem svým bratřim, jak jen mohl po duchovní stránce, modlil se i svou prací. Roku 1955 měl být propuštěn, což kategoricky odmítnul s tím, že dokud se nedočká svého procesu a nebudou omilostněni i jeho spolubratři, kteří jsou věznění i nadále, že neodejde. Nakonec byl ze Želiva vykázán.

Po propuštění mu nebyl dán státní souhlas k duchovenské službě, a proto hledal nějakou dobu marně zaměstnání. Nakonec však sám šel pracovat do kamenolomu ve Štramberku, přičemž řekl, že to obětuje za kněžská a řeholní povolání. Jeho tvrdá a pro již starého člověka namáhavá práce byla korunována úspěchem – roku 1968 je obnoven kněžský seminář v Olomouci a on je ustanoven spirituálem. Opět pokračuje ve své práci – vede bohoslovce, často zpovídá, o prázdninách jezdí vypomáhat do poutního kostela sv. Antonína na hoře Blatnici nedaleko svého rodiště. Jeden jeho žák, který jednu dobu cítil pochybnost o svém povolání, za ním přišel ke zpovědi v bazilice Panny Marie na Hostýně. Pater Šuránek seděl ve zpovědnici, která stála přímo naproti soše Panny Marie Bolestné. Bohoslovec mu vyjádřil všechny své potíže a pater Antonín následně, jak o něm sám řekl, začal „hladit po duši“ a jako duchovní lékař začal pomáhat. Chápal plně dotyčného i jeho důvody, ale ukázal mu na Pannu Marii, na její nesčetné bolesti a řekl: „Proste ji pokaždé, když bude mít jakoukoliv pochybnost slovy –  ‚Panno Maria Sedmibolestná, buď mi ve všem nápomocna,‘ a ona jistě pomůže.“

V obnoveném semináři se však projevily i mnohé stinné stránky. Mnozí, jdoucí s dobou, začali mohutně vstupovat do kolaborantské organizace Pacem in terris a někteří, jako např. bohoslovci kolem historika dr. Vladimíra Medka, který vedle teologické fakulty učil i na filozofické fakultě obecnou historii, začali proti „zpátečnickému“ Šuránkovi brojit. Dr. Medek podnikal proti Šuránkovi množství útoku pomocí pomluv směřujících do rukou generálního vikáře Josefa Vrány (který byl sám předsedou PiT), kde patera Šuránka označoval za „příliš senilního“ a nechápajícího dobu. Sám dr. Medek byl však velmi pokrokový, nejen, že bojoval proti „projevům denunciantství“ v semináři, ale také před svými žáky se netajil svou kritikou kněžského celibátu. Pater Šuránek nějakou dobu s tímto vyučujícím bojoval, až nakonec odstoupil z funkce spirituála s tím, že doktor Medek mu narušuje jeho výuku a autoritu a odešel působit jako výpomocný duchovní do Blatnice.

I přesto, že již nebyl jejich spirituálem, bohoslovci až do opětovného zrušení semináře komunisty v roce 1975 jezdili alespoň o prázdninách za paterem Šuránkem na pouť do Blatnice. Roku 1975 tato plodná práce na poutním místě pro patera Antonína opět skončila: byl opětovně zbaven kněžského souhlasu. Odebral se proto za svým synovcem P. Antonínem Dominikem do Liptaně a pak se s ním ještě přestěhoval do Ludgeřovic. Na jeho faře si zřídil malou soukromou kapli, kde si potají sloužil mši svatou pro sebe a svou sestru Kateřinu, která zde bydlela spolu s nimi. Do roku 1980 postihly otce Antonína dvě mozkové příhody, které jej na krátký čas vyřadily z úplného provozu. Roku 1980 však poté, co mu byl dán státní souhlas alespoň k vykonávání svátosti smíření, začal každodenně zpovídat a dojížděli sem za ním věřící až z Ostravy. 31. října 1982 jej postihl přímo ve zpovědnici třetí záchvat mozkové mrtvice. S vysokou horečkou byl ihned převezen do nemocnice, kde byl zaopatřen svátostí nemocných. Zemřel v dušičkovém oktávu 3. listopadu 1982. Jeho poslední slova před smrtí byla: „Žehnám všem kněžím.“

O pozůstalost a písemnosti po pateru Šuránkovi se doposud vzorně stará P. Alois Kotek, farář ve Vrchoslavicích, který se snaží po troškách jednotlivé promluvy, spisy a myšlenky patera Šuránka vydávat. Některé již úspěšně vyšly také v Matici cyrilometodějské:

  • Dějiny mého povolání (IV. díly, 2001)
  • Osudy bohoslovců v Reichu (2004)
  • Kukátka (1997-2001)
  • Sbírka promluv dle jednotlivých období (vlastním nákladem P. Kotka)
  • S Ježíšem v jeho utrpení (vydal A.M.I.M.S. 2005)
  • Svatí z pohledu A. Šuránka (vlastním nákladem P. Kotka

O pateru Šuránkovi vyšli doposud jen dvě drobné knihy životopisů. První nejvýraznější je knížka Šťastně zasáhl do výchovy celé kněžské generace (MCM, Olomouc 2008) a P. Antonín Šuránek – krátký životopis od P. Pavla Klimoviče z roku 2002 (též vydala MCM).

Duchovní závěť P. Šuránka:

Děkuji milosrdnému Bohu za dar života, za to, že jsem se narodil v křesťanské rodině, že jsem byl pokřtěn, křesťansky vychován a povolán ke svatému kněžství. I za to děkuji, že jsem byl jako kněz sedm roků poctivým dělníkem ve Štramberku. Děkuji všem spolužákům, všem věřícím, mezi nimiž jsem jako kněz působil, bohoslovcům a akademikům za jejich trpělivost a důvěru. Ani vlast, ani církev jsem, díky Bohu, v dobách těžkých zkoušek nezradil. Umírám těžce jsa si vědom veliké odpovědnosti za pomoc při výchově kněžstva. Dá-li mi Pán Bůh milost spásy, budu na své dobrodince pamatovat.

V devadesátých letech byla zahájena kanonizace patera Šuránka na diecézní úrovni. Roku 1999 byly všechny dokumenty poslány do Říma, který je přijal a označil patera Šuránka za Božího služebníka na základě jeho ctností. K případnému blahořečení jeho osoby by byl nutný alespoň jeden lékařsky ověřený zázrak, který se stal na jeho přímluvu.

Daniel Zouhar

Autorem fotografie sochy otce A. Šuránka před Pastoračním centrem v Ostrožské Lhotě je Bohumil Blanuš. Podrobnosti o licenci zjistíte kliknutím na obrázek.

 

2 reakce na Celým srdcem z lásky ke kněžím

  1. Hamish napsal:

    Uf, nemohl by text projít korekturou, když autokorekce autor schopen zřejmě není?
    Jinak díky, víc takových textů.

    • vonrammstein napsal:

      Uf…přesně to jsem chtěl napsat. Skvělý, obsažný, smysluplný článek. Tím víc děsivé je číst v něm perly jako „a poloprázdným kostelem sv. Cyrila a Metoděje, který byl poloprázdný“ apod. Nehledě na hrubky i-y a další skvosty. Ach jo.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: