Vliv donucení a strachu na odpovědnost za hřích

Hřích náleží do kategorie lidských jednání. Lidské jednání obecně je jednání (čin, úkon), který činí člověk vědomě a dobrovolně, který tedy vychází z rozumu (poznání) a jemu odpovídajícímu užití svobodné vůle. Naproti tomu lidskými jednáními nejsou akty člověka, které jsou na rozumu nezávislé, resp. konané bez užití rozumu, a současně mimovolné nebo lidskou vůlí neovlivnitelné (činnost vegetativního nervového systému, fyziologické procesy v těle, jako trávení či dýchání, reflexní reakce, chování ve stavu bez užití rozumu – u duševně chorých, ve spánku, u velmi malých dětí; při náhlých hnutích mysli a dále právě při donucení). Pravá lidská jednání, tj. ta, která vycházejí ze svobodné vůle odpovídající rozumovému poznání, jsou také přičitatelná, to znamená, že za ně jednající nese odpovědnost.

Hřích (formální) je morálně negativní lidské jednání, které spočívá ve vědomém a dobrovolném přestoupení Božího zákona. K tomu, aby pachatel hříchu byl za něj také odpovědný, musí být přítomna subjektivní stránka objektivně hříšného činu, spočívající v zavinění. Zavinění jako vnitřní vztah jednajícího k hříšnému jednání, resp. jeho následkům, pak zahrnuje dvě složky, které musí být současně přítomny: 1) složka rozumová (tj. schopnost rozpoznávací) a 2) složka volní (tj. schopnost ovládací). Jen tehdy, je-li hříšné jednání vědomé a dobrovolné (tj. zaviněné), a v té míře, v níž takové je, je jednající tímto hříchem vinen a zasluhuje také vině odpovídající trest. Jestliže někdo páchá objektivní morální zlo, ale z jakéhokoliv důvodu bez vlastní viny zcela nevědomě (bez poznání pravé povahy činu či jeho následků) či nedobrovolně (nechtěně), není za toto jednání odpovědný a hovoříme o tzv. hříchu materiálním (tj. nezaviněné morální zlo). 

Jak řečeno výše, lidské jednání je do té míry svobodné a tím i přičitatelné, do jaké vychází ze souhlasu svobodné vůle. Pro pravou svobodu jednání je nutná objektivní svoboda, která zahrnuje: a) svobodu vnější (tedy možnost jednat svobodně bez vnějšího nátlaku); tuto svobodu omezuje, popř. vylučuje donucení (násilí) nebo vyvolání strachu; b) svobodu vnitřní (tedy schopnost volby, zda jednat, či nejednat určitým způsobem); na tuto svobodu mají negativní vliv vášeň, zvyk či chorobný stav osoby po stránce tělesné nebo duševní.

A) Donucení neboli násilí (violentia, vis, coactio) je negativní vliv na svobodu (dobrovolnost) lidského jednání, který vychází z nějaké vnější svobodné příčiny a fyzicky vynucuje určité jednání bez ohledu na vůli toho, komu se toto násilí děje. Násilí může být buď absolutní, kdy donucený nemá žádnou možnost odporu (např. vedení ruky ochrnutého k podpisu textu s hříšným obsahem, naprosté zabránění poskytnout jinému pomoc), nebo relativní, kdy je odpor možný, ale jen ve více či méně omezené míře (např. při znásilnění).

Je nutno zdůraznit, že donucení (vnější násilí) nemůže mít žádný vliv na samotnou vůli (tedy na to, co člověk chce či nechce). Stvořené věci mohou vůli sice ovlivnit, ale nemohou ji vynutit. Naproti tomu vnější jednání (činy), které vycházejí z rozhodnutí vůle a jsou vykonávány tělesnými orgány, mohou být proti vůli vynuceny násilím.

Z výše uvedeného vyplývají následující závěry ohledně odpovědnosti za jednání spáchané pod vlivem donucení (násilí):

Vnitřní akty (rozhodnutí vůle) jsou vždy přičitatelné a osoba za ně nese odpovědnost. Pokud člověk k násilím donucený k hříšnému aktu vnitřně přivolí, tak hřeší.

Vnější akty způsobené uplatněním násilí se nepřičítají a donucovaná osoba za ně nenese odpovědnost, pokud k nim nepřivolí, a je-li to možné, se jim brání.

Nedobrovolné vnější akty způsobené absolutním násilím zcela vylučují uplatnění svobodné vůle, nejsou proto ani lidským jednáním dané osoby v pravém slova smyslu a donucený za ně nenese žádnou odpovědnost. Při relativním násilí není sice uplatnění svobodné vůle navenek zcela vyloučeno (je možné vyjádření nesouhlasu či určitá obrana), ale je více či méně omezeno; proto je také přiměřeně omezena přičitatelnost a donucený za takové vynucené akty nese jen více či méně omezenou odpovědnost, odpovídající míře násilí a možnosti klást účinný odpor.

Jestliže je při donucení násilím k hříchu odpor možný, je také nutný tehdy, jestliže jeho uplatněním může být ono násilí skutečně odvráceno; pokud odpor nemá reálný význam k odvrácení donucujícího násilí, není nutný, ledaže by nekladení odporu znamenalo pohoršení nebo nebezpečí souhlasu vůle (přivolení) s činem.

B) Strach či obava (metus) je zneklidnění mysli z důvodu nebezpečí, které spočívá v tom, že dotyčnému člověku hrozí nějaké bezprostřední nebo budoucí zlo. Strach působí negativně na vnější svobodu lidského jednání tím způsobem, že může přimět jednajícího rozhodnout se a jednat v rozporu s tím, jak by se rozhodl jednat a jednal nebýt strachu, tedy za normálních okolností plné svobody. Příčiny strachu mohou být vnitřní (mající původ v jednajícím samotném, např. nemoc; za vnitřní příčiny se považují také přírodní vlivy – např. když hrozící ztroskotání lodi kvůli bouři na moři vyvolá strach ze smrti), nebo vnější (pocházející od svobodné příčiny – jiného člověka nebo od zlého ducha).

Podle závažnosti hrozícího zla můžeme rozlišit dva druhy (stupně) strachu:

a) strach těžký – ten je dán tehdy, když hrozí velké zlo, kterému navíc nelze snadno uniknout; těžký strach může být buď absolutní (jestliže má hrozící nebezpečí obecně silný vliv na průměrného člověka), nebo relativní (když hrozící zlo je samo o sobě malé, ale má velký vliv na formování vůle dotčené osoby, např. vzhledem k její úzkostlivosti);

b) strach lehký – jeho příčinou je buď malé zlo, anebo sice zlo velké, kterému je však možno snadno uniknout.

Zvláštní kategorii strachu představuje tzv. metus reverentialis (strach motivovaný úctou). Je to obava protivit se někomu, vůči komu je jednající povinen úctou (nadřízený, představený, učitel, rodič apod.). Tento strach může být lehký nebo těžký podle toho, zda se jednající v případě určitého svého jednání obává jen rozladění, nespokojenosti respektované osoby (strach lehký), anebo důvodně očekává šikanu, tvrdý postih, dlouhodobou nepřízeň apod. (strach těžký, tzv. kvalifikovaný); pro vnější obor (tj. z hlediska uplatnění pro vnější vztahy) se vždy strach úcty považuje za lehký, neprokáže-li se, že byl těžký.

Z hlediska přičitatelnosti jednání, které člověk koná pod vlivem strachu, a tudíž i odpovědnosti za hřích spáchaný ze strachu, je třeba vycházet ze základní skutečnosti, že strach v zásadě nevylučuje svobodu (dobrovolnost) lidského jednání, jen ji omezuje. Strach totiž působí, že člověk sice něco skutečně chce, ale je to něco, co by jinak nechtěl. S ohledem na to také obvykle snižuje vinu za hřích za předpokladu, že jednající člověk skutek vynucený strachem koná jen neochotně či s odporem. Jen v případě, že by strach způsobil neschopnost užívat rozum (člověk by pod jeho tlakem např. zešílel), nebyl by jednající za své jednání vůbec odpovědný a případný hřích by se mu nepřičítal.

Při posuzování povahy a přičitatelnosti hříšného jednání konaného pod vlivem strachu používá morální teologie následujících principů:

1) V případě činů, které jsou samy o sobě zlé, neomlouvá jednajícího ani těžký strach zcela, nýbrž jen zčásti; nikdy však do té míry, že by se smrtelný hřích stal pouze hříchem všedním (člověk např. nesmí nikdy, ani proto, aby si zachránil život, obětovat modlám, výslovně zapřít svou víru, zabít nevinného apod.).

2) Ve věcech, které jsou zakázány jen pozitivním (ne božským) zákonem, ale vážou pod hříchem, může těžký strach omlouvat zcela, s výjimkou případů, kdy jednání působí pohoršení, nebezpečí pro víru nebo pro obecné dobro, a to podle zásady, že pozitivní zákon nezavazuje za velmi nepříznivých okolností (např. když člověk za války v neděli nejde do kostela ze strachu před zastřelením; v církevním právu např. v určitých případech omlouvá těžký strach z vnitřní příčiny tak, že nenastupují automatické církevní tresty).

P. Aleš Hakl FSSPX

Advertisements

67 Responses to Vliv donucení a strachu na odpovědnost za hřích

  1. Michal Kretschmer napsal:

    Vystudoval jsem matematiku a je mi znám vztah mezi poznáním a pochopením matematické teorie a řešením příkladů s jejím využitím. Mám za to, že vztah mezi morálními principy, které zde P. Hakl znamenitě vykládá, a řešením jednotlivých morálních případů je podobný. Tak jako v matematice je třeba se cvičit v řešení příkladů, tak nelze odvrhnout a znevažovat tzv. kasuistiku, která posuzuje jednotlivé kutečné nebo jen fiktivní případy.

    Bylo by užitečné tyto v článku uvedené principy aplikovat na nějaké případy. Napadá mi třeba chování ženy při pokusu o znásilnění. Lze si tu klást otázky po hříšnosti či dovolenosti jejího jednání:

    Hřeší žena, které násilník vyhrožuje např. zabitím a ona neklade odpor (příp. za situace, že je reálné, že může znáslnění uniknout za cenu ztráty života), chová se pasivně a nechá se znásilnit? Hřeší, když by přitom nějak spolupracovala (např. pod hrozbami by se svékla)?

    Nebo jiné příklady: Hřeší dítě jsoucí už ve věku rozumu, kterému rodiče vyhrožují, že jej potrestají za učast na mši sv. tím, že na ni neuteče (když má takovou možnost)? Hřeší osoba, která pod hrozbou zabití vyrábí zbraně ve prospěch útočníka v nespravedlivé válce?

    Jde mi tu o to, že aplikovat uvedené principy mi nepřipadá mnohody jednoduché a jejich využitelnost a dostatečnost se ukazuje právě na řešení případů. Dovedl by tu někdo přesně logicky odvodit z principů správné odpovědi na tyto a podobné otázky?

  2. Reo napsal:

    Velmi cenný článek. Cenný pečlivostí onoho rozboru.od kvalifikované osoby. Díky.

  3. Andy napsal:

    Zdravím ,mám dotaz. V bodu A) pojednávající o donucení, jak může ovlivnit mírné donucení k hříchu subjektivní hříšnost(nevím jestli jsem se vyjádřil správně). Uvedu dva rozdílné příklady.

    1.Člověk, kterému řeknou že musí vstoupit do KSČ, jinak ho vyhodí z práce, je hřích na takové úrovni že je ipso facto exkomunikován?
    2. Člověk, který je donucen vstoupit do KSČ, aby mohl karierně(či platově) povýšit, je ipso facto exkomunikován?

    Zajímá mě to z důvodu, že znám více katolíků, kteří vstoupily do KSČ pod větším či menším nátlakem(povětšinou ale spíše nepatrným), v době kdy platila exkomunikace za členství v komunistických stranách a nikdy jsem neslyšel že by se z toho byť jen vyzpovídali.
    Díky

    • cinicius napsal:

      Vaše otázka nemá smysl, protože bod A mluví o donucení, zatímco hrozba, kterou jako případ uvádíte, spadá pod bod B (strach) – neboť ústní pohrůžku nelze z hlediska odborné terminologie považovat za donucení, tím je pouze fyzické násilí.

      • Andy napsal:

        Díky za korekci. Ptám se pochopitelně primárně na otázky 1. a 2., tedy jak je to s exkomunikacemi, kdy dojde k ,,donucení“ psychickým nátlakem.

    • jjstodolajs napsal:

      Domnívám se, že v obou případech, pakliže si byli vědomi, že exkomunikace v takovém případě nastává, exkomunikace nastala. V každém případech se dá jejich jednání klasifikovat jako objektivně těžce hříšné.

      • Andy napsal:

        A to je právě další problém. Většina novus ordo katolíků vůbec netuší že něco jako exkomunikace za členství v KSČ vůbec bylo. Jenže vědí že komunismus je špatný a je otázka zda je to dostačující k tomu aby šlo o vědomý hřích. Mimochodem, ke svému zděšení jsem zjistil že NOM katolíci vůbec neví, že je exkomunikace i za potrat. Znám jednu babičku ze slovenska jejíž dcera šla na potrat a když jsem jí to vyčítal(té dceři), tak se jen blbě culila jako by se nechumelilo, a když jsem řekl, že je exkomunikovaná ta dcera, tak ta babička vypadala jako bych byl z marsu. Nikdy v životě prý o tom neslyšela. Pointa je v tom, že tahle babička chodí do kostela na mši doslova každý den minimálně posledních 20 let(předtím jen v neděli). A to stará generace je nic proti mladým. Před pár dny jsem se dozvěděl od budoucí učitelky náboženství, že letniční protestanté jsou prý členy Kristovy Církve.

  4. Lothar napsal:

    No že za členství v KSČ byla exkomunikace,jsem také nevěděl.Ale že je exkomunikace za potrat,tak to snad ví každý,ne? Bylo by tedy dobré zmínit,co vše podléhá exkomunikaci,vím jen o potratu,členství v zednářské loži,napadení kněze….

    • cinicius napsal:

      Pokud vím, z těch tří možností platí samovolná exkomunikace jen u potratu… :-)

      Samovolná exkomunikace, jejíž snětí je vyhrazeno Svatému stolci:
      fyzický útok na papeže
      znesvěceni Eucharistie
      udělení rozhřešení spoluviníku proti 6. přikázání
      vyzrazení zpovědního tajemství
      vysvěcení biskupa bez papežského mandátu

      Samovolná exkomunikace s nevyhrazeným snětím
      přímá účast na potratu
      kacířství, schisma či odpad od víry

      • Lothar napsal:

        Já myslel že i za účast v zednářské loži je samovolná exkomunikace.A k čemu platí ta exkomunikace pro členství v KSČ,odpad od víry?

      • cinicius napsal:

        Zednářská lóže spadala pod samovolnou exkomunikaci do roku 1983. Nevím, platí-li ještě automatická exkomunikace za vstup do KSČ, protože ta vycházela z dektretu Svatého stolce vydaného roku 1949. Teoreticky mohla její platnost rovněž zaniknout v roce 1983…

      • Andy napsal:

        Co se dá chápat jako znesvěcení eucharistie? Třeba vysypat kousky hostií co mám na dlani na podlahu?

      • Pan Contras napsal:

        Kdo pohodí, či odnese nebo zadrží k svatokrádežnému účelu.

        Právo vyžaduje zde úmyslné porušení zákona ne toliko nedbalost byť i hříšnou. (can. 1321 §2 CIC 1983).

        Svatokrádežný účel může být třeba odnést eucharistii za účelem černé mše.

        Pohození nesmí být toliko nehoda, ale třeba úmyslné fláknutí na zem.

        Trestný je každý, kdo formálně pozitivně spolupracoval, třeba kněz či kostelník, který za tímto účelem dá satanistům klíče od svatostánku.

        Zákonem chráněný zájem je úcta k Tělu a Krvi Páně.
        Trestem je samočinná exkomunikace vyhrazená Nejvyššímu Veleknězi.

        Výjimky z trestnosti s řídí cann. 1322 – 1325.

      • vonrammstein napsal:

        Andy: Tohle byste vůbec nemusel řešit, kdybyste nepřijímal na ruku.

      • VlaM napsal:

        No, já jednou (o slavnosti) přijímal podobojí namáčením, celebrant byl neopatrný, navíc podával bez pateny a kapka Krve Páně mi přistála na ruce – naštěstí, protože taky mohla spadnout na zem. Takže podobný případ.

      • MichalD napsal:

        ad VlaM: jak to, že podával bez patény? Copak to se smí (viz Redemptionis Sacramentum čl. 93)?

      • VlaM napsal:

        Na to se mě, řadového laika – komunikanta neptejte. Prostě to bylo bez patény.

      • Andy napsal:

        2 vonramstein: Já pochopitelně nepříjímám na ruku, a i příjímání na jazyk ve stoje mi přijde urážlivé. témeř 2000 let se přijmalo v kleče na jazyk, nechápu co teďka lidi blbnou a musej vymejšlet nějaký vlastní inovace. Odpustím Vám, že jste mě bez důkazu obvinil z takové hanebnosti, vzhledem k tomu jaký panuje stav v současnosti. Ptal jsem se pochopitelně proto, zda těch 60 procent NOM ,,katolíku“ v čechách není vlastně exkomunikovaných. Nevím jak Vy, ale již jsem měl tu čest navštívit NOM mši a ani jednou jsem neviděl, že by někdo, kdo přijímal na ruku si prohlížel ruku a zbíral drobečky Hostie z dlaně. Oni se chovají jak u švédského stolu, se špinavými prackami dostanou Sv. Příjímání a pak si ho dají ležérně do pusy jako by to byla sušenka, a to mnohdy v chůzi zpět do lavice.
        Je Vám doufám jasné, že v NOM kostelích jsou před Obětním stolem na zemi stovky, tisíce kousků konsekrovaných Hostií a lidé po nich šlapou.

      • MichalD napsal:

        ad Andy: je to přesně tak, jak říkáte, dnes podstatná část přijímajících „na ruku“ to praktikuje způsobem „čelem vzad a za chůze vhodit do úst“, někteří z nich si pak instinktivně ještě otřou ruce do kalhot … což je v rozporu i s jejich vlastními Novus Ordo předpisy. Dokonce je možné spatřit i další zajímavé inovace, třeba že si chlapec s dívkou Tělo Páně navzájem podají do úst (viděno v situaci, kdy komunikanti stojí v kruhu kolem stolu a kněz kolem nich obchází).

        Nejhorší na tom je, že kněží toto nevidí. Nemluvím teď o těch, kteří nechtějí vidět, ale o těch, kteří jsou sami přesvědčeni, jak ten NOM pěkně předpisově slouží. Budou vám tvrdit, že moc dobře sledují, jak komunikant s Tělem Páně naloží. Když se jich pak zeptáte, zda forma „čelem vzad“ je v pořádku, samozřejmě řeknou že ne. Když jim pak ukážete, že takto přijímá odhadem každý čtvrtý, tak připustí, že od okamžiku, kdy od nich komunikant s Tělem Páně v dlani odstoupí, už o něm neví, protože se musí věnovat dalšímu v řadě (mj. musí rozpoznat, zda dotyčný si přeje přijímat na ruku nebo do úst).

        Situace je taková, že kdo jde dnes na NOM k přijímání (zejména v „živých“ městských farnostech v neděli), tak i kdyby on sám přijímal v kleče, s velkou pravděpodobností šlape po Tělu našeho Pána.

        Zodpovědnost za tento stav „Eucharistické úcty“ a všech svatokrádeží s tím spojených padá zcela na bedra pastýřů, počínaje papežem, který tuto výjimku povolil, přes biskupy až po posledního kněze, který se tomu nepostaví (min. od r. 2004 má v souladu s Redemptionis Sacramentum každý z nich legitimní možnost podávání na ruku odmítnout).

      • Andy napsal:

        Před časem jsem uvažoval, co je hlavní příčinou chování těchto ,,katolíků“ a v zásadě to platí i na ateisty apod. Dospěl jsem k názoru, že zřejmě absolutní lenost a nedůslednost, a to ve všem. Tito lidé jsou líní přemýšlet a když už přemýšlí, tak zcela povrchně a nedůsledně. A stejný přístup pak uplatnují i v praxi, takže NOM katolíci pak sice věří že katolické náboženství je pravé, ale se slovy ,,vždyť je to jedno, záleží na tom jací jsme“ nebo,, žijeme jen jednou tak si hlavně musíme užít“ a podobně, zcela popřou to v co věří. Pochopitelně že je to do značné míry o výchově, ale myslím, že je to hlavně o tom, jak má člověk lásku k pravdě. Když je někomu úplně ukradené, zda to v co věří je pravda nebo ne, tak ho asi těžko přesvědčíme aby se změnil. Ale je to takový začarovaný kruh. Dokavaď nebudou pravověrní biskupové, nebudou pravověrní kněží. Dokavaď nebudou pravověrní kněží, nebudou pravověrní laici. Protože biskupové jsou vybíráni z řad kněží, můžou být pravověrní až budou kněží pravověrní. Protože kněží bývali laiky, mohou být pravověrní kněží teprve až budou pravověrní laici. Ale laici nebudou pravověrní když nebudou pravověrní kněží a biskupové. Jinými slovy, pokud by Papež chtěl zachránit Čechy, a exkomunikoval či suspendoval by všechny biskupy+ Mons. Halíka a jeho skvadru, neměl by nikoho, koho by mohl dosadit na jejich místo. V nejlepším by tam mohl dát koncilového konzervativce co je fanda Trident. liturgie, ale proto, že se mu líbí zpěvnost latiny apod. Vážím si kněží z ,,oficiálních struktur“ co slouží Trident, vlastně jsem první tradiční mši zažil právě u takového kněze, ale řešení nevzejde od nich. Samozdřejmě mohou pomoci, ale myslím že řešení přijde s pásy tanků T-90. Nejsem v historii fundovaný tolik jako jíní experti tady, ale pokud si dobře pamatuju, tak v době Luthera Řím velice dlouhou dobu nijak zvlášť nezasahoval, a kurie byla plná lidí horlivých pro kompromis s Lutherem a vůbec zastánců takové té diplomacie(tedy to samé jako dnes, kdy Papež odsoudí něco, ale nikdo ho neposlouchá, a dál se to nijak zvlášť neřeší.), no a z Božího dopuštění vrtrhla do Říma armáda Karla V.(což je paradox, protože byl Římský Císař), vyplenila město a všem pak došlo kam to vede, když se dělá politika kompromisu, a po sérii renesančních papežu se na Petrův Stolec dostali lidi jako Pavel IV., Pius V. apod.

      • Petra Bézová napsal:

        Váš rozbor situace není špatný, vidím to podobně. jen bych měla ještě trochu jiné řešení. Vím, že mě pánové tady asi moc nemusí, ale já hledám podstatu víry, ne Tradici ani myšlenky koncilu. Můj rozum hledá pravdu, ale ta se nejvíc nachází v Písmu- je zhuštěná tak, že málokdo ji dokáže správně pochopit. Proto úřad církve atd….který vše vysvětluje. Problém je , že vysvětleným věcem už nelze v rozumu přikládat takovou důležitost, jako samé pravdě, která přímo v nitru rozsuzuje a vede.Proto je dobré- podle mě, vybrat si nějakou osobu z evangelia, která je mi blízká pro své lidské postoje a byla s Ježíšem a potom na sebe nechat působit slovo, které k ní Ježíš pronesl.Tím jsme to slovo schopni vztáhnou na sebe a vzbudí to v nás odpovídající reakci. Jen tak jsme schopni se změnit, papež ani biskupové nám s tím nepomohou, pokud nejsou našimi zpovědníky.Změna církve začíná od každého z nás, z úkonů rozumu- ze střelných modliteb typu Ježíši, Synu Boží smiluj se nade mnou. Nebo u mě- Ježíši, věřím, že jsi Boží Syn apod. Tím se vychovává vůle k víře.Čekat až přijde nějaký podnět ve formě války je opravdu krajní řešení, které by měl katolík odvracet svojí láskou k Bohu.

      • MichalD napsal:

        ad Petra Bézová: Vaše úvaha má jedno riziko – kde máte jistotu, že takto působivší slovo pochopíte správně? Luther na sebe také ve věži nechal působit List Římanům a pak se děly věci …

      • Petra Bézová napsal:

        Já ovšem nejsem katolický kněz, který biskupovi sliboval poslušnost, takže na své úvahy a své cítění mám právo, protože to nikde neučím. Už kvůli svému duchovnímu životu však musím evangelium uchopit srdcem. Intelektem to po mužském vzoru nedokážu.

      • Řezníček z Brna napsal:

        Exkomunikace za členství v komunistické straně se údajně netýkala věřících v Česku a na Slovensku. Aspoň tak mne to objasnil generální vikář brn. diecéze. Exkomunikaci vyhlásil papež Pius XII, ale pokud s jeho dekretem nebyli obeznámeni věřící (což evidentně nebyli), tak se na ně nevztahuje. Papež seznámení věřících s jeho rozhodnutím nechal na úvaze biskupů, protože nechtěl vystavit je nebo jejich ovečky represi komunistického režimu. Otázkou je, zda-li může papež vyhlásit exkomunikaci za zastávání politického názoru.Podle církevního práva nikoliv (Lidové noviny – rozhovor T. Halík). Pius XII také vyhlásil exkomunikaci italských katolíků, kteří budou v prvních poválečných volbách volit komunistickou stranu Itálie a tim nepochybně ovlivnil volby.

      • cinicius napsal:

        Pane Řezníčku, obávám se, že generální vikář nemá pravdu. Už protože dekret, který vydalo Svaté Officium, nebyl, pokud vím, pravým exkomunikačním dekretem, ale dekretem výkladovým, který konstatoval, že komunistické strany a organizace jsou těmi subjekty, u nich členství a podpora v souladu s celosvětově platným kanonickým právem znamená exkomunikaci. Mám ale za to, že u komunistických zemí nemusela tato exkomunikace nstat, pokud se konkrétní lidé stávali členy pod nějakým extrémním nátlakem.

        Na Halíkovo vyprávění o církevním právu bych se moc nespoléhal, nicméně má pravdu: za zastávání politického názoru exkomunikovat nelze. Ale za konkrétní činy – čili za hlásání a šíření politického názoru, hlasování ve volbách či členství ve straně – už samozřejmě exkomunikovat lze.

      • MichalD napsal:

        ad Řezníček z Brna: Pravdivé není ani tvrzení, že věřící „evidentně nebyli s dekretem obeznámeni“, tento byl v ČR rozšiřován a čten, jak je vidět i z případu Mons. Tomáše Beránka, který byl r. 1951 za jeho šíření odsouzen (viz http://res.claritatis.cz/download/MONITOR-2012-14.pdf).

  5. Michal Kretschmer napsal:

    Nový CIC řadu věcí zmírnil a navíc dává větší volnost v stanovení trestu., Tak třeba na členství v zednářské loži, komunistické či jiné politické straně vymezující se proti víře a církvi se vztahuje kán. 1374: „Kdo se stane členem sdružení, vyvíjejícím jakýmkoliv způsobem činnost proti církvi, ať je potrestán spravedlivým trestem. Kdo takové sdružení podporuje nebo řídí, ať je potrestán interdiktem.“

    • Rudolf napsal:

      Pane inženýre, jak nahlížíte na tézi „Nevědomost hříchu nečiní“ a kontradictio in adjecto „Neznalost zákona neomlouvá“ . Již dlouho se s touto otázkou potýkám, pochybnosti zůstávají.
      Prosím, pomozte

      • Michal Kretschmer napsal:

        Nevědomost hříchu nečiní – ale jen nezaviněná. Zavinění buď může být obecné, tedy za běžných okolností každý katolík má znát základní požadavky na mravné chování jak se nacházejí v katechismech či zpovědních zrcadlech. Nebo specifické pro nějakou profesi či výkon práce jako když lékař či jiný odborník zanedbal si nastudovat potřebnou látku a pak způsobil škodu (pacient mu umře, zhroutí se stavba apod.). Tolik v morálním ohledu.

        V ohledu právním se ale znalost zákona předpokládá, takže se nelze vymlouvat na to, že někdo nevěděl, že je něco trestným činem či má tu či onu povinnost. Osobně mám za to, že vzhledem k složitosti a nejednoznačnosti českého právního řádu je to někdy pochybný požadavek.

  6. Lothar napsal:

    Ne všechno se nachází v katechismech a zpovědních zrcadlech,každý hřích je specifický a mnohdy člověk ani z katechismu či zpovědního zrcadla nepozná,zda jde o hřích,popř.lehký či těžký,pro skrupulozní typy lidí pak toto může znamenat problém.Jistě,v pochybách je třeba se zeptat zpovědníka,ale ti ultraskrupulozní by museli chodit ke sv.zpovědí před každým sv.přijímáním. :)

    • vonrammstein napsal:

      A Vy snad nechodíte? To jste si pokaždé jistý, že jste se žádného hříchu, třeba jen v myšlenkách, nedopustil?

      • Lothar napsal:

        Jistěže chodím,ale ne před každým sv.přijímáním,chodím zhruba jednou měsíčně.

      • vonrammstein napsal:

        Inu, pokud máte pocit, že jste se za celý měsíc nedopustil hříchu…Třeba to tak opravdu je. Já si tak nevěřím, takže chodím pokaždé. A když není možnost nebo čas, tak pro sichr nejdu k přijímání.

      • :) napsal:

        Pro hodné svaté přijímání není nutno se nedopustit žádného hříchu, ale žádného hříchu těžkého. A pokud člověk poctivě zpytoval své svědomí a těžkého hříchu si není vědom, i kdyby ho spáchal, tak nepřijímá svatokrádežně, ale naopak je mu podle názoru bohoslovců včetně Tomáše Akvinského jeho hřích sv. Přijímáním odpuštěn.

        Chodit ke zpovědi před každým sv. Přijímáním bylo zvykem v době, kdy se přijímalo 3-4krát do roka. Kdyby to takto měli praktikovat všichni teď a přitom se řídit doporučením sv. Pia X., nebylo by to ani z časových důvodů prakticky možné, protože by pak ke zpovědi chodilo každou neděli třeba 60 lidí. A přitom je zřejmé, že Církev si přeje, aby lidé chodili k sv. Přijímání často, samozřejmě když je netíží těžký hřích.

        Pokud vím, tak k dennímu sv. Přijímání se zpravidla vyžadovalo chodit ke zpovědi jednou za 14 dní, stejně jako to stačí k získání odpustků každý den. Chodit však ke zpovědi každý den v drtivé většině případů se skrupulositou úzce souvisí.

        Čili pokud člověk zpytoval před sv. Přijímáním svědomí a těžkého hříchu si není vědom, pak není důvod z obav k sv. Přijímání nepřistupovat. To zavání spíš jansenismem, neboť jansenisté požadovali k sv. Přijímání nejen milost posvěcující, ale vzbuzení dokonalé lásky a žádné zalíbení v hříchu – ani lehkém.

      • vonrammstein napsal:

        Děkuji za podrobné objasnění. Neměl jsem samozřejmě na mysli zpověď každý den, málokdo asi chodí denně k přijímání.

  7. Lothar napsal:

    Ono jde hlavně o těžký hřích,kdy člověk není v milosti posvěcující,kdy by neměl chodit ke svatému přijímání,v případě lehkého hříchu stačí upřímná lítost a touha vyznat jej v nejbližší sv.zpovědi.Ale jinak i já nechodím ke sv.přijímání celý měsíc každou mši sv.,naopak mnohdy nejdu.Co mě však překvapuje,že chodí vždycky skoro celý kostel a mnoho lidí chodí ke sv.přijímání každou mši,kdy je vidím a já tak často zůstanu sedět,to si pak říkám,jsou všichni tak čistí a akorát já jsem takový vyvrhel? :)

    • vonrammstein napsal:

      Právě. Tohle mě taky překvapuje a mám obavu, že mnozí přijímají nehodně. Obzvlášť když o některých konkrétních vím, že jsou to poměrně zlí a nesnášenliví lidé. Proto jsem se ptal.

      • Petra Bézová napsal:

        Když jsem byla v klášteře, přijímala jsem každý den.A nemyslím, že bych tehdy byla lepší než teď, kdy přijímám jednou týdně. I když jsem se snažila, některé věci zkrátka nelze uspěchat, ale člověk musí nechat v sobě jednat Boha, aby se mohl změnit. Vlastními silami na to nestačíme. Proto posuzovat, kdo smí a kdo nesmí nechodit ke sv. přjímání mi přijde hodně nepatřičné. Neznáte svědomí těch lidí, nejste jejich zpovědník, nevíte s čím musí zápasit. Pokud působí všeobecné pohoršení, tak by se jim to asi mělo říct, ale pokud je někdo jenom nesnášenlivý, tak to bych vůbec neřešila. Já si vůbec nepřipadám čistá a proto se snažím s touhou a pokorou přijmout Toho, který takový je.

      • Lothar napsal:

        Jestli přijímají nehodně,tak to si budou sami zodpovídat před Bohem.Ale nemyslím si,že by byl někdo takový aby vědom si chodil v těžkém hříchu k sv.přijímání.Já si vždycky říkám,že asi žijí ctnostněji než já,když k němu chodí pokaždé a já mnohdy sedím,že jsem holt rebel,hříšník,grázlík….:)

      • Michal napsal:

        Zajímavý pohled na sv.přijímání od E.Velly: Můžete Ježíše pozvat do domu, kde je nepořádek, pokud tam chcete uklidit. Pokud v něm ale uklidit nechcete, je lepší do něj Ježíše nezvat, protože by se tam necítil dobře.

      • Michal Kretschmer napsal:

        Ad Petra Bézová – souhlasím, neposuzovat druhé ohledně sv. přijímání, pokud jejich špatnost není velká a očividná.

        Ad citace z Velly u Michala – ano, ale jen tam kde není těžký hřích. Pokud někdo sice těžký hřích nespáchal, ale na lehkých mu moc nezáleží (tj. nechce „dům uklidit“), pak opravdu by neměl raději přistoupit k sv. přijímání. Domnívám se, že celková lhostejnost k lehkých hříchům dotyčného časem obvykle přivede ke hříchu těžkému, což jím může otřást a přimět ho k nápravě.

      • Lukáš Biskupický napsal:

        Jak to, že naši předkové byli obecně mnohem zbožnější a přitom chodili méně k sv. přijímání? Sv. přijímání něco znamenalo (před ním s vykonala sv. zpovědi a postilo se), z něho se žilo čtvrt roku! jsem toho názoru, že časté (denní) sv. přijímání se hodí pro kněze, řeholníky a řeholnice, vdovy a prostě lidi, kteří mají pevný denní režim s vyhrazeným časem pro rozjímaní, modlitbu a zpytování svědomí a kteří se postí. ¨
        Naopak pro laiky v každodenním hektickém spěchu je lepší, když přijímají méně často, a to v době, kdy se náležitě připraví a věnují Bohu čas i sebezapření, který mu náleží.

      • Petra Bézová napsal:

        ad Lukáš: Ale neměla by nás k tomu vést církev? Takto když kněz nabízí Tělo Páně a člověk nejde, přece jen má pocit, že se o něco ochuzuje, když jinak se snaží žít tak, aby se Bohu líbil. Něčím srdce naplnit musíme, buď hříchem anebo přítomností Boha. Já jednoznačně dávám přednost tomu druhému.A spoléhat na svá zbožná rozjímaní více než na milost teda nedovedu- přitom jsem se o to přes 4 roky v klášteře snažila. Myslím, že Bohu musíme věnovat především vůli a on nám s tím pomůže.Ale je pravda, že si na něho pravidelně každý den udělám čas.

  8. Petr napsal:

    Vážení,
    mohl by mi někdo znalý, nejlépe autor článku, sdělit, o co opírá tvrzení, že ani extrémní strach nemůže nikdy u skutků, které jsou sami o sobě zlé snížit závažnost hříchu natolik, že by se jednalo „jen“ o hřích lehký? Viz“…V případě činů, které jsou samy o sobě zlé, neomlouvá jednajícího ani těžký strach zcela, nýbrž jen zčásti; nikdy však do té míry, že by se smrtelný hřích stal pouze hříchem všedním…“ JEDNÁ SE MI O TO „NIKDY“. Prosím o odkaz na nějaký výrok Magisteria nebo alespoň autoritativního teologa.

    Děkuji. S pozdravem a přáním všeho dobrého J.P.K.

    • :) napsal:

      Taky mi to připadá zvláštní. Větší vysvětlení by neuškodilo.

    • Petra Bézová napsal:

      Nic o tom nevím, ale přijde mi to logické.Člověk má totiž sklon své hříchy zlehčovat, tudíž když jedná pod vlivem strachu a ví že je to těžký hřích, nemůže ho to omlouvat natolik, že by po skutku- až se zbaví i strachu- si řekl: však to byl jen lehký hřích, protože jsem ho vykonal pod tlakem strachu. Potom by sám u sebe omluvil to, co je kvalifikované jako těžký hřích a měl by sklon to kdykoliv v budoucnu opakovat- i když by už nepociťoval příčinu- strach. Tady bohužel mluvím z vlastní zkušenosti, takže nevím, je-li to tak, ale já to tak chápu. Vpodstatě tento výrok chrání svobodu a čistotu svědomí.

    • cinicius napsal:

      Žádal jsem otce Stritzka (na otce Hakla nemám funkční e-mail), zda by se buďto otec Hakl nebo on sám k tomuto dotazu vyjádřili, ael dostal jsem odpověď, že P . Hakl k diskuzím k článku odpovídat nebude a pokud má někdo problém článku porozumět, ať se obrátí osobně na sobě příslušného kněze…

      • Petr napsal:

        To je ovšem dost smutné, protože pro mne příslušný kněz říká něco jiného, proto jsem chtěl vědět, jak na to P. Hakl přišel. Děkuji. Petr

    • Pan Contras napsal:

      Co si pamatuji z Noldina, tak těžký hřích vyžaduje plnou pozornost rozumu (plena advertentia) k závažnosti látky a souhlas vůle (consensus plenus). Sv. Tomáš říká, že od posledního Cíle je možno se odvrátit dokonalým lidským úkonem (actus humanus).

      Není třeba dlouhá rozvaha, ale je třeba si při skutku jasně a s plnou pozornosti být vědom, že něco je závažně špatné. Nemusí být ani explicitní vědomí urážky Boha, těžký hřích je i tzv. filosofický hřích, tj. jednání toho, kdo na Boha vůbec nemyslí, akorát ví, že když něco udělá, bude velký gauner. A pozor, stačí tento úsudek jako pozitivní pochynost, „tohle je asi velká špatnost“. Negativní pochybnost, jakýsi neurotický strach skrupulantů bez úsudku, není pochybnost, protože to není soud rozumu, svědomí je totiž soud rozumu, ne pocit.

      Co je plná pozornost poznáme nejlépe z jejího opaku, pozornosti neplné (advertentia semiplena), rozptýlené.

      Těžký strach plnou pozornost rozumu nutně nevylučuje a proto nutně nevylučuje těžký hřích ale vyloučit ji může.

      Je to dosti individuální a ta pravdila na rozpoznání toho, kdy v jednotlivém případě nebyla pozornost plná tady psát nebudu, protože by je někdo v laxismu mohl zneužít k tomu, že by si obhájil cokoli.

      • Petr napsal:

        Děkuju za komentář. K tomu Vašemu vysvětlení bych jen ještě uvedl poznámku, že nejde jen o pozornost rozumu, ale taky zřejmě o dobrovolnost vůle. Jinak já samozřejmě nezpochybňuju, že by to i přes těžký strach nemohl být i nadále za určitých okolností těžký hřích, ale zarazilo mě, že by to nemohl být „nikdy“ hřích lehký. .

      • Pan Contras napsal:

        Není-li vnějšího donucení silou, pak dobrovolnost souhlasu vyplývá právě z toho poznání. Vůle je slepá a tíhne k dobru předloženému intelektem a tudíž dobrovolnost záleží právě na poznání a z něho plyne.

        Je projevem laxismu a přílišného psychologismu ovlivněného mj. Freudem tvrdit, že každý skutek nějak ovlivněný okolím či vášněmi avšak při plném poznání konaný, je ne plně dobrovolný a tedy in materia gravi není těžkým hříchem. Samozřejmě, že je. Tohle přesně řeší sv. Tomáš v Summě.

  9. Petr napsal:

    Nezlobte se, ale Vaše poslední vyjádření mi příjde poněkud zjednodušující. To, že vliv vášně může umenšovat zlobu hříchu je součástí učení již od nepaměti (je mj. i v Summě), takže žádný moderní či laciný psychologismus a už vůbec ne jen Freud. Otázka jenom je, zda vášeň může za určitých okolností i v případě materie gravis vyloučit subjektivně těžký hřích. Samozřejmě, že dnes je tendence k laxismu (mj. i pod vlivem Freuda), ale z toho nutně neplyně, že pravý opak je správný. Řešení této otázky jsem v Summě nenalezl, zdůrazňuji: pozitivně ani negativně. Proto mě zaujalo jak autor článku dospěl k tak kategorickému tvrzení. Mimochodem na webu Katolikrevue jsem nalezl článek od Reginalda Garrigou-Lagrange na podobné téma, z něhož lze dovodit, že takové vyloučení je možné, a dokonce na tomto webu (Duše a hvězdy) – zde: https://cirkev.wordpress.com/2010/10/28/je-kazdy-tezky-hrich-tezky/
    píše P. Juchelka jednoznačně, že „Není tedy těžkým hříchem objektivně zlý čin vykonaný ve velkém strachu z vnějších hrozeb nebo např. ve stavu, kdy je vůle oslabena v důsledku závislosti (alkoholik, narkoman).“ Takže to asi nebude tak jednoduché, jak to píšete Vy, když to paušalizujete jako laxismus.

    Petr

    • Pan Contras napsal:

      Není to opravdu úplně jednoduché, ale slova Zj. „venku zůstanou zbabělci“ tj. ti co ze strachu zapřeli víru, třeba z popravy, nebo z mučení zubní vrtačkou (toho druhého bych se bál více), tak tato slova jasně ukazují, že i pod vlivem těžkého předchozího strachu lze těžký hřích spáchat.

      • MichalD napsal:

        Přesně tak, cožpak křesťané, kteří se klaněli (byť ze strachu) císaři-bohu, nespáchali těžký hřích a nemuseli pak před případným návratem do Církve sv. konat náležité pokání? Modleme se, aby nás takové zkoušky nestihly, a nehledejme už dopředu výmluvy pro naše selhání. Myslím ale, že i z čistě praktického hlediska je lepší jít na mučidla s vědomím zásad, jak je zde popsal P. Hakl, než s hlavou plnou složitých konstrukcí, zda „nikdy“ nebo „někdy“.

      • Petr napsal:

        Nezlobte se, ale mi to trochu připomíná protestantskou argumentaci. Chápu, že máte dobrý úmysl hájit rigoristický postoj, ale já se ptal, co je blíž pravdě. Protože vyjádření P. Hakla a P. Juchelky se jeví být v nesouladu (nebo dokonce v rozporu), pak jsem chtěl vědět, co je přesnější. A protože P. Hakl k tomu píše poměrně podrobné vyjádření s rozčleněním do kategorií chříchu atd., tak jsem se domníval, že čerpá z nějakého pramene – a tam byla cílena moje otázka. Bohužel Vaše odpověď i odpověď „Michala“ jsou jen soukromým názorem…samozřejmě argumentovat ve prospěch rigorismu bych také dokázal (ale dokázal bych přinést i několik závažných argumentů opačných), ale mě primárně zajímal ten zdroj, ze kterého P. Hakl vycházel (pokud nějaký takový je). Díky. P.

      • MichalD napsal:

        ad Petr: mohl byste prosím těch „několik závažných argumentů opačných“ zde uvést?

  10. Petr napsal:

    TEOLOGICKÝ:
    1:
    a) Aby hřích byl smrtelný, musí ho člověk spáchat s plným vědomím a s plným souhlasem…Kromě toho se vyžaduje dostatečně svobodný souhlas, aby rozhodnutí bylo opravdu osobní. (KKC 1859)…Hnutí smyslnosti, vášně mohou podobně oslabit dobrovolný a svobodný ráz viny; stejně jako vnější nátlak nebo patologické poruchy (KKC 1860).
    b) Jestliže podmínkou těžkého hříchu je plné vědomí, plný souhlas, dostatečně svobodný souhlas a zároveň vášně a vnější nátlak mohou oslabit dobrovolný a svobodný ráz viny,
    c) Zavěr: jestliže něco je „oslabené“, pak to nemůže být „plné“, tudíž se nemůže jednat o těžký hřích.

    2: Považuji za poněkud sporné tvrdit, že každé těžké zlo (bez rozlišování), vykonané pod vlivem velkého strachu je vždy těžkým hříchem. Vemte si např. když by byl někdo pod hrozbou zabití donucen ke krádeži nebo k cizoložství: Opravdu si myslíte, že takový člověk by se dopouštěl těžkého hříchu, a tudíž by se měl dát nechat raději zabít? Pokud ano, pak v podstatě by to znamenalo, že existují jen dvě morální kategorie: mučednictví (což se v teologii považuje za zázrak eo ipso – proto se u blahořečení mučedníků nevyžaduje zázrak), anebo těžký hřích a tedy zavržení (pokud se neobrátí). Opravdu si myslíte, že mezi mučednictvím a zavržením není žádná další kategorie? Já se spíš domnívám, že u těchto případů platí staré pravidlo, že nedostatek morální možnosti umenšuje dobrovolnost a tedy i závažnost hříchu a to za určitých okolností i v tom smyslu, že se nemusí (ale za určitých okolností naopak může) nadále jednat o těžký hřích.

    3. Rozebíranou formulaci P. Hakla jsem takto nikdy nečetl ani neslyšel, proto bych chtěl vědět, jestli se jedná o jeho soukromý názor, nebo je to opřeno i nějakou autoritou, zvláště když větu uvádí slovy: „používá morální teologie následujících principů“. Ne každý rigorismus totiž musí být nutně správný, jansenistické postoje byly také odsouzeny, i když se tvářily velmi „důsledně“.

    Následující argument je poněkud spekulativní, proto jej uvádím v závorce a netrvám nutně na jeho správnosti:
    (4. SPIRITUÁLNÍ: Pokud by se u zapření svatého Petra jednalo o těžký hřích, znamenalo by to, že v tom okamžiku došlo u něho ke ztrátě teologálních ctností víry, naděje a lásky. Ale láska je právě to, na co se jej Pán Ježíš ptá…).

    5. PSYCHOLOGICKÝ:
    a) extrémní (živočišný) strach např. o život může natolik zatemnit myšlení a rozhodování, že dá – in extremis – pochybovat i o vědomosti lidského úkonu.
    b) toto bere např. v úvahu i světské trestní právo, když zkoumá přičitatelnost jednání pachatele, tedy zachovalost rozpoznávacích a ovládacích schopností. A i když tyto jsou zachovány, považuje za zcela specifické polehčující okolnosti, pokud např. matka zabije své dítě v důsledku rozrušení porodem, nebo když někdo ze strachu „přežene“ principy nutné obrany a někoho zabije nebo vážně zraní, rovněž ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky je speciální skutkovou podstatou trestného činu.

    Na závěr: samozřejmě chápu, že u těch nějtěžších hříchů (apostaze, hereze, modloslužba, vražda) je spáchání hříchu pod vlivem strachu hříchem a docela možná i těžkým (i když snad lze připustit za určitých extrémních okolností i opak), ale to se týká zřejmě jen těchto několika výjmenovaných. U ostatních činů, které jsou samy o sobě zlé, je to minimalně sporné.

    S pozdravem Petr

    • cinicius napsal:

      Tak pozor, Vaše stanoviska jsou na mnoha místech nedomyšlená. Kupříkladu: oslabený těžký hřích nemusí nutně přestat být těžkým hříchem, jak Vy implikujete. Další věc je ta, že hrozba sama o sobě neomezuje nijak zvlášť svobodu rozhodování. Ani hrozba zabitím. Pakliže je to prosté dání na vybranou, člověk má prakticky naprostou svobodu rozhodování mezi podvolením se a odmítnutím, omezenou pouze jeho hrůzou ze smrti a jejím vlivem na jasnost jeho myšlení.

      Obecně souhlasím s autorem, že žádná hrozba není dost velká, aby ospravedlnila aktivní participaci na těžkém hříchu. Jiná věc je, že není nutné se aktivně fyzicky bránit případě, že je ta obrana zjevně beznadějná. Nicméně možnost nebránit se není totéž, co aktivně spolupracovat.

      Jinak bych řekl, že zde dochází k nedorozumění na základě nesouladu běžné lidské řeči a striktní právnické řeči otce Hakla. On používá slovo strach pouze ve smyslu obava vzbuzená hrozbou. A říká, že žádná hrozba není dost velká … Nicméně pakliže pod pojem strach zahrneme např. i panickou hrůzu, tak ta samozřejmě může udělat z těžkého hříchu lehký, skrze to, že člověku zastře rozum. Ale to ospravedlní přichází zkrze tu panickou hrůzu, ne skrze tu hrozbu.

      Jinak otec Stritzko mne ujistil, že u teze, že strach neudělá z těžkého hříchu lehký, nejde o soukromý názor, ale o princip katolické morální teologie.

    • Pan Contras napsal:

      ad 1c: Je-li někdo oslaben vášní, ale souhlasí s plnou pozorností rozumu, jedná se o těžký hřích u těžké látky.

      Opakuji, dobrovolnost spočívá v poznání, ne spontaneitě!

      Předchozí vášeň či návyk sice nějak umenšují dobrovolnost, ale je-li poznání závažnosti látky plné, není to důvod neexistence těžkého hříchu. Navíc je třeba rozlišovat pojem dobrovolnost a svoboda, není to totéž.

      V opačné případě, když by vášeň umenšovala vždy plnost úkonu tak, že by jej činila vadným a ne plně lidským, nebylo by např možno platně uzavřít sňatek, či si ve stavu žízně platně koupit pivo, ale sňatky uzavřené ze zamilovanosti jsou platné a pivo koupené žíznivým je nabyto z právoplatného titulu kupní smlouvy.

      Nicméně skutky vnitřně špatné jsou nedovoleny za všech okolností, takže nelze tvrdit, že by je třeba ten strach učinil dovolenými (viz. Veritatis splendor)

      Samozřejmě představa, že těžký strach nikdy nemůže těžký hřích vyloučit protože neruší plnou rozvahu mi připomíná pivní hrdinství držitelů modrých knížek a vojáčků co nikdy ve válce nebyli a kterým nikdy nešlo o hubu nebo chvástání sv. Petra, že nikdy nezapře.

      Zdánlivých hrdinů jsem už potkal hafo a nakonec se ukázalo, že jsou podělaní až za ušima a křiví jak traverza.

      Lepší než řešit tyhle morální nuance je řídit se tím, co píše sv. Alfons v knížečce Modlitba – s důvěrou denně prosit o vytrvání, které Bůh neodepře, protože milost sice dát nemusí, ale slib, který dal, splnit musí – proste a dostanete.

      O sobě si iluze nedělám, jsem sráč a nehraju si na hrdinu, ale Kristus nám slíbil sílu překonat jakékoliv pokušení, když o to prosíme.

  11. Petr napsal:

    Vážený pane redaktore,
    já nepíšu, že „oslabený těžký hřích nemusí nutně přestat být těžkým hříchem“, ale „že by mohl přestat být těžkým hříchem“.
    Ten spor je o to, jestli platí „nikdy“ (strach nemůže umenšit těžký na lehký) nebo zda lze připustit, že „někdy“ to je možné. Připouštím, že i oslabený těžký hřích může zůstat těžkým hříchem, ale spor je o to, jestli „může“ nebo „musí“ (vždy zůstane). Já mám totiž vyjádření několika kněží, a to i jednoho, který platí za velmi konzervativního, který tvrdí, že podmínkou těžkého hříchu je „plná dobrovolnost“ a samozřejmě, když je něco „umenšené“, tak to logicky nemůže být „plné“, čili, že se „připouští“, že by se o těžký hřích, pokud je vykonaný pod vlivem strachu, nemuselo jednat.
    ALE DĚKUJI ZA VAŠI SNAHU A ČAS.

  12. Karel napsal:

    Tyto velmi učené disputace jsou pro běžného věřícího, konkrétně mě, málo platné, protože mezi tolika, bezpochyby důležitými pravidly, se zcela ztrácí.
    Není lepší, a tak nás to učili, spolehnout se na pokud možno zdravý rozum, sám pojmenovat jednoduše a upřímně, jak dalece jsme se od Boha vzdálili, podle toho jednat a ostatní nechat na jeho milosrdenství? Rozebíráním a přemýšlením v takovém rozsahu jak je uvedeno výše, by mě, přivedlo do léčebny odkud bych se asi brzo nedostal. :-))

    • Petra Bézová napsal:

      Souhlasím s Vámi, mám v rodině případ, kdy člověk byl roky nucen k těžkému hříchu, zodpovědné okolí nepomohlo, a dotyčný se pak dostal podobným rozebíráním od kněží do psych. léčebny, kde ho dávali dohromady psychiatři. Odevzdat se Ježíši Kristu a prosit ho o milosrdenství je jediná správná cesta. Ten člověk pak také na to přišel a od té doby je psychicky celkem vyrovnaný a velký Boží služebník.

    • cinicius napsal:

      Nevím, o jakých učených disputacích mluvíte… :-) A pokud jde o zdravý rozum: i ten potřebuje vycházet z určitého poznání…

      • Petra Bézová napsal:

        V tom máte asi pravdu, jen by to člověk neměl aplikovat na druhé ale především na sebe, protože do duší druhých nevidíme, a neznáme důvody zkoušek, které může sesílat i Bůh, pro dobro těch, kteří ho neznají. Jak byste pak vysvětlil, že některé duše jsou podrobovány, a to i dobrovolně, stavům posedlosti, že to po nich žádá Bůh, aby zachránil duše hříšníků? Takových svatých a Božích služebníků zná Církev myslím dost a nevěřím, že by jejich vůle při rouhání nebo jiných těžkých hříších jimž jsou vystaveni, plně souhlasila.

    • :) napsal:

      Ad Karel a Petra: Aneb, ať žije Luther, hurá!, a rozum je děvka ďáblova…

      • Petra Bézová napsal:

        Rozum není Bůh, ať usvědčuje mé svědomí, ale soud o mě i o druhých patří Bohu.

      • Karel napsal:

        nevím co dělal Luther, ale od Boha mám rozum, a Bůh dobře věděl na jaké úrovni ho komu udělit, tudíž musím pracovat s tím co mám, Luther neluther, a nazývat ho děvkou? není to trochu pýcha a farizejství a před nim už Ježíš varoval, :-(

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: