Víra (3): Pojem víry

Církev na základě Písma svatého a tradice nás učí, co je víra a co jsme povinni věřit. „Víra je pohotovost mysli, jíž se v nás počíná věčný život, působící přisvědčení rozumu k věcem neviditelným“ (STh II-II q. 4 a. 1). Ježíš říká o tom, kdo v něj věří, že „má život věčný“ (Jan 3,36, 5,24, 6,47), je tedy použit přítomný čas.

Katechismus katolické církve z roku 1997 (bod 1814) uvádí: „Víra je božská ctnost, kterou věříme v Boha a ve všechno, co nám řekl a zjevil a co nám církev předkládá k věření, protože Bůh je pravda sama. Vírou se člověk svobodně odevzdává Bohu. Proto se věřící snaží poznat Boží vůli a plnit ji. Spravedlivý bude živ z víry (Řím 1,17). Žívá víra se projevuje láskou (Gal 5,6).

Římský katechismus vydaný na rozkaz sněmu tridentského (v I, 2, 2) uvádí: „Slovo ´věřiti´ není tolik co zdát se, domnívat se, mít za to, domýšlet se, připouštět, nýbrž má – dle učení sv. Písma – smysl nejurčitějšího přisvědčení a svolení, kterým věřící tajemství od Boha sobě zvěstovaným pevně a stále za pravdu mají; ten tedy opravdu věří, když Boží zjevení beze vší i sebe menší pochybnosti za pravé a neomylné drží.

I. vatikánský sněm v dogmatické konstituci Dei Filius[i] (cpt. 3) stanoví: „Ježto člověk na Bohu jakožto svém Tvůrci a Pánu všecek závisí, a rozum stvořený nestvořené Pravdě naprosto jest poddán, povinni jsme Bohu zjevovateli věrou osvědčovati úplnou podřízenost rozumu i vůle. O této pak víře, jež spasení lidského jest počátkem, církev katolická vyznává, že jest ctnost nadpřirozená, jíž z vnuknutí a přispění milostí Boží věříme, že co Bůh zjevil, jest pravda, nikoli pro vnitřní pravdivost věcí, přirozeným světlem rozumu prohlédnutou, ale pro autoritu samého Boha zjevovatele, jenž ani klamati ani oklamán býti nemůže.“ „Kdo by řekl, že božská víra od přirozeného vědění o Bohu a věcech mravních se neliší, a proto že k víře božské se nepožaduje, aby v pravdu zjevenou pro autoritu Boha zjevovatele se věřilo, proklet buď“ (can. III, 2). „Kdo by řekl, že není možno nebo že není třeba, aby člověk o Bohu a kultu, kterým jest ho ctíti, zjevením Božím byl poučen, proklet buď“ (can. II, 2).

Víra souhlasí s něčím jenom proto, poněvadž je to Bohem zjeveno, pročež se opírá o samotnou božskou pravdu jako o prostředek“ (STh II-II, q. 1 a. 1). Věříme tedy něčemu pro vševědoucnost a pravdomluvnost Boha, který to zjevuje. Víra je něco v našem rozumu, nikoliv však pro vnitřní zřejmost přijímané pravdy, ale pro autoritu Boha zjevujícího. Není tedy pouhým výsledkem uvažování našeho rozumu. Rozumem poznáváme, že je něco věřitelné, rozhodnutí věřit jest však úkon vůle. Tam, kde máme poznání (ze smyslů, na základě rozumu nebo nadpřirozené), není víra. V nebi se víra mění v patření a naděje v požívání, toliko láska zůstává (srv. 1 Kor 13,9-13). Předmětem víry není pouze Bůh a jeho vlastnosti, ale také mnoho jiných věcí, pokud mají vztah k Bohu a jsou obsaženy v Božím zjevení. Jsou to Boží skutky, to, co bylo Bohem učiněno, celý řád naší spásy i Boží přikázání, kterých máme následovat. To, co pro jednoho je předmětem víry, může být pro jiného předmětem poznání. Některá však tajemství víry (např. tajemství Nejsvětější Trojice) jsou přirozeně nepoznatelná pro každý stvořený rozum. Mnohdy z jedné pravdy víry lze rozumem odvodit další pravdy víry.

Poznané věci jsou v poznávajícím podle způsobu poznávajícího. Jest pak vlastním způsobem lidského rozumu, že skládáním a rozdělováním poznává pravdu. A tudíž to, co je samo sebou jednoduché, poznává lidský rozum v jakémsi složení, jako naopak rozum božský nesloženě poznává to, co je samo sebou složené. Jakkoli Bůh jest něčím nesloženým, přece pro povahu našeho rozumu jsou pravdy o něm formulovány na způsob věty. Věříme tak v jednotlivé články víry (srv. STh II-II, q. 1 a. 2). Předmět naší víry se však nevyčerpává články víry předloženými církevní autoritou v různých vyznáních víry; ty mnohdy byly reakcí na dobové omyly, kdy bylo zapotřebí formulovat pravdu víry proti bludařům.

„Věřiti“ sv. Augustin a po něm sv. Tomáš Aq. vymezují jako „přemítati s přisvědčením“, vyžaduje se tedy pevné přilnutí k věřenému. Tím se víra liší od pochybování, tušení nebo domněnky spojené s obavou před možným omylem. Víra má tedy s věděním společnou jistotu, ale postrádá zřejmé vidění věřeného (srv. STh II-II, q. 2 a. 1). Můžeme tak něco věřiti, aniž tomu řádně rozumíme, protože to přijímáme na základě Božího zjevení, aniž máme do toho vnitřní vhled.

Víra předpokládá poslušnost vůči Bohu, který nám zjevuje pravdu. Vyžaduje lásku k pravdě. I v přirozeném řádu jsou lidé, kteří něco rozumem poznávají, ale odmítají to přijmouti, často proto, že v takovém přijetí a důsledcích z toho plynoucích spatřují ohrožení něčeho, čeho si cení (museli by např. změnit celý způsob svého života). Sobectví a slepé následování vášní je již na překážku přijetí některých pravd rozumem poznatelných, tím spíše pak i víry. Víra není tedy pouze otázkou rozpoznání, že něco je předkládáno k věření. Vyžaduje totiž souhlas rozumu s tím, co věříme, z rozkazu vůle, neboť nikdo nevěří, leč když chce. Tak tedy úkon víry má vztah i k předmětu vůle, jímž jest dobro a cíl, i k předmětu rozumu, jímž jest pravda. To dobro však, jež je cílem víry, totiž dobro božské, je vlastním předmětem lásky. A tudíž láska se nazývá tvarem víry, pokud se úkon víry skrze lásku zdokonaluje a utváří (srv. STh II-II, q. 4 a. 3). Pro tuto dobrovolnost úkonu víry, že totiž víru nepřijímáme s tou samozřejmostí jako první zásady rozumu, lze víru nazývat ctností.

Víra utvářená láskou jest zběhlostí, jež usnadňuje úkony víry. Věřit je úkon rozumu přisvědčujícího k pravdivému z rozkazu vůle. K tomu, aby ten úkon byl dokonalý, je předně třeba, aby rozum neomylně cílil k svému dobru, jímž je pravda; za druhé je pak třeba, aby neomylně směřoval k poslednímu cíli, pro který vůle souhlasí s pravdou. A obojí se nalézá v úkonu víry utvářené láskou (srv. STh II-II q. 4 a. 5). Víra bez lásky je mrtvá, je jako strom bez ovoce. Víra je tedy ctnost, a to ctnost božská, protože Boha má za předmět a je jeho milostí a darem dle onoho „milostí totiž jste spaseni skrze víru, a to nikoliv ze sebe – Boží jest to dar“ (Ef 2,8). Proti tomu lze namítnout, že „i zlí duchové věří, ale třesou se“ (Jak 2,19). Na to odpovídá sv. Tomáš Aq. „Rozum věřícího souhlasí s věcí věřenou, nikoli že by ji viděl buď o sobě, nebo rozloženou na první zásady samy sebou viděné, nýbrž pro rozkaz vůle. Že pak vůle hýbá rozumem k přisvědčení, může se stát ze dvojího. Jedním způsobem ze vztahu vůle k dobru, a tak věřiti jest úkon chvalitebný. Jiným způsobem, že rozum je přesvědčován k tomu, aby soudil, že je třeba věřiti tomu, co se praví, třebas nebyl přesvědčen samozřejmostí věci. … Ďáblové vidí mnoho jasných známek, z nichž postřehují, že učení církve je od Boha, ačkoli sami nevidí věci samé, jimž církev učí, třebas, že Bůh je trojjediný a jeden nebo něco takového.“ (STh II-II, q. 5 a. 2) Jejich víra je jaksi vynucena ze samozřejmosti znamení. A tudíž nepřísluší jim chvála, že věří. Lze mít za to, že i v některých zlých lidech (jako třeba v Antikristu) může být víra na tento způsob.

Sama sebou mezi všemi ctnostmi první je víra. Poněvadž totiž ve věcech činnosti cíl je počátkem, jak bylo řečeno svrchu, je nutné, aby ctnosti božské, jejichž předmětem je poslední cíl, byly dříve než ostatní ctnosti. Sám pak poslední cíl musí býti dříve v rozumu než ve vůli, protože vůle se nese k něčemu pouze, pokud to rozum postřehl. Pročež poněvadž poslední cíl je sice nadějí a láskou ve vůli, v rozumu však věrou, je nutné, aby víra byla první mezi všemi ctnostmi, poněvadž přirozené poznání nemůže dosíci Boha, pokud je předmětem blaženosti, jako k němu směřuje naděje a láska.“ (STh II-II q. 4 a. 7)

Víra jako ctnost se liší od osobního přesvědčení jinověrců a nekřesťanů. O víře bludařů, kteří některé pravdy víry drží, zatímco jiné odmítají přijmout, píše sv. Tomáš: „Je pak jasné, že ten, kdo lne k nauce církve jako k neomylnému pravidlu, souhlasí se vším, čemu církev učí. Jinak, jestliže z toho, čemu církev učí, podrží, co chce, a co chce, nedrží, nelne již k nauce církve jako k neomylnému pravidlu, nýbrž k vlastní vůli. A tak je zjevné, že bludař, jenž zatvrzele nevěří jeden článek, není ochoten ve všem následovat nauky církve (jestliže totiž nikoli zatvrzele, není už bludařem, nýbrž pouze mýlícím se). Pročež je jasné, že takový bludař v jednom článku nemá víry o jiných článcích, nýbrž jakési mínění podle vlastní vůle. … Ke všem článkům víry lne víra pro jeden prostředek, totiž pro první pravdu, předloženou nám v Písmech, zdravě chápaných podle učení církve. A tudíž, kdo se odchýlí od tohoto prostředku, postrádá úplně víry.“ (STh II-II q. 5 a. 3).  Z toho vyplývá, že je třeba dobře vážiti, než o někom pravíme, že je věřící. Nelze např. tedy o někom říci, že je věřícím na 90%. Takový člověk si totiž z článků víry vybírá podle svého vlastního zdání a je tudíž heretikem. S bludaři můžeme sice najít mnoho společného, co za pravdu uznáváme my i oni, ale zásadně se lišíme v tom, proč tyto pravdy přijímáme. Jim totiž chybí víra pro autoritu Boha zjevujícího a církve učící z pověření Krista jako motiv pro přisvědčení rozumu k předložené pravdě. Lidé v běžném hovoru často o někom praví, že je věřící, a myslí tím, že je přesvědčen o Boží existenci, případně že se hlásí ke křesťanství. To však není ještě víra, jak ji chápe katolická církev.

Víra jest poslušností vůči Bohu, pokud ten vyžaduje přisvědčení našeho rozumu (v jiných případech poslušnost vůči Bohu vyžaduje vykonání nebo zdržení se nějakého činu). Řím 6,17 „ze srdce uposlechli jste toho způsobu učení, v které jste byli uvedeni“. Přijatou víru je třeba zachovat beze změny smyslu podle onoho „dobře jsem boj dobojoval, v běhu jsem u cíle, víru jsem zachoval“ (2 Tim 4,7). V tomto smyslu také stanoví can. III, 6 konstituce Dei Filius: „Kdo by řekl, že stejný jest stav věřících a těch, kteří k víře jedině pravé ještě nepřešli, a že tedy mohou míti katolíci oprávněný důvod, aby s vírou, kterou pod učitelstvím Církve již byli přijali, přestali souhlasiti a o ní pochybovali, dokud by nenabyli vědeckého důkazu o věrohodnosti a pravdě své víry, proklet buď.“ Víru tedy musíme zachovat, neopustit ji ani ji nezměnit (pod líbivými hesly zavádění novinek, přizpůsobení se či modernizace). „Opatruj svěřený statek“ (1 Tim 6,20) přikazuje sv. Pavel Timotejovi. Pokrok ve víře (jak již píše sv. Vincent Lerinský v r. 434 ve svém Commonitorium) jednotlivců i celé církve je možný, ale vždy při zachování stejného dogmatu a jeho chápání. Musí se jednat o pokrok, což je rozšíření něčeho v sobě, nikoliv o změnu či transformaci v něco jiného. Růst víry v duši se má podobat růstu těla, které v průběhu let nabude své plné velikosti, ale zůstává stále v sobě identické.

Nezbytnost víry vyplývá z toho, že Bůh ze své dobroty se rozhodl člověka pozvednout do nadpřirozeného řádu a určuje mu jako jeho poslední cíl dosáhnout věčné blaženosti spočívající v nadpřirozeném vidění Boha a z toho plynoucí lásce k němu. Nejsme tedy určeni jen k tomu, abychom se těšili z poznání Boha a jeho díla na základě našeho rozumu, ale z jakési nadpřirozené účasti na „božské přirozenosti“ (2 Petr 1,4). Tato účast na Božím životě začíná zde na zemi pro ty, kdo jsou v milosti posvěcující, jež se na věčnosti stane světlem slávy. Protože pak na zemi nechodíme u vidění a jsme určeni k cíli převyšujícímu schopnosti naší rozumové přirozenosti, je třeba, abychom věřili Bohu jako učiteli. Víra je pro nás poznáním, které je v rozumu. Jednání, jež vychází z vůle, předpokládá poznání. Tam, kde nemáme přirozeného rozumového poznání, potřebujeme tedy víry, abychom mohli jednat tak, abychom naplnili Boží vůli. (srv. STh II-II q. 2 a. 3)

Učitelský úřad církve učí tuto potřebnost víry s ohledem na to, že člověk je Bohem povolán k cíli přesahujícím jeho přirozené schopnosti. „Kdo by řekl, že člověk k poznání a zdokonalení vyššímu než přirozené nemůže býti vyvýšen, ale že sám od sebe může a má k nabytí všeliké posléze pravdy a dobra neustálým pokrokem dospěti, proklet buď.“ (Dei Filius, can. II, 3)


14 reakcí na Víra (3): Pojem víry

  1. nino napsal:

    skvely clanok, velka vdaka hlavne dnes, v nasich casoch, ked pojem ,,viera“ v katolickom zmysle je tak zamlzovany a prekrucany.

  2. Pius napsal:

    Š. Hríb:
    „Proč věříte v Boha?“

    Mons. Halík:
    „To je součástí mé přecejenom zkušenosti víry a zkušenosti života…“

    Sv. Pius X. v encyklice Pascendi o heresi modernismu:
    Modernista věřící má za dokázané a jisté, že realita božská skutečně sama o sobě bytuje a na věřícím jest naprosto nezávislou. A tážeš-li se, na čem se toto tvrzení věřícího zakládá, odpoví, že na soukromé zkušenosti jednotlivcově.“

    Ten člověk nemá absolutně žádné ponětí co je to zjevená katolická víra. Zde dokonale platí slova článku:
    „S bludaři můžeme sice najít mnoho společného, co za pravdu uznáváme my i oni, ale zásadně se lišíme v tom, proč tyto pravdy přijímáme. Jim totiž chybí víra pro autoritu Boha zjevujícího a církve učící z pověření Krista jako motiv pro přisvědčení rozumu k předložené pravdě.“

    • topajík napsal:

      Přesně tak začínal modernismus v naší farnosti kolem r. 1979-1980. Kázání plná nutnosti „osobní zkušenosti“, „Slovo života“ pí Lubichové, potřeba zhotovení nového „oltáře“ uprostřed kostela (aby mohli být všichni okolo) namísto starého v „zastrčeném koutě“ presbytáře. Obrovská, dodnes krvácející rána, ze které se mnoho lidí nevzpamatovalo a několik zaplatilo tuto změnu svým životem i podlomeným zdravím. Obrovská bublina, která po několika málo letech své existence s velikým rachotem praskla a zanechala jen zpustošený kostel, zpustošenou liturgii a rozhádané mezilidské vztahy plné arogance a nebetyčné pýchy nastupujících generací.

    • Petra Bézová napsal:

      Ten člověk, o němž píšete, má právo na své hledání Boha. Neboť nejsme to my, kdo si dává víru, ale je to svobodné rozhodnutí Boha, který oslovuje první. Z naší strany musí být správná dispozice a někomu trvá celý život, než se k této dispozici dopracuje. Až přijde Boží soud na všechny lidi bez rozdílu, nespasí nás plnost nauky, kterou jsme přijali, ale jediná věta- Ježíši, Synu Boží, smiluj se nade mnou.

      • topajík napsal:

        To je nepochybně pravda. Každý člověk má svobodnou vůli. Nikdo nikoho nenutí, aby žil křesťansky tak, jak si to přál Ježíš Kristus, tedy v Jeho Církvi. Ovšem taky si za to ponese důsledky, o kterých Kristus jasně hovoří. O Božím Slově ani sebemenší pochybnosti nemám. Horší to je s vykladateli, kteří si z Boha dělají automat na spásu.

    • Michal napsal:

      Vytrháváte z kontextu. Hríb se výslovně ptal na víru v osobního Boha, Halík tuto charakteristiku zpochybnil a pak mluvil o rozměru víry jako zkušenosti, na což byl vlastně tázán. Pojetí kritizované v Pascendi nepřímo odmítl chvíli předtím, když o eschatologických věcech řekl, že neví přesně, jak to bude, ale věří Ježíši, co o tom řekl.
      Víra má mnoho rozměrů a redukovat ji na ideologický rozměr (nemyslím pejorativně) je obdobná chyba jako onen subjektivismus z Pascendi. Oboje je vybírání si, v krajním případě hereze.

      Zdá se, že se Halík přihlásil do fanklubu Hamishova bonmotu Bůh je láska, vole. V první půlce na otázku o populismu odpověděl:
      Existuje něco jako křesťanský populismus? – Samozřejmě, a to na obou stranách. Hřímání, strašení lidí, to je taky populismus. Existuje i „Easy Christianity”, jenom si tak legračně popovídáme s Pánem Ježíšem, Pán Ježíš je náš kamarád, drnkáme na kytary a tak dál. Tento druh takzvaného modernismu a populismu je mi z duše protivný, stejně tak jako čistě emocionální zbožnost Hip hip, hurá, aleluja, naplníme stadiony. To je myslím něco, co patří do sekt. Církev by se k tomu neměla snižovat, i když to získává lidi; je ale otázka, k čemu je získává.

      • Pius napsal:

        Hríb se ptal Halíka, PROČ věří v osobního Boha, ten se chtěl z otázky vykroutit (modernisté nikdy neodpovídají stručně, jasně, výstižně) a zahájil rozbor pojmu „osobní Bůh“.
        Když mu Hríb připomněl, na co se tázal, Halík odpověděl, co odpověděl. Jakýkoliv kontext a „rozměry“ nic nemění na tom, že Halík prostě neví, co je to Víra. Odkud by to také věděl, když se s tím nikdy nesetkal? Obrátil se v revolučním roce 1968 a pořádnou teologii nikdy nestudoval. Tomismu se akorát vysmívá.
        http://www.distance.cz/rocnik-1998/25-rocnik-1998/1-cislo/868-filosofie-u-t-halika

        Ta pasáž o populismu je ukázková lekce jednoho ze způsobů manipulace, které má Halík v arsenálu:
        On dobře ví, že sám je populistou (jen má jinou cílovou skupinu – yntelektuály a snoby). Aby to zamaskoval, tak vylíčí trochu jiný druh populismu, do nějž se pak strefuje a jemuž se vysmívá, a nepříliš důvtipný posluchač se na základě toho domnívá, že tím se vysmívá veškerému populismu a tedy sám nemůže být populistou.

        Ta věta „…i když to získává lidi; je ale otázka, k čemu je získává.“ je skutečně perla (bez ironie). Není nad to, když se člověku nevědomky podaří skvělá sebekritika.

      • Teofil napsal:

        se divím že si nebrnkali na stejnou notu, že mu nenahrával na smeč

      • nino napsal:

        Michal,este ste zabudol dodat, ako v tej relacii halik utocil na tradicionalistov, a ospevoval palachovu samovrazdu. Tak hlboko klesnut… Okrem toho, ak sa nemylim tam bol obleceny v saku a v kravate, a nie v sutane.
        Cize Halik stoji mimo Cirkev.
        Samotneho Hriba povazujem za najvacsieho skodcu slovenskeho katolicizmu, a najvacsieho nepriatela Cirkvi.

      • topajík napsal:

        „Hřímání, strašení lidí, to je taky populismus.“
        @ Nevím, co si mám představit pod pojmem „hřímání, strašení lidí“ v souvislosti s katolickou vírou. Můžete to trochu víc přiblížit? Setkal jsem se s něčím podobným jen jednou, kdy předsedající NOM hovořil při pohřbu o „strašení očistcem a peklem“, přičemž vůbec nemluvil o očistci jako o místu, kde se duše očišťují před vstupem do Nebe a o Pekle jako o místě věčného zatracení pro ty, kteří se neobrátí k Bohu ani v hodině smrti.

    • nino napsal:

      Sameho Hriba povazujem za najvacsieho skodcu slovenskeho katolicizmu, a najvacsieho nepriatela Cirkvi snad, u nas. A s Halikom to bola bomba

    • Michal Kretschmer napsal:

      Ohledně vztahu zkušenosti a víry je třeba určité rozlišení. Zkušenost jako něco subjektivního sama o sobě nemůže být důvodem víry. Na druhou stranu může však být podnětem k tomu, aby někdo nakonec došel víry. Někdy takovým podnětem může být dokonce negativní zkušenost s pustým a rezervaným životem v hříchu a marnostech.

      • Michal napsal:

        Myslím, že zkušenost může být pro mnohé vnitřním potvrzením víry, třeba u konvertitů. Když vidí, že něco z „teorie“ funguje v praxi, tak přijme i oblasti, které si ověřit nemůže. „Vím, komu jsem uvěřil.“
        K důležitosti dalších rozměrů víry viz list Jakubův: Také démoni věří, a chvějí se; nebo Lutherova oblíbená pasáž víra versus skutky. V článku je to pěkně zmíněno. Je otázkou terminologie, zda víru chápeme v užším či širším smyslu – jako životní postoj. Pak má význam mluvit o různých rozměrech víry, včetně zkušenosti víry.
        Dost lidí si myslí, že víra je odtržená od života, a sem směřovala Halíkova odpověď. A neznamená to nutně, že nezná definici víry v onom užším smyslu. Otázka ostatně nezněla, co je to víra, ale proč věříte v osobního Boha.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: