Cordatus Bohemus Stanislav Vydra

Stanislav Vydra

Předevčírem uplynulo 271 let od narození Stanislava Vydry. Nejde tedy o žádné kulaté výročí, nicméně proč se nedozvědět více o tomto českém vlastenci 18. století? Tak jsem se do věci vložil a začal pátrat. Prvním zdrojem informací je v dnešní době samozřejmě wikipedie.

S jistým překvapením jsem však zjistil, že o něm v několika řádcích uvádí pouze základní životopisná data. Z díla pouze práce matematické. A především: mezi národní buditele ho nezařazuje. Ani heslo České národní obrození se o něm nezmiňuje. Přitom pro první generaci je jeho vlastenecký význam nesporný. Co tedy o něm wikipedie uvádí?

Stanislav Vydra (13. listopadu 1741, Hradec Králové – 3. prosince 1804, Praha) byl kněz, český vysokoškolský profesor, matematik.
V roce 1757 vstoupil do jezuitského řádu. V letech 1762–1764 studoval filozofii a matematiku na pražské univerzitě.
Od roku 1765 učil v Jičíně. V letech 1771 až 1772 farářem ve Vilémově. Roku 1772 byl jmenován profesorem matematiky na pražské univerzitě, v letech 1789 až 1799 byl děkanem filozofické fakulty a od roku 1800 rektorem univerzity.
Roku 1803 oslepl a rok na to zemřel.

(Pozn.: kupodivu německá verze je obsažnější).

Takže půjdeme dál. Co o tomto jménu vypoví Google?

Hned po citovaném odkazu na wikipedii následuje odkaz na stránky Ústavu matematiky a statistiky Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Z logiky věci vyplývá, že o Vydrovi se zmiňují hlavně jako o matematikovi. O nějakém obrozeneckém úsilí ani zmínka.

Je zde ovšem možno stáhnout krátkou studii Zdeňka Půlpána Cordatus Bohemus. Ta sice je rovněž zaměřena na Vydrovu činnost coby profesora matematiky, ale lze v ní nalézt i zmínku o Vydrově vynikajícím řečnickém umění: „P. S. Vydra byl vynikající řečník, byl proto zván na kázání po pražských kostelích o významných svátcích (kázal česky!) a měl vždy úspěch.“

Trochu detailnější údaje podává nakladatelství Libri ve své databázi Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918: (http://libri.cz/databaze/kdo18/search.php?zp=11&name=Vydra+Stanislav). Zmiňuje se nejen o jeho vyučování matematice, ale označuje ho i jako národního buditele a výraznou postavu první generace národního obrození. Na jeho kazatelské působení však zapomíná a navíc ho řadí mezi příznivce osvícenství. (sic!)

Nejobsažnější informaci (mezi odkazy bohužel poněkud zasunutou) jsem nalezl zde: http://hn.ihned.cz/c1-11263930-drahy-kamen-hradecke-koruny. Dovoluji si zde ocitovat závěr článku:

Co Vydra soudil o době, v níž žil, svěřil stránkám knihy kázání svátečních, která měl v létech 1792 až 1798 v rozličných místech, zvláště v slavných městech Pražských (u sv. Haštala na Starém Městě). V předmluvě k ní napsal: „Všechno tu pochází z přemejšlování a přesvědčení mého a více srdcem, než perem psáno jest.“ Byl zanícený vlastenec, zároveň však i horlivý protireformační kazatel, který Jana Husa nazýval opovážlivým svůdcem, husity a protestanty považoval za buřiče a v četbě kacířských knih viděl příčinu, proč se mnoho prostých duší dostává na scestí. Stěžoval si na vlažnost a povrchnost křesťanů, vytýkal jim ziskuchtivost, faleš, pýchu a žádostivost: „Všeho sobě dovolují, k čemu jen jejich zhovadilé náruživosti jich vedou, opilství a chlípnost jsou prostředkové, s kterými svou blaženost sobě způsobiti myslí.“ Zrušení Tovaryšstva Ježíšova papežem Klimentem XVI. i reformy Josefa II. považoval za veliké neštěstí, přitom ale upřímně obdivoval Jana Žižku, „hejtmana na obě oči slepého, ale nikdy neporaženého, který se Němců nic nebál“. 
Moderní mudrlanty ovlivněné revolučními myšlenkami francouzské revoluce měl za „mudráky bez mozku, jež jejich učení k bláznovství přivedlo“. Osvícenci hlásající svobodu víry byli podle něho nevěrci, „opravdového náboženství prázdní lidé, kteří haní kněze jako škůdce lidu… Hrůza jest na to pomysliti, co z toho vyplejvá. Zvláště jestli i čtení knih od rozpustilých filozofů nynějšího věku sepsaných nám se zalíbilo; tito nestydatí spisovatelé žádného zhola náboženství nemajíce všeliké tělesné rozkoše s těmi nejkrásnějšími barvami malují, je jakožto nevinné, a proto dovolené, ano přirozenosti přiměřené, k ukojení citedlnosti lahodné představují.“
Ve svých kázáních i při univerzitních přednáškách varoval před bohaprázdných lidí hrůzou, která veřejně ostouzí křesťanské náboženství, papeže i kněze: „Tak kněžstvo své mohovitosti, své dobré pověsti zbavené stále se tenčiti bude, málokteří študyrovaní mládencové chuť dostanou do tak opovrženého a bídného stavu vstoupiti… Totoť jest usilování mnohých tak nazvaných osvícenských filozofů, tím oni vaše blahoslavenství vyjednati chtějí; zatím ale ne vaši, ale svou marnou pošetilou blaženost vyhledávají, chtíce s kostelním, kněžským, ba i vaším statkem se obohatiti. Však nerozšafní a mozku prázdní lidé ani sobě tím nepomáhají, nebo jeden druhého z nich dle libosti o důstojnost, o nabytou mohovitost, ba o život přivádí. Dostiť důkazu toho máte na tom vám povědomém již od několik let tím filozofickým jedem otráveném národu.“
„Srdnatý Čech – cordatus Bohemus, náš druhý Balbín. Ačkoliv jezuvit, však přece mateřského jazyka byl stálý milovník.“ Tak o Vydrovi smýšleli jeho současníci. Jak řeči, tak víry svatováclavské pevně se držící Čech věřil, že bezpráví, které se dělo našemu jazyku, musí jednou přestat, protože „nejde jen tak zničit jazyk, který je ohebný, jadrný a bohatý jako každý jiný a ohebnější nežli mnohý nám velebený a vnucovaný“.

Tím v zásadě internetové odkazy končí. Takže při důkladnějším hledání se běžný občan nakonec dozví i cosi o názorové pozici St. Vydry a může si jej zařadit – kamsi ke Koniášovi.

Podívejme se tedy, jak o něm píše Alois Jirásek ve své pentalogii F. L. Věk. Upozornění na Jiráskův román totiž je možno nalézt u většiny zmínek o Vydrovi.

Jirásek ho samozřejmě představuje jako profesora matematiky, jehož se Věk zpočátku obával, neboť hodiny matematiky trestuhodně zanedbával, později se však s ním hluboce spřátelil na základě společného vlastenectví a lásky k českému jazyku. Jirásek počátek jejich přátelství popisuje takto:

Prudký hlomoz, vzniklý náhlým povstáním všech posluchačů, přerušil proud Věkových myšlenek. Mladý filosof vstal také jako všichni a upřel jako všichni zrak svůj na profesora, který se bral ode dveří k pódiu a odtud ke katedře. Byl to exjezovita páter Stanislav Vydra, slavný matematik. Přišel v černé sutaně kněžské, do níž se vždycky oblékl, kdykoliv šel do koleje přednášet.
Byl to muž ani ne padesátiletý, nevysoké postavy, suchý, vysokého, lysého čela, tváře výrazné. Na ní sobě každý hned zpovzdálí všiml nosu dosti velikého, ale táhlého a pěkně zahnutého. Kdo však blíže na učeného exjezovitu pohleděl, toho upoutaly jeho veliké, tmavé, zapadlé oči, v nichž zářily bystrý duch, nelíčená vlídnost i přímost.
Ukloniv se posluchačům, nezasedí ke katedře, nevytáhl z kapsy psaných přednášek, aby z nich jednotvárně četl nebo diktoval, jak to profesoři většinou činívali, nýbrž ozbrojiv svou pravici křídou, postavil se u katedry. Zrakem svým přeletěl četné shromáždění jako pěna ztichlé, usmál se vlídně a pronesl mírně a srdečně po latinsku: „Carissimi!“
Pak spustil německy. Mluvil zvolna a bylo zřejmo, že není na ten jazyk navyklý, že mluvě uvažuje, aniž jím plynně a bezvadně vládne. Latině, jak donedávna přednášel, bylo by mu šlo lépe, jako po česku. Ale nesměl nyní latinsky, neřkuli česky. Vykládal o matematice zvolna, určitě, jasně, srozumitelně. Dlouho však u katedry nevydržel. Stanul u stojanu s černou tabulí a hned jala se jeho pravice malovati cifry, nejprve volně a pravidelně, čím dále tím rychleji. Vtom měnil také tempo řeči. Mluvil zvučněji, rychleji, tvář všechna oživla, oči zářily.
Posluchači dole naslouchali jako v kostele, hleděli na něj pozorně a zase zapisovali, čím dále tím rychleji, neboť profesor se dostával do ohně. Pravice se mu jen kmitala po tabuli, cifry a litery se tam množily a množily, tabule zvučela od úhozů, kousky křídy drobíce se stříkaly kolem a uletovaly, génius německé řeči čím dále tím více se zasmušoval, nejvíce pro německá substantiva, jejichž rodu učený profesor skoro nic nedbal a členy nepatřičně, až k smíchu rozdával, anebo zase až hříšně jimi šetřil.
Ale géniovi německé řeči se pak uvolnilo, když profesor, všechen jsa v ohni, přeskakoval do latiny, v níž byl mistr, když v ní sem tam vzkřikl něco po česku, a vydechl si, když ozvalo se profesorovo: ,,Quod erat demonstrandum.“
Ruka sklesla, tabule utichla a profesor všechen zardělý a zpocený vytáhl si šátek a počal si utírati čelo, spokojen, usmívaje se a přehlížeje posluchače, expliky chvatně po něm dopisující, až brková péra hlasně skřípala.
Věk probuzený prve příchodem profesorovým ze svých počtů a snů, snažil se pak z nich zcela se vytrhnout a pracovati s ostatními. Také to drahnou chvíli šlo, ale pak, bůh milý ví, mihla se mu před očima Paulina hlava a její pohled, a když se zase vzpamatoval, kdeže už byl profesor Vydra, jakou spoustu cifer a liter za ten okamžik, jak student myslil, namaloval. Byl to pravý labyrint, do něhož Věk ztratil nit.
Psáti dále a nerozuměti byla by marná práce. Proto ustal v psaní a jen pozoroval, snaže se mistra sledovat a jemu porozuměti. Nyní, jak Vydra dokončiv posluchače si prohlížel, Věk se velmi zarazil. Věděl, co přicházívá, že po výkladu profesor rád aplikuje, že si volává některého z posluchačů, aby užil vyloženého pravidla prakticky na nějakém případě podobném a osvědčil, že výkladu porozuměl. Kam si to sedl! Zrovna na ránu, Vydrovi na oči! Proč nezůstal vzadu, kdež je možná se přikrčit!
Paulin učitel se začervenal. Utkvělť Vydrův pohled zrovna na něm, už si ho vyhlíží. Ano, laskavě se usmívaje, kyne mu profesor, aby přistoupil k tabuli. Vstal, šel, připadaje sobě jako oběť. Ještě nikdy nebyl u tabule. Jak dopadne!
Dopadl, jak jinak býti nemohlo. Šlo to bídně. Zpočátku jakžtakž, neboť profesor chtěl studenta na věc uvésti, ale čím dále tím hůře, přičemž objevily se také Věkovy některé matematické slabiny, a to dosti povážlivé. Z Vydrovy tváře zmizel úsměv a stín se na vysokém jeho čele uložil, stín nemilého překvapení, nespokojenosti, až i rozmrzelosti.
Věkovi bylo bídně. Styděl se a přál si jen, kdyby mohl zmizeti nebo uprchnouti.
„Milý pane, ars mathematica vyžaduje píle a práce,“ ozvalo se pojednou. (Věk se už neodvážil na profesora vzhlédnouti.) „Jděte a cvičte se, takhle by to s vámi dobře nedopadlo.“
Slova zněla přísně, ale vážně a dopadla mocně, mocněji, nežli kdyby zlostně byla pronesena. Věk nevěděl ani, jak se dostal do lavice. Hleděl před sebe do explik a pozvedl teprve až pak očí svých, když tabule zase zvučela úhozy, křída se tříštila a kolem lítala; někdo počítal, ale ne profesor, nýbrž jeden z posluchačů, a to tak čiperně, bystře a mrštně, že profesoru nebylo třeba ani slovem do toho promluviti.
Vydra stál vedle, maje levici v kapse kleriky zastrčenu, v pravici drže křídu, a stopoval jako rys práci studentovu. Jen hlavou spokojeně pokyvoval, ,,bene, bene“ přes tu chvíli opakoval, až pak luskl prsty a zvolav „optime“, přistoupil chvatně ke studentovi, jejž v nelíčené své radosti objal.
„Gaudium meum, dimidium animae, to jste pěkně počítal! Radost, opravdu radost!“ to po německu a po česku dodal: „Odkud jste, jediný miláčku?“
„Ze Žebráka.“
„Tak? Škoda že ne z Hradce, víte-li, z Hradce Králové, slavného města. Excellenter! Potěšil jsem se!“ dél nanovo studentovi, jenž všechen blažen do lavice odcházel ukloniv se.
Vydra pak obrátiv se ku posluchačům, řekl po česku: „Právě si vzpomínám. Víte-li, moji miláčkové, kolikátého dnes je?“
„Jedenáctého!“ ozvalo se mnoho hlasů.
„Ano, jedenáctého dne měsíce října, to jest 5. Idus Octobris. A co bylo před třemi sty šedesáti a třemi roky, víte-li? Co se stalo dne jedenáctého měsíce října 1. P. 1424?“
Všude ticho. Filosofové hleděli na sebe, hleděli na profesora, někteří se usmívali, ale žádný se nehlásil. Až tu, hle, vstává jeden, mladý, štíhlý panáček, ah, zrovna ten, jenž prve tak bídně počítal!
Vydrovy oči se rozšířily udivením. Ale hned se také nějak nedůvěřivě usmál.
„Nuže,“ pravil, „povězte nám, pane.“ Neřekl mu však „meum gaudium, dimidium animae, miláčku jediný,“ tón otázky byl jako pohled, nedůvěřivý.
„Dne jedenáctého mědíce října 1. P. 1424 umřel na morní bolest Jan Žižka z Trocnova, jinak z Kalicha, když obléhal město Přibyslav,“ odpovídal Věk. Zraky všech byly obráceny na něj. Překvapení, ano úžas způsobily sálem hluboké ticho, až vtom je přerušil hlas profesorův.
„Excellenter!“ zvolal. „Ano, ano, Jan Žižka z Trocnova, jinak z Kalicha, hejtman český nepřemožený, u Přibyslavě od hlízy přemožený. Tak tomu je, a dnes zrovna rok třístý šedesátý třetí. Ano, to byl opravdu nepřemožený hejtman, ten Jan Žižka z Trocnova, a nevím, milí pánové, našli-li byste v historii jemu rovného. Sic Hannibal byl veliký vojevůdce et non est insitiandum, Hannibalem tanto praestitisse ceteros imperatores prudentia, quanto populus Romanus antecedat fortitudine cunctas nationes, jak píše Cornelius Nepos, ale věru větší než Hannibal byl Žižka, jenž jsa na obě oči slepý nebyl nikdy, ani jednou přemožen, kdežto Hannibal, také slepý, ale jen na jedno oko, sice mnohých vítězství dobyl, ale také byl na hlavu poražen, jak z historie vám známo –“ Na okamžik se odmlčel, pak pokračoval:
„Arci byl ten Jan Žižka kacíř a hrozný husita, a dobře dí Allegoria učeného Floriana Hammerschmieda:

Qualis psota fuit, qualis tunc trampota clero!
Dum ferus ad častam chodívával Žižka procházkam,
chasaque per cappas vytahávat z kláštera mnichos,
atque cepís zbitos crudeliter ense necabat –

Ano ano, je to pravda. Ale to bylo před třemi sty lety! A co se děje dnes, pravím dnes, kde je samá filosofie, Aufklärung! Ale ne, to není aufgeklärtes Jahrhundert, to je schmachvolles!“ zvolal Vydra pojednou prudce a pak mluvil čím dále tím prudčeji, ano vášnivě: „Dnes boří filosofové, ano filosofové na trůně kláštery a chrámy Páně jako ta Žižkova chasa; ale ta alespoň vzácné obrazy, statue a knihy drahé neprodávala židům“ (tu se uplivl), „ano židům, a nedávala jim ještě ke všemu všechna práva, jako se děje za nynějších časů. Ano, žid a nekatolík se mají dobře, ale na jezovity plvejte, protože to Ganganelli dovolil.“
Oči Vydrovy hořely a na výrazu tváře bylo znáti, s jakým odporem jméno to vyslovil.
„Ten to dovolil, a jiný, také mocný pán, ale ne v tiáře, ale s císařskou korunou, ten v tom pokračuje, v tom rušení klášterů. A má pomahačů!“
Mnozí z posluchačů trnuli juž nad odvážlivostí svého profesora. Ten jen na okamžik se zamlčev pokračoval pak hlasem temnějším a poněkud volněji:
„Ano ano, tak je dnes, jako před třemi sty lety. Ale dnes je o to hůř, že nám berou ke všemu náš jazyk svatováclavský, že ho vyhnali z úřadů a ze škol, kdežto tenkráte ho hájili. Ano, milí pánové, Žižka byl dobrý Čech, pravý cordatu Bohemus, jenž se Němců nic nebál.“
Jako by si byl náhle vzpomněl, obrátil se Vydra k Věkovi a pravil zase mírným svým způsobem:
„Nu a víte-li, miláčku“ (Věk už byl miláčkem), „kde byl Jan Žižka pohřben?“
„Nejprve v Hradci Králové,“ jistě odpovídal filosof povstav.
„Excellenter, ano, ano, v mém rodišti. V Hradci Králové, a to v kapli jedenácti tisíc panen, a pak?“
„Pak byl do Čáslavě přenesen,“ odpověděl Věk.
„Ano, tak jest, jste dobrý kronikář, věru až se divím. Nebo za našich časů, a to je tuze smutné, tak jsme poklesli, že málo nebo nic nevíme o svých předcích. A kdybychom to znali, necitovali bychom se smíchem verše z Prótea, ale smutno a hořko by nám bylo, kdybychom četli: ‚Ó staročeská země! Fueramus Pergama quondam!‘ Ale zase budeme!“ zvolal náhle, třepaje pravicí vysoko pozdviženou. „Ano, budeme! Protože bezpráví, které se děje našemu jazyku, musí jednou přestat a přestane, protože to je proti pánubohu a protože to nejde jen tak zničit jazyk, kterým králové a mocné panstvo rokovali a sněmovali, který je tak ohebný, jadrný a bohatý jako každý jiný a ohebnější nežli mnohý nám velebený a vnucovaný. Ano, milí přátelé, cokoliv latinsky nebo řecky lze pověděti, o němčině nemluvím, to také po česku a tak krásně i ozdobně a snadně! Kdybych směl, nejprve bych vám ukázal na svém umění matematickém. A také ukážu. Ovšem ne v koleji, tu nesmím, ale jinak. Hodlám sepsati s pomocí boží matematiku po česku, aby každý přirozený Čech se z ní snáze mohl učit a aby všechen svět viděl a se přesvědčil, že náš jazyk svatováclavský hodí se i k věcem vznešeným! Bude líp, ano bude, ale budeme-li pracovati. Protož pracujte, rozmilí přátelé. Učte se nejprve sami soukromí mateřskému jazyku, když vám ho ze škol vypudili, čtěte staročeské, dobré spisy, čtěte české kroniky a budiž z vás každý cordatus Bohemus, jenž se nebojí, jenž pravdu poví přímo a zastane se svého jazyka všude, kdykoliv a před každým. A věřte, vaše práce nebude nadarmo! Lepších časů se dočkáte, nebo k své práci budeme míti a máme mocné orodovníky v nebesích, dědice této české země sv. Václava a všechny svaté patrony její, a ti, jak náš dilectissimus Hradečan Balbinus se modlil, nedají zahynouti ani nám, ani budoucím!“
Profesor Stanislav Vydra, uchvácen nadšením a láskou k své řeči mateřské, umlkl. Tvář jeho byla vyjasněna, jako ozářena.
Uvolnilť citům svým a viděl, že našel příznivého slechu. Mladí filosofové byli jako pěna, pozorně, pobožně naslouchajíce. Na nejedné tváři bylo znáti účinek slov profesorových a odlesk jeho vroucího citu.
„Pozdržel jsem vás,“ ozval se nyní Vydra mírně i laskavě, „ale vy jste moji milí přátelé, i mám za svou svatou povinnost, abych vám nejen o matematice vykládal, ale také na tyto důležité a abych řekl posvátné věci ukázal, neboť nejste jen gaudium et corona vitae, ale také spes patriae!“
Uklonil se zlehka a sestupoval z pódia.
Veliký dojem jeho slov zračil se v uctivém tichu, způsobeném pohnutými city, jež neměly hned ve slovích průchodu.
Vydra jda kolem Věka, kynul mu. Ten, nemálo překvapen, šel za ním. Jakmile se ocitli venku před síní, profesor žákovi, jenž tak bídně počítal, podal ruku. „Měl jsem radost,“ řekl zkrátka a ptal se na jméno a odkud je. Když uslyšel, že z Dobrušky, zaklepal Věkovi na rameno a vesele zvolal:
„Ach tedy krajan. No to mne těší. Z Dobrušky – vida, z hradeckého kraje, z našeho kraje! To jste asi v Hradci Králové studoval?“ Věk pověděl, jak se dostal do Prahy na gymnasium. Z toho patrně nejraději Vydra slyšel, že je mladý filosof zpěvák a hudebník.
„To je dobře, to je dobře!“ opakoval. „To je věc ušlechtilá a krásná. Také jsem umění toho veliký milovník, ale jdu jen, když je něco vybraného, takhle od Haydna, víte-li, nebo –“
„Od Mozarta,“ vpadl mu Věk bezděky do řeči.
„Ach toť se ví, od toho obzvláště, a už se tuze těším na jeho novou operu. Měla být tento týden.“
„Ano, čtrnáctého.“
„A pořád ji odkládají. Ale vida, nač bych byl zapomněl pro muziku; chtěl jsem se vás vlastně tázati, jak jste nabyl těch vědomostí historických?“
Věk pověděl o četbě v klášteře, o Hájkově kronice, která se mu nadobyčej líbila a kterou přečetl za svého pobytu v klášteře třikráte, a nyní že také čte Historický kalendář Veleslavínův, který mu zapůjčil pan doktor Thám.
Vydra, jenž dosud pozorně naslouchal a jen sem tam otázkou vypravování filosofovo přerušil, živěji zvolal: „Ach pan Thám! To je dobrý vlastenec a dobře nyní pracuje a vlasti slouží. Také můj žák, mám z něho radost. Ale ještě něco, můj milý!“ zvolal pojednou profesor, zastaviv se před domem, v němž bydlil, a usmíval se. „Do dneška jsem vás neznal,“ pravil, „ani ne dle tváře.“
Věk rozuměl. Této otázky se hned prve nadál a lekal se jí. Nyní, když byla pronesena, zapýřil se, na okamžik mlčel, ale rozhodnuv se pak, pověděl pravdu, proč první rok tak zanedbal a proč nyní se vždy v zadních lavicích ukrýval. Jen v tom poněkud selhal, že více strkal na kondiční hodiny, nežli bylo pravda, a to proto, že váhal zplna pověděti, jak první rok se všechen oddal hudbě.
Profesor poslouchal s účastenstvím a nic se nemračil. Pak zaklepal studentovi na rameno a dobrotivě řekl, že se dá všechno spravit a dohonit, i dodal:
„Ale korepetičky, korepetičky! Tam to spravíme. A půjčím vám také české knihy. Jen přijďte kdykoliv a vždycky upřímně a bez ostychu. A kdybyste i jinak něčeho potřeboval, přijďte také. S radostí vám posloužím, budu-li s to. Jen přijďte, můj milý.“
Věk se vracel jinak domů, nežli jak do koleje vcházel. Byl nadšen řečí Vydrovou i jeho jednáním. Sic častěji zaslechl za jeho přednášek nejedno slovo vlastenecké nebo ostré šlehnutí na panující poměry, ale jako dnes, tak ho neslyšel nikdy. A přítelem se mu stal ten znamenitý muž. Vraceje se domů, celou cestu na něj myslil a na jeho řeč, a Paula se mu ani jednou nemihla na mysli.

Jirásek tedy píše o Vydrovi jako o velkém vlastenci a zmiňuje též jeho laskavost a oblíbenost. I v uvedeném úryvku je naznačen jeho vztah k osvícenci na trůně Josefu II. a v jednom z následujících dílů je zmíněn jeho postoj k současným událostem ve slovech Hněvkovského, jimiž varuje Věka: „Před Vydrou nezačínej nic o revoluci a Francouzích, to by se zle rozdurdil. Na revoluci, na toho nového ducha svobody; a frajgajsti a šengajsti, víš, by také dostali.“ Vedle opakované zmínky o Vydrově příslušnosti k „jezovitům“ to jsou ovšem jediné informace, týkající se názorové orientace Vydrovy, tolik odlišné od vlastního světonázorového vývoje Františka Věka. Vydra prostě v tomto rozsáhlém románě vystupuje pouze ve své vlastenecké roli obránce a podporovatele českého jazyka, o jeho působení kněžském a především kazatelském, které bylo současníky široce přijímáno, není jediná věta. Tím je ovšem Vydrův obraz značně zkreslen, zvlášť když Jirásek líčí jejich pokračující přátelství. Je nepravděpodobné, že by volnomyšlenkářství Věkovo přehlížel nebo o něm nevěděl. Nejlépe to okomentoval B. Benetka v předmluvě ke své knize (o níž se ještě zmíním), zaměřené na Vydru kazatele: „P. St. Vydra stal se dokonce románovou postavou Jiráskova F. L. Věka, kde namnoze z nepochopení, ale často i vědomě a záměrně jest črtán portrét Vydrův tak, aby pravé jádro jeho duše zůstalo utajeno nebo aspoň zastřeno. Nelze kresliti vlastence a buditele a zapomínati na kněze, katolického kněze, který nemohl býti sluhou onoho osvícenství, které se podává tendenčně nejen v dílech románových, nýbrž i v pracích, osobujících si pro sebe název díla vědeckého.“

Vzhledem k tomu, že kniha Benetkova není běžně přístupná, musím přesto konstatovat, že Jiráskův popis Stanislava Vydry poskytuje ze všech dostupných materiálů informaci nejúplnější.

Je to bída.

Existuje však ještě jeden zdroj, ve kterém je zmiňována kazatelská činnost Vydrova, a k němu nelze než konstatovat, že podává informaci poměrně vyrovnanou, byť je samozřejmě ideologicky znehodnocena; zřejmě z obavy, co to udělá s duší ubohého diváka, musel-li by se vyrovnávat s faktem, že dějiny mohou být nazírány i jinak. Jedná se o 45. díl z televizního seriálu „72 jmen české historie“, zabývajícího se osobnostmi uvedenými na fasádě Národního muzea. „Apologeta barokního katolictví. Hus je mu opovážlivý svůdce, husité a protestanté buřiči a četba kacířských knih zmátla mnoho prostých lidí. Odmítá osvícenství, odmítá náboženskou svobodu a toleranci. A tak hřmí z kazatelny svatohaštalského kostela hlas muže, který jinak proslul svou laskavostí a porozuměním. …Tyto ostré výroky způsobily, že josefínské úřady zakázaly Vydrovi kazatelskou činnost a směl učit pouze matematiku a náboženství.“ Zájemcům doporučuji celý díl shlédnout.

72 jmen české historie – Stanislav Vydra

Tak tolik se zhruba dozví běžný zájemce o historii z pátrání po internetu. Pokud nezačne pátrat po knihovnách.

Začal jsem v Národní knihovně, tedy přímo na místě, kde Stanislav Vydra působil jako profesor matematiky. A zde jsem uspěl. V katalogu jsem našel útlý svazek (53 stran) od Bořivoje Benetky „P. Stanislav Vydra, učitel, kněz a vlastenec“. Vydáno v roce 1938. I vydal jsem se do Klementina, vybaven informací, že knihu nelze vypůjčit absenčně, pouze do studovny. Odcházel jsem po cca dvou hodinách docela uspokojen, konečně jsem získal bližší informaci o oné oblasti Vydrova působení, která přede mnou zůstávala skryta.

Ani se nedivím. Současným liberálům, kteří se vyvinuli z původních osvícenců, se musí kniha jevit přímo odpudivě. Vydra nejenže pevně hájil katolickou víru. Velmi zřetelně viděl i důsledky osvícenských myšlenek a zkázu, kterou přinášejí. Nemyslím si, že by si dokázal představit dnešní realitu, morální zkázu a zřetelné signály konce evropské civilizace, k níž to liberálové přivedli; stejně tak si nemyslím, že by si dokázal připustit, že nastane doba, kdy bez ohledu na jeho katolicismus bude jeho obětavé vlastenecké působení (a působení dalších vlastenců samozřejmě) dehonestováno odsuzováním jakéhokoliv projevu vlastenectví a jeho nositelé budou ideology pravdolásky odsouzeni kamsi mezi společenskou spodinu. Nevrací se Vydrova doba, vyžadující nové buditele?

Z knihy Bořivoje Benetky uvedu několik úryvků:

Roku 1782 P. St. Vydra objevuje se po prvé jako český kazatel, neboť „celých deset let žádné příležitosti se mi nedalo v češtině řečňovati. Až můj bývalý milý žák velebný Pan Emanuel Štěpánovský, farář u sv. Haštala na starém městě Pražském, tuto dotknutého léta 1782 první mne obětoval, bych vejroční památce toho mučedníka Božího lidu svaté evangelium zvěstoval. Jehožto žádosti já volným se proukázav kázání české jsem držel.“

O falešné osvětě:

Kázání neminulo se účinkem. P. Vydra přímo zaútočil na ty, kdož „křesťanské povinnosti konají na oko jen s přetvařováním. Jiní pro marnou chválu, by za ctnostné držáni byli.“ Proto „všickni ti nejsou v Kristu, všickni bez Krista pracují, žádné věčné odměny k očekávání nemajíce“. Slova adresovaná do určité společnosti neminula se účinkem. Postižení se ozvali, ale způsobem přiměřeným jich ctnostem. Vydali proti Vydrovi německý pamflet, nazvaný .,Geisel der Prediger“, „Bič na kazatele“. Vydra sám k tomuto útoku velmi vtipně připomíná: „Vůdce toho shromáždění slul: Perho. Kdo onen byl a proč se na hlasatele slova Božího, by jich tepati mohl, ozbrojil, já věděti nechci. Toto nicméně mně dovoleno bude říci, že již samé jeho jméno málo zdvořilosti čtenáři připovídalo. On, chtěl-li svým tepáním daremných kazatelův napraviti, prostředku neslušného se uchopil; jistotně kazatelův Pražských srdce od sebe a posluchačů od slyšení jich odvrátil. Z jaké příčiny ode mne začíti a mne (ačkoliv jakž takž mírně) tejrati mněl (mínil), sám rozšafný toho kázání čtenář sezná.“

Kázání mělo okamžitý účinek. Tyto a ještě ostřejší protiosvícenské výroky, pronesené na kazatelně pražského chrámu sv. Haštala, způsobily, že Vydrovi byl josefinskými úřady udělen zákaz kázání, který trval deset let až do r. 1792. „Až za deset let „svatý Havel vnově roku 1792 jazyk český mně rozvázal, nímž na jeho den slavný v chrámě Páně pod jeho jménem založeným, jsem slyšeti se nechal“.

Během té doby směl pouze učit na univerzitě matematiku. Pro Vydru je signifikantní, že ke svému podpisu měl zvyk připojovat pokaždé přívlastek „jak řeči, tak víry svatováclavské pevně se držící Čech“. Být dobrým Čechem znamenalo pro Vydru automaticky být i dobrým katolíkem. Vydrův protireformačně katolický a zároveň nadšeně patriotický postoj zaujímají i jiní jezuité, i když ne v tak vyhrocené formě, především Josef Stepling, Jan Tesánek a Jan Pubička.

Proti ostouzečům Církve:

Do prázdnin kázal ještě na prosbu křižovníka, faráře u sv. Petra na Poříčí Kazimíra Pazourka zase jako poutní kazatel. Tentokrát oslava světcova byla panegerykou na lásku Petrovu ke Kristu, jelikož podle sv. Jeronýma „nimii ardoris, amorisque quam maximi fuit Petrus in Dominum“. Na Petrově lásce Kristus zbudoval Církev, proti níž lidé, údy milujíce Krista neštítí se žádného příkoří, žádné urážky: „Což se ale v tomto, Bohu žel! osvíceném věku děje. Lecjakýs Jonáček, jemužto jedva zuby se vyrovnaly, již viru a čest papežské stolice hryzne, proti ní sočí a reptá. Mladí a staří, učení (jak se jim zdá), i prosťáci ten samý lístek odříkávají.“ Proti takovým ostouzečům nástupců Petrových kazatel obhajuje papeže a poukazuje na smutno zkušenost, že když „naši předkové papeži římskému se protivili, ach, běda nám, truchlivý toho vzbouření oučinek až podnes zakoušíme“. Slova ta mají v té době i hodně časového v sobě, neboť Vydra se tu přihlašuje slavnostně k Piu VI., současnému papeži, jemuž osvědčuje, že národ i on zůstanou „všelijak všecky tobě a tvé až posavád potřebné neomylné stolici římské upřímně oddaní katoličtí Čechové“.

Proti nevěře soudobé společnosti:

Za dvě léta P. St. Vydra kázal o sv. Štěpánu na den tohoto prvomučedníka. Kázání bylo sice hlavně oslavením světcovým, při tom však kazatel neodpustil si obrátiti svoji pozornost i k dočasnému životu, aby ukázal na nebezpečí nevěry, šířené nepřáteli církve. „Jsou i nynějšího času školy víře Kristově protivné, jako tenkrát byly. Obzvláště škola Libertinských až posavad s ní stále válčí, však v jiném než svrchu dotčeném podle latiny vyznamenání (= význam), může se říci škola svobodně myslících. Ti nevěří tomu, co jim církev k věření předkládá, pravíť, čeho sami za pravdu uznati nemohou, toho že za pravé míti povinni nejsou. Málo oni ovšem pravého svým tupým mozkem vyzkoumati mohou, pročež tak málo aneb dokonce nic za pravdu nepřijímají, co se jim od církve jako pravé k uznání předkládá. Podle myšlení řídí se také jejich jednání. Jak svobodně smejšlejí, tak svobodně živi jsou, žádné zdrželivosti od masitých pokrmů, žádného postu, žádné nábožnosti sobě nic nevšímají řkouce: Že by Bohu na tom málo záleželo, zdali by maso nebo ryby jedli, nepamatujíce na to, že by ctnost poslušnosti v tom záležela, aby se dle vůle církve řídili. Ani po 150 letech nepozbyla tato charakteristika své ceny. Ostatně neplatí i další slova Vydrova o zlehčovatelích víry? „Nepřátelé její svobodně proti ní válčí; kdo by se o ní zastal, sotva se nalézá. Ano ten, který se jí ujímá, častěji za nerozvážlivého a nepokojného člověka i buřiče jmín bývá.“ Spravedlivý horlitel nebojí se říci ani další ostrá slova: „Proti samospasitedlné víře rozpustilci svobodně sobě mluviti dovolují; ti, kteříž se k ní znají a od ní živi jsou, oněměli.“ Kdo nám lépe zachoval obraz veřejného smýšlení před 150 lety, než právě P. St. Vydra, jemuž víra nebyla imaginárním pojmem, ale aplikováním do celého veřejného života i do života každého křesťana? Víra bez skutků není živá a přece „tak zatvrzelé mnohých věncích srdce bývá, že se ani nad tou největší bídou svých vlastních rodičů neustrnou.“ Syn, milující otce a matku, odhaluje bídu těch, kdož se od svých rodičů odvrátili, kteří na své dobrodince zapomněli. Jak mohou se tací lidé chovati k svým nepřátelům nebo k těm, kdož jsou v cestě jich podnikáni, překážkou k nějaké důstojnosti? Lidé, kteří nemilují Boha, nemilují ani svých bližních, odcizili se víře a nemohou se nadíti, že by mohli sv. Štěpána „zde v ctnosti a tam, kde jest u věčné odplatě někdy následovati mohli.“

O „víře“ osvíceného věku:

Na den knížat apoštolských (29. června) „vzniklo v chrámě svatého Petra na Novém Městě Pražském roku 1795“ kázání na přání faráře tamního J. Hraba, který i pro příští rok získal P. St. Vydru za postního kazatele. V prvém kázání obíral se vírou sv. Petra. Bylať „v mysli upřímná, v ústech smělá, v skutku dokonalá“. Ale „podle nynějšího osvíceného věku“ jest víra nynějších mnohých křesťanů té Petrově nepodobná. „I nyní lecjakýs sprosták sobě dovoluje tajemství víry křesťanské zpytovati, ochličkovati a valchovati… ten, který zhola nic o všech přirozených věcech neví, předce s svým tupým mozkem tajemství Božská vyzpytovati usiluje, nepatrný na zemi až do nebe se vypíná.“ Po příkladu sv. Petra „i naše povinnost jest víru míti v ústech smělou, beze všeho studu, bez strachu, bez unavení.“ Zatím však pohybují se ve společnosti těch, kdož vydávají se za vážné, moudré a počestné muže, kteří tvrdí, že žádnému neubližují a všem chtějí dobře činiti, ale na tom přestávají. Přikázání nezachovávají, mši sv. neslyší, k zpovědi nechodí, tělo Kristovo nepřijímají, nepostí se, „za to vydávajíce, že by to nálezové kněžští byli, že by takové věci na rozšafného a věrného muže nepatřili. „Stud nám brání k víře se před nimi přiznati, ji podle možnosti hájili, jich podle jejich zasloužení zahanbili.“ I dnes mohl by nám Vydra vmetnouti do tváře stejnou výčitku: ,,Péči o to mám, aby ti vzácní a vysoceučení Páni nás snad za modláře a za sprosťáky nedrželi.“ Chybí tu základ té víry: láska ke Kristu. A proto takovým lidem „žádnou skutečnou, ale jediné povrchní víru majícím křesťanům také všecka úcta Ježíšova jest protivná.“

Vydra sám vydává svědectví víře Pražanů: sám jsem z vaší pozornosti a horlivosti, s kterou jste přípravná kázání pro milostivé léto jak v Tejně, tak u sv. Jindřicha a u sv. Mikuláše poslouchali, vzdělán byl. V jakém nesmírném počtu, jak u správy Boží a stolu Páně, tak na všech průvodech nalézti jste se dali, almužny chudým štědře udělovali, předepsané modlitby vroucně konali. Z toho seznal každý vás pozorující, že k víře Petrově se hlásíte, když milosti od jeho nástupníka, římského Papeže, tak šetrně sobě vážiti umíte.“

Když příštího roku po druhé kázal u sv. Petra na Poříčí, pokusil se Vydra ukázati cesty k pravému blahoslavenství, jimiž se sv. Petr ubíral: opustil vše, na čem si lidé zakládají; učinil to jediné pro víru Kristovu, k níž ústně i písemně nabádal a již vyučoval, ano až posavad skrz svého náměstka vyučuje.“

Chceme-li proto jíti za sv. Petrem, musíme jíti toutéž cestou jako on. „Někteří osvícení křesťané jediné pro přirozenou počestnost všeho nedovoleného a marného se zdržují a ctnostný život před sebe berou, na tom stojíce, že by na přirozeném náboženství dosti, křesťanské pak jediné pro sprosťáky bylo. Když oni jiné chváliti, neb sami chváleni býti chtějí, tu žádná zmínka o křesťanství se činiti nesmí. Jak tedy jejich chvalořeč zni? Ten neb onen byl velmi učený, moudrý, rozšafný, dobročindlivý a počestný člověk. Člověk ne křesťan.“ Nesedíme my často s podobnými lidmi, kteří opakují tuto obehranou písničku o přirozeném náboženství?

A kde pramení tato lidská pýcha? Z kazatelny u sv. Petra ukazuje nám ty, kdož strojí soustavně úklady církvi: „Jest jistá po všech krajinách, po všech městech rozptýlená bohoprázdných lidí blůza, ano takto ne již skrytě, ale veřejně píše, mluví a činí: „Břemeno pověrectví, dí oni, s kterým Evropa potlačena jest, pozůstává v křesťanství. Toto tedy vykořeniti se musí. Největší díl národů papeženci jsou. Tuť jest u velikém počtu mohovitého duchovenstva, tuť jest pevný svazek mezi věřícími, tuť obzvláštní náklonnost k starým pravidlům, obyčejům a ceremoniím, tuť jest lid na pobožnost, na časté navštěvování chrámu Páně, na vyučování mnišské a světských kněží navyklý. My tedy papežství vyhladiti musíme.“

A cesty? Stejné tehdy jako dnes: postaviti nenávist mezi papeže a vlády, vybídnouti kněžstvo, aby svým představeným jako otrokové poddáni nebyli, aby svobodomyslnější život vedli. Pak ale, když podle svého povolání živi nebudou, musí se jejich nepříkladný život, dílem na veřejných divadlech lidu obecnému, dílem v tištěných knihách k jejich potupě představiti.“ Maně se ještě jednou přesvědčujete, zda skutečně tak mluvil a psal P. Vydra r. 1796, či zda necitujeme některého soudobého autora. To nám podává Vydra obraz úsilí „osvícených filosofů, kteří svou marnou pošetilostí blaženost vyhledávají, chtíce s kostelním, kněžským a i s vaším statkem se obohatiti“. Nemůžeme proto věřiti, že by „cordatus Bohemus“ s nimi se přátelil, neboť pro něho jsou „synové cizozemců a nejsouť ovšem upřímní katoličtí Čechové“.

Vlažnost u víře půdou pro bludařstvi:

Na den sv. Prokopa roku příštího, 1797 byl P. St. Vydra pozván na Sázavu. Tam od r. 1792 byl farářem Jan Chmela, exjesuita, který již od roku 1757 byl dobrým přítelem s Vydrou, s nímž toho roku se setkal v Brně v noviciátě Tovaryšstva „a od té doby se neobyčejně milovali“. P. Chrněla byl činný literárně, vydal několik polemických spisů, přeložil postillu Goffiné-ovu a j. I jako misionář zdárně působil a proto P. Vydra „takovému apoštolskému muži, bývalému kajícímu vyslanci, té žádosti odepříti nemohl.“

Kázání Vydrovo přilákalo posluchače ze širého okolí: kněze i laiky. Na pout ke sv. Prokopu přišel i historiograf Hradce Králové Švenda, také byv. jesuita, řada (12) kněží i zástupy věřících, mezi nimiž byl i milčický Vavák. který ve svých pamětech si kázání Vydrovo pochvaluje a věnoval mu na památku tehdy velmi oblíbený chronograf, který si Vydra „ne ku své, ale jeho pochvale“ zaznamenal.

(Vavák si zaznamenal: ..Dne 4. Juli, na den a svátek sv. Prokopa, vlastence a divotvorce našeho, byl jsem já v klášteře sázavském, již nyní od roku 1785 zrušeném: tam kázání měl velebný otec P. Stanislav Vydra, filosofie doktor a profesor matematiky v Praze, které bylo staré a římské. Ó, by tak nynější nováčkové kázati chtěli.)

Místo svou tradicí i smutnou vzpomínkou (klášter byl r. 1785 zrušen) bylo přímo předurčeno, aby zde vlastenecký a učený kněz mohl kázati na slova Písma sv.: „Aj, my jsme opustili všecky věci a šli jsme za tebou“ (sv. Mat. v 19 kap.).

„Jak ale Prokop všecky věci opustil a za Kristem šel, to tak vůbec známo není. Proto já dnešního dne ke cti jeho a k vašemu vzdělání, přítomní katoličtí Čechové, o tom jednati budu.“

Nebezpečí z nekatolických knih:

Nastíniv život světcův, žádá od svých posluchačů, aby po jeho příkladu se varovali všeho, co slouží jich pohoršení a zavedení. Nejsou to pouze lidé – nýbrž i psaní a tištěné slovo, neboť „nás od vyhledávání spasení odvrátiti může čtení kacířských a nestydatých kněh.“ A tu volá: Ó by nynější křesťané takové všetečné proti katolické víře, proti kněžstvu, proti dobrým mravům cílící knihy rychle spálili! Zatím ale se oni jináče chovají. Je drží za ten nejdražší poklad, vždy je, když v nich nečtou, schovávají a tak se o mnohem dražší poklad, o samospasitelnou víru svévolně připravují.“

Láska ke krajanům vane i z jeho dalších vět, kde je prosí, aby „opustili čtení bludařských knih. vědouce, že jedna jest víra, jeden křest, jeden Bůh. Která tedy jest ta jedna víra, nežli ta, ana žádné proměně Husové, Lutherové, Kalvínové a jiných podobných opovážlivých svůdců podrobena nebyla.“

Svěcení dne svátečního:

Nestačí však opustiti to, co by nám škodilo, ale i to, co by nám bylo nepohodlné na cestě k nebeskému království. A jako máme za povinnost pracovati, tak také jsme zavázáni den sváteční světiti: „Den sváteční nedělní přemyšlování nebeských věcí darovati máme; nejen mši svatou a kázání pozorně slyšeti, ale i častěji skrze svatou zpověď a přijímání velebné svátosti oltářní s Bohem se spojiti.“

„Bohu žel, mnozí velmi vlažní katolíci ráno místo kázání, u koho a kde (stydím se to říci) se zdržují. Přijdou-li ale do chrámu Páně, aby slovo Boží a mši svatou slyšeli, tu neb na zemi, neb na lavici sedíce spí. Tím způsobem půl dne strávějí. Po poledním mnohem hůře se chovají. Místo křesťanského naučeni, místo čtení pobožných knih, místo počestného vespolek rozmlouvání do hospody se pospíchá. Tam pitím, poskakováním, klením, nepříkladným a nezřízeným jednáním ostatní den i noc tráví.“

Následujme národní světce:

Svatý Prokop opustil všecky věci a šel za Kristem. Když však se ohlédl, aby viděl, zda s ním i jeho krajané Krista následují, co to viděl? ,,Za kým médle šlo tolik tisíc českých od víry katolické odpadlcův, za kým šlo, snad za Kristem jako Prokop? Oni se Církve od Krista ustanovené spustili. Spustili se svévolně Krista a za bludaři šli, poněvadž se jim (prosím o pozorné poslechnutí), poněvadž se jim ta cesta od nich k spasení vytyčená snadnější býti zdála a bez toho od mocnáře byla dovolena.“

O lásce k bližnímu:

Avšak i když nechodíme za bludaři, jak se chováme k bližnímu, abychom i zde šli v šlépějích Prokopových? V jaké cti, v jaké vážnosti mají sebe vespolek sousedé, aneb v jednom příbytku bydlící? Jeden druhého tupí, týrá, pomlouvá, nactiutrhá, jemu štěstí závidí, neštěstí přeje. Takoví ovšem nejdou za Kristem. Zdaliž nižších, než my jsme, náležitě sobě všímáme? U příkladu: rodiče svých dítek, hospodář své čeledi, mohovitý nuzného? Obyčejně otec a matka děti proklínají, žádného mravného a křesťanského vychování jim nedávajíce. Hospodář od čeledína svého práce sice žádá, však jemu slušné mzdy buďto nedává, buďto zadržuje; ne s dobrotou, jen s křikem a klením s ním jednati obyčej maje.“

„A což vy, opovržení a nuzní žebráčkové. jenž nemůžete sobě, jsouce neb mrzáky, neb sešlí věkem, chleba prací svou dobýti, ach, jakouž vy, pravím u mnohých lásku nacházíte? Trpí oni vás? Místo oučindlivé lásky býváte vykleni a z domu beze všeho smilování vybiti! Jest to jíti za Kristem?“

Kázání Vydrovo, pokud máme svědectví v Pamětech Vavákových, nevyznělo bez ohlasu. On, učený profesor Vysokého učení, nepřišel na Sázavu kázati pouze lásku k vlasti, ale i lásku k bližnímu. Milovati nejen slovy, nýbrž také skutky! To jest obměněné motto jeho kázání!

Není divu, že o tomto kazateli se v liberálním světě dozvíte hlavně to, že byl profesorem matematiky. V r. 1799 výběr svých kázání vydal knižně pod názvem „Svazek kázání svátečních, která na rozličných místech, obzvláště v slavných městech Pražských držel Stanislav Vydra“. Nebylo by na čase vydat toto dílo znovu? V knihovnách jsem ho ovšem nenalezl. Snad v některé farní?

V roce 1883 vydal Antonín Rybička sborník „Přední křisitelé národa českého“ a jeden z medailonků je věnován i Vydrovi. Stojí v něm:

Hledíc k Vydrovi jako člověku sluší vším právem chváliti jej pro jeho nevšední rozšafnost, neoblomnou ráznost a mravní statečnost, pro jeho pravdomluvnost a staročeskou poctivost, pro jeho nevšední dobročinnost, nelíčenou prostosrdečnost a upřímnost, nelíčenou prostosrdečnost a upřímnost, pro jeho panenskou čistotu mysli, pro jeho všestrannou zachovalost a života neúhonnost. – Co Vydra uznal jednou za dobré, poctivé a spravedlivé, od toho nedal se odvrátiti pod žádnou záminkou ani za žádnou příčinou, byť by mu proto sebevětší nastávaly nesnáze, nebezpečenství a ztráty hmotné. Slovo někomu dané bylo mu tak pevné a svaté, že ho nikdy nezrušil, třeba mu z toho vzešly sebevětší škody a nepříjemnosti; taktéž nevyšlo z úst jeho slova obojetného, ouskočného nebo nepravdivého, byť to i pouze v žertu bývalo; aby tvrdil, schvaloval něco, aneb se k něčemu přimlouval, nebyv o podstatě a pravdě toho úplně přesvědčen, pokládal za věc muže počestného a rozšafného nehodnou a neslušnou, i jednaje sám vždy a všude jako „cordatus Bohemus“, měl staročeskou poctivost a upřímnost za přední povinnosti jednoho každého člověka.

Vliv Vydrův na národní obrození je patrný např. i u Josefa Jungmanna. Všechny prameny, na něž jsem v souvislosti s Jungmannem narazil, shodně uvádějí, že to byl Vydra, který v něm vzbudil lásku k českému jazyku. (Můžeme jen litovat, že předchozí generaci národních buditelů Jungmann zcela nevědecky v osvícenském duchu pomluvil a nepřímo tím deklasoval i přesvědčení Vydrovo). Na Vydrovo úmrtí reagoval „Elegií na smrt Stanislava Vydry“, jejíž prvními slokami (z více než padesáti) toto své pátrání zakončím:

Co tak smutně, jako hrana, zvučí
Přes ty zimní roviny?
Proč ten vítr upěnlivý hučí
Tam od Pražské doliny?

Zvuk to smrti! Vydry více není!
Zarmoucená vlast to lká,
Vydry není! Ach, to v bolestění
Opětuje duše má.

Těžce, žalostivě stará vzdychá
Mátě Akademie;
Zhaslať její slávy část nelichá:
Vydra její nežije.

Vydry není! Zamklo ticho losné
Usta pravdy hájící; –
Nebije to srdce nebenosné,
Spí ta hlava myslící.

Vydry není! Ustal k nebeskému
Rozpalovat umění,
V němž se krásná muži srdnatému
Stkvěla hvězda spasení.

Jest si jen přát, aby památka Vydrova byla zachována v plné celistvosti a abychom více dbali jeho slov.

Bohumil Šourek

Příspěvek byl převzat ze stránek MONOSu.

Zájemci o Benetkovu knihu si ji mohou stáhnout: „P. Stanislav Vydra, učitel, kněz a vlastenec

MONOS nabízí rovněž zmíněnou publikaci A. Rybičky: „Přední křísitelé národa českého

Advertisements

7 Responses to Cordatus Bohemus Stanislav Vydra

  1. Michal Kretschmer napsal:

    Oceňuji tuto záslužnou rešerši o P. Vydrovi, o jehož protiosvíceneckých postojích jsem se ve škole nedozvěděl (a dnes to asi nebude lepší).

  2. David Hibsch napsal:

    Vskutku geniální čtení, člověk se nestačí divit, kolik toho bylo liberalismem zasunuto a pohřbeno, takže nakonec zjistí, že nic neví. Zase jsme všichni o něco chytřejší a máme i větší důvod k národně-katolické hrdosti. Jen nesdílím obdiv k Žižkovi, ale chápu.

    • Pan Contras napsal:

      „který se Němců nic nebál”.

      Husitství totiž nebyla pouze heretická revoluce, ale mělo i národní obsah a stále tvrdím, že kdyby se Němcům nepodařilo zakázat Slovanskou liturgii, kterou začal pak obnovovat aspoň trochu Karel IV., žádné husitství by nebylo. Celý Husův vzdor začal na univerzitě právě s Německými mistry a byl nacionální a heretický až druhotně.

      Ovšem držme se katolických vzorů, které se Němců nebojí a nebály: sv. Prokopa, Crhy a Strachoty.

  3. VlaM napsal:

    To co tu je popsáno, je sice úctyhodné, ale s P. Vydrou bych se neshodl na tom vypjatém vlastenectví. Obecně mě bolí fakt, že se lidé vůči sobě dodnes vymezují na základě jazykové odlišnosti (syndrom babylónské věže). Chvála „hodného“ českého vojevůdce, že se nebál „zlých“ Němců, tedy to dělení na „my“ a „oni“, mě dosti děsí.

    • Pan Contras napsal:

      Tak to byste si rozuměl s postmodernisty a KHS, která se modlí na jejich svátek chardinovského bodu omega: „dej ať lidstvo….“. Katolíci na Svátek Krista Krále mají v kolektě pojem „rodina národů“. Mně ten rozdíl přijde zásadní.

  4. Václav napsal:

    Musím se přiznat že pokaždé cítím jisté mrazení, kdykoliv se setkám s naším obrozenectvím a buditelstvím a to zvlášť u duchovních osob. Nechci je snižovat nebo soudit ale raději bych se soustředil na teologickou a nadčasovou stránku jejich díla a osobnosti. Za svou vlast považuji celé Boží stvoření, lidstvo za bilogické sourozence a Otcovy děti a mám rád takové buditelství které vede k Bohu a Svatému Otci. K dobře vypucovaným a naplněným lampám. Kdybych žil v 19, století tak také pravděpodobně k pomazanému zeměpánu, což by bylo v dobách Ferdinanda Dobrotivého a Františka Josefa I. snadnou a radostnou povinností. Poslouchat vladaře kteří stavěli, zvelebovali a opravovali kostely jeden za druhým a to i ze svých soukromých prostředků, stejně jako celou naši zem a kteří svůj trůn opírali o Církev. Základní částka na Národní divadlo také pocházela ze soukromé kapsy Františka Josefa I.. Obávám se že z vlastenčení moc dobrého nevzešlo, i když ho mnozí lidé a kněží podporovali v dobré víře. Veliká zlodějna, mezinárodní izolace, nenávist mezi námi a všemi sousedy, násilí na národnostních menšinách, úpadek mravních hodnot, vhodná půda pro nacismus a komunismus a odchod duchovních a laiků z Církve a celkový odklon od Boha a morálky. Pro to čemu říkáte moderna. Po první světové válce začala odcházet i zlatá česká krajina a většina kultury jako takové, což si myslím právě Vy uvědomujete víc než mnozí jiní. Smutné je na tom i to že se ten vývoj dal odhadnout i bez prorockého daru. Stačilo si ty militantní ateisty pozorněji poslechnout a podívat se jak a z čeho žili. Už v 1. polovině 19. století. Myslím že kdyby se byli naši předkové – dej jim Pánbůh věčný pokoj spokojili s češtinou a vlastní kulturou, v lásce a Božím pokoji tak mohli s ostatními vycházet normálně. Ve Švýcarsku s tím dodneška nemají problém. Všichni tam mluví nejméně 2 jazyky ze tří a patrioti se navíc učí rétorománsky.

    • Radomír napsal:

      Psal jsem něco o Vydrovi ve své knize „Religiozita v dramatu českého nár. obrození“. Jinak docela solidní informace o něm podává Slavík: Od Dobnera k Dobrovskému. Tento autentický český vlastenec, jenž uměl svůj patriotismus spojit s protireformačním katolicismem, je v našich dějinách neprávem opomíjen, víme všichni, proč.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: