Cyrilometodějský liturgický odkaz

Sv. Cyril a Metoděj

Blíží se výročí příchodu našich věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Díky jejich činnosti jsme se mohli zařadit mezi skutečně civilizované národy. Jejich přínos pro kulturu, vzdělanost, právo, jazyk atd. může každý rozebírat podle svého oboru; sám se chci na následujících řádcích zaměřit na přínos Cyrila a Metoděje pro liturgii a upozornit na některá častá nedorozumění, ke kterým v této souvislosti dochází.

V mnoha kostelích se bude ve vstupní modlitbě zpívat na český nápěv, že nám Cyril a Metoděj hlásali evangelium „slovanským ja-a-zykem“. Tuto skutečnost si mnozí berou jako záminku proti latinské liturgii. Je sice pravda, že se zde mluví o „hlásání evangelia“, ale je také známo, že soluňští bratři zavedli slavení liturgie ve staroslověnštině. Přesto je ale třeba upozornit, že se nejednalo o jazyk užívaný na našem území v běžném životě, i když mu místní obyvatelé rozuměli. Cyril sice mohl přeložit liturgické texty do běžného jazyka našich předků, ale neučinil tak. Proto není přesné, když se někdo při obhajobě současné liturgické praxe odvolává na naše věrozvěsty. Navíc můžeme na základě historických výzkumů konstatovat, že sv. Cyril a Metoděj s největší pravděpodobností užívali také liturgii latinskou a řeckou, tedy negativní postoj k latině rozhodně neodpovídá cyrilometodějské myšlence.

Je otázkou, zda se jednalo pouze o liturgický jazyk, nebo také o nějaký samostatný slovanský ritus. Pravděpodobně ano. Tato otázka ale není podstatná. Jak v oblasti liturgického jazyka, tak i v oblasti ritu ukazují solunští bratři na potřebu přiměřené plurality, oné „jednoty v mnohosti“.

Liturgická pluralita je charakteristická pro činnost sv. Cyrila a Metoděje. Tuto myšlenku můžeme při připomínce cyrilometodějského výročí znovu objevit a přijmout ji za svou. V tomto mohou být naši věrozvěstové příkladem také pro nás ve dvacátém prvním století. Nechtěli konkurovat latině, ale chtěli podpořit jiný (další) liturgický jazyk; chtěli posílit to, co by tváří v tvář většinovému proudu mohlo obstát jen stěží. Jistěže nikdo nebude na našem území zavádět ve snaze o liturgickou pluralitu např. chaldejský ritus, který zde nikdy nebyl a který sem nepatří. Zato zde máme jiné stále aktuální rity, které jsou co do množství celebrovaných mší v menšině. Právě ty je třeba v duchu cyrilometodějské myšlenky podporovat, zvláště pokud se jedná o rity, které používali také oni sami:

Nelze vyloučit, že sv. Cyril a Metoděj sloužili mši sv. (také) v římském ritu (většinou asi staroslověnsky), v tom ritu, který se dnes pro rozlišení nazývá „tradiční“, nebo „tridentský“ (zde vidíme nesprávnost označení ritu jako „tridentský“, protože tento ritus existoval s malými úpravami již dávno před Tridentinem). Proto není správné, když se stoupenci nového ritu a odpůrci tradičního ritu dovolávají autority Cyrila a Metoděje. Ti sloužili s největší pravděpodobností mj(!) v tradičním římském ritu (staroslověnsky i latinsky), zatímco o novém ritu, který ve většině kostelů používáme dnes a který vznikl až ve dvacátém století, neměli ani tušení. Jedna věc je totiž otázka jazyka a druhá věc je otázka ritu. Nakonec – i v tradičním ritu se dodnes používá vedle latiny také staroslověnština aj. A tak celebrace v tradičním ritu (ať už latinsky nebo staroslověnsky) odpovídá činnosti našich věrozvěstů mnohem více, než celebrace v novém ritu a česky.

Josef Peňáz

Text jsem převzal z autorovy facebookové stránky. Připadá mi jako skvělý úvod k úvahám a diskusi o otázkách liturgie a jazyka…

Ignác Pospíšil

Advertisements

13 Responses to Cyrilometodějský liturgický odkaz

  1. ritus a jazyk napsal:

    Je otázka, zda svatí solunští bratři nesloužili spíše sv. Liturgii sv. Jana Zlatoústého (popř. sv. Basila Velikého). Z hlediska mentality – (pokud se nemýlím) – by to tak rádi viděli řeckokatolíci, zabývající se dějinami Církve….
    ..
    Římskokatolíci naopak zdůrazňují, že by mohlo jít o ritus římský, sloužený staroslověnsky… Že by jej pak uchovali chorvatší „glagoljaši“?

    Nebo šlo o jakousi „liturgii sv. Petra (tedy směs obou ritů??)
    (popř. všechny tři názory mohou být pravdivé?)

    Obecně vzato, tehdy dost těžko šlo sloužit liturgii v národním jazyce. V té době ještě nebyl spisovný jazyk kodifikován, v každém údolí se asi mluvilo jinak. Základem staroslověnštiny je nářečí Slovanů kolem Soluně. Patrně šlo opravdu o snahu po srozumitelném jazyce pro liturgii všech Slovanů. Jednotlivé slovanské řeči se zas až tak od sebe nelišily, jako je tomu dnes. Viz spor s „Trojjazyčníky.“

    Pax

    Jan

  2. Václav napsal:

    Naši svatí věrozvěstové odvedli obrovský kus práce ještě doma, vše potřebné pro svou misi připravili předem. Vytvořili písmo, přeložili biblické i liturgické texty, vytvořili něco na způsob spisovného jazyka a pak teprve šli sem k nám. Náš hovorový jazyk v té době pravděpodobně ani neznali a neobsahoval potřebné výrazy. Postavit celou věc na něm považuji za technicky neproveditelnou. O jejich úctě k latinskému světu svědčí zejména to že se podrobili vůli Svatého otce, přestože sami patřili ke katolickému sboru založenému apoštolem Ondřejem. Že předložili ke schválení nejenom liturgický jazyk ale celou svou misi. Přes všechen politický nátlak a intriky.
    Nevidím důvod proč bychom neměli jednotu v mnohosti používat i my a obohacovat Boha i sebe navzájem. Sám dávám přednost vatikánskému ritu v národním jazyku ale mám v hluboké úctě i ten tridentský v latině. Nepřeji si aby ho Církev přestala používat a nevidím důvod k rozporu.

    • :) napsal:

      Nedivím se, že nevidíte důvod k rozporu, když si myslíte, že existuje nějaký vatikánský ritus…

      Kdo i po získání informací nevidí nehoráznosti, které obsahuje NOM a myslí, že mezi NOM a římským ritem není rozpor, pak je to myslím možné jen ze 2 důvodů:
      1) Nechce se mu připustit pravda o věci jako takové, protože by to mělo nepříjemné časné následky pro jeho další život (ztráta přátel, odmítnutí ze strany rodiny, spolubratří, kolegů v kněžské službě, postihy od nadřízených – vyloučení z řádu, semináře, přeložení, pozvání na kobereček atd.). To myslím platí hlavně pro kněze.
      2) Upřímně si myslí, že je možné úspěšně skloubit protikladná tvrzení, rity, cokoliv.

      V případě 1), který je myslím častější, pak přicházejí na řadu další věci, které dotyční aplikují, aby sami sebe přesvědčili. Tak se např.:
      – odvolají na poslušnost „Musím to sloužit, protože mi to přikázal biskup.“ (tím se odpovědnost převede jinam – trochu to připomíná Pilátovo mytí rukou),
      – na domnělou pastorační péči: „Já mám ve farnosti strašné moderní věřící, takhle bych je akorát odradil, a to nechci.“ (připomíná to Mojžíše, když se vymlouvá z učinění Boží vůle tím, že by ho lidé nepřijali),
      – „sloužím sice NOM, ale čelem k svatostánku a kánon říkám latinsky“. (snaha o přesvědčení se, že NOM jako takový je v pořádku, špatné jsou jen excesy jako ministrantky, podávání na ruku, holbponky, český překlad misálu, versus populum…)

      Nepopírám, že tyto důvody někdy nevycházejí z upřímného přesvědčení, že tomu tak je, ale odráží se v nich strach a nedůvěra v Boha.

    • Petra Bézová napsal:

      Obohacovat Boha? Nevím, ale tento výraz se mi zdá poněkud mimo. Bohu přece nemůžeme nic přidat ani ubrat, a liturgie má sloužit k oslavě Boha a ne k našemu vzájemnému obohacování, nemýlím se?

      • Václav napsal:

        Věřím že můžeme dávat Bohu i lidem a tudíž i přidávat a obohacovat. Všechno co jsme a co máme. Modlitby, lásku a úplně všechno. Můžeme ukládat poklady (Církve) v Nebi a Bůh nám slibuje mnohanásobný úrok. I náš Pán nás vybízí k tomu ať dáváme císaři co je císařovo a Bohu co je Božího. O tom jsem ale zrovna nemluvil. Reagoval jsem na zmínku v článku o jednotě v mnohosti. Mezi tradiční částí Církve a mezi námi ostatními. Tak jako v dobách svatého Cyrila a Metoděje, kteří možná krom slovanské liturgie používali někdy i latinskou, jak se tady píše. Článek považuji za dobrý, výstižný a nevidím v něm problém. Jenom mne udivuje představa že bychom my měli hledat nějaké záminky k jeho zrušení. Pro mne je rozhodující souhlas svatých otců, se kterým se i sám ztotožňuji.

      • Petra Bézová napsal:

        Náš Pán když mluví o tom, že máme dávat Bohu co Boží jest zajisté nemá na mysli, že bychom ho mohli my nehodní obohatit, ale že mu máme dávat své nitro, aby On ho proměnil v sebe sama. A to jaksi nemůžeme, jestliže se sami od sebe nevyprázdníme, což nám ovšem dněšní liturgie skoro neumožňuje. A když potom člověk vidí ty výstřelky ve mši svaté, kdy si každý kaplan myslí, že může při mši dělat spolčo, protože v učebnici náboženství se při stolu Páně děti drží za ruce, je jasné, jakým směrem se ubírá výchova dnešních seminaristů. Návrat k tradici je jedinou cestou, jak se znovu naučit pokoře. Bohu můžeme nabídnout jen svou hříšnost a taky Krista, který se za nás obětoval. Druhým pak Krista v případě, že už jsme trochu pochopili, proč vlastně umřel na kříži.

    • re: biritualismus napsal:

      Biritualismus (západní plus východní ritus) považuji za pozitivní věc.

      Jen nechápu: jak myslíte „obohacovat Boha“? (to nejde. Od Něj přece máme všecko co stvořeno jest..(?)

      Pokoj a dobro

      Jan

  3. ivka napsal:

    Václave, Václave.
    Zapomínáte, že že mše sv. není společenství, kde máme „jednotu v mnohosti“ to už před Vámi nějaký heretik pronesl.
    Jestli se chcete s farníky navzájem obohacovat, tak to jaksi při mši sv.nejde.
    Missa je zpřítomnění Oběti Božího Syna a ne žádné spolčo.
    Boha zásadně „neobohacujeme“, ale mámu mu vzdát úctu, která mu náleží.

    • Lothar napsal:

      Já osobně jsem jak pro slavení NOMu,tak i Tridentu,s tím že si věřící může vybrat.Byť mám úctu k tradiční liturgii,mě osobně vyhovuje spíše NOM,protože je to v mateřštině a já když tomu rozumím,tak to tak nějak lépe prožívám a mám pocit většího přiblížení se a otevření Pánu ve svém srdci než když slyším nesrozumitelnou latinu.To je však otázka mého osobního pocitu v obhajobě NOMu,nikoliv co je liturgicky správné,což přiznávám že je Trident.I tak by se ale mohl NOM slavit důstojněji si myslím (čelem k oltáři,přijímání v kleče a do úst,gregoriánský chorál).

      • nino napsal:

        Na tridente vam vlastne prekaza len latinsky jazyk?
        Osobne si naopak myslim, ze latincina pomaha k vnutornemu prezivaniu liturgie, zabranuje upadnutiu do ,,formalizmu“, co je zavazny problem pri NOM, a tiez nam viac brani, aby sme sv. omsu vnimali, ako nieco pre nas, viac ako pre Boha.
        Latincina je ciastocne jazyk nasich predkov, nielen pri liturgii, ale je krasne, ked aspon takymto sposobom zachovavana a predavana dalej.
        Okrem toho, nie je to len cisto katolicka liturgicka prax, i v Jezisovych casoch Zidia rozpravali aramejsky a grecky, ale liturgia bola v liturgickej hebrejcine, mrtvom jazyku, co vedel a pouzival i Kristus.

      • slovak napsal:

        Lothar, predpokladám, že ste ešte neboli na „Tridente“. :)
        Tiež som si myslel, že na NOM je lepšie, keď rozumiem všetkému a dokonca všetko počujem a tak to môžem lepšie prežívať. Po 2-3 návšteve Tridentu som však postupne začal chápať, že nie je podstatné či rozumiem každé jedno slovko, ale ci chápem aspoň trocha, čo sa v tom tajomstve sv. omše vlastne odohráva. Neni nutné, aby sme všetkému rozumeli, pri omšovom kánone sa dá aj potichu rozjímať a pritom tie slová približne poznám či už z NOM alebo z Ordo Missae (brožúrka), ktoré môžem mať vždy pri sebe aj s prekladom do rodného jazyka a tak rozumiem všetkému, keď chcem. Čo sa týka lit. čítaní, tak preferujem rodný jazyk (aspoň prečítať druhý krát po latinskom origináli). Rovnako je pekné, keď sa tam spieva aj nejaká pieseň v rodnom jazyku (hlavne počas sviatku).

  4. Domnívám se, že oba rity (východní i západní) mohou být spojeny s cyrilometodějskou úctou. Spor mezi slavením „předkoncilní“ a „pokoncilní“ bohoslužby je vnitřním problémem západního ritu. V současnosti by už od „Summorum pontificum“ a jeho „potvrzení“ po třech letech neměl být problém. Legitimním dědicem „cyrilometodějství“ jsou jak řecko-, tak římskokatolíci. Z hlediska národního – jak Češi (především rodu Moravského), tak Slováci.

    Pravoslavný východ by měl lépe zacházet s historickými prameny a neupravovat dějiny. Stavět sv. Cyrila a Metoděje „mimo Řím“ neobstojí.

    Kathleen

    • re: patroni Evropy napsal:

      Ona má cyrilometodějská úcta „evropštější“ rozměr. Odvolávají se na ni např. Bulhaři. Ale samozřejmě, střed této úcty je u nás (a na Slovensku). Hrob sv. Metoděje je…asi někde u Starého Města u Uherského Hradiště (nenašel se). Sv. Cyril je pochován v Římě.

      Jan

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: