Víra (2): Víra v Novém zákoně

Zmrtvýchvstání Páně

Ježíš činí zázraky, prokazuje se jako poslaný Bohem a zvěstující pravdu. Vyžaduje proto víru. Postoj k němu se stává rozlišujícím znamením, oním „kamenem úhelným“ (Mat 21,42).

Víra je ukládána jako povinnost. Své působení Ježíš začíná výzvou „čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Mar 1,15). Říká: „To je dílo Boží, abyste věřili v Toho, jehož On poslal“ (Jan 6,29). Janovo evangelium v 20,30-31 uvádí, že Ježíš učinil ještě mnoho zázraků, ale že „tyto však jsou napsány, abyste uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a věříce, abyste měli život věčný ve jménu jeho“. Ježíš spojuje přijetí víry se spásou. Mar 16,16: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, spasen bude; kdo však neuvěří, bude zavržen“, podobně Jan 3,18: „Kdo však nevěří, již je odsouzen“, Jan 3,36: „Kdo věří v Syna, má život věčný; kdo však v Syna nevěří, neuzří život, ale hněv Boží zůstává na něm“ a Jan 8,24: „Jestliže totiž neuvěříte, že já jsem to, zemřete v svých hříších“. Žalářníkovi, který se ptá Pavla a Sila „Pánové, co mám činit, abych byl spasen?“ se dostává odpovědi „Uvěř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i tvůj dům“ (Skut 16,30-31). Petr pak praví náčelníkům židovského lidu o Ježíši: „V nikom jiném není spásy; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom mohli být spaseni“ (Skut 4,12). Pavel napomíná věřící k jednotě slovy „jeden je Pán, jedna víra, jeden křest“ (Ef 4,5). Jednota víry je jednou ze známek Kristovy církve. Božím přikázáním je, dle 1 Jan 3,23, „věřit ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a milovat se navzájem“. Víra je projevem poslušnosti vůči Božímu zjevení, sv. Pavel v Řím 1,5 píše o „poslušném přijetí víry“ a podobně též v Řím 16,26.

Nový zákon na mnoha místech poukazuje na nezbytnost víry. „Bez víry však se nelze líbit Bohu, neboť ten kdo přistupuje k Bohu, musí uvěřit, že Bůh je a že odplácí těm, kdo ho hledají“ (Žid 11,6). Nezbytnost víry pramení z toho, že Bůh nás chce pozvednout do nadpřirozeného řádu a nestačí nám tudíž jen poznání z našeho rozumu, a též pro porušenost naší přirozenosti v důsledku hříchu. Svatý Pavel, když píše o úkladech ďáblových, uvádí: „K tomu ke všemu ještě přiberte štít víry, jímž byste mohli uhasit všechny ohnivé šípy nešlechetníkovy“ (Ef 6,16). Víra je tak významná, že Ježíš říká o těch, kdo nepřijmou a neposlechnou řeči jeho učedníků, že „lehčeji bude v soudný den zemi sodomské a gomorrhské než onomu městu“ (Mat 10,15). A na jiném místě: „A vystoupí mnoho nepravých proroků a svedou mnohé. Ale kdo setrvá až do konce, ten bude spasen“ (Mat 24,11-13). Sv. Pavel učí, že Ježíš opět přijde v ohnivém plameni, „aby potrestal ty, kdo neznají Boha, a ty, kdo neposlouchají evangelia našeho Pána Ježíše“ (2 Sol 1,8); naproti tomu bude „oslaven v svých svatých“. Z Ježíšovy řečnické otázky, zda „nalezne Syn člověka opravdu víru na zemi, až přijde“ (Luk 18,8), lze usuzovat, že tomu tak nebude.

S vírou jsou často spojeny zázračné skutky. Ježíš mnoho zázraků spojuje s vírou lidí, mnohdy je chválí pro jejich víru. Uzdravuje tak ochrnulého (Mar 2,5-11, Mat 9,2, Luk 5,20-25), ženu trpící krvotokem (Mat 9,20-22, Mar 5,25-34, Luk 8,43-48), dva slepce (Mat 9,27-30), dceru kananejské ženy (Mat 15,22-28), jednoho slepce u Jericha (Mar 10,51-52, Luk 18,35-42). Odpouští hříchy hříšné ženě pro její víru (Luk 7,48-50), vyčítá učedníkům plavícím se za bouře nedostatek víry (Luk 8,22-25, Mar 4,40), chválí již očištěného malomocného za jeho víru, která ho zachránila (Luk 17,19). Uzdravuje též sluhu setníka a chválí ho pro jeho velikou víru (Mat 8,5-10, Luk 7,2-10). Kárá také své učedníky, kteří nebyli schopni vyhnat zlého ducha z posedlého, pro jejich malou víru a poučuje je o moci víry „budete-li mít víru jako zrnko hořčičné a řeknete této hoře: ´Přejdi odtud tamto´, a přejde; a nic vám nebude nemožno“ (Mat 17,20). Rovněž v Mat 21,21-22 a Mar 11,22-24 hovoří o moci víry a přislibuje vyslyšení modlitbám pronášeným s vírou. Dává příslib: „Kdo věří ve mne, bude i on činit skutky, které já činím; ano ještě větší než tyto bude činit, neboť já jdu k Otci.“ (Jan 14,12)

Na rozloučenou říká svým učedníkům: „Ty pak, kdo uvěří, budou provázet tyto zázraky: Ve jménu mém budou vymítat zlé duchy, novými řečmi mluvit, hady brát, a jestliže by něco jedovatého pili, neuškodí jim. Na nemocné budou ruce vzkládat, a ti se uzdraví.“ (Mar 16,17-18) Když Petr uzdravil chromého, říká, že to nevykonal mocí svou, ale Boží, jenž tak oslavil svého služebníka Ježíše: „A pro víru ve jméno jeho dodalo jeho jméno síly tomuto člověku, kterého vidíte i znáte. Ano, ta víra, která je od něho, dala mu to plné zdraví před vámi všemi.“  Sv. Pavel v 1 Kor 12 poučuje věřící, že ne každý má moc činit divy či uzdravovat, neboť Bůh uděluje každému dary, jak on chce. Jedná se zde o tzv. charismata, tedy dary dané ne primárně k vlastnímu posvěcení, ale k užitku pro druhé.

Na základě víry se nám dostává Božích přislíbení a věčného života. V evangeliu sv. Jana (1,12) se o vtěleném Slovu praví: „Všem pak, kdo ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se dítkami Božími.“ Sám Ježíš říká: „kdo věří ve mně, nebude nikdy žíznit“ (Jan 6,35), „kdo věří ve mne, tomu potekou z jeho srdce – jak dí Písmo – proudy vody živé“ (Jan 7,38) a „nikdo, kdo žije a věří ve mne, nezemře navěky“ (Jan 11, 26).  Všechny vnější záležitosti padají,  nesejde na tom, zda je někdo Řek nebo Žid, otrok či svobodný (Kol 3,11), „v Kristu Ježíši totiž nic neplatí, ani obřízka, ani neobřízka, nýbrž víra, jež skrze lásku působí“ (Gal 5,6). Víra očisťuje srdce křesťanů z židovství i z pohanství (Skut 15,9), pro jméno Ježíše Krista „každý kdo v něho věří, skrze jeho jméno dostane odpuštění hříchů“ (Skut 10,43), „poněvadž jsme tedy ospravedlněni z víry, mějme pokoj s Bohem skrze Pána našeho Ježíše Krista“ (Řím 5,1).

Naše víra se nezakládá na „moudrosti lidské, nýbrž na moci Boží“ (1 Kor 2,5), se kterou sv. Pavel kázal. Je to zjevené Boží slovo, nikoliv pouze zdokonalená lidská nauka. Není to výsledek úvah našeho rozumu, a proto jsou zapotřebí působivá znamení k tomu, abychom uvěřili. V tomto smyslu píše sv. Pavel: „naše evangelium nedostalo se k vám toliko v slově, nýbrž i v moci a v Duchu svatém a v plné přesvědčivosti“ (1 Sol 1,5). Přijetí slova víry však přináší, i uprostřed soužení, „radost v Duchu svatém“ (1 Sol 1,6). Šíření víry je pro sv. Pavla službou a radostí je mu společenství víry s bratřími (Filip 2,16-17). Víra je světlem pro „lid, který žil ve tmě“ (Mat 4,16) a Ježíš o sobě říká, že „přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě“ (Jan 12,46). Víra je též mocnou zbraní v pokušeních podle Ef 6,16 a uvádí nás na cestu ke spáse, na které se nám dostane další Boží pomoci, neboť „mocí Boží jste chráněni vírou ke spáse“ (1 Petr 1,5).

Víra nám přináší poznání úměrné tomuto věku, „nyní vidíme jako v zrcadle, v záhadě, ale v budoucnu tváří v tvář“ (1 Kor 13,12). Přes víru zůstává mnohé nejasné. Panna Maria je velebena Alžbětou, jež byla naplněna Duchem svatým, protože „uvěřila, že se naplní to, co jí bylo řečeno od Pána“ (Luk 1,45), ač zprvu nevěděla, jak se to stane. Ježíš říká Tomášovi, který nechtěl uvěřit v jeho zmrtvýchvstání: „blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili“ (Jan 20,29). Zachariáš, jenž neuvěřil slovům anděla, že se mu narodí syn, zůstává němý až do obřezání chlapce.

Přijetí víry vede k přijetí křtu jako svátosti udělující odpuštění hříchů, posvěcující milost a začlenění do církve. Dle Katechismu katolické církve (bod 1253) „Křest je svátost víry. Víra však potřebuje společenství věřících. Každý věřící může věřit pouze ve víře církve. Víra, která se požaduje pro křest, není dokonalá a zralá; je to počátek, který se musí rozvíjet. Katechumen nebo jeho kmotr je tázán: Co žádáš od Boží církve? A on odpovídá: Víru.“ Spojení víry (nauky) a křtu zaznívá také v rozkazu Páně učedníkům: „Jděte tedy a učte všechny národy. Křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mat 28,19).

Spravedlnost před Bohem je z víry, ne ze skutků zákona. O tom na řadě míst píše sv. Pavel. „Víme, že člověk nebývá ospravedlňován skutky Zákona, nýbrž vírou v Ježíše Krista, také my jsme uvěřili v Krista Ježíše, abychom byli ospravedlněni vírou v Krista a ne skutky podle Zákona: neboť skutky Zákona nebude ospravedlněn žádný člověk“ (Gal 2,16). „V nynějším čase dal najevo svou spravedlnost, že sám je spravedlivý a že ospravedlňuje toho, kdo věří v Ježíše“ (Řím 3,26). „Proto z víry je ono zaslíbení, a tím z milosti“ (Řím 4,16). Nejsme tedy ospravedlněni ze skutků mojžíšského zákona, ale z přijetí zaslíbeného Ducha skrze víru (srv. Gal 3,11-14). Vztah mezi mojžíšským zákonem a Novým zákonem sv. Pavel vysvětluje: „A tak se stal Zákon naším vychovatelem ke Kristu, abychom byli z víry ospravedlněni. Když však přišla víra, nejsme již pod vychovatelem. Všichni zajisté jste syny Božími vírou v Kristu Ježíši.“ (Gal 3,24-26)

Víra ukotvuje křesťana v Kristu a spolupůsobí v jeho skutcích. Je pro něj silou, kterou „přemáhá svět“ (1 Jan 5,4). Víra je též zbraní, která pomáhá zvítězit nad ďábelskými pokušeními (Ef 6,16).

Samotná víra však nestačí ke spáse, je třeba i skutků odpovídajících víře. Proto „víra bez skutků je mrtvá“ (Jak 2,14-26). Víra spolu s dary Ducha svatého pomáhá nazírat na vše v nás i kolem nás Božíma očima, pod zorným úhlem věčnosti, a tak „žít z víry“ (Řím 1,17).

Michal Kretschmer

Jedna reakce na Víra (2): Víra v Novém zákoně

  1. miculkavladik napsal:

    […] Víra (2): Víra v Novém zákoně […]

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: